Jiří Maryško, zdá se, je seriózní herec. Byl členem ústeckého Činoherního studia, nyní je tam stálým hostem. Provozuje asociační divadlo Demago a stále častěji hraje v televizi. Přesto ve větším povědomí prozatím není za svoji hereckou práci, nýbrž kvůli dvěma průšvihům. Nejprve nafackoval radnímu Ústí nad Labem a někdejšímu předsedovi správní rady zmíněného divadla Janu Eichlerovi za jeho snahu divadlo zničit (při výkonu trestu se ale ideálně netrefil, politik ránu vykryl). Pak na Facebooku k fotce popravených z filmu Lidice napsal jména ústeckých radních s dodatkem, že takto by si představoval úklid města. Přes zjevnou nadsázku mu za vtip byl vyměřen trest veřejně prospěšných prací. V posledku nejznámější Maryško ale jistě je pro svůj týdeník Kanál Maryško, politický glosář, který se od února vysílá na internetové televizi Stream a jenž se názorovou upřímností vymyká zdejší obvyklosti.

S rozhovorem souhlasil hned, ale sehnat ho pro něj bylo těžké. „Je toho teď strašně moc, to nebývá,“ omlouval se, když konečně dorazil na focení k rozhovoru. A večer předtím se omlouval, že nemůže odpovídat na otázky, protože jeho ovci se zrovna narodilo jehně – a pak mi na důkaz radostné události na statku, kde žije, poslal fotku novorozeněte. „Ta ovce paličatá si vzpomněla, když jsem to nejmíň potřeboval. Jenomže já to na nich nepoznám. Tlusté jsou pod tou srstí pořád – a najednou z nich vypadne jehně.“

Už máte odpracováno něco z vyměřených prací? Sliboval jste začít zjara, a sice strašit jako černý rytíř na zámku v Děčíně.

Odstrašeno zatím nemám, začnu až v létě, po divadelní sezoně. Navíc se na to musím připravit a naučit se texty. Tím, že jsem nevzal práci s lopatou, jsem si to trochu ztížil.

Možná, i když mně dává smysl, že tam jdete strašit. Ten zámek je hrůzný. Vyrůstal jsem mu na dohled, byla to temná barabizna, hrozící městu. Umístěnka sovětského vojenského strašáku. Už té budově neuvěřím – ani po velkorysých opravách, jimiž prošla.

Mně je děčínský zámek blízký, jezdíme tam každoročně s Činoherákem a mám k tomu místu pěkný vztah. Po Rusácích už je tam vyvětráno a jejich strašák už nikoho nestraší. I když možná by měl. Nedávno v Děčíně vítali ruské Noční vlky tak, že to vypadalo, jako by se na ruskou posádku na zámku už dávno zapomnělo, což je strašidelný…

To ale nejsou jenom děčínské způsoby, nýbrž v posledku jaksi obecné móresy.

A někomu je spouští krátká paměť, někomu vzpomínky na bezstarostné mládí, dalšímu potřeba mít nad sebou pevnou ruku tatíčka diktátora. Ta ruka je sice přísná, ale taky zdánlivě ochranná. A vystrašený člověk, který se v životě neumí nebo nechce postarat sám o sebe, takovou ruku potřebuje. Odjakživa. Ať je to pámbíček, nebo Stalin.

Lidé jsou vystrašení?

Jako ovčák vím, že když postrašíš ovce vlkem a slíbíš jim, že je ochráníš, nechají se bez řečí obehnat plotem. To je starý trik. A nezáleží na tom, jestli ten vlk existuje, nebo ne. Ale takové stádo se líp ovládá. Je to stará floskule, která bohužel platí.

Váš pořad Kanál Maryško už běží dost dlouho, abyste o něm mohli mít přehled. Dávali jste si už nějaký feedback třeba podle reakcí diváků? Ostatně, kdo jsou vaši diváci?

Nějaký důkladný feedback jsme si nedávali, ale kupodivu na Kanál koukají i lidi, kteří mívají odlišný názor než my. Což dokazuje, že mají nadhled a nejsou hloupí. A hatery už pomalu přestává hejtování bavit a přicházejí na to, že se na nás koukat nemusí a že mají možnost to vypnout. Často si totiž stěžovali, že jim cpeme do hlav něco proti jejich vůli. Ale to nejspíš jsou jen dozvuky pradávných časů, kdy v televizi existovaly jenom první a druhý program a nebylo kam přepnout. To už dneska není pravda, už i ti nejzapšklejší důchodci, kteří přešli z teletextu na internet teprve nedávno, si pomalu zvykají. A já jim k tomu gratuluju.

