Na Velký pátek během bohoslužby papež František řekl: „Vidíme, dokonce i dnes, jak naše bratry perzekvují, stínají jim hlavy a ukřižovávají je, pro víru v tebe, před našima očima nebo často s naším tichem spoluviny.“ Den předtím zmasakrovali islamisté v Keni na sto padesát křesťanských studentů. Brutality vůči křesťanům jsme pak poslední dobou svědky na Blízkém východě, kde řádí radikálové z Islámského státu. Ohroženi jsou i koptové v Egyptě.

I když to obvykle nevnímáme, křesťanství není západní náboženství, je to blízkovýchodní náboženství, které se rozšířilo na Západě. Z míst, odkud pochází, však křesťanství dlouhodobě mizí a v poslední době se tak děje čím dál rychleji. O tom, proč se právě křesťané stali ohroženou skupinou současného Blízkého východu, hovoří Michal Řoutil z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Když se podíváme na dnešní Blízký východ, vidíme, že se většiny stále častěji obracejí proti menšinám. Do značné míry se to týká i křesťanských komunit. Jak byste tento proces popsal?

Jedná se o částečně plánované a částečně okolnostmi podmíněné vyhánění křesťanů z této oblasti. Všechno to začalo právě před sto lety genocidou Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši a postupně to pokračuje. Po období relativního příměří za vlád umírněných diktátorů nebo režimů, které měly pevnější ruku, jsme nyní svědky další vlny pronásledování. Klid vydržel do začátku minulého desetiletí. Současná situace může pro křesťany skončit tragicky ‒ a pro mnoho z nich už také skončila.

Co zapříčinilo tento proces?

Důvody jsou dva. První vidím v tom, že stabilizační prvek, který křesťané na Blízkém východě vždycky představovali, ztratil pro většinovou společnost sílu. Ztrácí početně, ztrácí vliv, a jakmile se v tamních společnostech něco pohne, křesťané jsou první na ráně. Pro představu, Libanon měl ve 20. letech minulého století zhruba 85 procent křesťanského obyvatelstva, dnes má 40 procent, proto se tam také mezi křesťany dnes mluví o „depresi“. Druhý důvod představuje politika západních velmocí v oblasti v posledních letech. Kvůli rozpoutání několika válečných konfliktů a podpoře pochybných „demokratických“ spojenců v oblasti je dnes vnitřně destabilizováno několik zemí. Výsledkem nepromyšlené politiky je chaos a násilí. V těžké situaci se ocitly i státy, jichž se válka přímo nedotkla, čelí totiž obrovské vlně uprchlíků.

Koho vlastně označujeme pojmem „východní křesťané“?

Obecně se jedná o tři velké skupiny církví: církve pravoslavné, starobylé orientální církve a církve spojené s unií s Římem. Každá z těchto skupin je jasně definovaná, a to jak svou naukou, tak hierarchickou strukturou. Celkově hovoříme zhruba o 250 milionech věřících, kteří žijí ve svých domovských zemích, ale i v početných diasporách po celém světě.

Proč by pro západní křesťany měli být blízkovýchodní křesťané důležití?

Zde bych zmínil alespoň dva fenomény spojené s takzvanými nestoriány, tedy věřícími církve Východu. Byli to oni, kdo evangelizoval řadu asijských národů a již v 7. století došel dokonce až do Číny. Ještě významnější dopad však měla zcela bezprecedentní epopej překladů antické vzdělanosti do syrštiny a poté do arabštiny, která proběhla v 6.‒9. století na mezopotámských křesťanských univerzitách. Kulturní snobismus Byzance, která se nechtěla dělit o své poklady se západními barbary, tak byl elegantně překonán a již brzy nato se s antickým věděním seznámil prostřednictvím Arabů na hispánských univerzitách také Západ. Na tuto mimořádně záslužnou zprostředkující roli syrských křesťanů se zapomíná.

