Tak od jara si už v hospodě nezakouříme, paní Müllerová. Tedy, já toho nelituji, neboť mi kouř vlastně také vadil. A když mě přemůže chuť si zapálit, což bývá obvykle až následkem nějaké konzumace, klidně vyjdu na vzduch. Tam člověk vyhulí cigaretu, cvrkne vajgl na chodník (nerad, dal by přednost popelníku) a vrací se na bar či ke stolu, odkud byl ten zlozvyk vyhnán.

Byl a je to zlozvyk, který sice člověka pomalu vraždil, ale také mu leccos dával. Jak si vysvětlit, že kouřili a kouří všichni – lumpové, zločinci, slaboši, stejně jako lidé s nejlepšími mozky a nejstatečnějšími srdci, do nichž pouštěli ten omamný jed, kterému vděčili za chvíle a pocity, jež nekuřák nikdy nepochopí.

Za mého mládí, to znamená v 80. letech, se kouřilo všeobecně. Už polovina mých spolužáků na gymnáziu hulila, po maturitě se přidala druhá. Kdo nekouřil, měl cosi s geny a charakterem. To až pak se z kuřáků zase stávali nekuřáci. Mnozí vícekrát za život. Nejvášnivější mladí kuřáci si už tak od druhého ročníku zapalovali, sotva skončilo vyučování a vyšli před školu. Kouřilo se běžně na záchodech, proti čemuž občas podnikl některý z učitelů, obvykle v tom vynikali tělocvikáři, razii, která ale neměla valný význam. Vhodným místem, kde začít kouřit, byly bramborové brigády, neboť vesničtí hospodští občanské průkazy nekontrolovali, pivo nosili bez větších výhrad všem. Takže v kombinaci s prvními šluky došlo i k prvním poblitím, na což se pak celý školní rok vesele vzpomínalo.

Vyprávěl mi nedávno spisovatel Jáchym Topol, že on na gymnáziu ještě nekouřil. Měl sice na radotínském „gymplu“ nejdelší vlasy, ale ani nekouřil, ani nepil pivo. Psal zato básně, což mu přišlo romantičtější a výlučnější. U Topolů ovšem bánili všichni – dramatik Josef Topol kouřil jednu za druhou až do konce života, stejně tak jako paní Jiřina Topolová, od třinácti let kouřil bratr Filip, kterému cigareta vetknutá mezi dva prsty nevadila, ani když šíleným tempem proháněl klávesy na pianě – také zemřel na rakovinu hrtanu. „Měl jsem to jednoduché s vánočními dárky, vždycky dostali karton cigaret,“ pravil Jáchym, který s kouřením legračním způsobem bojuje celý život: před pár lety se nechal i hypnotizovat nějakým balkánským okultistou. Nekouřil pak asi dva měsíce. Kouří dál, nyní však už skoro rok nepije. Na rozdíl od kouření s tím skončil den ze dne. A ani mu to prý nijak zvlášť nechybí. S cigaretami je to horší… Ty se člověka drží jak helvétská víra.

Já jsem na gymnáziu také ještě nekouřil. Zkusil jsem to. Ale nechutnalo mi to, na rozdíl od piva, které jsem miloval pro jeho sdružovací a jaksi vlídně oblbovací účinek. Pivo bylo nápojem mladé družnosti a jinošské touhy, ten nádherný pocit vznášet se lehce omámený čtyřmi pivy a snít o spolužačce, ke které se však raději nepřibližuje, neboť to snění zcela stačí. Tehdy se mladík definitivně zamiloval do Bohumila Hrabala, který má na romantizování piva u české intelektuální obce zásadní podíl. Hrabalovo pití piva ovšem cigarety nepotřebovalo. Kouření by mu vadilo při „hovoru lidí“, při jeho monolozích, kde proud řeči a gesta rukou, prsty a dlaní měla svou přesnou roli. Přitom Hrabal nebyl nekuřák, ale nebyl ani kuřák. Kouřil ve chvílích ticha a okamžité meditace.

