„Rozjeli jsme pekelnou mašinu a máme problém obrovského úspěchu. Máme výborný program, takže teď především řešíme, že nejsme pinglové a neobsluhujeme hosty. Už to nestíháme. Já teď třeba budu dělat spíš vyhazovače.“ V očích, gestech i naléhavosti projevu „programového ředitele“ Jáchyma Topola je vidět zájem sdělit co nejpřesněji a přitom dostatečně naléhavě, aby bylo jasné, o jak vážnou a neobvyklou věc jde, v jaké kondici se aktuálně nachází Knihovna Václava Havla (dále KnVH).

Podle něj zjevně ve výborné, neboť obden, ne-li častěji je ve zdejším přednáškovém sále k vidění nějaký program věnovaný literatuře, umění nebo politice. Jejich návštěvnost pravidelně přesahuje stovku diváků, a tak Topol v nadsázce vysvětluje, že se muselo upustit od někdejší praxe servírovat hostům zdarma víno. Při návalech, které sál KnVH zažívá a které někdy atakují i tři nebo čtyři stovky hostů (přičemž jakžtakž se sem vměstná nanejvýš stovka a půl), by nejen nešlo každého obsloužit, ale víc než důstojné setkání a rozhovor nad vážným tématem by sešlost připomínala barovou pijatiku. „Chodí sem tolik lidí, že nejvíc třeba je teď ten dav řídit,“ rozvádí úvodní věty Topol a dodává, že jeho práce není pohodlné hnípání za kancelářským stolem, nýbrž věčné telefonování a spurt včas natáhnout na patřičné místo elektrický kabel. Přesto z programového dirigenta, ale rovněž z dalších zaměstnanců KnVH – celkově jich je kolem desítky – sálá spokojenost, že věci šlapou a daří se naplňovat vytčená předsevzetí a vize.

Kolem našeho rozhovoru chvílemi proběhnou „vedoucí dokumentačního centra“ Martin Vidlák, „senior manažer“ Pavel Hájek či ředitelka Marta Smolíková. Všichni se pozastaví a přátelsky zeptají, jestli něco nepotřebujeme. Současné uklidnění a sebevědomí ansámblu KnVH zřejmě přišlo s přestěhováním a sestěhováním Knihovny na novou adresu v pražské Ostrovní ulici. Ještě není hotovo: velké obrazy vyčkávají opřeny o stěnu, až je někdo pověsí. Knihy stále nejsou nastěhovány ve všech policích, kanceláře ani po půl roce obývání nepůsobí usazeně. Loňský přesun byl druhý v pořadí a až do něj se Knihovna hledala. Pravidelné ubezpečování jejích představitelů, že musí být přetažena na jiné, vhodnější a důstojnější místo, patřilo k průvodním znakům její existence od založení 26. července 2004. Svou působnost začala ve Voršilské ulici, expozice tehdy byla umístěna v Hergetově cihelně, později se přemístila na dvě adresy – její výstavní a kulturní oddíl fungoval v Galerii Montmartre, kdežto centrum dokumentace a výzkumu v Kateřinské ulici, vzdálené od prvního místa asi půlhodinu pešky. Až vloni na sklonku léta se zase sestěhovala na zmíněnou současnou adresu, do domu, který se jako její sídlo jeví logicky: v témže domě totiž sídlí Kancelář Václava Havla, nadace Václava a Dagmar Havlových Vize 97 a bydlí tu i jeden ze zakladatelů KnVH Karel Schwarzenberg. Druhým směrem dlí spřátelené nakladatelství Torst.