Dnešní Blízký východ je v rozkladu a křesťané na to zjevně doplácejí. Není to také tím, že nemají svou vlastní zemi, nebo alespoň někteří z nich, jak se o to snaží Kurdové? Existovaly v nedávné historii plány na zřízení křesťanského státu?

Takové pokusy skutečně existovaly, a to během jednání v Sèvres a v Lausanne, když se znovu přerozděloval Blízký východ po rozpadu Osmanské říše. Existovala tehdy myšlenka udělat v severní Mezopotámii asyrský křesťanský stát. Samozřejmě by v něm byly i prvky muslimské, kurdské a arabské, ale byl by většinově křesťanský. Když se podíváme na mapu, tehdejší i současnou, bylo jasné, že je to utopie, protože takový stát si nikdo na Blízkém východě nemohl přát. Kontroloval by největší řeky, náhorní plošiny i různé zdroje včetně ropy. Obou konferencí se zúčastnily delegace asyrských křesťanů, v jejichž čele stály významné osobnosti. Od evropských mocností se jim sice dostalo slyšení, jednání nicméně skončila bez výsledku.

Vnímali se také Libanonci jako obyvatelé křesťanského státu?

Určitě! Obecně lze říct, že všichni křesťané tradičních církví na Blízkém východě se chápou jako původní obyvatelé té které oblasti. Například egyptští Koptové se považují za přímé dědice a potomky obyvatel faraonského Egypta. Stejně tak se semitští Asyřané považují za potomky asyrské civilizace a vidí se jako ti, kteří tam vždy žili a tato území jim patřila. Je to do značné míry pravda, ale také je pravda, že v řadě měst v této oblasti už před sto lety neměli většinu. Jednalo se spíše o pestrou etnickou i náboženskou mozaiku, vedle sebe zde žili Arméni, Asyřané, Řekové, ale také Kurdové, Turci, Arabové a ostatní blízkovýchodní národy.

Zmínil jste Egypt, kde žije největší křesťanská komunita Blízkého východu. V jakém stavu se nachází ona?

V Egyptě dnes žije 8 až 15 milionů křesťanů-koptů, tedy zhruba 10 až 20 % populace země. Koptové si nedávno zvolili nového papeže Theodora II., jedná se o razantního člověka, který pochází z mnišstva, a má tedy i poměrně vysoké vzdělání. Kromě duchovní služby je jeho hlavním úkolem hlídat neustálý přítok nových zákonů a jejich úprav, jež dnešní egyptská administrativa chrlí. Snaží se tak zabránit tomu, čeho se Koptové nejvíce obávají, a to zhoršení jejich postavení ve společnosti a následné marginalizace.

A co postoj egyptské veřejnosti?

Zajímavé je, že proti Mubárakovi na začátku tzv. arabského jara vystoupili všichni, muslimové i křesťané. Během demonstrací na náměstí Tahrír například křesťané hlídali přístupové cesty v době, kdy se většinoví muslimové modlili, a státní moc tak mohla zaútočit. Tato jednota se samozřejmě rozbila a brzy začaly útoky na chrámy a kláštery. Také kvůli těmto dějinným peripetiím, které se neustále opakují, připomínají koptské kláštery spíše pevnosti.

A co jiné staré komunity, například v Sýrii a Iráku? Dnes na ně útočí ti nejextrémnější extremisté. Znamená to, že pokud by al-Kajda a Islámský stát nevznikly, neměli by problém ani křesťané?

