Nakladatelství Větrné mlýny vydalo letos v únoru skoro tisícistránkový tlustospis nazvaný Hry na hrdiny. Vyšel po dvou letech slibů, neboť na internetových stránkách nakladatelství je titul doprovázen vročením 2013, v tiráži je loňský rok, ale reálně kniha vyšla opravdu až rok tento. Je to čítanka čtrnácti českých a slovenských dramat, již uspořádala kritička, dramaturgyně a redaktorka Marta Ljubková.

Neskrývá ambice: všimla si totiž pojítka, které česko-slovenským dramatem poslední dekády, dle Ljubkové přesněji v posledních dvanácti letech, prostupuje a jež dle uvedeného svazku je zřejmě odrazem jakéhosi – nejspíš nevědomého – celospolečenského volání po reflexi nedávných národních (československých) dějin. A zároveň touhou po načrtnutí jejich zřetelných kontur, k nimž se lze upínat. Samozřejmě má čítanka i teatrologickou ctižádost vyvrátit ustálené rčení, že drama je v české literatuře odpradávna nejméně životný druh, který kánonu zdejší kultury historicky mnoha kousky nepřispěl. Už tloušťka knihy má jasně předvést, že současná kondice českého divadla je fajnovější. Prý se mu velice daří, počet scén a souborů stále roste a i způsob tvorby se proměnil. Její základ už netvoří dramatická literatura pevné stavby, nýbrž kostry scénářů, dotvářených až při zkoušení jednotlivých inscenací. Kolektivní pojetí od počátku tedy staví české drama na nohy.

Snad je to cesta správná, každopádně impulz k sestavení čítanky byl nedivadelní. Byla jím debata v Salonu Orientace Lidových novin z října roku 2013 (pro férovost dodejme: tedy z doby, kdy v deníku působila současná redakce Týdeníku Echo). Onen Salon nesl titulek Jako bychom se styděli za hrdiny a s poukazem na tehdejší současnou premiéru opery o umučeném knězi Josefu Toufarovi a nominaci palachovského snímku Hořící keř do klání o Oscara se snažil postihnout vztah zdejších umělců a společnosti k hrdinství a hrdinům. Předvídatelně se zde konstatovalo to, k čemu by došlo zřejmě jakékoli složení diskutujících: vztah našince k hrdinům je rozpačitý, nevyzrálý a nepěstovaný. V porovnání s Poláky anebo Američany, kteří dbají na obraz svých dějin a odkaz svých odvážných spoluobčanů, Češi na takové zapomínají. Nechme stranou, jak moc omšelé je zahrnovat Poláky do českého uvažování právě pouze tehdy, když se jedná o vážné katolické, vojenské nebo hrdinské téma. Zrovna tak nemá smysl rozebírat podrobně jednotlivá dramata, která Marta Ljubková zahrnula do své knihy. Podstatnější, přitažlivější a poutavější je totiž zaměřit se na zmíněné východisko svazku: onu potřebu najít, jak vypadá tuzemská představa o hrdinství.

Maximální nádech

Podle úvodu Marty Ljubkové se od sametového převratu české divadlo samo dvakrát převrátilo: „Devadesátá léta v dramatu znamenala introvertní obrat k individuálnímu osudu, k jedinci hledajícímu místo ve společnosti, k vykořeněnému, nepochybně ne-hrdinovi. Přesycenost veřejným, nevůle pojmenovat pocity skupiny, únava z angažovaného a zároveň zcela nový (,coolness‘) přístup k jevištní realitě přinesl razantní zpochybnění jakéhokoliv možného hrdinství. Z toho pak vyrostla dramatika (a ostatně i próza), v jejímž středu stojí ztroskotanec, loser na křižovatce, skeptik, hledač a ztráceč… jeho osud nás dojímá a taky nám leccos připomíná… S novým tisíciletím se však začínají objevovat nové hry s politickým nádechem… Odtud je jenom krok k hledání pozitivního hrdiny, jehož soudobý veřejný život nabízí jen zcela výjimečně.“ Charakter hrdiny je tu definován jako reakce na politiku a snaha vystihnout společenské pocity. Zároveň se ovšem zpochybňuje, že by takovým hrdinou mohl být po čtyřiceti letech důrazu na kolektivní smýšlení právě individualista a že vystižení pocitů skupiny bylo v onom „být sám a sám se protloukat“.

V tomto neuznání hrdiny jiného typu se totiž skrývá zádrhel onoho někdejšího „lidovkového“ Salonu i gesta Marty Ljubkové, jímž na něj zareagovala. Ono víc nebo míň zřetelně vyjádřené přesvědčení a překvapení, že společnost si od hrdinů dala pauzu, a teď už je zase (konečně) potřebuje a volá po nich. Potíže takových úvah jsou v tom, a výroky v nich obsažené to potvrzují, že dějiny „dekonstruují“, rozkládají, nikoli syntetizují do příběhu a mýtu, jehož úkolem by bylo dav inspirovat a někam vést. Tomu se po totalitní zkušenosti vyhýbáme. Ostatně co chtít po společnosti, jejíž dva největší hrdinové z uplynulého století ani nemají tvář: jeden má ztrhané rysy a druhý nebyl nikdy popsán, totiž Jára Cimrman a Josef Švejk. (Ne náhodou oba vyhráli hlasování v anketě o největšího Čecha, třebaže z konečného žebříčku byli coby nežijící postavy vyškrtnuti.) To, co na obou nejspíš někoho může dráždit, je neschopnost skupiny (národa) přistoupit na chvíli na vážnost situace a jmenovat z dějin reálné figury, které nás oslovují. Nejspíš mezi námi fungují přesvědčení a víra, že třeba takoví Američané, národ, k němuž vzhlížíme v posledních desetiletích nejvíc, dokážou rozeznat rámce, kdy je vhod jmenovat Batmana se Supermanem, a kdy Abrahama Lincolna.

