Je vám padesát, v práci máte málo pohybu a v poslední době jste přibral? Pak jste vážně ohrožen nemocí, která dokáže zabít během několika let. Pravděpodobnost, že ji v blízké době dostanete, je třetinová. Stejně důležitou součástí civilizace, kterou symbolizují mobily, internet nebo silná auta, se v posledních letech stala cukrovka čili diabetes mellitus.

„Lidé se cítí dobře, přijdou k nám ‑ a najednou se dozvědí, že jsou nemocní a musejí brát léky. Je to pro ně nepochopitelné,“ popisuje prezident Diabetické asociace České republiky Milan Kvapil první okamžik, kdy jeho klinika získá nového klienta.

Cukrovku lze snadno zjistit při odběru krve. Kdo má ráno glykémii „nad sedm“, ten je nemocný. Kdo se dostal nad hranici 5,6, u toho se zdravotní riziko vážně zvýšilo. Pro přesnost – termín glykémie označuje množství cukru v krvi a měří se v jednotkách s názvem minimol. Hranice sedmi minimolů dosáhne ten, kdo má v litru krve jeden a čtvrt gramu cukru.

Pro nemocné je nejhorší připustit si, že právě jim banální hlášení krevního testu oznamuje nevyléčitelnou nemoc, která značně limituje délku dalšího života. V té chvíli se musejí rozhodnout. Když se začnou léčit a změní životní styl, mohou žít ještě dlouho. „S léčením je třeba začít v pětapadesáti, abych tu byl do osmdesáti,“ vyzývá Milan Kvapil, který je přednostou interní kliniky v Praze-Motole. Dodává, že polovina diabetiků má pro léčení horší startovní podmínky, protože na prohlídky nechodí a k doktorovi se dostanou, až když se projeví první komplikace. Člověk třeba začne dramaticky hubnout, o pět kilogramů za týden, a musí neustále pít. To je známka, že tělo žádá víc cukrů, než mu dokáže poskytnout běžná strava.

Léčení se zpočátku omezuje na léky, které mají především udržovat stabilní hladinu cukru v krvi, aktivní život ovšem příliš neomezuje ani intenzivnější léčba inzulinem. „Můžete mít plnohodnotný život a starat se o vnoučata, ale máte samozřejmě i druhou možnost, že se příbuzní naopak budou muset postarat o vás,“ vysvětluje výhody odpovědného přístupu šéf tuzemských diabetologů.

Cameronova výzva

Profesor Kvapil tvrdí, že lidé neberou cukrovku dost vážně, také státní úřady zásadní nebezpečí ignorují. Nechuť připustit vážné riziko, které může propuknout u každého jako Karlem Čapkem vymyšlená bílá nemoc, lze ovšem pochopit. Nikdo není připraven na okamžik, kdy se z testů dozví, jak dlouhý život ho ještě čeká, a to ještě v případě, že bude žít přesně podle předpisu. Společnost také nedokázala vstřebat informaci, jak vážná epidemie zasáhla svět v posledních desetiletích. Její nebezpečí nejde racionalizovat jako nemoci, které jsou důsledkem požívání návykových látek. Rakovina plic je strašná věc, ti kuřáci se ale mohli rozhodnout jinak. Vyloučit, že nedostanu diabetes, však nemohu. Raději o tom nic nevědět.

Takřka katastrofické informace o vzestupu cukrovky přiměly v lednu k zásadnímu vystoupení britského premiéra Davida Camerona: „Z pohledu vlády vidím ohromné možnosti, jak změnit zdravotní péči o diabetiky,“ reagoval na publikaci organizace Diabetes UK. Cukrovky druhého typu, kterou dostávají dospělí po padesátce, v Británii prý přibývá nejrychleji ze všech nemocí, loni byla evidována u dvou a půl milionu Britů, přitom každým rokem jich přibývá sto tisíc.

