V Turecku se část armády před týdnem pokusila o nejpodivnější vojenský převrat v moderních dějinách země. V pátek ve 22 hodin místního času obsadila několik strategických bodů včetně generálního štábu a mezinárodního letiště, mostu přes Bosporskou úžinu v Istanbulu (jen jedním směrem, ve druhém mohla auta normálně jezdit). Vojáci pronikli i do státní televize, hlasatelka pod namířenou hlavní přečetla deklaraci o převzetí moci. Zaútočili z vrtulníku na budovu parlamentu a na sídlo speciálního policejního útvaru.

Ale o prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana se pučisté začali zajímat teprve ve čtyři hodiny v noci, kdy se měl odehrát útok na hotel u moře, v němž se Erdogan v předcházejících dnech rekreoval. Od začátku operace v tu chvíli uběhlo neuvěřitelných šest hodin. Prezident už byl mezitím zpátky v Istanbulu, ještě předtím stihl přes tureckou CNN, která se s ním spojila mobilním telefonem, vyzvat občany, aby proti pučistům vyšli do ulic. Ještě téže noci z několika místních sídel Erdoganovy islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje AKP visely natištěné plakáty za vládu a proti pučistům. A v sobotu vypuklo velké zatýkání v armádě, u policie, mezi soudci a státními zástupci, celkem asi 6000 lidí. Nevyhnulo se dokonce ani dvěma členům Ústavního soudu. Ve chvíli, kdy šlo toto vydaní Týdeníku Echo do tisku, přišla neuvěřitelná zpráva, že ministerstvo školství postavilo mimo službu 15 200 učitelů.

Ty všechny prezident Erdogan viní ze spojení s organizací Fettulaha Gülena, což je islámský teolog a vůdce mnohamilionového duchovního hnutí, který od roku 1999 žije v exilu v americké Pensylvánii, kdysi Erdoganův spojenec při islamizaci země, poslední tři roky nepřítel.

Srovnáním dění v noci z 15. na 16. červenec s předchozími převraty dojdeme rychle k řadě rozdílů. Dřív puče tradičně začínaly zatčením hlavy státu, premiéra či prezidenta. Zadruhé tentokrát puč nebyl odstartován nad ránem, ale v pátek pozdě večer, kdy jsou Istanbul i Ankara ještě plné života, ulice plné aut a chodců. Z hlediska pučistů nemohlo být načasování o moc horší. Pozoruhodné bylo i zmíněné vystoupení v televizi. Deklaraci o převzetí moci musela přečíst redaktorka, nikdo z pučistů nebyl ochoten propůjčit rebelii svoji tvář. V letech 1960, 1971, 1980 vždycky okamžitě vystoupil nějaký vysoký armádní činitel, vysvětlil, že armáda už dále nemohla přihlížet rozkladu a ohrožení díla otce zakladatele moderního Turecka Kemala Atatürka, a vzal na sebe zodpovědnost.

Jestli v Turecku proběhl vážně míněný, jen amatérsky provedený pokus o vojenský převrat, jestli to amatérství jde na vrub tomu, že se Erdoganovy tajné služby o přípravách dozvěděly, a proto bylo třeba převrat uspíšit (v tomto smyslu padla v pondělí jedna věta ve státní televizi), jestli byl zcela zinscenován, se těžko někdy dozvíme. Všechny tři varianty mají ale jednoho společného jmenovatele. Turecká armáda už není ta nedotknutelná moc, jakou bývala. Definitivně se ukázalo, že pro islamisty a prezidenta už nepředstavuje velké nebezpečí. To je zásadní zpráva nejenom o Turecku, ale i o geopolitické situaci v Evropě.

Stát ve státě

První reakce západních vlád byly vyčkávací. Britský ministr zahraničí Boris Johnson se svěřil, že je „velmi zneklidněn“, podobně mluvil jeho americký protějšek John Kerry. První, kdo se ještě během bojů, kdy nebylo jasné, která strana má navrch, postavil na stranu „demokraticky zvolené vlády“, a tedy Erdogana, byla takzvaná evropská ministryně zahraničí Federica Mogheriniová. V sobotu už to byl konsensus.

