Četba novely Sajjida Kašuy Tančící Arabové představuje pro našince problém, který je obsažen v titulku eseje The Greatest Living Hebrew Writer Is Arab, jež před třemi roky vyšla v časopise The Tower. Lze si z něj snadno dovodit, že izraelská společnost prošla v průběhu krátké existence tohoto státu velkou proměnou, jinak by nebylo možné, aby Arab byl Židy uznán za hvězdu (přes všecky problémy soužití nových a nových generací zjevně otupuje někdejší nevraživost, čas hojí rány atd.). A zároveň si z něj snadno lze dovodit, že tato proměna prozatím není samozřejmá, že postavení obou národů v Izraeli není ideálně vyřešeno, jinak by nebylo třeba na národnost autora takto nepřehlédnutelně upozorňovat.

Lze tedy číst zjevně autobiograficky laděnou knihu, která zpracovává právě generační vývoj vztahů mezi Araby a Židy, jinak než jako dokument? Lze ji číst jako literaturu? Přitažlivost Kašuova dílka je v tom, že líčí život v zemi, která na rozdíl třeba od Toga je této blízká i jí je exotická. Začíná-li například kapitola titulkem „V Saúdské Arábii nemají pivo“ a pokračuje větami „Situace v tomhle státě je pěkně na hovno. Strašně rád bych byl vysokoškolsky vzdělaný Arab, co pracuje jako popelář, a může tak v klidu od srdce nadávat na Izrael.“, je těžko taková místa číst s plným soustředěním na předloženou fikci, bez regionálních předsudků, daných nároky místního zpravodajství.

Kašua nenabízí nic než dobře napsané (a ovšem přeložené) rodinné vyprávění. Novela sestává ze čtyř částí, rozdělovaných do krátkých kapitol, v nichž vypravěč glosuje svou současnou situaci a vzpomíná na minulost. Způsob jejího podání připomíná vyprávění leckterého jiného autora, třeba Oty Pavly, jenom v porovnání s ním není tak poetické. Kašuův jazyk v převodu Magdalény Křížové je úřednější, prost poetismů: „Táta mě nechal zapsat do skauta a prohlásil, že až vyrostu, bude ze mě pilot, protože než dokončím gympl, už budeme mít vlastní stát a já budu moct nastoupit letecký kurs. Babička řekla, že ze mě určitě bude ministr nebo soudce. Ve skautu jsme většinu času hráli fotbal…“ Toto sděluje třicetiletý muž, potácející se zmateně životem. Není srovnaný se sebou, se svou rodinou, se svým arabským původem, s izraelským státem, v němž žije. Reklama na neustálé niterné pochybnosti je vůbec výdobytek současné literatury. Ráda prezentuje chcípáky zhruba tohoto věku, kteří naříkají, jak je život těžký. Hrdinové předminulého i minulého století by takový přetlak řešili drastičtěji, než jak se to děje dnes. Přesto i tak lze cítit rozdíl: našinec v takových líčeních dnes hledí do stropu, otravuje se, neboť vlastně není zač bojovat. Kdežto hrdina Kašuův stále má možnost nudě se vzepřít, protože reálie, v nichž žije, jsou v porovnání se středoevropskými proměnlivé. Ostatně jeho otec, patrně podobná povaha, svou rozervanost a přetlak výbuchem řešil.

A v tom je um Kašuova psaní, dokáže postavy rozkrývat postupně, dotvářet je jako by mimochodem pronesenou vedlejší větou, do níž současně svede zakomponovat vývoj v Izraeli za několik let, ba i desetiletí (třeba když vzpomíná, jak babička, negramotná, provdaná nikoli z lásky, nýbrž z poslušnosti, se v mládí ráda převlékala do mužských šatů a vyrážela na dlouhé projížďky na koni). Reáliemi se tu proto nešetří, třebaže většinou patrně budou neznámé. A bez doslovu či vysvětlivek anebo dalšího samostatného dohledávání nesrozumitelné. Evropský čtenář se tedy ocitá v pozici dějinné. Totiž ve střední a západní Evropě jsme zvyklí, že válka je cosi dávného, co už je vymýceno a co se nevrátí, nad čím jsme vyzráli. Vždyť proto jsme ze svého slovníku vymazali balkánské války i válku na Ukrajině a nepovažujeme je za evropské (což je jedním z důvodů, proč nejsme s to tamní situace řešit). Kašuova knížka přitom chytá za nos, předvádí, že nedaleko je tvárnější svět, který denně počítá s národnostní nenávistí, s vypuknutím války atp. Který Evropany upozorňuje, že spojení „za války“, jímž bývá zvykem odkazovat k sedmdesát let starému konfliktu, jako kdyby skončil včera, je život v luxusu, s nímž mrháme.

Sajjid Kašua: Tančící Arabové. Z hebrejského originálu přeložila Magdaléna Křížová. Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská roku 2016. 218 s. 249 Kč.