Na 26. ročníku Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě uspořádal Týdeník Echo svůj další veřejný Salon. Jeho tématem byla regionální literatura, pokus o její vymezení. Existuje vůbec regionální literatura? Existuje literatura národní? Jak se od sebe liší? Co na to všecko Bob Dylan? Pozvání do Salonu přijali šéfredaktor nakladatelství Portál Martin Bedřich, majitel nakladatelství Dauphin Daniel Podhradský, finský překladatel ze slovanských jazyků Eero Balk (autor mimo jiné finského znění Švejka) a ředitelka veletrhu, nakladatelka, překladatelka z finštiny a spisovatelka Markéta Hejkalová.

Na začátek si neodpustím dotaz na událost, která zrovna rozdělila literární veřejnost. A to je udělení Nobelovy ceny za literaturu chlapíkovi jménem Bob Dylan. Někteří toto ocenění kvitují s povděkem, jiní se rozčilují, že si to zpěvák nezaslouží, protože je to přece literární cena. Zachytil jsem třeba povzdech Martina Bedřicha, že to už Ozzy Osbourne může dostat Nobelovu cenu za chemii. Pravda, nevím, byl-li to komentář na Boba Dylana, nebo na úroveň diskuse, která se k jeho ocenění rozběhla.

Bedřich: Velmi dobře rozumím hlasům, které nad tímto jeho oceněním vzdychají, protože si myslím, že jsou zasloužilejší spisovatelé, kteří se příštího ročníku třeba už nedožijí. Vždyť je z čeho vybírat. Zároveň všichni vědí, že Nobelova cena je velké politikum. Vposledku se rozdávala právě i s tím politickým ohledem, takže možná bylo třeba udělat takovýto úkrok, aby se vody zase uklidnily a znovu mohli být podporováni disidenti a podobní. Dylanovo ocenění je dobrý impulz k debatě o smyslu této ceny, ale taky mě překvapilo a myslím, že do budoucna bude vyvolávat nejistotu, kdo cenu vlastně dostane. Příště by mohl třeba Leonard Cohen, protože je to úplně stejný básník jako Bob Dylan, jenže to se pak nezastavíme. Nevím, jsem z toho prostě překvapen. Bobu Dylanovi cenu přeji, ale jak někdo psal v komentářích: nepomůže ani jemu, ani literatuře.

Dotaz z publika: Proč myslíte, že nepomůže literatuře?

Bedřich: Protože Boba Dylana budou lidi poslouchat tak jako tak. Hlubší reflexi, jestli písňový text je poezie, nebo není, stejně bude řešit úzká vrstva lidí, nerozhýbe se nic většího. Když Nobelovu cenu dostane Číňan, obrátí to pozornost mnoha lidí k čínské literatuře, když ji dostane Afričan, lidi si řeknou: kruci, i v Africe se dobře píše. Když ji ale dostane Bob Dylan, všichni si řeknou: fajn, ale o něm všichni víme, že je dobrý.

Balk: Bylo to překvapení, určitě, ale mně osobně vůbec nevadí. Je to sice novum, ale proč by ne. Vím, že finští nakladatelé jsou z ocenění Dylana velmi zklamaní, protože tak jako každý rok čekali, kdo bude převydávaný, čí překlady půjdou znovu do oběhu. Jenže v případě Boba Dylana fakticky není co vydávat. Jeho texty zatím nebyly do finštiny přeloženy, takže ani nevím, zda ve finštině budou knižně vydávány.

Podhradský: Mě trochu mrzí, že to nedostal Karel Gott, protože to je stejná úroveň. Je to bezvadné, úžasné, ale takové ocenění nevypovídá o literatuře. Vypovídá pouze o názoru poroty, o jejím stylu, o radosti z tohoto stylu. Víte, mně se za poslední léta stala podivuhodná věc. Vydal jsem nobelisty Jeana-Mariu Gustava Le Clézia a Tomase Tranströmera; to všecko byla výsostná literatura. Ale teď je to takový rozdíl, že Karel Gott by tu cenu opravdu mohl dostat taky.

Jak vidno, názory zjevně jsou a zůstanou roztříštěné. Čili k té regionální literatuře: Dauphin vydává zejména v poezii autory, kteří, myslím, jsou výrazně spjati s regionem. Eero Balk mi k mému překvapení říkal, že ho zajímá literatura Hlučínska. Ta otázka je tedy nasnadě: co je to regionální literatura, existuje? A co je to národní literatura, existuje?