Ačkoliv každý správný liberál na Západě má jasno, komu ve střetu mezi demokraticky zvoleným parlamentem a důstojnickou juntou fandit, je několik důvodů, proč by Turecko mělo z tohoto uvažování dostat výjimku. Byla to tamní armáda, kdo kdysi na zbytcích osmanského impéria založil sekulární režim, v 50. letech na nátlak Američanů připustila pluralitní demokracii. Tři uskutečněné převraty (1960, 1971, 1980) byly namířeny proti politické třídě, a byly tedy nedemokratické, konaly se ale s podporou veřejnosti. Ta mohla počítat s tím, že v dohledné době vojáci vrátí moc a vypíší volby. A skutečně – v prvním případě se volby konaly pět, ve druhém dva a půl, ve třetím tři roky po puči.

Armáda je stvořitel moderního Turecka a zvykla si vystupovat v roli doktora, který musí přistoupit k operaci, když pacient, v tomto případě navíc jeho vlastní dítě, riskuje zdraví.

Americký žurnalista Stephen Kinzer v knize Půlměsíc a hvězda (Crescent & Star, 2002) líčí zajímavou příhodu: jednou jel dálkovým autobusem, vedle něho seděl armádní důstojník. Brzy poté, co autobus vyjel z města, bylo jasné, že nefunguje klimatizace. Lidi ze sebe začali svlékat, co se dalo, jen důstojník dál seděl jako socha a potil se. Když už to zvědavý Američan nevydržel a zeptal se, proč si neodloží aspoň vojenské sako, dostalo se mu následující odpovědi: „Jsem důstojník turecké armády. Jiní lidé mohou být neupravení, to si já nemůžu dovolit. Když jdu na fotbal a můj klub dá gól, nemůžu vyskočit a zařvat jako ostatní. Nemůžu dobíhat autobusy, běhat po jezdících schodech. Nemůžu vysedávat v barech a dělat posunky na ženy. To jsou věci, které mohou dělat civilisté. My ne, my jsme jiní. My musíme zachovávat důstojnost. Máme poslání. Musíme se ovládat, protože jsme zodpovědní za budoucnost této země.“

Vědomí zvláštního poslání se datuje už do 20. let, kdy byla po první světové válce osmanská říše na straně poražených a od Trojdohody si nechala vnutit potupný mír. Istanbul ovládali Francouzi, západní pobřeží Řekové, z jihu se tlačil italský expediční sbor, na východě vývoj směřoval k osamostatnění provincií s převahou Kurdů a Arménů. Mladý důstojník Mustafa Kemal Atatürk kolem sebe v hornatém vnitrozemí Anatolie shromáždil nespokojené důstojníky, vládě do Istanbulu vypověděl poslušnost telegramem, v němž se psalo: „Vy zbabělci, zločinci! Zapletli jste se do velezrady, spikli jste se s nepřáteli proti národu.“ Dobyl zpátky území, na němž se rozkládá dnešní Turecko, a od roku 1922 ve zrychleném řízení provedl civilizační revoluci: v roce 1924 zrušil kalifát, islámské soudy a náboženská bratrstva, v roce 1925 zakázal mnohoženství, fez a mužům doporučil nosit klobouky. Zavedl křesťanský letopočet; z ústavy byl odstraněn paragraf o islámu jako státním náboženství. Arabské písmo nahradila latinka. Zvěstovatel modernity šel sám příkladem, oblékal se podle západní módy, chodil do restaurací, zajímal se o ženy, pil a kouřil, sportoval, rád na veřejnosti plaval. Po jeho smrti v roce 1938 jako by armáda zůstala na obranu světského režimu sama. Mohla si ale být jista podporou evropeizovaných a vyšších vrstev.

