Desátý březen 2017 byl den zvýšených politických ambicí a otevřeného soupeření o pozornost. Těžko říct, proč se tak stalo zrovna v tento den, ale najednou každý chtěl strhnout pozornost na sebe: prezident Miloš Zeman oficiálně oznámil, že do „svého“ úřadu hodlá kandidovat i v příštích volbách konaných napřesrok, vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš zveřejnil audit svých pochybných příjmů (a na pochybách ještě přidal), ČSSD na svém sjezdu zvolila nové vedení a volila ho podle přání a na klíč předsedy Bohuslava Sobotky.

Staronové předsednictvo má jediný (a nemalý) úkol: v podzimních parlamentních volbách porazit ANO Andreje Babiše – nebo aspoň co nejvíc ztížit a zkomplikovat jeho vítězství. Totéž následně platí pro prezidentskou volbu o půl roku později. Historicky však je datum politicky spojeno s docela jinou událostí: před devětašedesáti lety toho dne zemřel syn zakladatele československého státu a ovšem v roce 1948 jeho ministr zahraničí Jan Masaryk. A to za dodnes nejasných okolností: nalezen na dlažbě pod okny ministerstva, aniž se ví, jak k tomu došlo. Totiž zda šlo o sebevraždu, vraždu, či dle jedné z lidových teorií o pomstu komunistickému zřízení ve formě sebevraždy, narafičené za vraždu.

Nu a toto tajuplné výročí se stalo datem premiéry snímku Masaryk. Tak aspoň zdůvodňoval volbu premiérového termínu slovenský producent snímku Rudolf Biermann. Jeho vysvětlení však nedává valný smysl historicky ani věcně. Datum slovenské premiéry je plánováno až na 23. březen, tedy je rozporné s Biermannovými slovy, s nimiž přebíral za film Českého lva za nejlepší podívanou loňského roku a sympaticky se při tom hlásil k československé minulosti: „Sú to naše spoločné dejiny, či sa nám to páči, alebo nepáči.“ Slovenská distribuční premiéra filmu však na avizovanou symboliku české rezignovala a význam Masarykovy smrti pro společnou historičnost pominula. Jenže tak vůči divákům i filmu je upřímnější, neboť ten se k událostem roku 1948 nevztahuje, takže ani nepředkládá názor na to, jak to bylo s ministrovým úmrtím. (Natož na to, proč Masaryk v onom roce v únoru při vládní krizi nerezignoval spolu s ostatními nekomunistickými ministry z vlády národní fronty, nepomohl ji nahradit zamýšleným úředním kabinetem, jenž v představách ministrů demokratických stran měl zabránit rozpínání komunistů aparátem bezpečnostních složek státu, a vlastně tak jako nejtragičtější postava komunistického puče umožnil KSČ převzít ve státě úplnou moc ústavní cestou.)

Způsoby konstituce hlavního hrdiny

Biermannův film, potažmo film režiséra Julia Ševčíka a scenáristů Petra Kolečka, Alexe Koenigsmarka a znovu Julia Ševčíka, totiž nemůžeme podezírat z žádného názoru. Ostatně takový risk si dovolí málokterý film, jenž primárně usiluje být všeobecně přijatelným hitem. Což znamená, že zpravidla skončí u bulvárního pohledu na věc (vzpomeňme, jak v podání režiséra Mela Gibsona a scenáristy Randalla Wallace dopadl ve Statečném srdci skotský povstalec a národní hrdina William Wallace: potají udělal dítě anglické královně, a tak svou vzpouru na anglickém králi vyhrál; sám sice zemřel, ale jeho krev obsadila trůn nenáviděných vládců). Také tvůrci Masaryka volí bezpečný přístup k přiblížení titulní postavy a zahrnují diváka výřezy obrazů z domněle vyhrocenější a rozvržením stran z českého pohledu rozhodně přehlednější a jednoznačnější situace, než je poválečný státní převrat. Věnují se událostem o deset roků starším a zobrazují měsíce, jež předcházely mnichovské dohodě a následovaly po ní. Snímek zachycuje Jana Masaryka (v podání Karla Rodena) v úloze československého velvyslance ve Velké Británii, jak se snaží vysvětlit představitelům této země, že Evropu nové války neušetří obětováním Československa. Totéž sděluje francouzským diplomatům, přítomným v Londýně.

