Psát o téhle postavě může být pro autora docela zkouška. Jsou postavy skutečné a jsou postavy fiktivní, hipstera ale může být obtížné do nějaké z těch kategorií stoprocentně přiřadit, je trochu skutečnost a trochu výmysl. Možná existuje především v hlavách té nehipsterské veřejnosti, která hipstery vidí všude možně, takto označení se tomu ale zhusta brání.

Nejsme hipsteři. Tím ale svou příslušnost k té subkultuře jenom potvrzují, jeden z definičních znaků hipstera je totiž přesvědčení, že jím není. Je to tak, uvažování nad hipstery může snadno přetížit schopnosti dialektického myšlení, zároveň jsou a nejsou, ale pokud vás někdo označí za jednoho z nich, do smrti se toho nezbavíte. Vůbec to jsou dost paradoxní bytosti. Vzhledem k efemérní povaze té skupiny si dovolím zdůraznit, že si jsem vědom nespravedlivé povahy jakékoli generalizace i toho, že každý dokáže vyjmenovat z hlavy kopu výjimek – v tomto případě hispterů, již se mému chápání toho společenství ve všem vymykají. Nicméně.

Antikonzumní bytost soustředěná na konzum

Hipsteři jsou docela činorodí lidé, což jim slouží ke cti, můžeme být rádi, že je máme. Díky nim roste v Praze i dalších městech počet míst, kde se jeden může dobře cítit – jsou vkusně zařízená, podávají se v nich chutné nápoje a jídla, často i za snesitelnou cenu, atmosféra tam bývá příjemně uvolněná, třeba se tam i občas něco zajímavého děje. Dá se očekávat, že jak zařízení toho podniku, tak podávaný sortiment nebudou produktem nějaké velkovýroby, kávová zrna sympatický guatemalský rolník Miguel s laskavou péčí sklidil, každé hezky pojmenoval a pak za férovou cenu prodal, aby svých sedm šťastných dcer uživil, byla správným způsobem a na té správné mašině s láskou semleta. To je totiž jeden z paradoxů hipstera. Je jistým způsobem v opozici vůči společnosti masového konzumu s jejími hypermarkety, kde se prodávají uniformní kusy. Rozhodně to ale není bytost antikonzumní, naopak. Svůj osobní konzum řeší asi víc než nehipsterská populace, je schopný dlouze rozprávět o rozdílech mezi pivy malých pivovarů, pomalou, syrovou a bůhvíjakou ještě kuchyní. Nejí, nepije, neoblékne si jen tak něco. A vynakládá na to značnou energii, mentální i jinou, má o ty věci upřímný zájem a baví ho to, profitovat z toho mohou i ostatní. Antikonzumní bytost soustředěná na konzum.

Site specific utopie

Jaksi zásadnější paradox hipsterství se se týká autenticity. Hispter má rád autentické věci, které mají nějakou svou individuální historii, jež je činí neopakovatelnými – starý nábytek z bazaru, oblečení ze sekáče, jízdní kola, nástroje a mašinky z časů před nástupem elektroniky... i v hudbě rád slyší klasické syntezátory. Je okouzlený relikty jiných dob, možná lepších, zajímavějších, „skutečnějších“ než ta naše, v nichž o něco šlo, vznikaly v nich věci trvalejší hodnoty. Židle, která vypadá i po desetiletích hezky a dá se na ní sedět, píseň, jež se dá poslouchat i dnes. A všechno to má nějaký příběh, který tomu vtiskuje trvalost, schopnost přesáhnout svůj čas. V hipsterství se mísí progresivismus i konzervatismus. Politicky je to společenství jistě spíš nalevo, nakloněné nejnovějším teoriím a představám utopické budoucnosti (ještě si tu utopii sice nenarýsovali, ale tváří se, že to nevadí), mohou se vnímat jako avantgarda přicházející společenské změny a často poměřují předky a jejich odkaz metrem velmi současným a docela primitivním. Jako konzervativci ale zároveň mají i představu nějaké utopie minulé, starých zlatých časů, v nichž vše bylo čistší a jaksi autentičtější.

Charakteristickým projevem hipstera je přitom ironie, sklon dávat všechno do uvozovek. Obléct si tričko s nějakým pitomým obrázkem právě proto, že je pitomý, obléct si ho v uvozovkách, „tričko“. Odvázat se na parketu, když hraje pitomá píseň. Častým výkonem hipsterského společenství na tvůrčím poli jsou věci z podstaty prchavé – více či méně povedené vtípky nebo angažovaná vyjádření ke dni, jejichž relevance s tím dnem skončí, „site specific“ akce a instalace, jež rychle pominou. Máloco, v čem by byl alespoň nenaplněný záměr vymknout se z času, zasáhnout do hloubi duše. Protože to by mohlo být nebezpečné pro autora, jenž by se tak nebezpečně obnažil, i publikum, které by mohlo být znejistěno jiným způsobem, než umožňuje prefabrikovaná provokace, jež nepodvrací nikoho, rozhodně ne nikoho přítomného. Harmonii skupiny, která korzuje galerií nebo místem čtení a trousí ty správné výrazy ze slovníku akademického ptydepe, není radno narušovat. Panuje v té věci jakési tiché srozumění.

A samozřejmě plnovous

Jistým způsobem je hipster v těch uvozovkách uvězněný, protože ironický odstup od všeho, okázale dávaný najevo, se může změnit v docela laciný alibismus, výraz snahy nevystavit se riziku, a přesto být za chytrého. Hipsterům, nebo jejich části, je vlastní vytváření ulit, osobních skořápek: ulita z ironie, ulita společenství podobně smýšlejících, kteří se sejdou ve světě, který si vytvořili podle vlastního vkusu, ulita zevnějšku, jenž jaksi mluví za ně – nebo by alespoň měl. Podmínkou, aby za sebou člověk nechal nějaký trvalejší „zářez“, je ale schopnost přijmout riziko, které přináší vystoupení z ulity, začít mluvit bez dávání slov do uvozovek.

V něčem výmluvný pro stav hipsterského ducha je ten jeho snad nejtypičtější módní projev – pánský plnovous. Původně projev přihlášení se k přímočarému chlapáctví se změnil v „plnovous“, jímž člověk s jistou dávkou ironie dává najevo, že on žádný dřevorubec není, možná by jím tak trochu rád byl, ale zas až tak naplno si to nepřizná; zároveň ten svět plnovousů bez uvozovek má za trochu legrační. Těm vousiskům věnuje péči a zájem, jež se ve věcech zevnějšku stereotypně očekávají spíše od dam. Plnovous bývá zhusta doplněn oblečením v něčem ženským – ledasčím velmi obtaženým například. Je možné v tom vidět výraz doby, která překročila genderové stereotypy, a tak dále a tak podobně. Nebo taky projev nějaké nejistoty, zdráhání se stát se zřetelným, setrvat v bezpečí neurčitosti a nejistoty. Obklopit se věcmi a chutěmi s příběhem, aby pak člověk nemusel řešit ten svůj.