Minulá neděle přinesla asi nejméně překvapivou zprávu americké politiky roku 2015: Hillary Clintonová oznámila, že hodlá kandidovat na prezidentský úřad. „Tak ať už to máme za sebou“ – tato věta podle četných zpráv vystihovala náladu v jejím táboře už měsíce. Vystihuje silná místa i slabiny její kandidatury zároveň.

Americká ústava připouští maximálně dvě funkční období jednoho prezidenta. Pokud prezident vládne v prvním funkčním období, předpokládá se, že bude opět kandidovat – jen mimořádnými strázněmi smýkaný prezident na tuto možnost sám od sebe rezignuje, jako to udělal Lyndon Johnson uprostřed vietnamské války. Pokud prezident končí, prvním kandidátem na řadě, o kom jeho strana uvažuje, bývá viceprezident. Druhá strana naopak nemívá jednoznačného favorita a vybírá z řady uchazečů.

Tentokrát je situace demokratů atypická. Viceprezident Joe Biden není nejmladší a nikdo ho nebere moc vážně. Startovní pole nicméně není doširoka otevřené – každý tak nějak ví, že „na řadě“ je Hillary. A demokraté jsou z toho mírně nesví. Nikdo se s ní nemůže měřit co do veřejné známosti a co do politických a finančních kontaktů, které si za léta Clintonův rodinný tým vybudoval. Zároveň také Demokratická strana nedisponuje žádnou další osobností, o níž by podstatná část demokratické voličské základny říkala, „toho chci“. Senátorka Elizabeth Warrenová by potěšila progresivistické křídlo strany a probudila lidi, kteří přespávali ve stanech na akcích hnutí Occupy. Ale vytrvale se zaříkává, že kandidovat nebude. Další, o kom se píše, bývalý guvernér státu Maryland Martin O’Malley, není celostátně příliš známý. A to je vlastně všechno. Charisma, jež Barack Obama vyzařuje k části veřejnosti, se neproměnilo ve vzpruhu pro jeho politickou stranu. Ta naopak ztrácí kongresmany i guvernéry a není kde brát.
Nikdo nepochybuje o tom, že Hillary Clintonová je kompetentní, akceschopná, má srovnané priority. Byla senátorkou a ministryní zahraničí. Není žádný extremista, zastává dnes postoje, které ji situují přímo doprostřed názorového spektra demokratických voličů. Je momentálně známější i populárnější než kterýkoli potenciální republikánský vyzyvatel. A možnost vyslat poprvé do Bílého domu ženu představuje pro mnoho Američanů bonus. Proč tedy ta nejistota?

Ať je Bill guvernérem. A přidala si jméno

Zaprvé je tu problém dynastií. Představa, že se v roce 2016 utkají Hillary Clintonová a Jeb Bush, je pro řadu Američanů hluboce znepokojivá. Jde proti starým americkým tradicím – kvůli tomuhle proti britskému králi nepovstali. A oživuje i současnou úzkost, že ideál meritokracie a sociální mobility pomalu umírá a elity si opevňují své postavení tak, aby mezi sebe nikoho nepustily.

A Hillary Clintonová, někdejší studentský radikál, je skutečně dnes cosi jako americká šlechta. A ta cesta nebyla tak překvapivá, jak se může zdát. Mladá Hillary Rodhamová byla radikální, ale nikdy – ať už bojovala v řadách studentského protiválečného hnutí, hnutí za svobodu projevu, či pracovala jako mladá právnička v týmu připravujícím ústavní žalobu na prezidenta Nixona –, nikdy neztrácela oči z kariéry v establishmentu. Volební kampaň Billa Clintona kdysi požádala Wellsley College, kde Hillary studovala, aby neumožňovala přístup k její diplomové práci o legendárním radikálně levicovém vůdci a teoretikovi Saulu Alinskym. Když byla práce v roce 2001 odtajněna, ukázalo se, že nebyla kritičtější, než si mnozí představovali, a ladila s tím, že v roce 1968 Hillary odmítla jeho nabídku práce a dala přednost establishmentové cestě studia práv na prestižní Yaleově univerzitě.

