Technologický pokrok si klestí cestu neodvolatelně a neslitovně. Nevím, jestli se mám těšit na svět, kterému už teď rychle přestávám rozumět, a jsem zvědav, jestli mu budou rozumět umělé robotické supermozky, které nás co nevidět údajně nahradí. Stále více věcí a vztahů se propadá do kondicionálu, do jakoby reality.

Můj zbohatlý známý se chlubí, že si pořídil nemovitost na Francouzské riviéře. Jenže on žádnou nemovitost nevlastní, má jen drobný share, který stejně nevyužívá kvůli zaneprázdněnosti a neschopnosti se domluvit s ostatními jakoby vlastníky. Takový vztah k majetku značně připomíná dobu, kdy všechno patřilo lidu, tudíž všem a žádnému zvlášť. „Tuhle jsem si koupil koně,“ vypráví pyšně. „Za pár desítek tisíc je klisna prakticky jakoby moje. Je sice ustájena tam, kde byla vždycky, stejní koňaři ji hřebelcují, krmí, venčí, ale kdybych chtěl, klidně bych si na ní mohl zacválat. Škoda že nemám času nazbyt.“

On sám se živí řemeslem stejně pofiderním, jako je jeho vlastnictví. Kšeft prodal a přeškolil se na business trenéra. Služby, které poskytuje, se pro náročnější klienty jmenují coaching a consulting, jednodušším zákazníkům nabízí numerologii: názvy jejich firem převádí do čísel a z těch vypočítává protivenstva, která stojí v cestě jejich podnikatelskému sukcesu. Někteří šílenci rádi připlatí za analýzu svých astrálních těl. Zvlášť nekřesťanské peníze si účtuje za ošetření jejich sedmého astrálního těla – to prý vyžaduje mimořádné energetické výdaje, jež fakturuje jako vícepráce.

Od pohledu se můj známý ničím neliší od jiných venkovských strýců, leč ve svém městysi požívá značného respektu a má velký vliv na obecní úřad. Je nositelem nejnovějších západních představ o smyslu života, lifestylových trendů a zároveň feudálem dbalým středověké vertikály moci. Svůj výsostný revír a zónu vlivu chrání před konkurencí i za cenu válečných mikrokonfliktů.

Tmářství virtuálního světa

Je zarážející, jak snadno a organicky se proplétají stále sofistikovanější vymoženosti moderních technologií s explozivním nárůstem nejbizarnějších předsudků, pavěd a pověr zdaleka nepřežitých. Rozmáhají se víra ve vše mimosmyslové, potěšení z brzkého převtělení a očekávání posmrtného života, radost z promytých čaker a ošetřených sedmých astrálních těl, příklon k tmářství, k všelijakým okultním a hermetickým naukám, k předpotopním spikleneckým teoriím.

Jako by nejen kráčely ruka v ruce, ale navzájem se podporovaly a přiživovaly. Kartářka žádá zákazníka, aby vypnul mobil, když usedá k věšteckému stolku, neboť jeho elektrické pole rušivě působí na mesmerické vlastnosti křišťálové koule a záporně ovlivňuje náboj karet. Leckterá astrologická seance už vůbec není možná bez použití počítačové simulace: skryté dimenze od třetí výš se totiž nedají nakreslit tužkou na papíře.

Přitom většina kladných očekávání spojených s bouřlivým vývojem informačních technologií se zatím nenaplnila – není ani méně všemocného státu, ani více osobní svobody. Tak třeba role sociálních sítí může být obojaká: mohou podporovat demokratické vzedmutí mas, ale umějí také posilovat populistická hnutí ústící nakonec v diktaturu. Nevím, jestli sociální sítě jedince náležitě osvobozují, ale s jistotou vím, že ho umožňují dokonale sledovat. Jestliže nám dnešní svět stále více připomíná temný a neproniknutelný hvozd, pak značnou zásluhu na tom má právě internet – největší to výdobytek přítomnosti. Usnadnil nám všední život a znepřehlednil svět.

Často je pro tento stav v sociologii používán pojem Nového středověku. Je to o to snazší, že se jedná o termín značně rozostřený, který může být vykládán různě. Ani časový rámec středověku není určen přesně. Za jeho začátek je dějepravou pokládáno zborcení západní říše římské v 5. století, ale s určením jeho konce jsou potíže. Podle jedněch byl středověk ukončen s příchodem renesance, druzí spatřují předěl v pádu Konstantinopole, třetí v zahájení reformace, další pak v uzavření Vestfálského míru, někteří až ve Velké francouzské revoluci. Jsou i tací, kteří sdílejí pocit, že středověk v podstatě nikdy zcela neskončil, vždy je tu s námi, vedle nás, v nás.

Úředník, nový feudál

Když o něčem říkáme, že to je středověké, nemáme na mysli historické období, ale něco krutého, zastaralého, nehumánního. Ze školních škamen nám v paměti ulpěly jakési útržky vědomostí: nevolnictví a obrok, zásada „vazal mého vazala není mým vazalem“, vrchnostenské právo první noci, svatouškovské pokrytectví poživačných prelátů atp. Z kladných obrazů středověku vytanou na mysli krása gotických chrámů, vysoká oduševnělost náboženských horlivců, ušlechtilá etika rytířství – i když hodnota zmužilosti a ženskosti v poslední době, s nástupem feminismu a jeho ideálu bezpohlavní bytosti, značně utrpěla.

