Vítězem hlavní soutěže na filmovém festivalu v Karlových Varech se stal český film Křižáček režiséra Václava Kadrnky. Vyvolalo to rozporné reakce. Pro nepřipraveného, nenaladěného diváka totiž jeho sledování může být něčím na způsob tortury. Nikdo nic neříká, nic se neděje, Karel Roden jede na koni, film sice trvá na dnešní poměry skromných devadesát minut, subjektivně se ten čas ale může značně protáhnout.

Pro množství laiků a nemálo profesionálních recenzentů může být Křižáček příkladem samoúčelného mučení publika, hra na vysoké umění, které nenese nic jiného než snahu uspokojit pár festivalových snobů, sběratelů filmových extrémů, v nichž ta extrémnost je cílem, nikoliv prostředkem. Filmový snobismus jistě existuje, programy filmových přehlídek jsou plné jeho příkladů.

Je nespravedlivé a omezené, když stoupenci kinematografického „artu“ ohrnují nosy nad sprostými filmy, které si dovolí mít nějaký příběh, a dokonce se snaží být napínavé nebo legrační. Stejně tak je ale pomýlené se vysmívat en bloc filmům jako Křižáček, jistě to není po všech stránkách dokonalé dílo, je ale výrazem skutečně důsledné snahy jít vlastní cestou. I snímky podobného typu mají svá klišé a momentálně módní témata – Křižáček se jim ale vyhýbá, není v tomhle smyslu konformní.    

Karlovarská soutěž mívala, mírně řečeno, všelijakou úroveň, v posledních letech se ale dost zlepšila – skutečně prestižní, tedy na úrovni těch nejvýznamnějších přehlídek, ale těžko může být. Reálnou ambicí je sehnat do ní aspoň slušné filmy, z nichž čas od času nějaký na mezinárodní scéně vynikne výrazněji, těžko z toho ale bude pravidlo. A Křižáček se do takového typu soutěže hodí a může v ní dobře obstát, o vítězi rozhodovala mezinárodní porota. Jistě nedosahuje úrovně děl mistrů kontemplativního filmu, tvůrců jako Andrej Tarkovskij nebo Robert Bresson, byl by ale nesmysl po stále ještě začínajícím českém tvůrci něco takového chtít.

I tak ale Václav Kadrnka a jeho blízcí spolupracovníci projevili charakteristiky mezi zdejšími filmaři velmi neobvyklé – měli jasnou a promyšlenou koncepci a dodrželi ji, měli téma a něco k tomu řekli, film se jim nerozpadl pod rukama, od začátku do konce zůstal sám sebou, nic v něm není náhodné, vše je výsledkem autorského záměru, nebo to tak alespoň působí. 

Fanoušci Kadrnkova filmu (jistě nijak zvlášť početní) v něm vidí ukazatel cesty pro budoucnost českého filmu. Asi ne v tom smyslu, že by se tu filmy jako Křižáček začaly točit v hojném počtu, to jistě není potřeba a publikum by to asi ani nerozdýchalo. I pro tvůrce k divákům daleko vstřícnějších snímků ale může být inspirativní soustředěnost, cílevědomost a koncepčnost autorů Křižáčka.