Hillary byla v prvních řadách generace, která odmítla tradiční rodinný model muže, který vydělává a dělá kariéru, a ženy stojící věrně po jeho boku a vytvářející mu zázemí. Od počátku manželství si budovala vlastní právnickou kariéru. Ale jako realistce jí bylo jasné, že za jejich životů má větší šanci dotáhnout to co nejvýš její manžel Bill. Odstěhovat se do chudého, konzervativního jižanského Arkansasu pro ni asi nebylo nejlákavější, ale když ho Bill vyhodnotil jako nejlepší místo pro start své politické dráhy, následovala ho. Arkansas své politiky příliš neplatí a její právní praxe v tamní kanceláři Rose Law Firm živila rodinu. Později jí ovšem měla přinést spoustu problémů. Už v arkansaské fázi kariéry ukázala svůj pragmatismus – když viděla, že její moderní feministický zvyk ponechat si své rodné příjmení tamním venkovanům nevoní, přidala k němu jméno manžela. „Rozhodla jsem se, že to, aby se Bill znovu stal guvernérem, je důležitější, než abych si nechala své rodné příjmení,“ napsala v pamětech.

Tvar polštářků na kanapi

Do Bílého domu vstupoval Clinton jako reformátor, který podobně jako Tony Blair změnil svou stranu tak, aby akceptovala úspěšné inovace svých protivníků a šla s dobou. Patřil k nejlépe intelektuálně vybaveným politikům své generace – uměl sypat z rukávu statistická data a myšlenky z bezpočtu thinktankových studií, s jejichž autory rád diskutoval. Bílý dům ale jej i jeho ženu změnil. Jednou z jeho prvních iniciativ byl pokus o reformu systému zdravotnictví. Byl podobně komplikovaný a nepopulární jako o patnáct let později ten Obamův a na rozdíl od něj skončil kapitulací. Svou roli v tom hrálo to, že přípravu svěřil Clinton své ženě. Ta dávala najevo, že se v Bílém domě nehodlá spokojit s tradiční rolí diskrétní hostitelky. Feministky si stěžovaly, že Američané nevidí rádi ženu v tak vlivné pozici, ale hlavně: Američané Hillary nikam nezvolili. Tam, kde jedni viděli emancipaci, jiní viděli nepotismus. Žertování Clintona v kampani, že jeho kampaň je skoro jako nabídka „1+1 zdarma“, nepadlo na úrodnou půdu. Zároveň Hillary už tehdy projevila snahu žárlivě střežit soukromí a důvěrné informace, když se bránila zveřejnění materiálů, které její tým vytvořil. I to se mělo mnohokrát opakovat.

Když se pak na manžele hrnuly ze všech stran skandály – arkansaskou minulostí počínaje a eskapádou s Monikou Lewinskou konče –, Clintonovy to proměnilo. Potřebovali podporu právníků a lidí, kteří jim věřili a uměli ovlivňovat veřejnost. Profesoři, kteří uměli zkonstruovat ideální reformu sociálních dávek, jim najednou nebyli proti republikánským útokům moc platní. Vystřídali je lidé, kteří uměli ovlivňovat média a říkat Clintonovým, že jim věří, všem pomluvám navzdory – a Clintonovi se jim uměli odměňovat tím, že jim zpřístupnili Bílý dům. Hillary také zjistila, že reportéři z luxusních lifestylových magazínů mají pro její story větší pochopení než agresivní političtí reportéři. Jeden článek z té doby to vystihl titulkem Hollywood poráží Harvard. A ještě něco zjistila: když se po vypuknutí aféry s Monikou ocitla v roli zraněné manželky nesoucí důstojně svůj kříž, její obliba u veřejnosti stoupla výš než kdy předtím.

