Dnešní tipy jsou různorodý tyglík – pamatují hodně na děti a dějiny. Kromě doporučení některých, tentokrát pražských výstav, dojde na tři dětské knížky, na dudy anebo dokumentární film o srpnové okupaci v roce 1968.

Dudák Švanda opět ve Strakonicích

Ve čtvrtek, na výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, začal ve Strakonicích jednadvacátý ročník populárního mezinárodního dudáckého festivalu. Ta spojitost nebude samo sebou. Každopádně představí se soubory různého věku, zdejší i zahraniční, a k slyšení nebude jen folklor, ale i historické a rockové dudy. Takový mix zní přitažlivě. Čtyřdenní, bohužel podrobněji nerozepsaný festivalový program zahrnuje soubory, které posluchač novic samozřejmě nezná. Je jich mnoho a dokládají, jak oblíbený hudební nástroj dudy v Česku jsou: domácích dospělých souborů vystoupí dvacet sedm, dětských bude k slyšení čtrnáct (ale mezi nimi jsou i přespolní), zahraničních dospělých souborů přijede na dvacet (původem jsou z různých evropských koutů: sousedních států, ale i Španělska, Řecka, Británie nebo Turecka, nejexotičtější pro našince zřejmě bude gruzínský soubor). To ještě zahraje bezmála půl sta českých sólistů! Aby však nedošlo k mýlce, festival nejsou jen hráči na dudy – produkce bývají spojeny rovněž s tanečními výstupy, rockovější skupiny předvedou standardní koncertní show. Festival tak působí přitažlivě i jako poučný pramen: například melodičnost skupiny Ziemia Żywiecka láká k tomu prozkoumat detailně bohatství polského fokloru.

21. mezinárodní dudácký festival Strakonice trvá do 24. srpna 2014
www.dudackyfestival.cz

Narodit se tak před sto léty

Připomínek stého výročí začátku první světové války je tolik, že někomu by se už mohly zajídat. Je to možná pochopitelné, na druhou stranu víme toho o této fascinující půtce, a zejména právě o důvodech jejího propuknutí, pořád tak málo, že šance, již nám stoleté výročí skýtá, bychom měli využít beze zbytku. V nové budově Národního muzea tak ještě lze navštívit trefně nazvanou výstavu První světová válka – prolog k 20. století. Pozorného diváka zaujme už předeslání kurátorů, že výstava je uspořádána „ze sbírek Státního ústředního muzea novodobých dějin Ruska“ a čítá na 450 předmětů z tamních sbírek. Vskutku jde o pohled na válku skrz ruské dějiny: návštěvník se dozví, jak vypadal ruský život před válkou, jak v jejím průběhu ať už na frontě, nebo v jejím týlu, jaký vztah měla k válce ruská společnost, a část expozice je ovšem věnována vzniku koncentračních táborů nebo způsobům užití bojových plynů. Zahrnuje rovněž příběh carské rodiny Romanovců – k němu muzeum láká na údajně nejcennější exponáty výstavy: klíč ke komnatám Alexandrovského paláce, v nichž byl vězněn Mikuláš II. s rodinou, a pouzdro od revolveru správce Domu zvláštního určení J. M. Jurovského, který velel aktu vyvraždění carské rodiny. Vzhledem k tomu, že výstava končí v prvním zářijovém týdnu, může být její návštěva úlevným rozptýlením po nárocích začátku školního roku. Neboť objevují-li se hlasy, že při kondici současné světové politiky a najmě nevyzpytatelnosti té ruské stojíme na prahu třetí světové války, může tato expozice pomoci pochopit, co ruská duše cítí a k čemu se upíná. Tehdy a dnes.

Výstava Prolog k 20. století trvá v Národním muzeu do 7. září.

Z pohádky do pohádky

Ještě jednu pražskou výstavu si dopřejme. Tvoří kontrapunkt k předešlé anotaci, neboť jejím obsahem je pokojný svět dětí. Od půlky července běží v Muzeu Kampa expozice kreseb pro dětské filmy výtvarníka Zdeňka Smetany – a tak se na větších plátnech lze pokochat grafikami večerníčkových postav, s nimiž vyrůstal nebo aspoň chvíli žil snad každý v této zemi. Vždyť kdo by neznal Rákosníčka, Křemílka a Vochomůrku, Racochejla, radovánkového Radovana, Štaflíka a Špagetku, Kubulu i Kubu Kubikulu nebo Malou čarodějnici. Ostatně díky ní a další spolupráci s Otfriedem Preusslerem je ovšem Smetana populární i v Německu. Smetana měl vždy štěstí anebo čich na autory, s nimiž pracoval, ať už to byl ten zmíněný, anebo Václav Čtvrtek či Zdeněk Svěrák. Třebaže někdy některé dílo nedošlo přes své kvality klasického postavení, podloženého knižními reedicemi a reprízami zfilmované verze (takový osud potkal například Smetanovu a právě Preusslerovu verzi lužickosrbské anebo sudetské, přesný původ je neznámý, pověsti o čaroději Pumpotovi), většina jeho tvorby opravdu je populární. Dnes už Zdeněk Smetana netvoří. Sice má dle svých slov velkou chuť pokusit se o něco nového, leč současně přiznává, že ho bolí ruka, nevydrží dlouhé soustředěni, a tak než aby něco věčně znovu začínal, raději si lehne. Na Kampě je uvedená expozice jistě sázkou na jistotu i snahou nalákat na výtvarnou výstavku všechny věkové kategorie, stejně jako se to povedlo vloni podobně laděnou výstavou Josefa Lady. Aby ale Smetanova expozice byla přitažlivá i všeobecně méně známými díly, je uveden také jako grafik „náročnějších“ nebo „vážnějších“ témat: k vidění jsou jeho obrazy utvořené technikou suché jehly a znázorňující Rigoletta či Dona Quijota. V části expozice mají její návštěvníci možnost seznámit se rovněž s pozadím vzniku animovaných filmů.

