Je v tom jasná symbolika. V pátek ve Varech zmlkl Terminátor. Konečně. Svoje texty tu píšu v tiskovém centru, funguje všechna čest. Byl v něm ale vážný problém s Terminátorem, nedaleko od tohoto pracoviště a v jeho velmi zřetelném doslechu totiž byl stánek, kde se lidi mohli podívat na ukázky z prý velmi dobře technicky provedené 3D konverze Terminátora 2, toho klasického devadesátkového díla s tehdy přelomovými digitálními efekty, v němž Arnold Schwarzenegger zachraňuje svět a snaží se mu v tom zabránit tekutý padouch, schopný přijmout podobu kohokoli. Tak tenhle film mám na mysli. Stánek lákal publikum reklamou, v jejímž finále zazní známý terminátoří hudební motiv, vygradovaný do oné známé kovově znějící série akordů – asi jako když orchestr zahraje dávku ze samopalu a někdo k tomu mlátí do kovové trubky. Když člověk tohle slyší během jednoho odpoledne cca 300krát, dějí se věci. Nedobrovolný posluchač si je třeba čím dál jistější, že při příštím puštění motivu z Terminátora mu už definitivně pukne hlava, tou prasklinou se mu do ní nalije ten tekutý padouch a dá tam vskutku důrazně průchod svému tekutému hněvu. Teď je ale v press centru božský klid a najednou mi ten terminátorský bordel trochu chybí. Blíží se čas to tu zabalit.

Na konec mého festivalového itineráře mi vyšly dva německé filmy, jeden, myslím, přeceňovaný, druhý skvělý. Ten první se jmenuje Odnikud, natočil ho známý režisér tureckého původu Fatih Akin. Děj filmu je vzdáleně inspirovaný událostmi z počátku století, kdy v Německu působil několik let neodhalený neonacistický gang, který zavraždil deset lidí, většinou tureckého původu. Hlavní hrdinka filmu Odnikud je Katja Sekerciová (Diane Kruger), jež má kurdského manžela, který kdysi dealoval drogy, ale zločinu už dávno zanechal. Jednoho dne je i se synkem Sekerciových zabit při bombovém útoku v cizinecké čtvrti Hamburku. Katja je během okamžiku bez rodiny, musí si projít martyriem přeživší, ještě umocněného tím, že policie pracuje i s verzí, podle níž vražda jejího manžela měla nějaké kriminální pozadí související s jeho dřívějšími zločiny. Hrdinka věří tomu, že jejího muže a syna zabili neonacisté, ukáže se, že měla pravdu. Jsou dopadeni dva podezřelí, proběhne soud, ani ten ale hrdinčino trauma nijak neuzavře, její cesta za spravedlností pokračuje i po něm. 

Diane Krugerová dokáže přesvědčivě zprostředkovat všechny ty hrozné emocionální stavy, jimiž Katje prochází, Akinova režie je ještě dál zesiluje účinně a sdělně, párkrát při tom překročí hranici přepjaté efektnosti (scéna sebevražedného pokusu). To sugerování syrové pravdy se ale tluče se scenáristickým uchopením látky, které je často dost nepřesvědčivé, především ve druhé části musí Akin příběh dost lámat přes koleno, aby se vyvíjel tak, jak autor potřebuje. Dění u soudu předvedeno dost podivně a v závěru je film doveden k jakémusi katarznímu násilnému činu, stává se z něj jakési Přání smrti pro lepší lidi. Oba ty filmy jsou vlastně založeny na podobném principu – naložit na protagonistu takové příkoří a postavit proti němu tak odpuzující protivníky, že divák bude moci pomstu na nich prožít bez morálních pochybností. Akinův film je jistě sofistikovanější než ta stará střílečka s Charlesem Bronsonem. Ta si zas na rozdíl od Odnikud na nic nehraje. 

Film Valesky Grisebachové Western měl výborný ohlas na festivalu v Cannes, kde v něčem navázal na populárního Toniho Erdmanna, který tam podobně zarezonoval loni. Oba filmy produkovala stejná společnost, oba režírovala žena, oba popisují střet západoevropské a postkomunistické mentality. Western na rozdíl od Erdmanna není komedie, rozhodně ne „řachací“, je to ale film, který se usmívá, možná spíš jemně a trochu posmutněle, taky ale způsobem budícím důvěru. Film Grisebachové je a není western. Přenáší části klasického westernového schématu do Bulharska, a snaží se tak vyjádřit vztah evropského Západu k postkomunistickému Východu. Western je taky žánr, který v pánském publiku docela rezonuje, ve střední Evropě má dokonce jakousi tradici. Ve filmu Grisebachové je ten western jen „stranově převrácený“, role Divokého západu se v něm ujímá evropský východ. Bulharské hory, kam přijede parta německých dělníků, aby začali přípravné práce před stavbou přehrady, hrají tu civilizací nepokořenou divočinu, do níž míří různí vyděděnci, lidé neusazení a hledající, aby ji objevili a našli se v ní. Narážejí přitom ale na „indiány“, místní vesničany, lidi spjaté s tou pro ně novou zemí, zároveň ale nesrozumitelnou, nejenom kvůli jazykové bariéře. Každá ta skupina má svoje rituály a symboly, svůj kód, který ta druhá může z neznalosti nebo záměrně porušit. Jejich vztah osciluje mezi zájmem a agresí. I hlavní hrdina filmu Meinhard (Meinhard Neumann) je velice westernová postava, mlčenlivý muž bez minulosti, štíhlý, s ostře řezanými rysy a hlubokýma očima, možná na útěku před nějakým traumatem. V Bulharsku se z něj stane novodobý Old Shatterhand, který mezi „indiány“ najde svoje nové bratry.

Ve všech rolích Westernu vystupují neherci a Grisebachová je skutečně výborná, scény s nimi působí lehce, a přitom velmi přesně. Western je opak letního blockbusteru – na žádnou velkou akci v něm nedojde, nehraje v něm dramatická hudba, všechno nevyvrcholí konfliktem, vlastně to nevyvrcholí vůbec, Grisebachová, myslím, správně rezignovala na snahu všechna témata filmu nějakým způsobem uzavřít. Zároveň je to velmi letní film – plný slunce i ta voda občas zašplouchá, má taky jaksi slunnou náturu. Jeden by skoro vyrazil na stavbu přehrady v Bulharsku – do té lákavé dálavy evropského Divokého východu. Filmový western je velice mužský žánr, Grisebachové film je taky o mužích, natočený s pronikavým vhledem do toho, jak fungují pánská společenství, s pochopením i lehkou distancí. Očima pobavené, udivené a sympatizující ženy, pro niž je zkoumání opačného pohlaví zřejmě předmětem fascinovaného zájmu.

Moji karlovarští dnové se pomalu naplňují, zítra už čekají jen formality, tohle je poslední pokračování letošních zápisků. Čas na zásadní shrnutí a vyslovení silného názoru. Takže. Dvaapadesáté Vary. Filmy ve všech ohledech různorodé jako vždycky. Lidé ve všech ohledech různorodí jako vždycky. Počasí dobré jako skoro vždycky. Asi tak. A jenom. To, že na místě strategicky umístěného velkostánku, kde se dala koupit cibulačka, se objevil velkostánek s džusy, považuju za velkou chybu.