Hledání identity

Přestože další přesun prý není na pořadu dne, zcela neutichly hlasy o „konečném přestěhování“ na druhý břeh Vltavy, do domu U Drahomířina sloupu na Loretánském náměstí. Nejvýznamnější donor KnVH Zdeněk Bakala jej koupil již v roce 2009, hotový je návrh jeho rekonstrukce, je znám přibližný rozpočet ve výši dvě stě milionů korun, jejímu začátku však zabránily jednak nedostatek stavebních povolení pro úpravu domu v památkové zóně (odpor vyvolal třeba návrh podzemního bazénu v soukromé Bakalově rezidenci, jež se má stát součástí celého komplexu), jednak poslední obyvatel domu Bohumil Vejtasa, jenž ve „svém“ čp. 108 „hodlá dožít“ a poukazy na nesrovnalosti ve stavební dokumentaci rekonstrukci brání. Při znalosti celé této historie tak název ulice současného sídla KnVH jako by symbolizoval její opuštěnost a zároveň unikátnost v oceánu ulic velikého města. Cynickým stvrzením dosavadních potíží s identitou jsou webové stránky Knihovny, kde se stále lze proklikat k nadpisu Úvod, zpřesněnému v příkazovém řádku vyhledávače titulkem „O nás/ kdo jsme“, a tam uvedenému ubezpečení: „Tuto stránku teprve připravujeme. Děkujeme za Vaši trpělivost.“

Je to pochopitelné hledání. Knihovna funguje jedenáctým rokem, takže teprv vstupuje do své „puberty“ a ještě bude trvat, než se usadí. Ostatně s identifikačními dotazy lze začít třeba už u jejího jména: jeho zvuk je majestátní a skrz vztah k barvitému životu někdejšího prezidenta odráží podivuhodný kolotoč českých dějin 20. století. Nesděluje však, co stojí na jeho konci: na začátku své existence KnVH nebyla inzerována jako originál, nýbrž jako povedená kopie, „inspirována americkou tradicí prezidentských knihoven“. Že to je nesmysl už kvůli rozdílnému postavení prezidenta v českém a americkém ústavním pořádku, je nasnadě, každopádně tato nálepka Knihovně v obecném povědomí zůstala – včetně otázek, které z ní plynou: Proč automaticky chápat jako devizu jakéhokoli úřadu či instituce, že se podobá nějaké kolegyni? Neměli bychom raději usilovat o originály než o xeroxy? A jestliže se odvoláváme na nápodobu, znamená to, že sami nevíme – anebo si přinejmenším nejsme jisti –, k čemu by nám instituce typu KnVH měla sloužit a co by měla společnosti přinést? „To jméno je jen připodobnění, vzor. Ale je nedokonalé, a tak může mást, to je pravda. Když říkám, kde pracuji, už se mě lidé i ptali: Copak ona je na letišti nějaká knihovna? Ale ten název už zůstane, už je to značka,“ říká Veronika Brázdilová.

Tato neustále usměvavá „programová koordinátorka“ KnVH náleží k dvacátníkům a třicátníkům, kteří tvoří dobrou polovinu zaměstnanců Knihovny. Rodačka z Brna vystudovala Sciences Po Paris (Institut politických věd v Paříži) a do Česka se vrátila rok po Havlově úmrtí. Stala se jednou z organizátorek oblíbené akce (Krátké) Kalhoty pro Václava Havla, která si exprezidenta každoročně připomíná v den jeho skonu nošením krátkých nebo vykasaných nohavic – poukazem na vojenskou přehlídku, na níž si Havel příliš povytáhl kalhoty, takže vypadaly, že jsou mu krátké. Brázdilovou to k Havlovi táhlo odjakživa; na rozdíl od autora těchto řádků, o několik let staršího, než je ona, ani nikdy nepoznala „únavu všudypřítomným Havlem“. „Asi je to těch pár let mezi námi, ale já nikdy nepocítila, že je Havla moc. Předloni při prezidentské volbě jsem pomáhala v týmu Karla Schwarzenberga, protože jsem věřila, že vrátí prezidentskému úřadu étos, jaký měl právě s Havlem. Výsledek volby však pro mě byl obrovské zklamání, obrečela jsem ho. Na akce Knihovny jsem chodila i předtím, ale po prezidentské volbě jsem tu najednou našla ten chybějící étos. Je tu fajn,“ vysvětluje Brázdilová, jak se stala zdejší zaměstnankyní.