Z Bílého domu Clintonovi odcházeli zadluženi účty za právníky, ale netrvalo dlouho a honoráře za knihy a placené přednášky jim zajistily velmi komfortní životní styl. Hillary v roce 2000 úspěšně kandidovala do Senátu – a už tehdy to působilo trochu jako korunovace, i když možná proto, že její původní republikánský soupeř Rudi Giuliani (populární newyorský starosta z doby 11. září) musel ze zdravotních důvodů odstoupit. Senátní kariéra byla překvapivě prosta kontroverzí – Clintonová se uvedla v Senátu s pokorou, již tato hierarchická instituce oceňuje, a vybudovala si dobré pracovní vztahy se senátory obou stran. Také se ovšem nevyznačovala žádnými nezapomenutelnými výsledky. Už tehdy mnozí tušili, že tato epizoda má být předstupněm prezidentské kandidatury. A když v roce 2007 kandidaturu oznámila, činila tak z pozice favorita. Pak se však objevil mladý senátor Barack Obama. Měl na své straně mladé a ideologické progresivisty. To zatlačilo Hillary do pozice kandidáta hájícího tradičnější demokratické voliče – dělníky, zemědělce, odboráře. V roli političky, která ví lépe než kdokoli jiný, co to je makat u pásu, Hillary nepůsobila příliš komfortně. V posledních letech pak Clintonová poutala pozornost svými placenými projevy, za něž si říkala i o dvě stě tisíc dolarů. Na veřejnost navíc pronikly i detailní požadavky, které měla na pořadatele. Ty si nezadaly s nároky zpovykaných filmových hvězd – teplota vody, tvar polštářků na kanapi…

Reklama na luxusní domov pro seniory

V týdnu, který vyvrcholil oficiálním oznámením kandidatury, vyšel také rozhovor s dcerou Clintonových Chelsea v časopise Elle. Pětatřicetiletá Chelsea se provdala za investičního bankéře. Po roce práce „zvláštního zpravodaje“ televize NBC, kde za minimální práci obdržela 600 000 dolarů, je nyní zaměstnankyní rodinné nadace. Jak je v časopisech typu Elle zvykem, popisky pod její fotografií informují: „Blůza Derek Lam, kalhoty Stella McCartney, náhrdelník Bulgari, náramky Tiffany & Co., náramek Trollbeads, prsten Garland Collection, prsten Halleh, lodičky Brian Atwood.“ Tenhle kontrast Hillary v jejím deklarovaném boji za lepší šance pro „každodenní Američany“, jak zní roztodivná formulace v jejím videu, příliš nepomáhá.

Pak je tu její šarm, pokud o něm lze mluvit. I ten nejzavilejší konzervativní clintonobijec uznává, že Bill Clinton má vzácné nadání pro „maloobchodní“ politiku tváří v tvář. Na pódiu i mezi lidmi, s nimiž si náruživě potřásá rukou a diskutuje, je ve svém živlu. Lidé to cítí a odcházejí, i třeba proti své vůli, okouzleni. I ten nejoddanější demokrat naopak uznává, že Hillary v tomto ohledu mnoho schází. Její snaha o lidovost, projevující se nadužíváním hovorových vycpávkových výrazů typu „you know“ a nepřirozeným smíchem, je snadným terčem parodií komiků. Hillary budí respekt, ale nikoli nadšení a vzrušení. Osobní přitažlivost nahrazuje svou politickou mašinerií – sítí loajálních spolupracovníků, podporovatelů a kampaňových profesionálů, kteří jsou značce Clinton věrní už léta.

Jeden z nejefektivnějších Obamových videoklipů v primárkách v roce 2008 byl stylizován jako scéna z antiutopického filmu typu Metropolis nebo 1984: řady unavených dělníků odevzdaně pracují v jakési podzemní ratejně, když tu na ně náhle zasvitne světlo Obamovy kampaně. Mělo to osvobozující, partyzánský náboj, jaký umí vykouzlit ve svých reklamách firma Apple. Pocit, že Hillary představuje mašinerii, jejíž vítězství je nevyhnutelné, skrývá zranitelnost. A Američané už taky začínají být z Hillary unavení.

