Peter Thiel je právě teď patrně nejzajímavější člověk, o kterém jste nikdy neslyšeli. Thiel (narodil se v roce 1957 v západním Německu, ale za rok se jeho rodina přestěhovala do USA) symbolizuje americké Silicon Valley. Není inženýr; vystudoval práva a nějaký čas pracoval na Wall Streetu, ale patřil k zakladatelům firmy PayPal, elektronického platebního systému, který v roce 2002 prodali eBay za 1,5 miliardy dolarů. Od té doby je jeho hlavním podnikatelským vehiklem fond rizikového kapitálu Founders Fund a jeho nejslavnější investicí Facebook – Marku Zuckerbergovi v roce 2004 půjčil půl milionu dolarů, které později konvertoval na akcie. Mezi jeho nejúspěšnější zakladatelské investice patří ale taky firma Palantir, která pomáhá uživatelům smysluplně využívat big data, a v rámci libertariánského étosu Silicon Valley působí zdvihání obočí, že mezi klienty Palantiru patří americké národněbezpečnostní složky, jimž pomáhá dělat to, co tak děsí obdivovatele Edwarda Snowdena.

Ale Thiel je taky společenský komentátor – už na Stanfordově univerzitě byl mezi redaktory konzervativního studentského časopisu, veřejně vystupuje, píše články a nejnověji publikoval knížku Zero to One (Od nuly k jedničce), rádce pro zakladatele technologických startupů a jejich investory. Jiní lidé si ho všimli, když v roce 2010 oznámil vytvoření stipendijního fondu, který udělí dvaceti lidem sto tisíc dolarů, pokud zanechají svých vysokoškolských studií a místo toho zkusí založit inovativní firmu (připouští, že si není jistý, jestli by on sám jako student na nabídku své nadace býval přistoupil). Kromě toho je ještě třeba taky šachový velmistr. A křesťan a homosexuál (ale o svém soukromí moc nemluví).

Společným jmenovatelem je to, že ho lze zařadit do několika škatulek, které si obvykle nepředstavujeme v sousedství – technooptimista, kapitalista, libertarián, křesťan –, ale z každé té škatulky nějakým způsobem vyčnívá, bude iritovat její příslušníky porušováním nějakého jejího dogma. Což mu určitě nevadí. Knihu Od nuly k jedničce otevírá slovy: „Když vedu rozhovor s nějakým uchazečem o zaměstnání, rád mu kladu otázku: V jaké důležité pravdě s vámi většina lidí nesouhlasí?“

Velká stagnace. Inovace se zastavily

Mezi Thielovy filantropické cíle patří některé divočejší koníčky tvrdých libertariánů: sponzoruje například výzkum oddálení smrti nebo projekty tzv. homesteading, pokusu o vytvoření umělých obyvatelných ostrovů, jež by se nacházely mimo jakoukoli jurisdikci. Proč by vás měly zajímat postřehy člověka, jehož představy o dobrém životě se s vašimi nikdy neprotnou, říkáte si třeba? Thielův nejdůležitější vhled ze světa technologie má velkou relevanci pro každého a je jedním z těch, s nimiž jakmile se jednou seznámíte, nemůžete jinak než dívat se na spoustu věcí jejich prizmatem – v tomto případě bohužel. Thiel, který vydělal miliardy na revolučních technologiích, totiž tvrdí, že informační technologie jsou výjimkou zastírající obecný trend, že tempo technologických inovací nasazené v 19. století se v posledních několika desetiletích zpomalilo, až zastavilo. Člověku čtoucímu si o Thielovi na iPadu to může na první pohled znít absurdně. Ale ekonom Tyler Cowen to v roce 2010 v knížce The Great Stagnation (Velká stagnace; vydané jen digitálně a věnované Thielovi) bohužel rozpracoval tak, že o tom nelze mít pochybnosti. V oborech od dopravy po vybavení domácností přes zemědělství po energetiku se v posledních čtyřiceti letech neudálo nic, co by je radikálně posunulo kupředu. Cowen ukazuje, jak jsme otrhali všechno „nízko rostoucí ovoce“ rychlého ekonomického růstu, jak se počet inovací na obyvatele Zeměkoule začal už koncem 60. let snižovat, takže už dlouho žijeme na inovační dluh.

Thiel aplikuje tento vhled na diskusi všech možných problémů současnosti od globalizace přes růst nerovnosti po evropskou dluhovou krizi, a přestože není tak omezený, aby tvrdil, že se tím vysvětluje vše, nelze než se odteď na všechny tyto problémy dívat trochu jinak.