Balk: Za regionální literaturu považuji takovou, která je napsána v nějakém nářečí. Tak píše třeba Jarmila Šlosárková na Hlučínsku, tak psal Ondřej Lysohorský čili Óndra Łysohorsky na Lašsku. Je to literatura, která se zabývá regionem, dějinami regionu, a to i těmi kontroverzními. Proto mě zajímá nejen Hlučínsko, ale i jiné regiony, které měly nejednoznačnou a rozporuplnou historii, třeba Šumavsko. Ale co přesně je regionální literatura, definovat neumím.

Bedřich: Na začátku je třeba před regionální literaturou varovat, neboť hrozí být v první řadě bizanterií. V ní čím víc nářečí, čím víc lokálních nesmyslných problémů, kterým nerozumí nikdo jiný než pár sousedů na samotě, tím líp. Po takové tvorbě sáhneme jako po kuriozitě, podivnosti, jež nám zařídí chvilku zajímavého srdečného vykročení z běžného světa, ale nic víc. A to je odjakživa problém, protože pokud takové psaní má být literatura, musí docílit toho, že na lokální úrovni a prostředky, které jsou pro nějaký region specifické, vytvoří téma nadčasové a obecné. Pak to je propojení, v němž regionální literatura dává smysl. Jinak je to provinční literatura. Čili je třeba si klást takovou otázku: Daří se na regionálním materiálu vytvořit dílo, které oslovuje nad svůj lokální rámec? To je to, co provází velké regionální autory, jako byli před válkou všichni ti Francouzi, kteří tu tolik rezonovali. A když jste se ptal na národní literaturu, musíme si vlastně klást otázku, zda sama česká literatura není už regionální literaturou a zda v literárním celku nejsme my sami podivným regionem, kde musíme psát díla, která vystoupí nad svou provinčnost a stanou se velkými.

Podhradský: Literatura je buď dobrá, nebo špatná. Tak jednoduché to je. Prostě Céline je Céline, Bernhard je Bernhard – to je kvalitní literatura. Co se týče regionální literatury, ta mě jako nakladatele velmi oslovuje a činí mi radost. Protože v ní nejde o kvalitu slova, o to, abychom se posunuli, jako nás posunuli právě třeba Louis-Ferdinand Céline nebo Thomas Bernhard. V ní jde o to, vážit si určitého prostoru. Proto je bezvadné, že něco takového existuje. Jako nakladatel mohu kvitovat pouze to, že regionální literatura srůstá v rámci identity lidí se svým prostorem. Tady v těch končinách žil můj táta, moje teta, můj strejda a můj brácha o tom napsal krásnou věc. Ta ale nemusí být absolutně krásná, protože s literaturou jako takovou, se Célinem ani Bernhardem, to nemá nic společného. Regionální literatura je regionální literatura. Máme ji rádi, rádi ji čteme, všecky ty pohádky a pověsti. Regionální psaní je o souvztažnosti a sounáležitosti.

Pane Balku, vy jste mi vyprávěl o překladech poezie do finštiny, které se nedržely originálu a byly ozvláštňovány jenom proto, aby v nich byla podtržena výlučnost regionu, o němž pojednávaly. Což samozřejmě je proti smyslu překladu. Má tedy Martin Bedřich pravdu s vytčením oné kuriozity?

Balk: Má. Sotva bych četl Lysohorského, kdyby psal spisovnou češtinou. Asi bych nečetl ani paní Šlosárkovou, kdyby tak psala. Kouzlo jejich psaní je v jazyce. Zároveň platí i to, co se tu řeklo o přídomku „lokální“. Sestavoval jsem před několika lety antologii současné lužickosrbské literatury – to je malá literatura, ale je to i regionální literatura. Je to místo, kde se vše zakládá na místní identitě. Sice se tam vyskytují místa i odjinud, nejčastěji Praha a až na druhém místě Berlín, ale většina tvorby se odehrává tam, v srbské Lužici. Takže je to zároveň národní literatura i regionální. V tom možná je taky její čtenářské kouzlo: protože jak máme malé dějiny, máme i malou literaturu. A v tomto případě přídavek malá neznamená špatnou konotaci.

