Michail Chodorkovskij patřil k první vlně ruských oligarchů-privatizátorů. Můžeme si je představovat na základě našich zkušeností, akorát že v postsovětských poměrech bylo všechno brutálnější a primitivnější, stát byl ve srovnání s naším mnohem rozloženější. Zatímco u nás existovaly průmyslové podniky, o něž mohli mít zájem renomovaní zahraniční výrobci, v Rusku jediné, co mělo hodnotu, byly podniky dobývající nerostné suroviny. I tehdejší ruští reformní ekonomové jako Anatolij Čubajs považovali za prioritu dostat majetek co nejrychleji do soukromých rukou, nikoli cenu.

Zároveň byl ovšem tehdy státní rozpočet v tísnivé situaci a globální ceny ropy na minimu. A tak se v roce 1996 objevil nápad na tzv. zálohové aukce. Banky dostaly možnost se v dražbách ucházet o pronájem akcií největších ruských podniků, fakticky kontrolujících většinu těžebního a těžkého průmyslu. Aukce byly zmanipulované a obtížně přístupné, ale malá skupina insiderů měla možnost dostat se k tomu nejcennějšímu za pohádkové ceny. Právě tehdy se zrodila největší průmyslová impéria jako Norilsk Nickel, Lukoil nebo Sibněft, právě v důsledku těchto aukcí se zrodil termín „oligarchové“, protože tady získali své bohatství lidé jako Berezovskij nebo Abramovič. Michail Chodorkovskij, který tehdy ovládal banku Menatep, se tak asi za 300 milionů dolarů zmocnil 78 procent akcií státního podniku Jukos. Byl to konglomerát různých těžebních a rafinérských podniků, které v 90. letech dala dohromady vláda – podobně jako se u nás národní podniky převáděly na formu akciových společností. Jeho hlavním aktivem bylo ropné pole v Něftějugansku na západní Sibiři.

Podle některých tvrzení měla tehdy firma hodnotu pět miliard dolarů. Taková tvrzení o „skutečné“ hodnotě jsou ovšem zrádná. Vždy záleží na tom, co kdo s firmou udělá, a to platí i pro tak zdánlivě nezničitelná aktiva jako nerostné bohatství. Juganské pole v 80. letech produkovalo 1,4 milionu barelů denně; v době, kdy ho Chodorkovskij dostal do ruky, už to bylo jen půl milionu barelů. Do těžby se musí neustále investovat.

Firma podle západních standardů

To taky Chodorkovskij dělal. A firmu důkladně restrukturalizoval a zavedl v ní západní standardy managementu a účetnictví. Do dozorčí rady jmenoval cizince, na klíčové pozice managementu přivedl dva Američany s praxí v ropném průmyslu, mimo jiné ve firmě Conoco.
To samo o sobě nemusí znamenat přesně to, co by to znamenat chtělo. Poskytovat fasádu mezinárodních standardů bylo a je v Rusku výnosným džobem pro západní manažery a konzultanty.

Americký novinář Matthew Brzezinski, který v 90. letech působil v Rusku a jeho manželka tam vedla americký hedgeový fond, o tom napsal už v roce 1999, po prvním ruském krachu, sžíravý článek: „Američtí investoři byli mezi prvními kupci ruských privatizačních kuponů. Často cestovali hluboko do provincií, kde nacházeli dělníky ochotné rozloučit se se svými kupony za lahev vodky. Američtí a britští bankéři včetně George Sorose dělali dealy s oligarchy. Prominentní američtí investiční poradci organizovali emise dluhopisů, které dnes stojí pět centů na dolar. Tytéž banky vyplázly miliardy dolarů na pochybné státní dluhopisy GKO, protože sázely na to, že Mezinárodní měnový fond přece nenechá Rusko jít do kytek. Tzv. ruské průmyslové oživení byl výtvor amerických brokerů, kteří vydávali tak růžové analytické zprávy, že manažeři britských a amerických investičních fondů se mohli přetrhnout, aby se dostali k akciím obskurních ruských firem. Svou troškou přispěly k ruskému hospodářskému zázraku i americké auditorské firmy, které si dokázaly vycucat u prstu úchvatné výroční zprávy. Ale odměny, které jim různé dnes zkrachovalé ruské firmy za tuto maškarádu vyplácely, byly velmi reálné.“t.