Jak se to stalo? Má to řadu vysvětlení, ale Thiel se svou zkušeností akcentuje jeden: rozrůstající se regulace od environmentálních předpisů přes zdravotní předpisy po územní řízení způsobila, že začalo být mnohem snadnější zacházet s virtuálními objekty než s materiálními. „Počítačová věda a finance zůstaly legální a mají společného to, že v nich jde o manipulaci s bity a ne s hmotou. Oběma těmto oborům se v posledních čtyřiceti letech vedlo dobře, ale všechny ostatní technické disciplíny stagnovaly. Elektrotechnika, stavební inženýrství, aeronautika, jaderné a ropné inženýrství – všechny ty obory byly upozaděny a přitahovaly méně nadaných studentů. Lidi se diví, že raketoví inženýři odešli pracovat na Wall Street, ale co měli dělat, když rakety už stavět nemohli?“ řekl. V jiném rozhovoru to přirovnal k volbě vysoce inteligentních lidí v Sovětském svazu: „Pokud jste nechtěl dělat etické kompromisy, stal jste se šachistou nebo dělal teorii čísel. V Americe jste šel do financí nebo do Silicon Valley. A bylo to vcelku dobře, sám mám rád šachy, počítače i finance, ale musíme se zeptat, jestli to implicitně nezkreslilo spoustu dalších věcí.“

Technologické zpomalení přináší nový pohled na naši historicky formovanou reakci na současnou hospodářskou krizi. Thiel sice soudí, že ve velké hospodářské krizi před druhou světovou válkou keynesiánci spíš neměli pravdu, než měli, ale protože i za krize pokračoval ohromný technologický pokrok. Právě tehdy se krizi navzdory rozvinul letecký průmysl, výroba polymerů anebo filmový průmysl. To dalo ekonomice vítr do plachet. Dnešní keynesiánci s ním nemohou počítat: „Deficity z éry Nového údělu, jakkoli byly pomýlené, byly snadno splaceny růstem následujících dekád. Teď ve velké recesi v roce 2010 naopak naši lídři debatují úzké otázky fiskální a monetární politiky s mnohem větší erudicí, ale k budoucím inovacím přijali mentalitu kargo kultu. Jak půjdou léta a kargo nepřiletí, začneme pochybovat, jestli se někdy vrátí. Věk monetárních bublin přirozeně skončí u skutečné úsporné politiky.“

Globalizace bez pokroku

Globalizace je podle Thiela zobecněním toho, čemu říká horizontální pokrok, pokrok od jedničky k nějakému většímu n – na rozdíl od vertikálního pokroku od nuly k jedničce –, vymyšlení něčeho nového, co dosud existovalo. Předpokládá se, že rozvíjející se země postupně dosáhnou všeho, co vyspělé země dnes mají. Ale globalizace bez technologického pokroku je podle Thiela neudržitelná – lidé a země budou soutěžit o stále menší množství základních zdrojů a v důsledku toho, že lidé coby pracovní síly jsou vzájemně zaměnitelné, průměrní obyvatelé vyspělých zemí reálně ztrácejí. Výsledkem je nástup polarizované, naštvané politiky v mnoha vyspělých zemích, protože z toho, když je politika hra s nulovým součtem, nic dobrého vzejít nemůže. Nerovnost vidí Thiel jako velký problém – připomíná, že nerovnost je dnes někde na úrovni nejméně prvních dekád 20. století, ne-li Francie před Velkou francouzskou revolucí –, jenže zároveň kdyby USA zkonfiskovaly majetek všech miliardářů, pokrylo by to rozpočtový schodek jen na 6 měsíců.

Thielova odpověď na jeho otázku z přijímacího pohovoru zní: na rozdíl od většiny lidí si myslím, že technologie je důležitější než globalizace. „Zisky z práce pomocí počítačů jsou mnohem větší než zisky z obchodu s jinými lidmi,“ říká. „A na poptávkové straně jsou rozdíly ještě dramatičtější. Na rozdíl od lidí v rozvíjejících se zemích počítače netouží po luxusním spotřebním zboží nebo vilách na Cap Ferrat. Všechno, co potřebují, je trochu elektřiny, a nejsou ani tak chytré, aby ji chtěly. Když vytváříme nové počítačové technologie pomáhající řešit problémy, získáváme všechny výhody vyšší efektivnosti jako u hyperspecializovaného obchodního partnera, aniž bychom s ním museli soupeřit o zdroje. Správně pochopená technologie je způsobem, jak uniknout konkurenci v globalizovaném světě.“

Uniknout konkurenci? Ano, to je zase něco, čím Thiel popudí politické ekonomy. Říká otevřeně, že v kontextu inovací je monopol lepší než dokonalá konkurence. Investor-zakladatel se nemá vrhat tam, kde všichni tvrdí, že je budoucnost, protože tam bude z podstaty věci plno. Má hledat nějaký malý trh, kterému by mohl dominovat. „Monopolisté si mohou dovolit přemýšlet i o jiných věcech než o penězích, nemonopolisté ne,“ říká Thiel. A všechny ty zlé věci, které monopoly způsobují? Ty jsou limitovány tím, že svět není statický jako hra Monopoly. Někdo přijde s nějakou úplně novou kategorií produktů, která učiní předchozí monopol irelevantním. V podnikání podle Thiela platí opak slavných prvních vět Tolstého Anny Kareniny: „Všechny úspěšné firmy jsou odlišné, každá získala monopol vyřešením jedinečného problému. Všechny neúspěšné firmy jsou stejné, nedokázaly uniknout konkurenci.“