Třebaže souhlasím, že česká literatura jako celek může být vnímána jako regionální literatura, přece je zjevné, že když se jí podíváme dovnitř, některé regiony v narativu českých literárních dějiny jako by zvítězily. To konkrétně je třeba ta Šumava. Přitom dejme tomu jižní Morava, Slovácko ne. Odtud známe jen soudničky Zdeňka Galušky, v nichž sa Slovácko súdí aj nesúdí.

Podhradský: Ale tam se zpívá! Tam se nepíše, tam se zpívá.

Bedřich: A za to zpívání lze dostat Nobelovku… Ale vážně, tamní literatura je v písničkách.

Podhradský: Aby nedošlo k nějakým omylům. Literatura jako psaná věc je pevná událost. Ale Slovácko, tam se zpívá, musí se zpívat a s literaturou to nemá nic společného.

Nesouhlasný ohlas z publika: Ale vždyť řada těch písniček je zpívaná poezie!

Podhradský: Ne, produkci ze Slovácka nelze brát jako literaturu. Tam se prostě zpívá, tančí, raduje, ale nepíše se tam. Znáte Romy, kteří umějí psát literaturu? Já je znám, bohužel ano, ale myslím, že daleko líp, než píšou, Romové zpívají a tančí.

Ale no tak! Přinejmenším Andrej Giňa by nesouhlasil.

(Přichází čtvrtý host.) Hejkalová: Uznávám existenci národní literatury, protože je spjata s jazykem. Ale nevím, co to je, regionální literatura. Samozřejmě ve smyslu toho, že je tematicky spjata s některým regionem, že je to beletrie, která se odehrává v určitém regionu, to ano. Ale je to důležité? Nejsem tomu nakloněna.

Předestřel jsem téma regionální literatury kvůli fascinaci tímto veletrhem. Havlíčkův Brod je malé město, kde se přitom děje druhý největší knižní veletrh v republice.

Hejkalová: Když jsem s veletrhem začala, hledala jsem výhody Havlíčkova Brodu; byly pragmatické a duchovní. K pragmatickým patřila poloha města: Brod je v centru České republiky, odevšad se tam dojede a nikdo neohrne nos, že musí do Čech, neřkuli do Prahy nebo nedejbože na Moravu. Ty duchovní výhody byly zřejmé taky: je to město Karla Havlíčka, Jaroslava Haška, Bohuslava Reynka a jeho synů Jiřího a Daniela, je tu odkaz Staré Říše, čili osamělého nakládání vprostřed Vysočiny. Ale nikdy to neměl být veletrh ani festival regionální literatury. Byť jsem samozřejmě začínala se zvaním blízkých nakladatelů. Avšak Česká republika je tak malá, že blízcí nakladatelé jsou v Praze, Brně i Ostravě. Setkávám se ovšem dosud s názorem, kterému se vzpírám: v Havlíčkově Brodě byste se měli věnovat ušlechtilé regionální literatuře a vydávat ji. Tu velkou, důležitou nám nechte do Prahy.

Takovou nanicovatost snad už nikdo neříká.

Hejkalová: Možná jsem se nevyjádřila přesně. Jeden z mých oblíbených autorů je Jiří Kratochvil. Všechny jeho knihy jsou úzce spjaty s Brnem, dalo by se podle nich po městě chodit, třebaže trochu zasněně, ale označí ho někdo za regionálního autora? Sotva. Vysoká literatura samozřejmě může být více spjata s regionem, s některým místem, městem, krajinou. Ale je to úplně jedno.

Bedřich: Hlavně však nikdo nepíše velkou literaturu, nýbrž některé dílo se může stát velkým. To je ten rozdíl. Člověk může být zalezlý a psát si někde na chalupě, jako tady na Vysočině Bohuslav Reynek, a pak se ukáže, že jeho poezie se stane velkou, že překročí hranice svého okolí. To ale nevychází z intence člověka, jeho dílo prostě vstoupí do vnímání čtenářů. Jsou jistě spisovatelé, kteří od začátku touží být velcí, ale nepovede se jim to, jsou regionální autoři, kteří chtějí být velcí, ale zůstanou provinční. A pak jsou geniální spisovatelé, kteří ať píšou, co chtějí, zaplétají do svého psaní město nebo zemi, kde jsou, nebo kout, kde se celý život vyskytují, jsou tak skvělí, že jejich regionálnost jejich dílo najednou povýší. O tom mluví Goethe, když rozlišuje národní literaturu a weltliteraturu, která se odpoutá od své země a stává se vlastnictvím celého lidstva. Je myslím třeba vidět to dynamicky. Neexistují neměnné škatulky „regionální literatura“ ani „velká literatura“, prolínají se. Vždyť co je Kašpar z hor Henriho Pourrata? Regionální literatura non plus ultra.