Je Kanál vrchol toho, kam se u nás s takovým formátem lze dostat? Nebo to jde ještě dotáhnout?

Vrchol to určitě není, to je jasné. My se učíme za pochodu. Nechceme kopírovat Krause ani Olivery a děláme si to po svém, bez nějakých zadání shora anebo, nedejbože, notiček z americké ambasády. Internetová televize Stream nám dává volnou ruku, nezadává a necenzuruje, co jde do vysílání – a to je pro tvůrce největší štěstí, který nejde koupit za žádný peníze, abych parafrázoval budoucího pana prezidenta.

Michal Horáček nebude prezident. Možná jenom dělá kampaň na knížku nebo desku, ale přece by nepřepálil začátek takhle, rok a půl dopředu.

Desku bude mít určitě. Teď se uvidí, jestli zas zlatou, nebo bronzovou. A jestli šansony vymění za šanony v prezidentské kanceláři…Hrad mu přeju a zároveň mu to nezávidím.

No uvidíme. Prve na Kanál jsem se samozřejmě ptal hlavně stran scenáristů, protože nikdo vám tu asi nedá k ruce tým, jaký má dejme tomu zmíněný John Oliver. Jak vlastně vzniká díl?

Přečteme si noviny a pohádáme se, co vybereme. Pavelka rozkouše cigaretu, usmíříme se a najednou je to napsaný. My totiž názory máme hodně podobné, i když občas pálí každého z nás něco jiného. No a když je dopsáno, ještě záleží na tom, jestli se nezmění události nebo se neobjeví lepší zpráva. To se pak začíná od začátku.

A kolik vás na tom dělá?

Náš mančaft tvoří Mirin Škultéty, Kryštof Pavelka, syn toho Ondřeje Pavelky, který vychovával dívky v Čechách, a pan Prasman Dunka, pražský právník, který by vysekal z kriminálu i tureckého básníka, kdyby na to přišlo. Mít právníka po ruce je dneska důležité, protože lidem nějak ubývá smyslu pro humor. Paradoxně nejvíc těm, kteří tak rádi citujou Wericha – hlavně slogan o srážce s blbcem. Přitom takový blbec pak ani nepostřehne, že se mluví o něm.

Čili si dáváte pozor. Stream začal v mnohém substituovat velké televize. Kanál třeba reaguje na poptávku po pořadu, jaký kdysi bývala Česká soda nebo Dvaadvacítka. Takové už v televizích nevznikají, na internetu můžou i proto, že zákon internetové televize zatím nesvírá. Přesto si dáváte pozor: takže jsou hranice klidu?

Věřím tomu, že žádný zákon, který by sešněroval regulemi jakékoli médium, nikdy nespatří světlo světa. Jen mám takový pocit, že místo zákazů dřív nastoupí autocenzura. Z opatrnosti. A to bude možná problém České televize, která už léta nepřišla s ničím, jako je Soda nebo Dvaadvacítka. Autocenzura je ještě horší než samotná cenzura. To je takové peklo, které si děláme sami a dobrovolně, a zbavit se toho strachu, to je potom práce na generace. Každopádně já si zvláštní pozor nedávám, a to ani po svých zkušenostech. Žaloby za humor mi pořád připadají nesmyslné. Na druhou stranu, šibenice na demonstracích mi humorné nepřijdou. To už je i za mojí hranicí.

Zakdybujme si: Seznam, jemuž rozkvétající Stream patří, se rozhodl dobýt právě televizní svět. Bude to pro televizní svobodu a srandu dobře, nebo spíš přijde zase otupení, orámování, ubrání na možnostech?

Je to dobře, že vznikají tyhle nové možnosti. Televize se často řídí tím, co mají diváci rádi, a tak nechtějí riskovat. Takže se tam dokola točí Roden, Trojan a Donutil. A to není dobře ani pro Rodena, Trojana, Donutila, a už vůbec ne pro diváky. Jenomže nikdo si už netroufne obsadit neznámou tvář. Internetová televize je v tomhle mladá a čerstvá. Teď například vyšla anketa, jestli je dobře, že Bohdan Sláma bude dělat Švejka a že ho bude hrát Pavel Liška. A všichni řvou, že pana Hrušínského nikdo nepřekoná. Jak praví starej vtip: „Všude dobře, dogma nejlíp.“ Takže o televizní svobodě se bavit nemusíme, ta už neexistuje. Zato ta internetová je neohrozitelná a její možnosti jsou bez konce.

