Požáry ze všech stran hoří podzim

Ve Vsetíně začíná výstava dvou výtvarníků, kteří k regionu patří jako málokdo jiný: expozice maleb a dřevorytů k sedmdesátinám Jany Dočkalové-Kobzáňové bude doplněna výstavou jejího otce Jana. Žák Maxe Švabinského byl od dětství ovlivněn rodným krajem – jeho krajinou, životem a zvyky Valachů. Zachycoval ale i historická témata, především lidový odboj. Jeho oblíbenými výtvarnými technikami byl dřevoryt a kresba, maloval ale i temperou, olejem, plánoval malbu na sklo. Té se však věnovala až dcera Jana: vyučila se malířkou skla, k vlastnímu malování se dostala až ve třiceti letech. Věnovala se přírodním motivům, namalovala celou řadu kytic, ale stále častěji se obracela k figurální malbě. Malovala valašské chlapce a děvčata, taneční páry, muzikanty. A protože pozadí jejích obrazů bylo náročné na spotřebu olejových barev, začala figury podkládat plátnem.

Výstava Valašsko naše malované začíná v Galerii Stará radnice 9. listopadu a trvá do konce roku.

Náhledy z obou stran zrcadla

Tématem filmů Miroslava Janka, ať už vyprávějí o čemkoli, je vyvracení nápadnosti: nepřehlédnutelné osudy nahlížejí klidně a mimochodem; znormálňují je. Je to vlastně kladení úkolu, což by hodnotu jeho filmů mohlo devalvovat. Jenže třeba milenecký vztah Olgy Havlové či pití Vratislava Brabence jsou představeny otevřeně a přitom nenuceně. Nyní Janek znovu přichází s filmem výlučných hrdinů: dětmi postiženými Aspergerovým syndromem. Usiluje nemít je za vyšinutce pod dozorem lékařů, jak je nejen tato forma poruchy autistického spektra stále běžně vnímána, nýbrž porozumět jejich uvažování a zahlédnout jeho výjimečnou poetiku a pravidla – má-li nějaké. Je to vzájemné oťukávání se: jak sděluje jedna z hrdinek filmu, rapperka Majda: „Pro společnost jsem nenormální já, pro mě je nenormální společnost.“ Jankovi jde právě o to, zahlédnout pohled druhé strany.

Normální autistický film
Scénář, režie, kamera: Miroslav Janek
V kinech od 10. listopadu.

Druhé namáčení v téže řece

Když primáš lidové muziky Hradišťan Jiří Pavlica zhudebnil básně Jana Skácela a připravil z nich celé album, asi netušil, že to bude největší „hit“ jeho kapely. Ostatně Skácelovy verše se k cimbálu mají. Každopádně později Pavlica hovořil o své touze udělat obdobnou desku na verše Vladimíra Holana, a to už přece jen je jiná kláda. Povedlo se mu to částečně: na desce Chvění je několik holanovských čísel. Ta se v této divadelní sezoně stala východiskem stejnojmenného baletu Národního divadla v Brně. Holanovu báseň Poslední list chtějí inscenátoři představit jako variaci na otázky, kdo jsme a kam směřujeme. Zároveň je to vlastně ono bridelovské: Co Bůh? A co člověk?: „Poslední list se třese na platanu, / neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. / List nemusí tě, Bože, prosit o nic, / dal jsi mu růst a on to nepokazil. / Ale co já…“

Chvění
Libreto, choreografie, režie: Petr Zuska 
Hudba: Henryk Górecki, Jiří Pavlica 
Scéna: Jan Dušek 
Kostýmy: Kateřina Štefková
Hrají: Ivona Jeličová, Nelka Lazović, Emilia Vuorio (ONA); Arthur Abram, Michal Pimek, Martin Segeťa (ON)
Premiéra 10. listopadu 2016 v Janáčkově divadle, letošní reprízy 11., 12. a 26. listopadu.

Řekni, Zemane, jak to tehdá bylo

Znovu vychází kritické vydání Reportáže, psané na oprátce Julia Fučíka. Motáky s autorovými dopisy, které posílal ze svého věznění v roce 1943, v nichž líčil, jak nacistický kriminál vypadá, a ve kterých také věřil v jeho porážku a komunistickou budoucnost lidstva, se přirozeně staly výkladním textem tuzemského poúnorového režimu. Takže nakonec se z Fučíkových výrazně stylizovaných listů (do věcné reportáže mají daleko) stalo asi nejpřekládanější dílo české literatury. Těžko říct, zda víc fascinující je samo o sobě, anebo děním, které se kolem něj za uplynulá desetiletí nastřádalo, když z Julia Fučíka stvořilo svou ikonu. A které se právě kritické vydání snaží aspoň rámcově postihnout a představit. Aktuálně knížka stojí za zmínku taky proto, že současný dadaistický charakter tuzemské politiky onu hagiografii vzdáleně připomíná.

Julius Fučík: Reportáž, psaná na oprátce
Editoři kritického vydání: František Janáček, Pavel Janáček
Reedici vydalo nakladatelství Torst roku 2016. 392 s. 388 Kč.