Před rokem 2003 v Iráku žila asi tři procenta obyvatel křesťanského vyznání, jednalo se hlavně o chaldejské katolíky a Asyřany. Právě chaldejský patriarcha Louis Sako je neformálním mluvčím všech iráckých křesťanů a neustále vyzývá Západ k ochraně místních křesťanů. V Sýrii tvořili většinu věřící pravoslavného antiochijského patriarchátu, celkově představovala křesťanská komunita asi deset procent všech obyvatel. Dá se říci, že většina z nich podporovala politiku Bašára Asada. Znamenala pro ně bezpečí a rozsáhlá práva. Občanská válka z nich udělala terče a pronásledovanou komunitu. Dokonce jsme byli svědky incidentů, jako byl únos pravoslavných mnišek z kláštera v Maalúle. To je místo, kde se dodnes mluví jazykem Ježíše Krista (aramejštinou – pozn. red.). Unesené mnišky byly nakonec propuštěny, ale řada mnichů a kněží byla zabita a desítky tisíc lidí musely utéct. A Islámský stát – pokud něco takového existuje, pokud to není jen naše označení pro různé tlupy nebo nový název pro al-Kajdu – tu situaci jenom zhoršuje. Jedinou „útěchou“ pro křesťany může být, že jsou jen jedním z cílů, dokonce ani ne tím nejhlavnějším, protože extremisté zabíjejí všechny a ničí památky všech náboženství a epoch. Takže úhrnem řečeno, pokud by se vrátil Bašár Asad, pro křesťany by to bylo nejlepší řešení.

Přinejmenším pohled do Turecka je utěšenější, je to země stabilní, bezpečná a relativně demokratická. Je Turecko modelem pro jiné státy?

Ano, Turecko je dnes demokratické, stabilní, nicméně jedním z důvodů je to, že svou „křesťanskou otázku“ už „vyřešilo“, v letech 1915‒1922. Před sto lety došlo k rozsáhlému přemisťování křesťanského obyvatelstva a jeho vyvražďování, a to do té míry, že v Turecku dnes žije jen asi šedesát tisíc Arménů, třicet tisíc syrských jakobitů a tři tisíce pravoslavných Řeků. Křesťané přitom na konci Osmanské říše tvořili až třicet procent veškeré společnosti. Navíc tehdy tvořili elitu podnikatelskou, uměleckou, stavitelskou. Tři genocidy, arménská, řecká a asyrská, ukončily kapitolu křesťanství v Turecku. Skupiny, které zůstaly, jsou marginální a nehrají žádnou společenskou roli. Ovšem i dnes čelí určité ostrakizaci.

Jak vidíte budoucnost křesťanství tam, kde vzniklo, v Palestině a Izraeli?

V Izraeli jsou křesťané v drtivé menšině, obklopeni převažující židovskou a muslimskou populací. Občas tak o nich slyšíme spíše v poněkud odlehčených souvislostech: to když se Arméni s Řeky zase poperou v chrámu Božího hrobu o místo či pořadí bohoslužby nebo když řeckou hierarchií ovládaný jeruzalémský pravoslavný patriarchát, ostatně dle některých zdrojů možná největší vlastník půdy v Jeruzalémě a okolí, zase prodá nějaký pozemek, čímž již tradičně hradí své dluhy. Pokud jde o vztahy se státem, tak vzhledem k tomu, že Izrael je jediná funkční demokracie v oblasti, která je také schopna se bránit, vidím tento stát i nábožensky jako ostrůvek stability.

Říkáte, že pro křesťany v Sýrii by byl nejlepší návrat Asadova režimu, a kritizujete také americkou invazi do Iráku. Jak se díváte na perspektivu, že by řešením i pro křesťany byla demokratizace oblasti?

Nejen z hlediska křesťanů, ale i z hlediska ostatních menšin bylo svržení Saddáma Husajna nešťastným krokem, který vedl k desítkám, stovkám tisíc mrtvých. Vedl k destabilizaci a překreslování map celé oblasti a obrovským uprchlickým vlnám. Ukázalo se, že vývoz demokracie není možný, a mělo by se pracovat na nápravě situace. Ne asi na návratu k původnímu stavu, což je zřejmě nemožné, ale spíše vsadit na konstitutivní prvky, které v oblasti jsou a navzdory všem animozitám fungují.

Dobře, ale není pořád ještě vyhlídka na to, že se podaří demokracii postupně ustavit, a tím situaci stabilizovat?

