Pražská FAMU – alespoň podle projevů některých pedagogů a studentů té školy soudě – je na pokraji rozvratu. Ta silná slova padají v souvislosti s rozhodnutím před rokem a čtvrt zvoleného děkana Zdeňka Holého neprodloužit smlouvu dokumentaristovi Vítu Janečkovi. Na obranu pedagoga vznikl otevřený dopis, jejž podepsala část studentů a pedagogů i někteří lidé z širší veřejnosti. Zdeňka Holého prohlášením podpořili vedoucí většiny kateder školy. O sporu docela obsáhle referovala média, některá v té souvislosti zmiňovala, že Janeček spolu se svou manželkou Zuzanou Piussi jsou autory filmu Selský rozum, který velmi kriticky líčí vliv Andreje Babiše a Agrofertu na české zemědělství – i Janeček ale nějakou souvislost mezi snímkem a svým konfliktem s děkanem odmítá. Na pozorovatele zvnějšku může FAMU působit jako ostře rozdělená škola, kde spolu lidé přestávají být schopni mluvit, je to stav, jehož příčiny jsou asi hlubší než jeden pracovněprávní spor. Co se to s nejvýznamnější českou filmovou školou a důležitou pražskou kulturní institucí vlastně děje? Týdeník Echo o tom debatoval s režisérkou a vedoucí katedry animace na FAMU Michaelou Pavlátovou, studentkou produkce a producentkou mezinárodně úspěšného filmu Happy End Kamilou Dohnalovou, dokumentaristou Bohdanem Bláhovcem a studentem režie a členem akademického senátu FAMU Tomášem Janáčkem.

Jistě není obvyklé, aby neprodloužení smlouvy jednoho člověka vzbudilo takhle prudkou reakci. Není spor mezi pány Holým a Janečkem jenom jakási špička ledovce? A co je v tom případě ten ledovec?

Janáček: Nejde jenom o Víta Janečka, což je mezi částí studentů oblíbený pedagog, pro jiné třeba kontroverzní postava. Zarážející jsou důvody jeho odchodu. Nemá odejít z FAMU, protože by byl špatný pedagog, špatný filmař nebo protože by nedokázal naplňovat nějakou koncepci dalšího směřování FAMU. Slyšíme, že by měl odejít kvůli svým názorům na vedení školy, podobně musel na škole už dříve skončit významný pedagog, někdejší děkan a dnešní ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant. Domnívám se, že akademická půda by měla být místem, kde existuje názorová pluralita. Část studentů by také ráda věděla, kam se vlastně škola bude ubírat. Předvolební koncepce kandidátů na děkana byly obecné, po víc než roce se ale začínáme ptát, kam by škola podle nového vedení měla směřovat, jestli budou muset odejít ještě další pedagogové a podobně. Myslím, že to jsou legitimní otázky.

Dohnalová: Já současné dění skutečně vnímám jako špičku ledovce, projev nejistoty ohledně dalšího směřování školy. Po roce, během nějž se nový děkan musel zorientovat ve fungování instituce, lidmi v ní a možnostmi, jak chod FAMU ovlivňovat, může začít naplňovat nějakou svou koncepci, školu někam nasměrovat. Rádi bychom věděli kam.

Pavlátová: V tom dopise studentů je mnoho důležitých věcí, pod které bych se klidně podepsala taky. Já ale ten spor vnímám i z druhé strany. Cítila jsem však potřebu děkana podpořit, protože vím, jaké to je, být šéf, mít tu moc a zároveň i odpovědnost. Dokážu si představit, že člověk v té pozici už prostě nemusí vydržet, když mu někdo okopává kotníky, bojkotuje ho, odmítá jeho představy. Až později jsem se dozvěděla, že Zdeněk Holý o neprodloužení Janečkovy smlouvy rozhodl proti vůli vedoucího katedry, a o způsobu, jímž svoje rozhodnutí odůvodňoval, to se mi třeba moc nelíbí. K dopisu na podporu děkana jsem se přidala v době, kdy se jeho rozhodnutí dávalo do souvislosti s tím, že Vít Janeček ve svém filmu kritizuje Babiše – a o Zdeňkovi Holém se kvůli tomu psalo dost nevybíravě.