Chodorkovskij taky nesvěřoval odpovědnost jen Američanům. Například korporátním šéfem bezpečnosti Jukosu udělal bývalého důstojníka KGB Alexeje Pičugina. Ten byl později odsouzen za tři vraždy. Soudní procesy byly jistě dílem zmanipulované, konstatoval to i Evropský soud pro lidská práva. Jenže mrtví lidé, kteří se dostali do konfliktu s Jukosem, byl ovšem fakt.

Faktem nicméně bylo i to, že Jukos začal fungovat mnohem lépe. V roce 2004, v posledním roce, kdy se mohly ještě projevit výsledky Chodorkovského managementu, pumpoval 1,7 milionu barelů ropy denně, 20 procent ruské produkce. Chystal se převzít jiného velkého soukromého producenta ropy Sibněfť a hlavně vedl jednání o prodeji majoritního podílu s americkými giganty ExxonMobil a Chevron. Tím by se definitivně vymkl z ruských poměrů a z vlivu ruského státu.

Chodorkovskij taky – podobně jako mnoho boháčů – poté, co získal majetek v chaotických dobách, zjistil, že teď už by mu vyhovovala transparentnost a jasná pravidla. A tak začal mluvit do veřejného života a financovat nadace a občanské iniciativy. Něco takového neodpovídalo představám o mocenské vertikále, kterými se řídili Putin a jeho lidé. Oligarchům bylo třeba ukázat limity.

V létě 2003 byl obviněn z daňových podvodů jeden z šéfů Jukosu Platon Lebeděv a 23. října byl při nastupování do svého soukromého letadla zatčen sám Chodorkovskij. On i Lebeděv byli později odsouzeni na deset let. A úřady se okamžitě vrhly na Jukos. Vyšetřování se zaměřilo na daně: v dubnu 2004 mu byly vyměřeny daňové nedoplatky, které převyšovaly jeho tržby za dva roky. Veškerým snahám o smírné řešení se stát vyhýbal, místo toho nechal aktiva Jukosu zmrazit. Bylo zřejmé, že státu nejde o výběr daní. Klíčová součást firmy, Juganskněftěgaz, byla v prosinci 2004 prodána firmě, kterou o den později koupil státní Rosněft. V roce 2006 ruský Jukos oficiálně zbankrotoval. Při likvidaci skončilo přes 90 % jeho aktiv v rukou Rosněftu a dalších státních firem. Rosněft tehdy byl až osmou největší ruskou ropnou firmou. Dnes vedle něj přežily jen dvě velké soukromé firmy: Lukoil a Bašněft. Primát státu byl nastolen, oligarchové se naučili poslouchat. Právní bitva o Jukos ovšem za sebou měla teprve první dějství.

Hvězdný svědek Illarionov

Jukos už v době, kdy atak začal, měl aktiva v cizině, mimo jiné rafinerii v Litvě a podíl ve slovenském Transpetrolu. A Chodorkovskij a jeho nejbližší spolupracovníci drželi své akcie prostřednictvím sítě společností registrovaných v Británii, Nizozemsku, na Kypru a jinde. Nezůstali tedy bez prostředků ani bez možností se hájit. Ředitel jejich britské správcovské firmy Tim Osborne slíbil Rusku „soudní spory na celý život“, a jak řekl, tak se stalo.

Chodorkovského lidé vesměs uprchli do ciziny, odkud vyvíjeli velkou lobbistickou iniciativu – dosáhli toho, že případ měl publicitu a vyjadřovali se k němu jak západní politici, tak instituce jako Rada Evropy. Při každé příležitosti varovali západní firmy, aby se v Rusku nepodílely na operacích se zabaveným majetkem Jukosu. A hledali právní arénu, kde ruskému státu vrátit úder a hlavně získat zpět své peníze (Chodorkovskij sám ovšem ne; po svém odsouzení převedl své akcie na kolegu Leonida Něvzlina).