Tupení Atatürkovy památky je dodnes trestný čin. A důstojnické přípravky stále připomínají řekněme náboženské semináře v Evropě. Mladíci do nich nastupují ve 14 letech a rázem se ocitají ve světě, který je sám pro sebe. Na rozdíl od kněžských seminářů se tu od žáků očekává, že budou po Atatürkově vzoru otevřeni světským radovánkám. Když se kadet straní alkoholu, koleduje si o podezření, že je pobožný muslim. Vojáci si často berou dcery z vojenských rodin. Z kadetek, v nichž se tvoří páteř důstojnického sboru, každý rok vychází zhruba tisíc absolventů. A tento tradiční důstojnický sbor zase tvořil páteř puče ve jménu kemalismu z 15. července.

Protistátní skupina – bylo nebylo

Jak moc ale byly špičky armády po roce 2002, odkdy vládnou islamisté, infiltrovány zvenčí, lidmi, pro něž je přísaha Erdoganovi důležitější než Atatürkův odkaz? Velkou ranou pro autonomní postavení armády byly monstrprocesy následující po posledním pokusu generálního štábu zasáhnout do politiky. V roce 2007 dal generální štáb najevo, že si nepřeje, aby se prezidentem stal tehdejší Erdoganův ministr zahraničí Abdullah Gül. Na armádním webu (!) generálové zveřejnili seznam incidentů, kdy se v jejich očích vládní AKP prohřešila vůči sekulárním hodnotám, a konstatovali, že „turecké ozbrojené síly jsou i nadále pevně rozhodnuty vykonávat své speciální povinnosti k ochraně těchto principů“. Do roka byla podaná obžaloba na 86 osob údajně napojených na jakousi podzemní organizaci Ergenekon, která prý usiluje o svržení vlády AKP.

V řadě procesů proti Ergenekonu, v němž měli dominovat vysocí důstojníci včetně bývalého náčelníka generálního štábu a vedle nich působit opoziční novináři, politici a advokáti, bylo obžalováno celkem 275 lidí. Většina z nich od soudu odešla s vysokými tresty. Různé případy jsou tu pospojované asi tak přesvědčivě, jako u nás propojovali svoje případy Šlachtův ÚOOZ a s ním spříznění státní zástupci, a detailní popis přesahuje možnosti tohoto článku. Nicméně letos v dubnu nejvyšší odvolací soud všechny rozsudky zrušil a vrátil obžaloby zpátky k soudu nižší instance. Podle soudců vyšetřovatelé neprokázali, že by tajná organizace Ergenekon ke svržení islamistů vůbec existovala. (Jsou tito soudci ještě na svobodě?)

Z druhé strany začala eroze výsadního postavení armády také od konce 90. let, kdy i v Turecku zmasovělo vzdělání. Jen za první dekádu 21. století se počet žáků na středních školách zdvojnásobil, a i když je zatím jen na polovině průměru zemí OECD, podobně roste i počet vysokoškoláků. Těmto mladým lidem, což by měl být rezervoár sekularistů, nikoliv islamistů, ale připadá armáda brutální a patos kolem ní směšný.

Ankara oficiálně projevila zájem o členství v tehdy ještě Evropských společenstvích už v 60. letech, teprve koncem 90. let byla teď už EU mentálně tak daleko, aby Turkům přiznala vyjednávací status na stejné úrovni, jaký měly státy východní a střední Evropy včetně České republiky. Armádě, ačkoliv se považovala za strážce evropské orientace, s přibližováním k Unii paradoxně nastaly horké chvilky. Evropská komise při jednáních trvala, nemohla netrvat na tom, že generální štáb musí být podřízen voleným politikům. Ještě v roce 2007, když se generálové při prezidentské volbě naposledy pokusili promluvit do politiky, sjel je na dálku komisař pro rozšíření Olli Rehn: „To je jasný test pro tureckou armádu, zda respektuje sekulární pořádek (!) a demokratické hodnoty.“ Ozvěnu tohoto mechanického uvažování jsme mohli slyšet i o minulém víkendu, než i západní politiky přepadla hrůza ze začínajících čistek.