Bláhovec: To, že se novináři ptali, jestli neexistuje nějaká souvislost mezi neprodloužením smlouvy Vítu Janečkovi a jeho filmem o Andreji Babišovi, mi přijde docela pochopitelné. Nemyslím si, že by se Janeček sám nebo lidé, kteří vystupují na jeho obranu, snažili ten konflikt jakkoliv politizovat. To, že Deník Referendum k článku o Janečkovi dal titulek, v němž se objevilo jméno Babiš, a po něm to zopakovala další média včetně Echo24, mi přijde jako běžné „honění kliků“. A inteligentní lidé ve funkci vedoucích kateder by to měli být schopni rozpoznat – a oni zatím obviňovali Janečka z politizace sporu. Problém FAMU už léta je, že škola je atomizovaná, jistě je to dané taky tím, že lidé tam mají velká ega, existuje tam hodně nevraživostí, mezi generacemi i mezi katedrami, které jsou často uzavřené do sebe. Vít Janeček je člověk, který na škole dost lidí rozčiluje, z více i méně pochopitelných důvodů. I tak je ale smutné, že by měl odejít kvůli kritickým názorům na vedení, navíc v čase, kdy za něj katedra nemá náhradu. Je to podle mě projev nadřazování osobních animozit zájmům školy. Respektuji přitom právo vedoucího sestavit si vlastní tým.

Pavlátová: Cítila jsem potřebu Zdeňka Holého v té vypjaté atmosféře podpořit, připadala bych si jako zbabělec, kdybych to neudělala. A v době, když jsem dopis vedoucích kateder podepisovala, mi ta kauza skutečně zpolitizovaná přišla.

Bohdan Bláhovec FAMU popisuje jako školu, kde vázne komunikace, je atomizovaná a plná nevraživosti. Navozuje to obraz instituce, která potřebuje nějaké nové směřování. Ve slovech Kamily Dohnalové a Tomáše Janáčka je zároveň znát obava z toho, že by FAMU mohla nějaký nový směr nabrat.

Janáček: Já si nemyslím, že by existovala nějaká velká nevraživost na úrovni studentů různých kateder, spolupracujeme a funguje to dobře. Náš otevřený dopis také podepsali studenti napříč katedrami. Jistě, každá katedra má nějaké problémy, studenti si toho jsou dobře vědomi. Mám ale obavy z toho, že komplexní otázky se na škole začínají strašně zjednodušovat. Na FAMU začíná znít nějaký nový jazyk, který je plný frází, všechno se v něm prezentuje zjednodušeně a černobíle a zní to i od vedení školy. Mluví se o fungujících a nefungujících katedrách, rozdíl mezi nimi prý přitom spočívá ve způsobu organizace dílen. Mezi těmi nefunkčními je i hraná režie, kde studuji, naše katedra přitom měla v posledních letech docela výrazné úspěchy – Špína Terezy Nvotové soutěžila v Rotterdamu, film Out Györgyho Kristófa, který se dostal do prestižní sekce Un Certain Regard na festivalu v Cannes, byl původně koncipovaný jako absolventský film FAMU.

Dohnalová: Škola by měla nastolit pravidla nějakého skutečně společného fungování kateder, mezi něž samozřejmě patří i Centrum audiovizuálních studií a FAMU International, kterou vnímám jako problematickou z různých hledisek včetně jejího podle mě nutného většího zapojení, integrace do organismu školy.