Pojem „Nový středověk“ zavedli do filozofie ruští myslitelé 20. století: Nikolaj Berďajev, Pitirim Sorokin a Aleksandr Zinovjev. Reagovali tak na hrůzy spojené s praktickou realizací totalitních ideologií – komunismu a nacismu. Na Západě se tento termín nyní často používá ve snaze popsat rizika přílivové vlny blízkovýchodních běženců, jež zanáší do Evropy středověké mravy a způsoby. Někteří používají ještě drastičtější metaforu a mluví rovnou o Temnověku – to když pod nablýskanou slupkou velkoměstské civilizace zahlédnou průrvu plnou zcela prvobytných společenských pudů. Autorství pojmu se přisuzuje Petrarcovi, který psal o době temna – a to se teprve gotika lámala do renesance.

Také mnozí sociologové poukazují na rysy sbližující současnou společnost se středověkou. Tak jako tehdy, je i nyní rozdělena na stavy: úředníci z rozpočtové sféry, podnikatelé, profesionální vojáci a zaměstnanci silových resortů, učitelé, lékaři, atd. Mezistavovská komunikace má často podobu korupce, proto je tak nesnadno vykořenitelná. Takové sociologické modely, zejména ve vztahu k východním zabetonovaným společnostem, popisují regionální úředníky jako feudály a regiony, jejichž správou jsou pověřeni, jako feudy – dědičná léna. Obyvatelstvo spádové oblasti se vykupuje ze závislosti moderním obrokem – odvody a manipulačními poplatky.

Už žádná noha přes nohu

Středověké poměry se mohou projevovat také ve sférách, které nejsou spojeny se státní stavovskou vertikálou. Symbolem postindustriální společnosti je korporátní kultura a ta je často vynucována středověkými způsoby. Není málo nadnárodních korporací, kde normy chování a způsoby subordinační komunikace jsou dány vnitřními oběžníky. V extrémních případech je předepsán zvláštní dress code: pro muže oblek, kravata a vyleštěné boty předepsaného tvaru, pro ženy délka sukně, výška podpatku a punčochy povinně tělové barvy. Tak jako ve středověku, i nyní normy ženského oblékání zpravidla určují muži. Jednou za čas zaměstnanci takových společností skládají zkoušky ze znalostí korporátních zvyklostí a obecných pravidel politické korektnosti – zjištěné případy genderového harašení nebo vlivu zakázaných nápojů bývají exemplárně trestány.

Zkoušky z harašení obsahují často záludně formulované otázky: je kompliment na adresu kolegyně, že jí to dnes náramně sluší, harašením, nebo jen nechtěným přebreptem? Samozřejmě že první možnost je správně, neboť lichotku by mohla zaslechnout jiná kolegyně, které to dnes náramně nesluší, a brát to jako urážku a diskriminaci. Někdy mohou předpisy korporátní etikety zacházet do drobnohledných detailů: v přítomnosti nadřízeného je nepatřičné přehazovat nohu přes nohu, dolní končetiny, obzvlášť u žen, mají být pevně přitisknuté k sobě, dlaně skromně na kolenou, žádná rozmáchlá gesta a vždy mírný a nevzrušený hlas – tak jako ve středověku je smyslem držení těla a gestikulace prokázat poníženou úctu vůči seniorní osobě.

Moderní společnost je rozdělena neviditelnými, ale těžce překonatelnými přepážkami. Každý stav existuje ve vlastním uzavřeném světě, má vlastní sdílený hodnotový systém, mluví řečí často nesrozumitelnou členům jiných stavů. Slova mohou být stejná, ale smysl do nich vkládaný je silně partikulární a nemusí jít o profesionální žargon. Méně vzdělaní nebo jazykově méně zběhlí nezřídka vůbec nechápou, proč se známá slova skládají do nesrozumitelných vět. Proto je tak záludná interpretace výsledků sociologických průzkumů. Agentury pokládají zhruba stejné otázky členům společnosti, která se navenek zdá být celistvá, dostávají odpovědi a předkládají je zákazníkovi.

Výsledky však mohou být zcela zavádějící, poněvadž otázky byly kladeny jedním jazykem, ale tázaní je chápali po svém a odpovídali jazykem svého stavu. Vzniklý obraz společnosti je pak zcela neadekvátní. I z toho důvodu je tak ošemetné brát vážně nebetyčně vysoká čísla popularity různých státníků – a právě státní orgány jsou hlavními zákazníky průzkumných agentur. Moc, která se ve své politice orientuje na nevídaná čísla podpory, může snadno zplakat nad výdělkem. Může se stát, a často se i stává, že takřka stoprocentní podpora se přes noc promění v takřka stoprocentní protest či alespoň sabotáž. Vždyť tázaní, když byli zastaveni na ulici nebo zavoláni odborníkem, odpovídali nehledanými slovy a mluvou svého stavu na úplně jiné otázky, niterné, své.

Nesnadno se žije ve společnosti složené z mnoha menších pospolitostí, skoro kmenů. Znám profesora z Bostonu, který mi zcela vážně tvrdil, že nedávné volby v Americe musely být z gruntu zfalšovány – vždyť on sám nikdy nepotkal žádného voliče Trumpa. I já mám problém s tím, uvěřit procentům podpory komunistů, žádného živého jsem totiž nikdy nepotkal. Tak jako ve středověku příslušník třetího stavu nikdy nepotkal knížepána, leda v pohádce. Nezbývá než doufat, že Nový středověk skončí renesancí, nikoli krvavou revolucí a že rok 2017 nebude v ničem připomínat rok 1917.