Jeho „opatrovatel“ Tomáš Mazal o tom říká: Hrabal si občas potáhl, cigarety si nekupoval. Když viděl, že některý jeho společník u stolu kouří, vyznamenal ho slovy: „Dej mi cigaretu, pacholku.“ Pak párkrát potáhl a většinou ji ani nedokouřil. V Kouzelné flétně, té elegii vrávorajícího těla, píše, že si cigaretu dá ráno ke kávičce. Ovšem to byl takový spíš sebedestruktivní rituál, jímž zaháněl včerejší opilství. Existují filmové záběry ze začátku 90. let, na nichž Hrabal pokuřuje před svou chatou v Kersku: stojí vzpřímen a s jakousi obřadností a ladností vyfukuje dým, možná ani nešlukuje a víc než kouření to připomíná cvičení jógy s cigaretou.

Hrabalovi nejbližší přátelé z libeňského období ovšem kouřili. Vladimíra Boudníka vidíme na fotografiích s cigaretou usazenou do úst správným proletářským způsobem. Egon Bondy kouřil celý život a stalo se mu to osudným: podle všeho si vzal prášek na spaní, zapálil si a po několika šlucích usnul. Od hořící cigarety mu vzplály vousy a pak se rychle vznítily peřiny… Bondy kouřil, když pil pivo, když četl, i když psal. Kouřil laciné cigarety, neboť nikdy neoplýval penězi a možná mu to i jako důslednému kritikovi kapitalismu přišlo správné. Tomáš Mazal mi říkal, že jednou, to už bylo samozřejmě pro roce 1989, byli spolu kdesi na cestě a Bondy ho požádal, jestli by mu nekoupil krabičku. Zašli do trafiky, a ještě než stačil Mazal cokoli říct, Bondy pravil: Dvoje marlbora.

Sparty? Pro veksláky…

Rozdíl mezi českými cigaretami a „amerikami“ – byť to mohly být licenční imitace – byl opravdu markantní. České (a slovenské, tam se vyráběly v Seredi) cigarety měly podstatně horší tabák, který se navíc sypal. Filtr špatně táhl, některé druhy páchly jako spálené paznehty nebo staré hadry. Nejlacinější cigarety byly detvy, ty stály korunu a byly k dostání jen na Slovensku, celorepublikové partyzánky stály korunu šedesát, ty se přestaly někdy v 70. letech vyrábět. Byl to extra hnus. Postavení exkluzivních cigaret měly ovšem sparty, které se kvalitou poněkud přibližovaly amerikám, i když z jejich jakoby olovnaté chuti se mladíkovi mohlo udělat špatně až k dávení. Sparty, zvláště tvrdé, byly ovšem protekční zboží pro veksláky a tím jsme my pohrdali.

Estéti a bohémové z nedostatků činili přednost. Což znamenalo, že mladík, jenž dával najevo svou beatnicko-existencionalistickou duši, kouřil demonstrativně ty nejhorší značky. Nejčastěji tedy startky, které byly bez filtru a jejichž chuť byla opravdu odporná. Nikdy – nebo jen v nejhorší nouzi – by si nepořídil marsky, cleaky nebo bétéčka čili BT, což znamenalo Bulgar Tabac. Kouřit jsem ovšem začal až na vysoké škole, a to na vojenské katedře, neboť jinak se ta nesmírná otrava přežít nedala. Velkým spouštěčem huličů je totiž také nuda a jiná otrava, jež jsou s čímkoli vojenským nutně spojeny.

Kubánské vrávorání 

Zvláštní hodnotu v této přehlídce tabákového proletářství měly cigarety z Kuby, pověstné ligerosky, nacpané jako dehet temným černým tabákem, jejichž šlukování trhalo plíce a mazalo průdušky hustým térem. Byly to asi jediné cigarety, které si tady kupovali nikotinisté ze Západu, neboť doma se k nim nedostali. Ligerosky přitom bylo možné koupit jen sezonně, byly k dostání tak půl roku a pak zase nikoli. Záviselo to na tom, kdy přijede z Kuby loď. Když přijela, mnoho citlivých mužů zavrávoralo.