Bláhovec: Možná by pomohlo, kdyby v akademickém senátu byly zastoupeny všechny katedry školy. Co pamatuji, bývala v senátu vždycky jedna katedra zastoupena výrazně a některé třeba vůbec. Navíc senát používali různí vlivní pedagogové k tomu, aby tam vysílali svoje studenty, kteří jim tam prolobují ty jejich věci.

Pavlátová: Kdybych měla přesvědčit některého pedagoga nebo studenta naší katedry, aby kandidoval do senátu, byla by to dost velká a možná marná práce.

Janáček: Mohlo by to vést k tomu, že studenti jednotlivých kateder by byli vnímáni jako součást nějakého monolitu a jejich zástupce v senátu jako nositel nějakého jejich společného názoru. Ale tak to ve skutečnosti není, na katedrách jsou různorodí lidé, učitelé i studenti, a mají různé, na některé věci třeba protichůdné názory. Způsob fungování senátu v tuhle chvíli nepovažuju za nejdůležitější problém FAMU.

Bláhovec: Ano. To, co zvenku jako problém cítím, je, že s příchodem Zdeňka Holého na škole zavládlo jakési zděšení, obava, co bude dál. Jasně, poměry na škole mohly být dřív tak nebo onak problematické, zároveň tam ale vždycky panovala zdravě kritická atmosféra. To pro mě na FAMU bylo to nejdůležitější. Debaty tam byly vždycky vypjaté, když jsem tam v jednadvaceti letech nastoupil, byl jsem až vyděšený z toho, jak nevybíravě a s jakou dávkou osobní odpovědnosti tam někdy debata probíhá. Byl jsem vyděšený z toho, že někdo takovýmhle způsobem rozcupuje třeba můj film. Teď mám obavu, že by se ta kritická atmosféra měla nějak změnit, že by ji vystřídal jiný diskurz, že by nastalo utahování šroubů.

Janáček: Ten dnešní problém podle mě nezačal s příchodem Zdeňka Holého, ale asi rok před ním, kdy byly volby do akademického senátu a škola se začala strašně moc polarizovat.

Jaké byly ty póly?

Janáček: Nechci to personalizovat. Začaly se tehdy objevovat fráze, které proti sobě stavěly „autorství“ a „řemeslo“. Zaznívalo, že největší škodu škole způsobil Michal Bregant, který byl děkanem v letech 2002–08 a který školu výrazně proměnil, za jeho časů prý zmizel důraz na to řemeslo. Já si ale myslím, že to všechno je mnohem složitější. Ta umělá opozice mezi řemeslem a autorstvím škole strašně škodí, odtahuje katedry od sebe navzájem. Do tohohle rozdělení přišel nový děkan, v něčem na ně přistoupil, začalo ho to táhnout jedním směrem. A něco jako „utahování šroubů“, o kterém mluvil Bohdan, taky cítím. Přijde mi třeba dost nešťastné, když je současný spor veden taky nějakým mocenským způsobem, na jedné straně děkan a část vedoucích kateder, ten náš otevřený dopis zase podepsalo hodně studentů.

Pavlátová: Když jsem před dvěma roky přišla na katedru, připadala jsem si jako na té nejlepší škole, až pak jsem si začala všímat toho rozdělení, o kterém mluvíte, a byla moc ráda, že nejsem jeho součástí. Stejně si ale myslím, že je to taková umělá věc, o níž se spíš mluví, než že by v ní lidé na FAMU skutečně žili. Vy máte pocit, že jsou studenti rozdělení?

Janáček: Studenti ne – nebo rozhodně míň než pedagogové. Před dvěma roky vyšel článek v Respektu o nevraživostech na FAMU, studenti kamery prý nesnášejí studenty režie a podobně. Dost překvapeně jsme na to koukali. Protože my spolu vycházíme, děláme spolu filmy.