Utečenecká krize. Režie Erdogan

Prvních sedm osm let po nástupu k moci byl i ve světě Erdogan v kurzu. Zrušil trest smrti, což byla podmínka EU pro vyjednávání. Jeho kabinet byl rozpočtově zodpovědný, ekonomice se dařilo (taky proto, že bez eura mohla turecká lira devalvovat). Americký časopis Time Erdogana vyhlásil mužem roku 2010. V západní Evropě bylo v módě považovat AKP za jakousi islámskou CDU. Ale to byly jen fantazie. Kdo chtěl, mohl už před zmíněnými monstrprocesy z roku 2008 vidět, že AKP demokracie moc nepochytila a že je spíš islamistická než islámská. Ještě legalizace šátků studentkám na univerzitách se dala západním liberálům prodat jako víc svobody pro věřící ženy, jenže Erdogan se také pokusil přijmout zákon, který by postihoval cizoložství, schvaloval, když lokální politici jeho strany zakazovali prodej alkoholu. Navrhl zákaz společného bydlení studentů a studentek na univerzitě (tedy starším 18 let). Tehdy řekl: „Nikdo ode mě nemůže chtít, abych respektoval dívku a chlapce, když spolu sedí na jedné lavičce.“ Jednou prohlásil, že jeho politickou ambicí je vychovat v zemi pobožné generace. Loni už se mohl pochlubit, že zatímco v roce 2002 studovalo na imáma 60 tisíc mladíků, dnes se na duchovní dráhu připravuje 1,2 milionu mladých mužů. AKP, která ordinuje islamizaci po kapkách, ale vytrvale, však volí konstantně zhruba polovina obyvatel.

Erdogan změnil kurz i v zahraniční politice, po většinu jeho vlády oficiální linie zní, že od Západu, který je k Turecku stejně nepřejícný (což je do jisté míry pravda, vlivné síly v EU byly vždycky odhodlány přihlášku Turecka zablokovat), bude lepší přeorientovat se na Blízký východ, na Kavkaz, na Balkán.

Loňská uprchlická krize v EU má – viděno optikou turecké domácí politiky – zajímavé časové souvislosti. Nejdřív Turecko uvolnilo vízový režim s různými zeměmi Afriky a Asie, což později Frontex označí za jeden z důvodů migrační krize do Evropy. Sedmého června 2015 se v Turecku konaly volby, v nichž AKP padá z 50 na 40,9 procenta. Místo aby si hledala koaličního partnera, vypsal prezident Erdogan předčasné volby na listopad. Mezitím armáda na jihovýchodě země zahájila krvavé boje s kurdskými separatisty. Souběžně úřady přestaly bránit pašerákům lidí vozit nelegály na člunech do Řecka, ceny za převoz šly na desetinu a začal exodus. „Úředníci EU připomínají, že v uplynulých letech Ankara dokázala odlivu uprchlíků ze země velmi efektivně čelit,“ podivoval se Wall Street Journal.

V Evropě koncem srpna oficiálně začíná uprchlická krize, německá kancléřka Angela Merkelová se rychle ocitá v pasti svých humanistických gest, není schopna zavřít hranice a kritizuje ty členské země, které je zavřely nebo to plánují. A v půli října jede do Istanbulu, dva týdny před mimořádnými volbami se potkává s Erdoganem, který má špinavou práci se zavřením hranic udělat za ni. Erdogan tu od kancléřky dostává slib, že EU konečně po letech zavede pro Turky bezvízový režim. Není to jediný důvod, proč 1. listopadu AKP opět získává ve volbách 49,5 procenta, ale vzhledem k tomu, že tu šlo o několik procent, můžeme Merkelovou označit za strůjce absolutní většiny v parlamentu pro turecké islamisty. (Podobně jako byla nechtěně spolustrůjcem brexitu.) Erdogan a jeho AKP na konci loňského roku vypadali jako jeho vítězové a jako velcí hráči, na které evropský establishment prostě nemá.

Zbytek příběhu známe. Slib prosadit v EU bezvízový režim stál podle informací Týdeníku Echo z německého ministerstva zahraničí na osobní domluvě Angela Merkelová – Francois Hollande, tato domluva ale po sérii islamistických atentátů ve Francii už asi není prosaditelná. K nechuti uvnitř EU přiznávat něco Ankaře mocně přispívá i vývoj po 15. červenci. Aktuální naopak začíná být představa, že se Evropa bude muset připravit na politické utečence před Erdoganem.