Vedle Evropského soudu pro lidská práva a dalších možností zkoušeli investiční arbitráže. V roce 2005 zahájili arbitráž proti ruskému státu podle smlouvy o Mezinárodní energetické chartě, kterou podepsalo Rusko i většina evropských zemí. A ta teď, po osmi letech, skončila v nizozemském Haagu jejich naprostým vítězstvím. Tribunál jim sice nepřiznal celu částku, kterou chtěli – 114 miliard dolarů –, nýbrž jen 50, i to je ale dvacetkrát vyšší odškodné než dosavadní rekord. Hlavně však přijal prakticky celou jejich verzi událostí, tedy že šlo o nezákonné, politicky motivované vyvlastnění.

Nebyla to rána z čistého nebe. Oligarchové se totiž již dříve domluvili se skupinou španělských minoritních akcionářů a zafinancovali jejich arbitráž podle španělsko-ruské dohody o vzájemné ochraně investic. Ta skončila v roce 2012 verdiktem, jímž tribunál španělským fondům přiznal sice jen dva a půl milionu dolarů, ale pro oligarchy bylo důležité otestovat si právní argumentaci. Druhý takový test se odehrál už bez jejich přičinění z iniciativy britského investičního fondu, který rovněž vyhrál.

Arbitráž o 114 miliard byla samozřejmě o poznání komplikovanější, počínaje energetickou chartou. Vstoupila v platnost v roce 1998 a Rusko ji podepsalo, ale nikdy neratifikovalo a v roce 2009 od ní odstoupilo. Jenže charta praví, že arbitrážní ustanovení jsou závazná ještě dvacet let po odstoupení od smlouvy. Rusko tedy samozřejmě namítalo, že tribunál není kompetentní, ten však jeho názor neuznal. Rusko přesto v arbitráži dál pokračovalo.

Nakonec, aspoň podle analýzy časopisu The American Lawyer, o verdiktu rozhodlo to, že ruská strana povolala před tribunál jako svědky pouze experty, kteří obhajovali postup ruských úřadů jakožto v souladu s právem. Pohrobci Jukosu se naproti tomu rozhodli představit konkrétní historii historii pádu Jukosu a přivedli svědky – aktéry či bezprostřední pozorovatele událostí.

Jejich nejdůležitějším svědkem se stal známý Andrej Illarionov, bývalý ekonomický poradce Vladimira Putina (Rozhovor on-line deníku ECHO24.cz s Ilarionovem z května 2014 si lze přečíst ZDE). Ten je vynikající rétor a zároveň měl tu výhodu, že útok na Jukos veřejně odsoudil již v době, kdy k němu došlo, a na protest proti němu posléze i rezignoval na svou funkci.

Illarionov popsal setkání Vladimira Putina s ruskými průmyslníky 19. ledna 2003. Chodorkovskij tam měl prezentaci, v níž upozornil na to, že státní firma Rosněft koupila jakousi malou ropnou společnost za tří- až pětinásobek její reálné hodnoty, a naznačil, že se jedná o případ korupce a tunelování státního majetku. Putin se v závěru setkání obrátil k Chodorkovskému a ledovým tónem mu připomněl, že všichni vědí, jakým způsobem se zmocnil Jukosu. Tribunál rovněž zhlédl videozáznam celého setkání, kde ho zaujala další Putinova věta: „Rosněft je státní firma a má nedostatek ropných rezerv, měla by jich získat víc. Některé jiné ropné firmy, jako třeba Jukos, mají rezerv nadbytek.“

Illarionov vylíčil i osobní rozhovory s Putinem na téma Chodorkovského („Chová se špatně, už ho nebudu chránit, ať si to s chlapci vyřídí sám“) i práci padesátičlenné skupiny, jež byla údajně zřízena na generální prokuratuře za účelem likvidace Chodorkovského. Ta prý přišla s deseti variantami, z čeho Chodorkovského obvinit, a nakonec zvolila daňové podvody na základě sociologického testování (je bizarní, že mezi zavrženými důvody byl údajný Chodorkovského záměr postavit ropovod do Číny – tedy to, na čem se před měsícem Putin dohodl s Pekingem). Advokáti ruské strany si evidentně příliš nepomohli tím, že se snažili zpochybnit Illarionovu věrohodnost poukazem na jeho názory na globální oteplování.

