V polovině března uběhly dva roky od anexe Krymu: „referendum“, konané 16. března 2014, stvrdilo faktické připojení černomořského poloostrova k Ruské federaci. Na stavu věcí nic nemění ani skutečnost, že drtivá většina států světa ruskou anexi Krymu neuznala (mimo většiny zemí z území bývalého SSSR se v tomto případě Rusko dočkalo legitimizace pouze ze strany několika obskurních režimů typu Zimbabwe či Venezuely). Podobný byl i výsledek hlasování o rezoluci OSN o ukrajinské územní celistvosti (100:11, zdrželo se 58 států).

Mezinárodněprávní odsouzení anexe Kreml zjevně netrápí; o co ale prezidentu Putinovi na Krymu ve skutečnosti jde? Hospodářské přilepšení to nebude, naopak. Krym totiž neslyne žádnými zajímavými surovinami, snad s výjimkou určitých ložisek zemního plynu na pevnině i pod mořem; s tím, co Rusové těží na Sibiři i jinde, to ovšem nelze srovnat ani náhodou. Krymské hospodářství se naopak v současnosti potýká s urputnými problémy, jejichž sanace stojí hodně peněz. Týká se to i turistiky, kdysi velmi viditelné vlajkové lodi tamější ekonomiky.

Už ten Puškin…

Je jisté, že v myslích mnoha Rusů Krym hraje důležitou emocionální úlohu – fakt, který zručný propagandista dokáže využít a současně třeba odvést pozornost od hospodářských problémů celé země. Etnická skladba poloostrova přitom poskytne jen chabé odůvodnění, ruská demografická dominance na poloostrově je totiž docela nedávnou záležitostí. Před anexí 2014 tvořili sice etničtí Rusové asi 60 % z celkového počtu 2,4 milionu obyvatel, ale ještě ve 30. letech 20. století to nebyla ani polovina a v 19. století sotva třetina (růstu ruského vlivu výrazně pomohl Stalin násilnými deportacemi krymských Tatarů v roce 1944).

Jenže na Krymu leží řada míst spojených s důležitými etapami ruské/sovětské historie – a to se počítá. Již v 19. století poloostrov neodolatelně přitahoval ruské romantické autory, s Puškinem v první řadě – jistou ironií zůstává, že básník sem byl původně poslán do vyhnanství. Na Krymu, v Jaltě, se v únoru 1945 konala velmocenská konference, jejíž výsledky stvrdily sovětské (ruské) velmocenské postavení v 2. polovině 20. století. A konečně na Krym tradičně jezdili odpočívat nejen běžní Rusové, ale i politické špičky. Ani zde se však ironii nevyhneme: právě na Krymu, na dače u letoviska Foros, zadržovali nakonec neúspěšní pučisté v čele s Janajevem v roce 1991 několik dní Michaila Gorbačova.

Strategie, která není zadarmo

Vedle nespočitatelných emociálních faktů dává anexi Krymu z ruského pohledu nesporně dobrý smysl ohled strategický. Rusko, ač plochou největší stát světa, má totiž jen pramálo vojensky uplatnitelného, nezamrzajícího pobřeží. Z této perspektivy je Krym pro Rusy důležitý dvojnásob. Anexí získalo Rusko stoprocentní kontrolu nad svojí černomořskou flotilou, jejíž hlavní základna je v krymském přístavu Sevastopol. Na tom nic nemění ani fakt, že pronájem vojenských zařízení na Krymu byl v roce 2010 (ještě za Janukovyče) Rusům prodloužen až do roku 2042 (!). Trvající krize na Blízkém východě teď Rusům umožňuje bezstarostně operovat také z Krymu – nemálo vojenského materiálu i posádky bylo do Sýrie přepravováno právě odtud.

Jenže tohle všechno stojí Putina dost peněz a velkou roli v tom hraje izolovaná poloha Krymu. Poloostrov je po zemi přístupný pouze přes ukrajinské, tedy z pohledu Ruska nepřátelské území. Ruskou prioritou se proto stala výstavba mostu přes Kerčský průliv, jehož zprovoznění (plánované na konec roku 2018) umožní „suché“ napojení na ruské území pomocí dálnice a železnice. Zajímavé je, že smlouva o vybudování přemostění v této oblasti byla podepsána – tehdy ještě jako mezistátní – již v roce 2010, tedy ještě v době relativně normálních rusko-ukrajinských vztahů. Po anexi ovšem Rusové od kontraktu odstoupili a nyní postupují podle vlastního plánu v pozměněné trase přes tzv. Tamanskou kosu. Charakteristické je, že stavba byla zadána společnosti Strojgazmontaž, kterou vlastní Putinův kamarád a jeden z předních ruských oligarchů Arkadij Rotenberg. Muž, jehož jméno najdeme na sankčním seznamu USA a EU.