Nemyslím si to ‒ tedy rozhodně ne demokracii západního typu. Demokracie je květina, která potřebuje určité prostředí, půdu, kultivaci, tradici… a na poušti se jí evidentně moc nedaří. Pro hlubší zakořenění demokracie na Blízkém východě absentují historické, kulturní, společenské i psychologické předpoklady.

Je něco, co může pro zlepšení situace křesťanů udělat Západ?

Hlavně co nejrychleji porazit Islámský stát a pomoci uklidnit situaci v Sýrii tím, že se dohodne s legitimní vládou Bašára Asada. Případně že se spojenci znovu vrátí do Iráku a začnou od severu, od Kurdistánu, a tentokrát se opravdu zamyslí nad etnickým a kmenovým složením té země a obnoví její státnost.

Říkal jste legitimní vládu Bašára Asada?

Ano, považuji ji za legitimní, protože měla významnou podporu obyvatelstva. A žádné zločiny Asadova režimu se nemohou ani vzdáleně rovnat současné hrůzyplné degradaci země.

Část iráckých a syrských křesťanů odchází nebo už odešla do Evropy. Jak se jim zde daří, integrují se?

Integrují se podstatně lépe a rychleji než jejich muslimští spoluobčané. Je to proto, že jsou nám kulturně blízcí, a navíc se za posledních sto let odehrálo už několik takových vln přistěhovalectví křesťanů z Blízkého východu. Mají tu vytvořené struktury, a to jak církevní, tak společenské, mají řadu významných kulturních institucí, kláštery, rozhlas, televizní stanice. Dobře se uplatňují na trhu práce, protože se často jedná o vzdělané lidi hovořící několika jazyky. Proto představují nejméně problematickou část běženců.

Kam blízkovýchodní křesťané obvykle odcházejí? A uchovávají si vlastní identitu?

Nejvíce jich žije ve Skandinávii, v Německu a ve Spojených státech. Pomoc křesťanům by měla mít dvě fáze. V té první jde o to, dostat křesťany z krizových oblastí do bezpečí, a to bez ohledu na denominaci, k níž se hlásí. Důležité je dostat je do Evropy do zvoucí země. Druhá fáze je čeká v nové domovině. Zde, až projdou nevyhnutelným administrativním kolotočem, rychle zapadnou do již existujících komunit. Znají své biskupy, své kněží, takže rychle obnoví církevní život ve svých původních společenstvích. Jsem rád, že ani Česká republika nestojí stranou a řada iniciativ se u nás snaží blízkovýchodním křesťanům pomoci.

Blízkovýchodní křesťané ale do České republiky ve větším počtu nesměřují. Je to tím, že tady nemají své struktury?

Kromě arménské církve, která je u nás spojena s lidmi z oblasti bývalého Sovětského svazu a sovětské Arménie, u nás tyto struktury opravdu neexistují. Fungujeme tedy spíše jako tranzitní země. S přílivem uprchlíků se však i tento stav může změnit. Nejbližší komunity přebývají v Rakousku, nejpočetnější pak v Německu, ale také v Beneluxu, Británii a Skandinávii.

Neznamená to, že křesťanství z Blízkého východu postupně zmizí úplně?

I tato varianta je možná. Současné utrpení tamních křesťanů však musíme zasadit do širšího pronásledování následovníků Ježíše Krista po celém světě. Ve Francii nedávno vyšla osmisetstránková Černá kniha, která tento jev vyčerpávajícím způsobem mapuje. Odchod křesťanů z Blízkého východu by byl katastrofou jak pro místní křesťany, tak pro většinovou muslimskou společnost. Západ blízkovýchodní křesťany v posledních letech zradil. Cílem západních, ale i místních vlád by měla tedy být stabilizace celé oblasti a snaha o její obnovu dle hesla „naprav, co jsi zkazil“. Křesťané potřebují pouze klid zbraní a právní záruky pro svůj další život.