Strategie právníků Jukosu tedy byla zřejmě úspěšná v tom, že tvrzení o formální správnosti a zákonnosti ruských kroků nebral soud vážně, neboť v Rusku neexistuje zákonnost. Tribunál nepřijal všechna tvrzení Jukosu – mimo jiné uznal, že Jukos při zdaňování zneužíval výhod, jež ze zákona poskytovaly ekonomicky zaostalé ruské regiony –, ale přijal jeho celkovou „story“. „Ruské soudy se podřídily vůli ruské výkonné moci a v jejím zájmu vyvolaly bankrot Jukosu, převedení jeho aktiv na státem kontrolovanou společnost a uvěznění člověka, který jevil známky toho, že by se mohl stát politickým soupeřem,“ praví se například v rozhodnutí tribunálu. Rozhodnutí tříčlenného tribunálu bylo jednomyslné. To je sice obvyklé – disentní názory jednoho z arbitrů se vyskytují odhadem jen u 15 procent případů –, ovšem rozhodce nominovaný ruskou stranou, americký soudce Stephen Schwebel, má pověst arbitra stranícího vládám. Takže právní strategie Jukosu musela být opravdu dobrá. Anebo chování ruské vlády opravdu otřesné.

Právníci mají i nadále o práci postaráno. Rusko se hodlá odvolat. Jeho šance nejsou velké. Rozhodnutí tribunálu jsou konečná a žádná odvolací instance neexistuje. Existuje jen možnost odvolat se k soudu země, v níž byl tribunál zřízen, ale ten může zkoumat jen procesní záležitosti. A to, že tribunál byl konstituován řádně a je kompetentní spor posoudit, už Rusko uznalo v průběhu jednání. A nizozemské soudy v minulosti rozhodnutí arbitráží nezpochybňovaly.

Vymahači mohou zasáhnout ve 149 zemích

Pokud Rusko nezaplatí do 180 dnů, začnou právníci Jukosu peníze vymáhat. A to tak, že budou hledat v kterékoli ze 149 zemí světa, které jsou signatáři Newyorské arbitrážní úmluvy z roku 1959, majetek ruského státu, který není chráněn diplomatickou imunitou. Posouzení bude na soudech té které země a práce budou mít právníci určitě dost. Případy, kdy Rusko prohrálo arbitráž a odmítlo zaplatit, už se staly.

Německý podnikatel Franz Sedelmayer, který vyhrál arbitráž, se domohl například vydání Ruskem vlastněné budovy ve Švédsku, v níž sídlila státní agentura na podporu cestovního ruchu, ale i komerční nájemníci. Ale až po dlouhé bitvě, která skončila u švédského Nejvyššího soudu. Americký investiční fond soudící se s Argentinou nechal v roce 2011 zabavit argentinskou cvičnou vojenskou loď při její návštěvě v Ghaně. Ale jeho úspěch byl dočasný, po dvou měsících rozhodl tribunál OSN, že se na vojenskou loď vztahuje suverénní imunita, a ghanský soud se podřídil. Zdaleka největší drama ovšem slibuje pokus domoci se kompenzace na majetku ruských státních společností. Tak třeba Rosněft je dnes kotovaný na londýnské burze a jeho tržní kapitalizace by plus minus pokryla nároky Jukosu. A jeho dvacetiprocentním vlastníkem je britský BP. Teď má od tribunálu černé na bílém, že se stal obchodním partnerem nástroje státní zvůle.