Neohrozitelná? Když se zákonodárný sbor rozhodne, ani Bůh nemůže. Tuhle pan prezident avizoval plán zestátnit veřejnoprávní televizi, pan ministr vnitra okleštit internet – a prezident podepsat novelu umožnující blokovat weby. Všímají si, starají se.

Až se zákonodárný sbor rozhodne zakázat alkohol na pracovišti, pana prezidenta už takové věci napadat nebudou. Všímat bychom si měli hlavně toho, že ve státě, kde si můžete jít pomalu sednout za pivo na bicyklu, můžou vládnout lidé s permanentní trojkou na žíle. A teď nemyslím jen hradního pána, ale celou tu parlamentní partu. Tam to jede bez ohledu na barvu – od třešňovice přes zelenou až po Modrou raketu. Zákonodárci by se neměli držet hesla, že ve víně je pravda…

Mimochodem, vadit začíná taky občanská angažovanost. Proběhlo tu divadlo s proměnou občanských sdružení na jinou právní formu. Ryje se všude do viditelnějších osobních projevů… Myslím, že většinou je to pořád standardní demokratický boj mezi státním aparátem a veřejností, ale přibylo toho.

Mám dojem, že občanská angažovanost vadí jenom neangažovaným. Lidi jsou často zvyklí dělit společnost na MY a ONI. MY dole, ONI nahoře. ONI s něčím přijdou a MY s tím nic nenaděláme. Jenže ti ONI jsou naši podřízení, kterým jsme MY vložili správu věcí veřejných, jsou tedy správci. Jenže se občas chovají jako číšník za komunistů – místo aby vás obsloužil, seřve vás. A kdo se ozve, je „angažovanej“. Je to v nás, ale jednou to přejde. A pak budeme mít chuť se angažovat. To je podle mě to pravé vlastenectví.

Tím jsme se dostali k Ústí nad Labem, městu, kde vrcholové divadlo prý zastupuje chybějící vrcholový sport a má schopnost ovlivnit volby. Kolem nich jsem zvenčí měl dojem, že město je díky aktivismu sžité víc než dřív. Čili pomohla celá ta lapálie kolem divadla místním se s městem identifikovat, vzít ho víc za své? Trvá to sepětí po dvou letech ještě?

Já myslím, že se v tom městě nic nezměnilo. Lidi, kteří byli uvědomělí a žili kulturně dřív, tak budou žít vždycky. Negativní vztah k divadlu dál mají hlavně ti, kteří v něm nikdy nebyli. S divadlem v Ústí je to jako s těma čmoudama, které furt řešíme. Když mu nerozumíte, tak se ho bojíte. A čeho se bojíte, to je třeba zlikvidovat dřív, než vás to sežere. To je taková jednoduchá, pravěká matematika.

No ale volby dopadly pro divadlo dobře, letitý kurz města byl změněn. Přišly ale obavy, zda občanská sdružení mají šanci tak velká sídla udržet, vládnout z nadšení bez zkušeností. Tak jak si teď, v půlce mandátu, Ústí stojí?

Volby v Ústí byly takovým malým zázrakem. Připomínalo to Občanské fórum a celé to období bylo sice vyčerpávající, ale solidarita mezi lidmi byla nezapomenutelná. Bohužel, staré politické nitky zůstaly nedotčeny a parchanti se hezky pomalu vrátili tam, kde byli. Dneska už veškeré pravomoce ve městě patří jenom primátorce, protože rada není usnášeníschopná… Takže je tam každá rada drahá. V Ústí chodí ódéesáci s komančema na kafíčka, socani si tam žijou vlastním životem a o nějaké politice se vlastně mluvit ani nedá. Je to politikaření buranských rádoby mafiánů. A snažit na tom něco napravit je stejně naivní jako poslat skauta do Bronxu. Ale zkoušet se to prostě musí.

To zní jednak odevzdaně, jednak jako tajenka z křížovky. Čili co teď? Počkat na nové volby, letos budou krajské, a do té doby psát články, točit Kanál, hrát Demago? Nebo ještě něco jinak?

Odevzdaně ne, jen střízlivě. Dělat se nedá nic, jen čekat, kolik trotlů přijde k volbám a nechá se opít rohlíkem. V Ústí stojí jeden volební hlas dvě stovky, takže já v tomhle demokratickém zřízení žádné fair play nevidím. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale nejsme si všichni rovni, i kdybychom se rozkrájeli, a kdo společnosti nic nepřináší, neměl by rozhodovat o jejím směřování. V tomhle jsem radikál.