Aby takový rutinní obraz diplomatické práce byl zajímavý pro film, je tvůrci samozřejmě zatraktivněn dobrodružným výrazem hrdiny. A tak třeba v jedné scéně Masaryk souloží s manželkou svého britského diplomatického partnera/rivala, po zřejmě uspokojivém koitu se jí přeptá na nejbližší manželovy plány, ona – okamžitě správně tušíc, jaká je její úloha v Masarykově loži – se proti takovému postupu ohradí, on ji uklidní, že by ji přece takhle průhledně a podle nevyužíval, načež ona mu v klidu vypoví, že manžel nazítří hodlá jít s francouzským kolegou na zakázaný boxerský mač. A žertem dodá, že z chystané sportovní návštěvy manžel špatně spí, protože ještě nikdy neudělal nic nezákonného. To bonviván Masaryk se nerozpakuje takřka před žádnou nestandardní situací, takže jakoby mimochodem dorazí na zápas rovněž, jakoby překvapen přítomností kolegů je pozdraví a vzápětí se s Francouzem vsadí o vítěze utkání a platbu večeře v luxusní restauraci. Na ní potom si oba pánové svěří vzájemný úhel pohledu na aktuální diplomatickou krizi kolem Sudet: Masaryk apeluje na Francii, aby nepodceňovala Hitlerův režim a dodržela své závazky, vyplývající z bilaterální smlouvy, jež zaručuje vzájemnou pomoc před rozpínavým Německem. Francouz ovšem kontruje tvrzením, že Francii v evropské politice po prohře Napoleonových ideálů (sic) nezbývá než dělat to, co chce Británie.

V jiných scénách Jan Masaryk šňupe koks ve srolované československé stokoruně, na ní jež vyobrazen jeho otec, dychtivě souloží s jinými ženami, stejně dychtivě tančí, zpívá a pije na zábavách, neurvale rozpráví s britským premiérem a nehledí na jeho nároky na adekvátní chování… je spíš kovboj nebo vidlák než aristokrat a gentleman. Čili i když se anotace a reklama tovaru snaží působit tak, že film objevuje neznámou a skandální tvář významného našince, dosud obvykle nepatřičně zkrouhnutého do neživotné čítankové formy, prezentovaný výsledek ho zachycuje zrovna tak toporně: konformně, předpokládaně a vypovídá spíš o tom, jak krotce si význam slov „skandál“ nebo „šok“ vykládají tuzemští filmaři. Ale vlastně nic proti tomu. Jako vyprávěcí strategie zvolený postup funguje, jenom je nutno zařazovat ho adekvátně – připomínat, že v tomto punktu je Masaryk spotřební zboží. Má blízko k Lídě Baarové Filipa Renče, jež je vystavěna na podobném senzačním chtíči a rovněž přehlíží tragický rozměr své hrdinky. V obou případech je škoda výsledku. U Masaryka taky proto, že vyhmátnutí a upřednostnění syna před otcem – jemuž pro forma je dopřána jedna scéna na smrtelném lůžku – bezesporu je chytrý tah. Ale není na tak oceňovaný film, jakým se Masaryk stal udělením dvanácti Českých lvů, poněkud málo zjištění, že ani jeden z Masaryků si co do zajímavosti svého života nemá s tím druhým co vyčítat?