Diabetes způsobuje sto amputací nohou týdně a je nejdůležitější příčinou selhání ledvin, infarktu a mrtvice. Počet těchto „pozdních komplikací“ roste ještě rychleji než počet nemocných. Počet mrtvic a selhání srdce způsobených cukrovkou se během pěti let zvýšil na dvojnásobek, počet transplantací ledvin o 95 procent a amputací o dvě třetiny. „Když vidím náklady na léčení osob, které postihla amputace nebo jiné komplikace, tak je jasně vidět, jak se vyplatí zavedení nových technologií, které mohou komplikace odvrátit,“ přislíbil pomoc v boji s cukrovkou britský premiér. Upozornil tím, že pacient s amputovanou nohou přijde pojišťovnu ročně až na třicet tisíc liber, a že se tedy vyplatí dát všem cukrovkářům co nejlepší vybavení včetně inzulinových pump, které umožňují zdravotní stav kontrolovat a udržovat v mezích. Cameron vyzval Brity k pravidelným kontrolám, protože je dosud 40 procent z nich ignoruje, a přitom mohou diabetes včas odhalit.

Vystoupení Camerona je výjimečné: otevřeně promluvil o tom, co člověka čeká, když cukrovku dostane. Selhání srdečního oběhu, ledvin, amputace nebo úplné oslepnutí v případě, že se člověk neléčí, případně se nezdaří léčba, jsou témata, kterými se politik blahobytným voličům nezavděčí.

Ledviny, oči, amputace

Tuzemské poměry se od Británie neliší. V roce 1985 žilo s diagnózou diabetu 400 tisíc Čechů, loni jich už bylo 860 tisíc. Při růstu 10 až 15 tisíc ročně budou mít kliniky v roce 2025 milion pacientů. Naprostá většina, celkem 800 tisíc, onemocněla cukrovkou druhého typu. Lidí nad padesát u nás žijí tři miliony a s rostoucím nebezpečím se musí vyrovnat každý.

Snášet cukrovku je samo o sobě nepříjemné. Pacient musí stále hlídat hladinu cukru v krvi. Pokud se výrazně sníží, což se může stát třeba ve chvíli, kdy si člověk vezme dávku inzulínu a pak se zapomene najíst, dostaví se hypoglykémie. Začíná jako nevolnost, pokračuje bolestí hlavy, studeným potem, naléhavým hladem. Když si člověk okamžitě nevezme cukr, následují křeče a bezvědomí. Ukazuje se tím, že nedostatkem cukru trpí především mozek.

Hypoglykémie je běžná potíž, až čtvrtina diabetiků však dnes trpí pozdními komplikacemi. Důvod je u všech stejný. Vysoká hladina cukrů zpomaluje proudění krve, zvyšuje její srážlivost, a tím poškozuje cévy. Tělo přitom hůře reaguje na inzulin a přestává hladinu cukrů regulovat. Potíže s cévami poškozují různé orgány v těle. Celkem 104 tisíce Čechů mělo podle statistického úřadu ÚZIS v roce 2013 poškozené ledviny vinou cukrovky, za posledních dvacet let se jejich počet zvýšil třikrát. Selhání ledvin (tzv. renální insuficience) postihlo 38 tisíc pacientů a tento počet se v posledním dvacetiletí zvýšil pětkrát. Při potížích ledvin se v těle hromadí škodlivé látky, tvoří se voda na plicích. Cukrovkáři tvoří 40 procent zákazníků dialyzačních středisek a několikrát za týden zde využívají umělou ledvinu. Absolvují polovinu všech ledvinových transplantací.

Cukrovka se tak stala nejčastějším důvodem selhání ledvin, přitom při diabetu má tato nemoc rychlejší průběh. Důsledkem bývají potíže krevního oběhu, konkrétně mrtvice a infarkt postihují diabetiky čtyřikrát častěji než zbytek populace. Potíže s ledvinami jsou přitom extrémně rizikovým faktorem i při průběhu cévních nemocí, jak dokládají německé statistiky, podle nichž je úmrtnost lidí se špatnými ledvinami při mrtvici či infarktu nejméně desetkrát vyšší než u ostatních. Když má špatné ledviny diabetik, jsou údaje ještě horší.

Na cukrovku je citlivý i zrak. Jednou z vlastností cévní stěny je filtrování látek při jejich průchodu směrem ven i dovnitř. Když cukrovka cévní stěny poškodí, zvýší propustnost směrem ven a způsobí na sítnici otoky. Na sítnici se pak začínají hromadit tuky, které tvoří ostrůvky ztvrdlých hmot a dochází k úplnému uzavření některých cév (kapilár). Oko na to reaguje tvorbou nových kapilár, které však vznikají na nesprávných místech před sítnicí a přestávají vyživovat tkáň. Často praskají, a sítnici tím dále poškozují. Touto komplikací, která se jmenuje „diabetická retinopatie“, je podle ÚZIS postiženo 103 tisíc Čechů. K uzavírání kapilár dochází u sedmadvaceti tisíc lidí, dva a půl tisíce osleplo. Slepota je příznakem poškození cév, se kterým se dá přežít už jenom pět let. Všechna zmíněná čísla jsou dvakrát vyšší než před dvaceti lety.