Smutek z nedefinované budoucnosti

Z knihy Od nuly k jedničce je zřejmé, že Thiel nemá velkou úctu ani k právníkům, ani k lidem z Wall Streetu, ani ke konzultantům a ani k rutinním manažerům. Ale to nikoli proto, že by měl něco proti právu nebo penězům. Souvisí to spíš s jeho smutkem z toho, čemu říká neurčitý či nedefinovaný (indefinite) pohled na budoucnost. Dnešní elitní školy, filozofové i politici hlásají připravenost a kvalifikovanost pro nejrůznější situace, ale odmítají jakoukoli specifickou, definovanou vizi budoucnosti. To je asi nejzvláštnější názor od libertariána, zvlášť ve světě po roce 1989, kdy bylo plánování zdiskreditováno. Thiel patří (třeba vedle Charlese Murrayho) k těm libertariánům, ze kterých občas vypadne, že určitý druh plánování vítají. Thiel i Murray rádi vzpomínají na projekt Apollo, vidí ho jako poslední salvu věku technologického optimismu. To, na co se všichni soustředí, je proces: „Ve filozofii, v politice i v byznysu se dohadování o procesu stalo způsobem, jak do nekonečna odkládat vytvoření konkrétních plánů lepší budoucnosti.“

O finančnících jedovatě poznamenává: „Finance symbolizují neurčité myšlení, protože je to jediná cesta k vydělávání peněz, když nevíte, jak vytvářet bohatství.“ Od tohoto názoru se odvíjejí Thielovy postřehy – jako například, že obrovské sumy hotovosti na účtech předních technologických společností nejsou symptomem úspěchu: jsou tam proto, že ty firmy nevědí, do vývoje čeho by investovaly. Ale jejich základ asi bude někde jinde než v podnikatelských zkušenostech. Tipnuli bychom si, že s tím může souviset Thielovo křesťanství. Je to asi nějaká trochu jiná varianta než ta, na kterou jsme zvyklí ze střední Evropy, nedůvěřivá vůči technologickému pokroku a budování ráje na zemi, zaměřená spíš na pomoc bližnímu v tomto slzavém údolí. Jiný křesťanský technologický optimista, v Americe žijící Francouz Pascal Emanuel Gobry, v článku o Thielově vystoupení na jedné veřejné diskusi zaznamenal, že „křesťané byli první skupinou, která nahlas říkala, že budoucnost bude lepší než minulost, že její konkrétní obraz je možný a že lidé mohou k lepší budoucnosti přispět“.

Přistáli jsme na Měsíci. Pak přišel Woodstock

Thiel ovšem náleží natolik ke kultuře Silicon Valley, že se ve své knize hrdě chlubí, že ze šesti zakladatelů PayPalu čtyři na střední škole konstruovali bomby. Věnuje celý odstavec významu toho, jak lidé pracující v technologických startupech nosí džíny a trička, a proč nedůvěřovat startupům reprezentovaným lidem v saku. Ale to se netýká celé kultury Silicon Valley se vším všudy. Začal prý být nejen znechucen současnou orientací na vytváření nekonečného množství banálních aplikací pro sociální sítě (dokonce prodal většinu svých akcií Facebooku), ale jeho celé myšlení je od progresivní odnože libertariánství dost daleko.

V článku v časopise National Review (už to, že publikoval v tradiční vlajkové lodi amerického konzervatismu, není bez významu), svedl část viny za zpomalení technologického pokroku na generaci 60. let: „Lidé přistáli na Měsíci v červenci 1959 a za tři týdny začal Woodstock. Ve zpětném pohledu vidíme, že tehdy se hippies zmocnili země a tehdy byla prohrána skutečná kulturní válka o pokrok. Dnešní stárnoucí hippies nedokážou pochopit, že je rozdíl mezi zvolením prvního černošského prezidenta a vynalezením zdroje levné solární energie. V jejich myšlení hnutí za občanská práva je synonymní se všeobecným pokrokem na všech frontách. Kvůli těmto ideologickým zmatkům a závazkům si progresivní levice z 60. let nedokáže položit otázku, jestli náhodou nejdou věci spíš k horšímu. Napadá mě, zda nekonečné falešné kulturní války kolem politiky identity nejsou hlavním důvodem, proč jsme dokázali zpomalení technologického rozvoje tak dlouho ignorovat.“

Česko se v posledních dvou desetiletích rozvíjelo ve znamení toho, čemu Thiel ve shodě s ekonomy říká „doháněcí růst“ (catch-up growth) – učili jsme se a dováželi a kopírovali, abychom mohli mít to, co mají jinde. Do té míry, že nemáme nijak pořádně zpracovanou vlastní specifickou historickou zkušenost. A firmy, které supěly tím, že vytvořily něco nového tam, kde nebylo nic, se u nás obtížně hledají ve stínu výrobních řetězců globálních gigantů či oligarchů dobývajících politickou rentu. Ale do budoucna se bez uvažování ovlivněného tak nekonvenčním pohledem a vysokými nároky, jako je Thielovo, neobejdeme.