Náklady na výstavbu mostu se odhadují v přepočtu na 100 miliard korun, tím ovšem cena za Krym zdaleka nekončí. Další v řadě je nákladné přesměrování dodávek energie pomocí podmořských kabelů tak, aby Krym nebyl zcela závislý na dodávkách elektřiny z Ukrajiny. Dvoutýdenní blackout poloostrova na sklonku roku 2015, způsobený sabotáží na ukrajinském území, potřebnost takového projektu Rusům připomněl více než důrazně (a současně zřejmě ještě více posílil protiukrajinské nálady u většiny krymských obyvatel). Přímé dotace z Moskvy v řádu miliard rublů směřují na zlepšení infrastruktury, Rusko sponzoruje letecké spojení na poloostrov. A tak dále.

Přijedou zase turisté?

Viditelnou součástí krymské ekonomiky je turistický ruch. A opět: ačkoli se jeho význam přeceňuje (služby s turismem spojené podílem na krymském HDP zřejmě nepřekračují 10 %), pro Rusy má silný emocionální význam. Sem se přece jezdilo za Sovětského svazu na laciné masové dovolené, zde ve 20. letech vybudovali kultovní „internacionální pionýrský tábor“ Artěk, panorama krymských pláží se stalo symbolem „zaslouženého odpočinku pracujícího lidu“.

Jenže zlaté doby jsou pryč a restaurace Krymu jako výkladní skříně ruského turismu bude klopotná, pokud se vůbec podaří. Vrchol návštěvnosti se datuje do posledních let éry SSSR, tehdy na Krym každoročně přijíždělo přes 8 milionů návštěvníků. Po rozpadu impéria přišel prudký pokles, v době příslušnosti Krymu k samostatné Ukrajině počty návštěvníků pomalu stoupaly… Anexe znamenala další volný pád.

Řeč čísel je zřetelná: v roce 2013, poslední rok před anexí, dorazilo na dovolenou na Krym 6 milionů turistů. Z nich tvořily dvě třetiny domácí, občané Ukrajiny, zatímco Rusů byla jen čtvrtina. Zbylí návštěvníci se rekrutovali z ostatních exsovětských států, zejména z Běloruska, turisté z ostatních zemí světa tvořili zanedbatelná dvě procenta. Po invazi je všechno jinak. Rok 2014 vykázal celkový úbytek turistů o třetinu (pokles z šesti milionů na čtyři) a předběžné údaje za rok 2015 signalizují zhruba stejné číslo, tedy vůči předchozímu roku stagnaci či jen nepatrný nárůst. Je zajímavé, že v tomto ohledu se shodují čísla ruské státní agentury Sputnik s ukrajinskými zdroji. A samozřejmě se výrazně změnila skladba turistů: návštěvníci z Ruska nyní dominují.

Ruská snaha neztratit tvář a znovu více zalidnit krymská letoviska zatím příliš úspěšná nebyla: nahradit miliony Ukrajinců a vylepšit turistickou infrastrukturu tak, aby ji akceptovali Rusové uvyklí zahraničnímu komfortu, bude zkrátka těžké. A to navzdory sponzorovaným zájezdům pro ruské státní zaměstnance i příznivým vnějším podmínkám – mnoho Rusů nyní kvůli politické i ekonomické situaci nechce nebo nemůže znovu jet do Egypta či Turecka, jak byli po léta zvyklí. Krym jim může posloužit jako vítaná, navíc lacinější náhrada.

Na českém turistickém trhu nehrál Krym od pádu komunismu žádnou výraznější úlohu. Několik málo českých agentur sice pobyty na Krymu organizovalo, tyto investice však ruskou anexí přišly vniveč. Nyní je navíc pro cestu na Krym potřeba ruské vízum. Snad jedinou dobrou zprávu – byť s poněkud hořkou příchutí – vyslala ruská anexe Krymu cestovkám prodávajícím pobyty v Chorvatsku či Itálii: můžete být klidní, tržní konkurence na severním pobřeží Černého moře teď určitě nehrozí.