Stav tuzemské politiky po okleštění

Nelze-li v Masarykovi autorský důmysl najít ve stavbě hrdiny, nějaký je k zaznamenání v plošném zobrazení tehdejší české politiky. Pro potřeby vyprávění jistěže byla redukována na minimum, její složitost vystihuje vztah Jana Masaryka a Edvarda Beneše (v podání Oldřicha Kaisera). Diplomat kterékoli své londýnské zjištění konzultuje zásadně se svým prezidentem, dokonce ani premiér Milan Hodža až na scénu vyhlášení všeobecné mobilizace rozhlasem ve filmu není přítomen. Přitom to byl významný politik, jenž se opakovaně snažil v těžkých letech druhé půle třicátých let harmonizovat vztahy s národnostními menšinami – nejen s Němci, ale i se Slováky. V tísni byli Češi na domácí i mezinárodní scéně: doma je v klinči svíraly autonomní nároky sudetských Němců pod vedením Konrada Henleina i slovenských ľudáků kněze Andreje Hlinky a poté jeho následníka Jozefa Tisa. V zahraničí vzrůstající tlak západoevropských států, apelujících na to, aby Češi vyhověli aspoň některým nárokům svých menšin, a upokojili tak tužby Adolfa Hitlera. Ve filmu se to všecko odbývá dvěma způsoby: především nočními telefonáty Masaryka s Benešem. Ten stojí za jakýmkoli tahem. Osamocen v křesle ve své pracovně na Pražském hradě pomalu a skoro až výhružně artikulující věty jako: „Víš, co vidím ze svého okna, Jeníku? Svítání.“ V pološeru nastávajícího rána nepůsobí jako prezident středoevropského státu, spíš jako mafiánský mág Vito Corleone – táta všech, kdo o to stojí, i těch, kteří by se odvážili vzepřít.

Politika tedy, a o takový její obraz tvůrcům zřejmě šlo, je vykreslena jako božská hra několika jedinců, kteří navzájem chytračí, podrážejí se, a přitom zbůhdarma rozhodují o osudech stamilionů lidí. I tak se dá vykládat, proč kromě tří hlavních postav málokterá další má jméno, přestože většina z nich má reálný předobraz. Většina historických situací tak pro diváka nepoučeného sledem událostí oné doby patrně je nerozluštitelná. Třeba v jedné scéně se objeví československý generál a varuje Masaryka, že Beneš vyjednává i za jeho zády a hraje proti němu. Teprve v okamžiku, kdy je tento holohlavý muž představen procházející dámě jako generál Moravec, je jasno, že podstatou scény má být hořkost: velvyslance přijel do Londýna varovat tehdy velký demokrat a vlastenec, zanedlouho však známý kolaborant. Jenomže v jiných scénách po jménech veta: třeba se vyjeví, že Beneš vskutku na vlastní pěst vymýšlí manévry, jak Brity a Francouze dostat na svou stranu. Pověřuje jakéhosi ministra, aby odjel s tajným plánem (o němž Masaryk nemá tušení) do Francie, tlumočil ho tamním představitelům a potom podrobnosti plánu spálil, protože nesmí být zřejmé, že navrhovaná idea pochází z Československa. Skutečně autoři věří, že je všeobecně známo, že 15. září 1938 pověřil Edvard Beneš ministra sociálních věcí Jaromíra Nečase, aby předložil francouzskému premiérovi nápad na odstoupení šesti tisíc čtverečných kilometrů Německu a přesídlení půl druhého milionu německých obyvatel z vnitrozemí do těchto oblastí? Nemyslím, byť se o něm lze dočíst snadno v běžných zdrojích – na české Wikipedii v poctivém hesle o mnichovské dohodě.