Špatné prokrvení způsobuje diabetickou nohu, kterou má 45 tisíc Čechů, z toho byla jedenácti tisícům amputována. Cukrovka se tak stala nejčastějším důvodem amputace. Statistiky uvádějí, že ročně zemře 25 tisíc diabetiků, tento počet přes stále lepší nabídku péče roste a dosáhl čtvrtiny všech úmrtí.

Existuje, mně se ale netýká

Z pohledu lékařů mohou být informace o dopadech cukrovkové epidemie účinným nástrojem pro boj s touto nemocí. Potvrdily to dva průzkumy, které si Diabetická asociace objednala na jaře u agentur PPM Factum a Ipsos. Obě agentury zjistily, že lidé nějaké informace mají. Tři čtvrtiny třeba vědí, že „při cukrovce je snížená tvorba inzulínu nebo inzulín nepůsobí dostatečně“, dvě třetiny nepochybují o tom, že „cukrovka je onemocnění, které se projevuje zvýšenou hladinou cukru v krvi“. To ukázal výzkum Ipsos, který se ptal i na komplikace. Mohou jimi být amputace dolních končetin (o tom ví 65 procent Čechů), špatné hojení ran (63 procent), oční komplikace (53 procent), onemocnění cév (32 procent), onemocnění ledvin (27 procent) a postižení nervů (14 procent). Necelá polovina dotázaných se nechala nachytat možností, že cukrovka může být příčinou obezity. Nejlépe podle očekávání odpovídali sami diabetici, i když také oni dávají diabetu vinu za obezitu, o mnoho horší však nebyli lidé, kteří nemají zkušenost s cukrovkou ani mezi blízkými. Diabetici si také lépe uvědomují i to, že pro jejich zdravotní stav je nezbytná péče vyškolených specialistů. Více než polovina žádá péči výhradně od specializovaných diabetologů, dvě pětiny by připustily, aby jednoduché úkony převzal praktický lékař. Kdo nemá přímou zkušenost s cukrovkou, je k praktickým lékařům vlídnější. Tři čtvrtiny z nich připouštějí účast praktiků na léčení. Jen každý třicátý si dokáže představit, že by je měl na starosti jen praktický lékař.

Znalosti občanů, kteří sami diabetes nemají, ovšem zůstávají na obecné rovině, jako by se jich riziko osobně netýkalo. „Daně se mají platit, já ale platit nemusím,“ je podle sociologa Jana Herzmanna obvyklý vztah k daňovému systému a podle dotazníku Factum to je u cukrovky podobné. Jen osm procent dotázaných považuje cukrovku za vážné osobní riziko, dalších 45 procent vnímá střední riziko. Tento přístup neodpovídá skutečnému stavu věcí.

Výzkumníci společnosti Factum vycházejí z toho, že se riziko zvyšuje, když měl cukrovku někdo z rodiny, když člověk trpí nadváhou a vysokým tlakem, jeho tělo nedokáže zpracovávat tuky, když je mu přes padesát a pracuje duševně, u žen znamená nebezpečí i těhotenská cukrovka. Kdo splňuje tři z těchto podmínek, u toho je vysoké nebezpečí. Naopak se snižuje u lidí, kteří sportují, stravují se zdravě a pracují manuálně.

Z průzkumu vyšlo, že pouze sedmnáct procent lidí s vážným rizikem cukrovky se nemoci opravdu obává. Stejně se přitom bojí i šest procent lidí, kteří by se svým životním stylem problémy mít neměli. Platí to i opačně. Sedmnáct procent lidí s vážným rizikem si vůbec nepřipouští, že jim diabetes hrozí, v klidu je přitom jen 37 procent těch, kterých se cukrovka zatím netýká.