Jenom ne skanzen

A Topol ji doplňuje: „Nejvíc programu teď obhospodařují třicátníci. Zaplať pánbůh, protože nejhorší, co by se mohlo stát, kdyby se z Knihovny stal chartistický a disidentský skanzen. Důležitější je přitom budovat lávku k mladým lidem, a to můžou udělat zase jen mladí. Jsem přesvědčen, že po zkušenostech s Klausem a teď se Zemanem se mezi lidmi Havel stává zase undergroundem. V Kadani mi místní ukazovali cedulku nad obchodem, kde si Havel koupil rohlík, v Brně jsem na jednom svém čtení bydlel v hotelu, kde mi stejně tak pyšně ukazovali postel, kde Havel nocoval.“ Není to než underground spíš projev tužby po velkém českém panovníkovi, který srovná dějiny do latě a dá našinci zažít pocit větší významnosti? „Jistěže, ale nejen. Pro studenty je objev, že někdo hovořil, psal a uvažoval normálně. Mám dojem, že podobně jako my jsme vnímali šedesátá léta jako zlatý věk, mladí po hrůze současnosti objevují intelektuální odér devadesátek. A zároveň je důležitá zkušenost vzdoru, s kterou se skrz Havlův životopis mladí seznamují. Dnes je zas aktuální – proto máme měsíčně akci věnovanou Ukrajině, někdy i dvě, pravidelně se věnujeme čínským disidentům, běloruskému soužení a teď se zaměříme na Tchaj-wan,“ vypočítává Topol politické a společenské zaměření KnVH. Brázdilová radostně dodává, že politické debaty začíná na svém webu vysílat ČT24 (první přenos byla rozprava nad karikaturami v týdeníku Charlie Hebdo). V plánu má rozjet program pro školy a po vzniku newyorské nadace by v KnVH rádi posílili své mimopražské aktivity: „Pro začátek aspoň v Ostravě a Brně. Ale když se kdekoli najdou dva tři lidi, ochotní a schopní pracovat, proč tam nezřídit pobočku?“

Pavel Hájek tu žije v jiném světě, mezi knihami. Při procházce Knihovnou hrdě předvádí svěřené archivy Ladislava Hejdánka a Oldřicha Škáchy. A ovšem nejcennější část samotné Knihovny, Havlovy svazky z Hrádečku: „Co kdysi nesebrala StB, máme my. Badatelé si sem mohou zajít a vše si prostudovat, postupně ale vše digitalizujeme a zpřístupňujeme on-line. To je ale práce na dlouho.“ Také z něj je cítit nadšení a pýcha na to, co KnVH dokázala: „Každý si tu hýčkáme své zájmy a nikdo nám do nich nemluví.“ Hájek je editor vloni započatých spisů Pavla Juráčka a k vydání připravil faksimile rukopisu Událostí Jana Hanče. „Děláme tak šest knih ročně, ale rozpočet počítá s osmi.“ Ediční základ tvoří samozřejmě texty Václava Havla: „malá edice Sešity“ je napůl cosi jako laboratoř, zkušebna na výchovu mladých autorů a badatelů; „pevná velká edice“ jsou vlajkové texty, jež mají za cíl „zplastičtění pohledu na Havla“ – a prodávají se dobře. Titulů Síla věcnosti Olgy Havlové nebo Miloš Havel – český filmový magnát se prodalo několik tisíc kusů. Zbytek vydávaných titulů tvoří autoři Havlovi nějak blízcí, kromě zmíněných třeba Filip Topol, z jehož textů KnVH také chystá výběr. „Většinu platí nadace manželů Bakalových, zejména provoz Knihovny a vydání těchto knih. Mimo jejich peníze jsou tu nějaké granty, drobnější dary a příjem z prodeje knih.“

Všechno to vypadá idylicky, spokojeně a pečlivě promyšlené. Všichni se našli. A tak jen o jednom se nikdo bavit nechce: o osobních bouřkách, které občas prosáknou na veřejnost (spory mezi Michaelou Maláčovou a Dagmar Havlovou, odchod Jana Macháčka z čela správní rady po skončení jeho mandátu). Nějaké spory existují, ale to je prý v práci, založené na stýkání a potýkání nápadů a představ, běžné. „Zato bych se jednou rád dočetl větu, kterou opakuju pořád, a sice že pana Bakalu považuju za významného sponzora české kultury. Prozatím ve všech médiích, dokonce i těch jeho, byla vymazána. Tak je vtipná,“ uzavírá setkání Jáchym Topol – dohlížitel a správce z pověření Václava Havla. Jako by střežil bílé věže Minas Tirith, dokud se nevrátí král.