Činná pomoc západních firem na rozkradení Jukosu je dalším momentem, který by neměl zapadnout. Ocenění Juganskněftěgazu pro účely aukce v roce 2004 dělala investiční divize německé banky Dresdner Bank. A byla to moc pěkná aukce: konala se v neděli. Jedním ze dvou zájemců byla finanční skupina Bajkal, založená pár týdnů před aukcí se základním jměním 350 dolarů. Přesto někde sehnala jeden a půl miliardy dolarů na dražební jistinu. Druhý účastník aukce nedal vůbec žádnou nabídku. Juganskněftěgaz připadl Bajkalu za 9,35 miliard dolarů. Čtyři dny po aukci pak tuto neznámou firmu koupil státní Rosněft, který, jak později otevřeně řekl sám Putin, celou akci od počátku financoval. O rok později si její aktiva ve výroční zprávě ocenil na 60 miliard dolarů. Gazpromu zase při získávání některých aktiv Jukosu pomáhaly italské firmy ENI a Enel. Dostaly za to licence ke zkoumání ropných polí v Rusku. Asi nejsmutnější roli, jež taky neušla pozornosti haagského tribunálu, sehrála firma PricewaterhouseCoopers (PwC). Ta byla dlouholetým auditorem Jukosu, to znamená, že schválila i daňové struktury, za něž stát Jukos stíhal. Od roku 2004 měla PwC v Rusku potíže: přicházela o státní klienty, bylo jí vyhrožováno ztrátou licence, policie prováděla razie v jejích kancelářích, její zaměstnanci čelili trestnímu stíhání. Nepomohlo ani to, že s Jukosem rozvázala kontakty. Teprve když v roce 2007 revokovala platnost auditů Jukosu za léta 1995 až 2004, její potíže jako zázrakem doslova během jediného dne skončily.

Ruský pohled: nerovné hřiště

Je jasné, že ruský pohled na celou věc bude pravděpodobně jiný. A tím nemáme na mysli jen to, jak už řekl ministr zahraničí Sergej Lavrov, že s verdiktem nesouhlasí. Podívejte se na celou historii optikou Kremlu a najdete všechno, co je v její optice se současným během věcí špatně. Od konce studené války se měl svět ubírat k západním standardům – v politice, diplomacii, ekonomice, regulaci, právu. Západ měl samozřejmý pocit opřený o vítězství ve studené válce a ekonomické výsledky, že jeho standardy se osvědčily jako nejlepší, že poskytují maximum prosperity a svobody maximu lidí. Jenže v očích Moskvy (a možná taky Číny a dalších) toto není a nemůže být neutrální hřiště.

Pískají na něm podle západních pravidel západní nebo Západem schválení rozhodčí, a ti nikdy nebudou vůči nově příchozím fér a neumožní jim utvářet pravidla systému. Haagská arbitráž vypadá z tohoto pohledu jako exemplář číslo jedna. Odehrává se v Nizozemsku a v angličtině. Rusko bylo nuceno najmout si newyorské advokátní kanceláře Cleary Gottlieb a Baker Botts, proti němu stáli Shearman & Sterling. A tribunál? Předseda je Kanaďan, starý kamarád bývalého kanadského premiéra, druhý člen je Švýcar a třetí Američan. Kam se podíváš, nenávidění Anglosasové. A pokud ne – hlavní advokát Jukosu byl Francouz Emmanuel Gaillard –, tak stejně učí na amerických univerzitách, kde se nejspíš všichni znají navzájem. Moc v systému drží v rukou Američané nebo lidé Amerikou schválení, vyškolení a načichlí. A navzájem si poklepávají na rameno, jak systém ochrany investorů zafungoval a představuje „trvalé posílení vlády zákona“. Žádný bývalý důstojník KGB do kruhů arbitrů nikdy nepronikne. A Rusko za tu potupu bude muset vedle svých právníků zaplatit ještě 60 z 80 milionů gáže Shearman & Sterling.

V tomto systému samozřejmě nikdy nedojde pochopení ruská představa o strategickém významu kontroly státu nad přírodními zdroji ani jeho představa o vztahu moci a jednotlivce v jeho „suverénní demokracii“. Rusko dost možná usoudí, že nemůže podřídit tak velkou část moci žádnému vnějšímu systému pravidel, nota bene systému, který je vůči němu institucionálně nefér. O důvod víc vydat se svou vlastní cestou, která nebude mít s tzv. Západem nic společného.