Zkuste před ní utéct

Šéf diabetologů Kvapil jmenuje tři důvody, proč cukrovka ohrožuje celý svět. Ve většině zemí se zlepšila lékařská péče a významně prodloužila život. Lidé přežijí i vážné zdravotní komplikace včetně infarktu a v pozdějším věku se stávají snadnou obětí diabetu. Česko patří k zemím, kde se průměrný věk dožití v posledních době zvyšoval nejrychleji, od roku 1990 o plných sedm let. Cukrovku je proto možné chápat jako daň za to, že muže v Česku čeká 75 let života, a ženy dokonce ještě o šest let víc. Nejméně zasaženy jsou africké země Benin, Gambie a Mali, kde má cukrovku každý padesátý. Ještě před deseti lety tam byl průměrný věk dožití 50 let a s cukrovkou druhého typu se prakticky nemohli setkat.

S růstem blahobytu v Evropě, Americe i v dalších světadílech se také mění životní styl a stále víc lidí trpí nadváhou. Vystihuje ji index BMI, který se vypočte jako podíl tělesné váhy a druhé mocniny výšky. Nadváhou trpí lidé s hodnotou nad 25 a podle Světové zdravotnické organizace patří do této kategorie 69,6 procenta Čechů, kteří tím dosahují patnáctého místa na světě. Nejhůře jsou na tom bohaté státy Arabského poloostrova a řada tichomořských ostrovů, ze zemí euroamerické civilizace jsou na tom než Češi hůře jen obyvatelé Austrálie, Andorry a Spojených států. Obezita nastává při BMI nad 30 a postihuje 26,2 procenta Čechů. V tomto směru jsou až pětadvacátí na světě. Češky jsou na tom lépe s nadváhou, která postihuje „jen“ 57 procent z nich, obézních je ovšem 27 procent zdejších žen. Světová zdravotnická organizace neuvádí, kolik lidí má obezitu 3. stupně s indexem nad 40, která je přímým ohrožením života.

Nadváha je podle profesora Kvapila druhým důvodem rozšíření cukrovky, což Čechům významně zhoršuje vyhlídky do budoucna. Třetím důvodem jsou genetické předpoklady, přičemž tady na tom Češi úplně zle nejsou: jsou na tom výrazně lépe než národy třetího světa, které dříve trpěly chudobou a pak rychle zbohatly. Blahobyt je zastihl s genetickou výbavou, která bránila přílišnému vydávání energie, což dnes vede k patologickému tloustnutí. Nadváhu mají tři čtvrtiny populace Kataru, Kuvajtu, Bahrajnu i SAE, o málo méně v Saúdské Arábii. Stejně bídnou bilanci vykazují Cookovy ostrovy, Palau, Nauru, Marshallovy ostrovy, Niue, Tonga a další státy v Tichomoří. Obezitu tam má čtyřicet procent populace, cukrovkou trpí 15 až 25 procent lidí. To znamená, každý druhý člověk nad padesát je diabetikem, a ještě není jasné, kdy se růst zastaví. Česko se počtem lidí zasažených cukrovkou příliš nevymyká evropskému průměru. Pokud se nepočítá Balkán, jsou na tom hůře ještě Němci, Španělé, Portugalci a Slováci. Podle ÚZIS má cukrovku osm a půl procenta Čechů, přes desetinu to je ve Zlínském kraji a okresech Karviná a Bruntál. Proto vědci předpokládají, že genetické předpoklady pro cukrovku má třetina obyvatel. Samozřejmě na tom nejsme nejlépe. Nadváhu má 55 procent občanů Arménie, Ázerbájdžánu i Gruzie, přesto cukrovkou trpí jen každý čtyřicátý.

Prodlužováním věku, nadváhou a genetikou přesto nejde vysvětlit všechno. Roste i počet případů cukrovky 1. typu, která postihuje děti i v rodinách, kde nikdy diabetes neměli. Nemoc se může projevit u sportovců, kteří se věnují své disciplíně i v padesáti, byť v těchto případech s menší pravděpodobností. Medicína nedává nikomu jistotu, že ho ve stáří cukrovka nečeká.

Soudobé civilizaci nezbývá než zastavit průběžný nárůst nadváhy a obezity. To jde nejlépe tím, že se lidé zřeknou civilizačních vymožeností, které svádí k tomu, že i k obchodu ve vedlejší ulici jezdím autem a že se práce i zábava změní na celodenní vysedávání u internetu. Aspoň trochu pohybu, žádají lékaři. To je nezbytná podmínka, aby lidé s cukrovkou mohli nemoc snášet dlouhá léta. Třeba pohyb zabrání i tomu, aby se přestala šířit.