V Ústí stojí voličský hlas dvě stovky? Co to je za čísla, odkud?

Stalo se, že ve volební místnosti volič odvolil a zeptal se komise, kde si může vyzvednout dvě kila. Takže za tuhle cenu si tam může politická strana nebo hnutí koupit hlas…

Přemýšlel jsem, jak charakterizovat vaše hraní. Myslím, že projevem jste šašek, klaun. Že skeč, slovní hra a metafora využité k politickému komentáři jsou vám nejpřirozenější. Jak dlouho se s tím dá vydržet? I téhle poloze přece hrozí šarže, ne?

Tuhle hnusnou otázku už mi jednou položil divadelní požárník na maškarním plese. Tvrdil, že jsem ve všem stejnej. To mi, prosím, řekl požárník, který přišel na maškarní v kostýmu hasiče… Hele, nebožtík Adolf Born taky kreslil celý život stejně, a nikdo ho nebuzeroval, že mu hrozí šarže. Říkejme tomu rukopis. A herectví má naštěstí víc oborů. Činohra mě baví, alternativní divadlo mě baví taky a improvizace mi navíc slouží jako trenažér. Někdo umí dobře mluvit, někomu to na jevišti sluší, někdo má rád hru se slovy nebo sebou umí hezky švihnout. Aspoň si pak režiséři mají z čeho vybírat, ne?

Jak myslíte. Každopádně vlastně oživujete vztah herce a politiky, obnovujete důvěru v toto podezřelé spojení. To je typické pro vaši činnost, ať s ní někdo souhlasí, nebo ne. Takže co vy a uprchlíci? Babiš? Zeman? Visegrad? EU? Rusko? Ukrajina? Fico?

To jsou všecko relativity. Říkat, kdo je hodnej, kdo je zlej, to by bylo hodně jednoduché. Můj občanský názor je takový, že je třeba dávat si pozor na extrémy. A je zajímavé, že extrémy dneska tvoří průměr. Pořád máme tendence být na nějaké straně, ale, upřímně řečeno, Bushové a Putinové jsou celkem rovnocenné kurvy a malí obyčejní Amíci a Rusáci jsou ve finále stejní chudáci, kteří jenom chtějí něčemu věřit. Já nechci napravovat svět, chci jenom naznačit, že bychom neměli být líní přemýšlet i o těch věcech, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou dané. Neulpívat na dogmatech. Jako třeba na tom, že bohatý politik nemusí krást. I když by bylo moc hezké tomu věřit a občas to k víře svádí.

Průměr je tvořen z extrémů? Jak se to projevuje? Vždyť jsme oba vyrostli v době, kdy v parlamentu seděl Miroslav Sládek a sakroval, kdy skini zabíjeli lidi…

Projevuje se to tak, že extrémní názory se staly něčím naprosto běžným. I maminky s kočárky jsou schopné říct, že by někoho poslaly do plynu. Já mám černej humor moc rád, ale zdá se mi, že už to lidi neříkají jenom v humoru. Sládek byl svého času exot, který bavil v televizních debatách, ale lidi si s ním poradili sami, a tak mazal z parlamentu. Dneska je podobných exotů deset na jednom prstě. A druhý extrém tvoří ta přehnaná korektnost. Myslím, že obojí spolu úzce souvisí a živí se to navzájem. A nelíbí se mi ani jedno. Nechci se bát říct, že cigán je černej, a zároveň nechci, aby ho kvůli tý barvě posílali do plynu.

Není spíš korektnosti málo?

Korektnost souvisí s tou autocenzurou. V Americe zakázali slovo „negr“, ale nemyslím, že by tam od té doby měli negry víc v lásce. Podle mě to funguje naopak.

Tak buďme nekorektní: jako chovateli ovcí vám musím přiznat, že mě trápí kozy. Bývalo to v Čechách tradiční zvíře, všude ho bylo, ale druhá světová válka zdejší kozy vyhladila důsledněji než zdejší Židy. Ani jedna populace už se nikdy neobnovila. Jak to? Proč byly kozy odsunuty ovcí, stvořením nepopiratelně tupějším? Proč kluk ze Sudet chová ovce?

Tak jestli válka vyhladila kozy víc než Židy, musejí být kozy ještě horší než Židi. A už to je pádný důvod, proč je chovat nebudu. No a jak vidíte, ovce, které považujete za tupější, nakonec tu darwinistickou bitvu vyhrály. To je jako s lidmi. Takže si budu dál dělat kozy, ale chovat budu ovce.