Způsoby likvidace hlavního hrdiny

A teď to nejpodivuhodnější: dosavadní popis snímku zabírá z jeho bezmála dvouhodinové stopáže zhruba polovinu. Jsou to Masarykovy vzpomínky, prezentované divákovi pro větší míru jejich atraktivity na přeskáčku. Tehdejší události totiž tvůrcům patrně přijdou málo dramatické. Chronologie je nuda, nastupuje vylepšování. A tak autoři konečně představují vlastní nároky na umění a své představy o něm: dějiny jsou out, spoleh je jenom na senzace. Masaryk proto historické reálie prezentuje v rámci své terapie, již podstupuje bezprostředně po podpisu mnichovské smlouvy. Uzavřen na americké psychiatrické klinice, kde ho léčí – a teď pozor – Němec, jenž utekl po Hitlerově zvolení z Německa, protože je homosexuál a jeho partner a životní láska propadla Führerovu kouzlu. Oba muži, Čech a Němec, se tak v Americe anglicky šermují, kdo hrůzněji přišel o svou vlast. V takové konstrukci se schová veškeré lidství dneška. Lékař v podání Hannse Zischlera sice je nejlépe zahraná hlavní figura filmu, ale co jinak s ní? Víte, žijeme v době po Bohémě: po seriálu, na nějž byly kladeny nároky, aby tuzemskou historii téže éry prezentoval přesně a nevymýšlel si ji. Filmový Masaryk v úvodu prezentuje známý titulek, že snímek je „podle skutečných událostí“. Nedám ale zlámanou grešli, že vůči němu takové požadavky jako vůči nedávnému seriálu České televize formulovány nebudou. Přitom jeho autoři si s tvůrci Bohémy nezadají.

U nich zdrcený Jan Masaryk se den po mnichovském diktátu vloupá do domu na předměstí kteréhosi amerického města a v obýváku u klavíru hraje a zpívá českou hymnu, dokud ho majitel nemovitosti s flintou na líci nedonutí přestat a nepředá neznámého cizáka policii. Atraktivnější a pitomější úvod snad nemohl být. V reálu Masaryk po Mnichovu na svou funkci rezignoval, ale dovolenou nastoupil až 1. ledna 1939 a do Ameriky odjel dva dny předtím. A ovšem na psychiatrii se neléčil, zato seč mohl, přednášel o Československu. Ve filmu se nijak neřeší otázky: Jak se Masaryk tak rychle dostal do Ameriky? Proč si vybral ke vloupání zrovna tento dům? Co v něm hledal? Zato vyznění snímku je jednoznačné: mnichovská smlouva byl diktát cizinců, kteří neměli tucha o tom, jaká je situace v Československu ani kdo je to Adolf Hitler. To tušili jenom naši. Tehdejší výsledky tuzemské zahraniční politiky rozhodně nebyly jejím selháním, byli jsme oklamáni a podvedeni. Kdyby však někdo přece pochyboval, nechť zví, že Jan Masaryk byl blázen. Proč teda se divit, že s takovými jsme došli, kam jsme došli? Nejzábavnější je snímek Masaryk v tom, kterak podkopává vlastního hrdinu: dostal mnoho ocenění za to, že objevuje, nachází a prezentuje někoho, koho vzápětí zostuzuje a ponižuje. To už nejsou nároky tvůrců jednoho filmu na svého hrdinu, to je vzhledem k množství cen manifest filmařského cechu.

Osud Jana Masaryka jistě v lecčems byl tragický, zrovna tak on ani přes svou snahu nedokázal uchránit tento národ před tragédií. Rozhodně ale je třeba říct, že film, jaký se o něm promítá v kinech, si nezasloužil. Každopádně Karel Roden hraje tak, že vypadá, že skrz Masarykovu bolest z okupace vyjadřuje svou, že se v něčem takovém ocitl. Abychom to uzavřeli: z kina si nanejvýš lze odnést znovu nabytou jistotu, že o klid, v kterém tato země nyní žije, jsme se nezasloužili, ten ale je jistým vykoupením za dostatečný její neklid minulého století.

Masaryk, Česko, Slovensko 2016 a 2017
Režie: Julius Ševčík
Scénář: Petr Kolečko, Alex Koenigsmark, Julius Ševčík
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Michał Lorenc, Kryštof Marek
Hrají: Karel Roden, Hanns Zischler, Oldřich Kaiser, Arly Jover, Jiří Vyorálek, Emília Vášáryová, Eva Herzigová, Martin Hofmann, Zuzana Kronerová, Jiří Ornest a mnozí další.
113 minut. V kinech od 9. března.