Výstava Pohádkový svět Zdeňka Smetany trvá do 7. října.

Dětské knihy pro dospělé oko

Nakladatelství Meander se od svého založení snaží udržovat na výši tuzemskou tradici kvalitní knižní grafiky, a tak vydává pěkné knížky. Tedy pěkné, krásné knížky zavedených i začínajících autorů. Majitelka a editorka vydavatelství Ivana Pecháčková za to sklízí různá ocenění, mediálně nejznámější jsou vítězství několika pohádkových opusů jejího „černého koně“ výtvarníka Petra Nikla v soutěži Magnesia Litera. To jsou původní věci, ale stranou většího zájmu pohříchu zůstává osvětová činnost Ivany Pecháčkové. Ta se soustavně zajímá o zahraniční dětskou grafickou produkci a své cesty po knižních přehlídkách po celém světě využívá mimo jiného také k zisku práv na takové kousky. Je vlastně jedno, po čem člověk sáhne, já si vybral tři nové knížky z edice Modrý slon. Argentinská hříčka Matěj objevuje Alberta Peze a Roberta Cubillase vypráví o žabákovi uvedeného jména, který rád cestuje a je fascinován různými barvami a tvary, přičemž ale jeho cesty jsou záležitost jeho fantazie: nevystrčí paty ze svého rybníčku. Autoři vtahují čtenáře do obrazů skrz vrstvení sytých pestrých barev ve velkých celcích, v jejichž středu je linka nebo křivka, narušovaná siluetou Matějových skoků. Knížka je to zasněná. Další novinkou je švédský Leny Sjöbergové Bleší cirkus na cestě v hezkém a suverénním přebásnění Radka Malého. I tady jde o příběh cesty, tentokrát nesmyšlené, nýbrž reálné. Dvě blechy po požáru z nedopalku odhozené cigarety přijdou o svůj vaudeville a musejí překonat trudnomyslnost a opět najít smysl života (ten najdou právě v cestování). Graficky jde opět o sytě barevné celky, tentokrát ovšem v centru obrazu není geometrický prvek, ale kompozice nesourodých předmětů (kartáčku na zuby a planet třeba). Třetí novinkou je holandská perlička Sterny Nijlandové Paní Apolenka a velká jitrnicová záhada. Je to černobílá lovestory postarší dámy, která „Každý den si dává jitrnici. Velice jí chutná. V neděli se rozmazluje. To si pak koupí u řezníka Aloise pravou domácí jitrnici. U té se dokonce i pomodlí.“ Poezie tohoto dílka směsuje klasickou lovestory a nonsens: nápadník Theo, kterého Apolenka dlouho odmítá, si ji získá až tehdy, když jí věnuje továrnu na výrobu jitrnic. Ruku na srdce, kdo by o takovou ženu nestál!

Jak to tehdy v srpnu bylo

Televizní program má za sebou připomínkový týden dalšího výročí srpnové okupace v roce 1968. Došlo během něj na další reprízu muzikálu Rebelové i adaptace románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. Tento týden se k události Česká televize ještě vrací, tentokrát dokumentárním filmem Skryté zločiny osmašedesátého. Hodinový snímek vznikl teprve nedávno, před šesti lety ke čtyřicátému výročí srpnového dění, a už patří k nejdůležitějším okupačním ohlasům. Vychází totiž z dobových policejních záznamů, které nejprve dvacet let ležely v policejních archivech a poté stejně dlouho doma u někdejšího příslušníka kriminálního oddělení pražské veřejné bezpečnosti, který si je vzal s sebou, když v roce 1988 od policie odcházel. Film je vlastně četba někdejších policejních svodek a nepříjemná procházka po jménech a osudech zastřelených a zraněných, doplněná výpověďmi očitých svědků těchto tehdejších vražd. Podstatné na filmu je, že nezůstává, jak bývá nedobrým zvykem, jen u pražského dění, ale zprostředkuje průběh události také v jiných regionech – třeba v Jičíně. Vzpomínky některých pamětníků někdy hovoří o tom, že vojáci – mladíčci na tancích vojsk Varšavské smlouvy – byli tehdy stejně vyděšení jako českoslovenští občané a nemajíce žádných informací ani pořádně netušili, kde se právě nacházejí. Katalog příběhů, uvedených v tomto filmu, však dokládá jiné svědectví: tehdejší sprostotu okupačních vojsk, která jako záminku ke střelbě neváhala využít třeba to, že člověk držel v ruce podezřelý předmět (lepenková krabice byla vydávána za pancéřovou pěst) anebo že se vracel domů po flámu a ve svém upraveném stavu pochopitelně nesvedl příliš bystře reagovat na rozkazy, kterými ho vojáci častovali. Film rovněž připomíná směšná odškodnění, která sověti pozůstalým po tehdejších padlých nabídli.

Film Skryté zločiny osmašedesátého vysílá ČT2 v repríze 28. srpna 2014 v 1:10.