Člověk se někdy až diví neotřesitelnosti, s níž politici středního proudu navzdory empirii dál trvají na mantrách o „stále těsnější Unii“, boji s globálním oteplováním nebo prospěšnosti nadnárodní spolupráce za každou cenu. Jak ukázala čerstvá kniha o chování německé vlády za migrační krize (o knize, jejímž autorem je německý novinář Robin Alexander, jsme referovali na těchto stránkách v předminulém čísle), část vysvětlení může spočívat v tom, že politici se dostávají do vleku dalších profesí, které se taky profesionálně zabývají politikou – špiček justice, novinářů, akademiků.

Německo je velká země, takže i německý předmět doličný je velký: spolková vláda v září 2015 na poslední chvíli zrušila rozhodnutí vracet žadatele o azyl už na hranicích především proto, že kancléřka dostala strach z „těžko zprostředkovatelných“, rozuměj srdceryvných, záběrů v televizi. Kupodivu podobný fenomén, byť v menší intenzitě a méně dramaticky, máme i v České republice.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek poskytl interview Hospodářským novinám (20. března), z něhož příslušný redaktor vydestiloval objev převzatý dalšími médii včetně Echa: šéf české diplomacie obrací ve svém názoru na Evropskou unii. Cože, je to možné?

Klíčová pasáž rozhovoru se týkala brexitu. Ministr se zamýšlí nad důvody, proč Britové loni hlasovali pro odchod z EU. Chtějí prý právo kontrolovat přiliv cizinců na své území. „Když k vám přijdou dva miliony lidí z Východu, kteří vám berou práci a řadu dalších věcí, tisíckrát můžete vlastní občany přesvědčovat.“ Na meziotázku, jestli tedy volný pohyb osob bude třeba omezit, Zaorálek odvětil: „My sice mluvíme o tom, že musíme respektovat volnost pohybu a další věci, kvůli kterým se budeme chtít obrazně řečeno ukřižovat, ale výsledek bude ten, že se kvůli těmto našim zásadám může Evropská unie rozpadat. Britové nám jasně řekli, že prostě nesouhlasí s tím, aby neměli kontrolu nad tím, když přijdou dva miliony lidí. A co řeknou občané, je klíčové.“

V dalších svých odpovědích se Zaorálek podivil nad tím, koho vlastně reprezentují poslanci v Evropském parlamentu, lehce kritizoval předsedu Evropské komise Jeana-Clauda Junckera za přehlíživost vůči východnímu křídlu EU, trochu podstatněji kritizoval komisi jako takovou, že i v neklidných dobách spory s jednotlivými členskými státy spíš ještě vyhrocuje, nepřímo i staronové plány na rozdělování žadatelů o azyl napříč Unií.

Tak – a noviny, které se Zaorálkem zmíněný rozhovor pořídily, ho doprovodily názory odborníků. Sociolog z Univerzity Karlovy Ondřej Císař vyvodil, že ČSSD se inspiruje u „pravicových populistů“, Zaorálkova interpretace brexitu prý „jde přesně v tomto směru“. Badatel z pražského Ústavu mezinárodních vztahů Benjamin Tallis (shodou okolností Brit) už na obzoru vidí nebezpečí, že ještě chvilku, a Česká republika bude vyloučena z schengenského prostoru. „Pokud by k tomu následně došlo, ČSSD a pan Zaorálek by na tom měli velký podíl viny.“ A ředitel výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál napíše text, že ministr místo aby se občany obávající se migrace a EU „rozhodl provést neklidnou dobou, začal trucovat a křičet s nimi“.

Bohužel nikdo z pánů expertů neříká, v jakém bodě přesně se Zaorálek plete. Ministr totiž provedl pouhou deskripci, s níž vlastně nejde věcně polemizovat. Netřeba si dělat iluze, že by šel dál a významně změnil své názory – především dál trpí neurózou při představě, že bychom v EU nebyli u jednoho stolu s tvrdým jádrem, když přitom žádná taková nutnost neexistuje. Přesto – aspoň něco: šéf naší diplomacie je rámcově schopen popisu toho, co se děje v jeho poli působnosti. Všiml si, že trvat dnes na takových dogmatech, jako je svoboda pohybu pracovníků a svoboda pohybu zboží, která byla pro nás příjemná, ale bohužel nejsou nutná, může vést k dalšímu rozkladu EU.

Je snad pravicovým populismem objektivní fakt, že Britové chtějí zpátky kontrolu nad svou zemí a že (hlavně) kvůli tomu odcházejí z Unie? Prý ano. Takže podezření z pravicového populismu se dnes mezi českými odborníky na mezinárodní politiku vyhnete zřejmě lhaním. Je načase uvědomit si, že slavná odtrženost politiků od života není dána pouze jejich chutí být odtrženi, ale i lidmi, kteří ačkoliv mají jejich názory tlumočit veřejnosti, místo toho kolem nich ve veřejném prostoru utvářejí mlhovinu a pokoušejí se je uvěznit ve své vlastní názorové bublině.