Aby se škola mohla někam pohnout, musí v ní být možná komunikace. A můj dojem absolutního outsidera ze způsobu, jakým se někteří studenti a učitelé FAMU projevují třeba na sociálních sítích, je, že v téhle atmosféře už nějaká rozumná komunikace přestává být možná. Začátkem roku dal třeba Zdeněk Holý obsáhlý rozhovor Aktuálně.cz. Byl tam dotázán, jestli je český dokument o tolik lepší než hraný film, jak se někdy píše. Odpověděl, že ne. Můžeme se dohadovat, jestli to je pravda, nebo ne, ale podle mě to není nijak skandální tvrzení, které by zasloužilo tak zuřivou reakci, jaká u některých lidí následovala. Na adresu dokumentaristů přece neřekl nic horšího, než že nejsou o tolik lepší než ti ostatní, jak si třeba myslí.

Bláhovec: Na sociálních sítích se vždycky najde někdo, kdo reaguje nepřiměřeně. A ta věta Zdeňka Holého byla úplně zbytečná…

Dohnalová: Možná zbytečná pro vás. Navíc jenom odpovídal na otázku.

Bláhovec: Lidé z ní cítili to, co vnímají i v té škole, nějaký osten vůči katedrám, které nový děkan považuje za nefunkční.

Janáček: Zdeněk Holý brzo po svém nástupu jmenoval bez výběrového řízení nové vedoucí kateder kamery a scenáristiky, ty jsou teď všem dávány za vzor. Lidi z kateder režie, dokumentu a z Centra audiovizuálních studií mají pocit, že se o jejich katedrách mluví jako o problematických a nefunkčních.

Pavlátová: Filmy z naší katedry získávají hodně cen na festivalech, někdy se to až skoro bojím ve škole oznamovat. Jednak možná máme nějaké šťastné roky, které třeba brzy skončí, taky to ale vyplývá z povahy animace. Často vypráví beze slov a zaměřuje se na univerzální témata, která jsou i pro svět srozumitelná a sdělná. Studenti dokumentu samozřejmě točí většinou lokální témata, s nimi se ve světě prosazuje těžko, ale to neznamená, že to nejsou důležité filmy – vedou publikum doma k přemýšlení.

Janáček: Katedra režie taky získala nějaké ceny. Ale přijde mi zvláštní, když děkan na schůzce se studenty říká, že by jich mělo být víc, že mezinárodní ocenění považuje za jeden z mála exaktních způsobů, jak ověřit kvalitu kateder. Ale ty filmy přeci jsou výsledkem týmové práce, na jejich úspěch v mezinárodním kontextu má vliv taky producentská strategie.

Dohnalová: Není jasně definované, jakou funkci by filmy, které na FAMU vznikají, měly mít. Jestli se od nich očekává, že budou mít nějaký život i mimo školu, nebo jestli mají mít především vzdělávací funkci – studenti se při jejich výrobě učí. Možná by tato dvě očekávání mohla vést k tomu, že se produkce FAMU rozdělí, filmy budou dvojí, ta část určená pro svět bude mít třeba vyšší rozpočet…

Janáček: Je to otázka, jestli točíme autorské filmy, nebo cvičení. A pan děkan často říká, že točíme cvičení. Ale chtěl by za ně mít ceny.

Pavlátová: My potřebujeme naučit studenty řemeslo a potřebujeme naučit myslet, aby rozvíjeli svou osobnost, umělecky i lidsky rostli. Potřebujeme to obojí, a máme na to velmi málo času. Člověk se snaží vymyslet cvičení, na kterém by se studenti naučili nějakou potřebnou věc, třeba souhru dvou aktérů. Potřebuje, aby se zklidnili a skutečně dělali, co se po nich chce. A pak někdo přijde s nápadem, který je sice úplně skvělý, ale původní smysl toho cvičení popírá. A vy zvažujete, jestli ho nechat realizovat ten skvělý nápad, dělat, co ho skutečně baví, nebo nutit procvičovat to řemeslo. Je to velká zodpovědnost, protože jde taky o to, co bude po škole, o to, jestli naši studenti najdou práci…