Patřil mezi ně i básník, kritik a bohém Viktor Šlajchrt, který je kouřil od mládí, pak přešel na jemnější sorty. Kouření prostě patřilo k nutnosti mladého muže. Kdo nekouřil, byl exot, říká. Kouřili přitom jak vyznavači amerického stylu života, tak jejich opaky, tesiloví fotři a soudruzi. Pro jedny byl idolem kouřící James Dean, Humphrey Bogart, Marlon Brando nebo Belmondo, kráčející po Champs-Élysées sice „u konce s dechem“, ale s gitaneskou přilepenou na dolním rtu. Pro komunisty byla pak cigareta jakousi miniaturou dýmající fabriky, extenzí jejich touhy všechno zamořit štiplavým sajrajtem. Velcí komunisti ostatně kouřili o sto šest: Stalin, Gottwald i Slánský měli dýmku, Mao Ce-tung měl z kouření úplně žluté zuby (které si navíc nečistil). Pokud měli co, tak kouřili i Rudí Khmerové, což byla zřejmě jediná rozkoš ze světa, který systematicky zničili. Kouřili i Gustáv Husák a Leonid Iljič Brežněv, samozřejmě Che Guevara a Fidel Castro – ti pochopitelně doutníky. 

Samozřejmě že kouřili i disidenti, a to s velkou vášní, která přerostla až v jakési ideologické přesvědčení – jak o tom svědčí osud největšího polistopadového bojovníka za práva kuřáků, Václava Bendy blahé paměti. Jiný Václav – Havel – kouřil prý i tehdy, když už nekouřil. Krásnou vášeň dokládá slavná chvíle, kdy si krátce před operací plic zapálil s tehdejším ministrem zdravotnictví Janem Stráským. Jaké to krásné časy…

S Viktorem Šlajchrtem jsme v devadesátých letech seděli v jedné redakci, stoly proti sobě. Bez ustání se hulilo. Na redakčních poradách, před nimi i po nich. Klávesnice počítačů pokrýval popel, u masivních obrazovek ležely podobně masivní popelníky, které přetékaly vajgly. Někdo je vynášel, někdo se tím neobtěžoval. Kdo nekouřil, musel to snášet, i když řeči měl. Kouřilo se tehdy snad ve všech redakcích, muži i ženy, kouřilo se i na chodbách úřadů, v nemocnicích. Nechápal jsem, proč se nekouří v metru – borci si v něm kolem půlnoci zapálili. Ještě hluboko v polovině 90. let se kouřilo na chodbách filozofické fakulty, někdy kouřili přednášející.

Byli učitelé, kteří ke kouření vybídli studenty při semináři, to si zapálil i nekuřák. Když se na konci 60. let mohl na filozofickou fakultu na chvíli vrátit profesor Václav Černý, samozřejmě při svých přednáškách kouřil. Když si prý ale jednou zapálil bez jeho dovolení jakýsi student, Černý ho prý napomenul: „Já musím, vy nemusíte.“ Václav Černý byl také jediný, komu jeho kuřáctví toleroval Ludvík Vaculík, jehož slovutný profesor několikrát navštívil doma. „Nezouval se a hned kouřil. Tata, který kuřáky a ještě víc kuřačky nesnášel, pro něj dokonce měl gauloisky, které z Francie poslal bratr,“ říká o tomto privilegiu syn Jan, jenž podobně jako „tata“ nikdy nekouřil. „Ani moji bratři nekouřili, to souviselo s naší hrdostí a výlučnosti: když to dělají všichni, tak my ne.“

Vaculík nekouřil, protože nemusel. Ani jiní nemuseli. Do galerie velkých nekuřáků, kteří by přitom mohli, patří tři klasici undergroundu: Eugen Brikcius, Andrej Stankovič a Ivan M. Jirous. Tito muži nikdy nekouřili, byť se různým rozkoším a neřestem jinak nijak nebránili. Můj odhad je, že si svůj vlastní „nikotin“ vyráběli sami svépomocí, prostě nepotřebovali ho do sebe vpravovat dýmem. To také není špatné, ba je to pravděpodobně nejlepší. Ale ne pro všechny použitelné.