Jak to poslouchám, je otázka, jak region vymezit. Jazykově? Geograficky? Když hovoříme o tom, že celá národní literatura je vlastně regionální literatura, co to pro ni znamená?

Bedřich: To je hrozně složité na takovouhle debatu. Radši bych poukázal na to nebezpečí provinčnosti. Zavrtat se do regionalismu, užívat si malost problémů, malost kódu, který vytvářím, hrát na známou notu mezi pár lidmi, kteří to kapírují, to je vděčné. Člověk má dobrý pocit, když ho kamarádi chválí. Ale to holt nemůže mít sílu překročit hranice, které si literatura sama dává. Vnitřní umělecká ambice musí být toto přesáhnout. Pak je šance, že i dílo z regionální literatury, která může být i národní, protože je maličká jako ta naše, se najednou stane velkou literaturou.

Podhradský: Mám nesmírně pozitivní zkušenost s vydáváním literatury z Krkonošska. Lidé to měli rádi, četli to, bezva, tak by to mělo být. Ale jejich zájem souvisel spíš s komunitou než s literaturou. Možná by stálo za to definovat regionální literaturu jako hasičský spolek. Tedy to nejlepší, co může být: kluci chodí a hasí požáry – nebo nějaký pán chodí a zapisuje poznatky.

Hejkalová: Dovedla bych pochopit termín regionální literatura, pokud by existoval i termín euroliteratura nebo globální literatura. Tedy pro ten současný nakladatelský i literární mainstream – romány a příběhy politicky korektní, ve kterých se opakují témata, hledání genderové identity, problematika migrantů, zaujímání jediného správného stanoviska. Je otázka, nakolik je to ještě literatura.

Podhradský: Není to literatura!

Tak dobře, přízemně: je finská detektivka regionální literatura?

Podhradský: Ne, to je dobrá detektivka.

Hejkalová: To jste mě zaskočil. Překládala jsem několik finských detektivek, které byly do určité míry regionální literatura, protože byly hodně spjaty s Finskem. Takže se člověk dověděl nejen o zločinech, ale i o životě ve Finsku, o tamních problémech obyčejného, každodenního života. Ale ani jako čtenářka, ani jako nakladatelka, ani jako autorka se nad tím nezamýšlím. Není to pro mě důležité. Já vlastně nevím, jestli to pro nějakého čtenáře je důležité.

Balk: Stejně tak můžeme považovat Michala Sýkoru za regionálního autora. Ale proč? Já čtu třeba české detektivky jako detektivky, teprve ve druhé řadě v nich vidím to, co vidí Markéta ve finské detektivce.

Bedřich: Dodám ještě jiný pohled. Velký rozvoj regionální literatury a literatury spjaté se zemí byl v dějinách literatury logickou reakcí na obrovskou expanzi fikce, snovosti a podobně. Ta vedla řadu spisovatelů k tomu, že si řekli: rozjel se nějaký nezadržitelný mustr a je potřeba se vůči němu vymezit tím, že si sáhnu na zemi, po které chodím, a fikci tak dám nějaké mantinely. Zjistím tak, že hodnota leží u mě na dvorku nebo v krajině, kterou znám. Pár lidem se z toho podařilo udělat opravdu veliká díla. Ale možná bychom si měli klást otázku, jaké dotyky k zemi mají tato veliká díla. Tyto majstrštyky, které visí jakoby ve vzduchoprázdnu. Třeba ten Goethe, který je jakoby vytržen z času. Ona výzva v otázce po regionálnosti je v tom, hledat v těchto dílech místo, se kterým souvisely, s nímž se zakotvují v zemi. Tak bude podpořen potenciál a živost těchto děl. To, myslím, je velká výzva, uvažovat tímhle způsobem. Tušit, že čistá fikce možná nestačí, že zkušenost země má svou hodnotu. Třeba u Máchy.

Ohlas z publika: Napadlo mě teď, že největší český regionální román jsou Zbabělci.

Jiný ohlas z publika: Nebo Žítkovské bohyně!

Další ohlas z publika: Co taková Babička? Je to regionální literatura, nebo není?

(A tak náhle začíná následná debata účastníků Salonu Týdeníku Echo s jejich publikem.)