Příznivci Elizabeth Warrenové občas argumentují tím, že strana potřebuje někoho „čerstvějšího, mladšího“ – přestože Warrenová je jen o dva roky mladší než Clintonová. Když v roce 2008 kandidoval proti Obamovi John McCain, byl ve svých 72 letech považován za příliš starého. Hillary bude ve volebním roce 69. Když se v neděli na jejím redesignovaném webu objevila velká fotografie Hillary v rozhovoru se dvěma staršími občany, objevily se uštěpačné poznámky, že to vypadá jako reklama na luxusní domov pro seniory.

Paradoxně nejlepší volba

Nevyhnutelně také vyjdou na světlo skandály. Mladší Američané už si tu atmosféru nepamatují, ale kampaně různých republikánských organizací již dnes shromažďují peníze na to, aby ji jim připomněly. Hodně toho bylo republikány uměle nafukováno, ale hodně taky ne. Ke Clintonům vždy patřily nějaké mizející a náhle se objevující dokumenty, nějaké nápadně výhodné obchody, nějaká kongresová a soudní vyšetřování, nějaká odmítnutí výpovědi s poukazy na nebezpečí způsobení si trestního stíhání, nějaké výslechy, které se vyznačovaly slovíčkařením typu legendárního Billova „to záleží na tom, jaký je význam slova ‚je‘“. Málokdy vedly k přímému odsouzení, ale zpravidla po nich zůstával pocit, že Clintonovi si myslí, že pravidla platí jen pro obyčejné lidi. Nedávný objev, že Hillary během působení na ministerstvu zahraničí používala výhradně privátní e-mailový server, z nějž všechny maily smazala, byl nepochybně jen předkrmem.

Funkci ministryně zahraničí Hillary získala v rámci usmíření, jež v americké politické straně nutně musí nastat po polarizujících primárkách. Clintonové křídlo bylo moc silné na to, aby ho Obama mohl ignorovat. Takže Hillary byla umístěna do State Departmentu, ale otěže si ponechal v rukou Obama – Clintonová musela vyjednávat i o tom, které spolupracovníky si smí přivést s sebou. Ve funkci ministryně zahraničí byla populární, bližší pohled ovšem nepřinese žádné oslnivé úspěchy, zato trapasy typu „resetu“ ve vztazích s Ruskem či zjišťování, co přesně se stalo při vražedném útoku na americký konzulát v Benghází v roce 2012. Jenže Hillary se od obamovské zahraniční politiky začala opatrně distancovat – nejdříve nechala občas uniknout informaci, že v interních diskusích zastávala tvrdší stanoviska. Loni v létě pak už méně opatrně v interview pro časopis The Atlantic kritizovala americkou politiku tak, že neokonzervativní časopis The Weekly Standard přetiskl dlouhé úryvky z rozhovoru jako „redakční komentář od externího přispěvatele“. Írán: umožnit mu obohacování uranu je nepřijatelné. Sýrie: měli jsme si vytvořit spojence mezi povstalci. Izrael: plně chápu, že chtějí od Palestinců bezpečnostní ústupky.

Je to politická taktika? Samozřejmě. Hillary nicméně právě proto, že je zkušená kariéristka bez iluzí, dnes rozumí velmi dobře moci. Dávno nepřistupuje k zahraniční politice se zažitým podvědomým přesvědčením, že americká moc je škodlivá, kterou Obama nasál ve svém radikálním prostředí. Měla by jistě větší pochopení pro tradiční spojenecké vazby – už jen proto, že jako někdo, kdo není spojen s Obamovým druhým funkčním obdobím, si může dovolit jeho katastrofální chyby otevřeně pojmenovat. Přinejmenším by vycítila, že není dobré, když je americká politika Putinovi k smíchu. Z hlediska našich zahraničněpolitických zájmů by možná paradoxně Hillary byla tou nejlepší volbou, čitelnější než nezkušení, zahraničněpoliticky nečitelní republikánští kandidáti. Ale může vyhrát? Na „korunovaci“ v roce 2016 nespoléhejme.