No jo, jenže Američané mají kontinuální dějiny, k nimž připisují nové kapitoly, kdežto ty naše byly několikrát zpřetrhány, vyrvány a napsány znovu od začátku. O českém devatenáctém století těžko tvrdit, že by postrádalo dynamiku a bylo klidné, rozdíl oproti následujícímu věku byl však v tom, že mělo cíl: obrodu národa a později státu. Takřka přirozeně proto vytvářelo mýtus o význačných našincích, které každý znal: první buditel Josef Jungmann, štváč Karel Havlíček, trpitelka Božena Němcová, ale i práskač Karel Sabina, erotoman Karel Hynek Mácha, kuchařinka Magdalena Dobromila Rettigová atd. Patřili k nim i dodnes nikoli jednoznačně přijímaní autoři Rukopisů královédvorského a zelenohorského Josef Linda a Václav Hanka (spor o pravost básní skutečně doutná dodnes). O sto let později jsme dokázali navázat pouze Tomášem Garriguem Masarykem, Tomášem Baťou a Karlem Čapkem (a všichni tři jako by už taky patřili do jiného věku a k jinému národu), později možná jenom Janem Palachem. Sporem o falza disponujeme sice rovněž, jde o to, zda autorství překladu románu Prezydent Krokadýlů přiřknout Janu Zábranovi, nebo Josefu Škvoreckému, ale taková půtka lidem pravdaže nehýbe. A dokonce nám dějinami znovu prošla i slavná dcera slavnějšího otce: jakkoli detaily příběhů obou žen byly rozdílné, na piedestalu národního chudáčka vystřídala Zdenku Havlíčkovou aspoň nakrátko Marta Slánská.

Minimální trvanlivost

Dlužno dodat, že Ljubkovou představené dramatické pokusy konstituovat české hrdiny se nevyskytují ve vzduchoprázdnu. O velký hrdinský román-epos se úspěšně pokusil Jan Novák prózou věnovanou bratřím Mašínům Zatím dobrý. Naopak jako karikatura dopadla táž snaha dua Hynek Bočan a Jiří Stránský v televizním seriálu Zdivočelá země, jehož hrdinou je bývalý český voják britského letectva, pronásledovaný Státní bezpečností až do roku 1989. Přesvědčivě zachytit hnus, s nímž se po návratu do vlasti potýkali královští letci, však nedokázali ani Jan a Zdeněk Svěrákovi ve svém Tmavomodrém světě. Zkrátka zdá se, že údiv elit – k nimž hádám novináře a kritiky můžeme řadit – nad tím, že potřebujeme hrdiny, odpovídá tomu, co, přiznám se, pozoruji déle a co se do mých textů vracívá. Domnívám se, že po uplynulém století přeryvů, poznamenaném především soustavnou likvidací elit, budujeme – aniž si to uvědomujeme a reflektujeme to – národ znovu. Nepokračujeme, začínáme. Nevztahujeme se totiž k delší minulosti, než je ta komunistická, nanejvýš protektorátní, dál paměť nesahá. S výjimkou unikátů naučených ve škole, jako je Karel IV. Z úcty k takovým osobnostem sice například historik Dušan Třeštík vyvozoval, že jako národ jsme se pozitivně proměnili a vyvinuli, neboť jsme přestali vzývat husitství, jenže kdo si už vzpomene třeba na svatého Václava?

Dočasnost hrdinů ve zdejším kraji je znát i ze záběru Ljubkové čítanky. Jednak se jmenuje Hry na hrdiny – tedy vlastně popírá sebe sama, neboť přes angažovanost autorčina úvodu, nazvaného úplně opačně Za hrdiny se nestydíme, nestaví do centra hrdiny, nýbrž nevázanost a hru. Jednak přehled her ukazuje, jakým hrdinům se autoři věnují a koho za ně považují. Jsou to politické figury: Milada Horáková, zmíněný Josef Toufar, ale i pronásledovaný Vlasta Burian, rodina Mašínova, prezidenti Jozef Tiso a Gustáv Husák, ale i jediný charakter blížící se západním komiksovým superhrdinům: Pérák, jenž s maskou na obličeji škodil nacistům a pomáhal zdejšímu odboji. A jsou to ovšem figury „lidové“: cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, herec Juraj Kukura anebo hokejista Jaromír Jágr. (Ve sportovcích vůbec byl autory rozpoznán potenciál jednoznačně definované společenské vrstvy; asi jediné, neboť ty dosud standardní, jako jsou dělníci či šlechta, zmizely.)

Takový rozptyl dokládá, že vlastně není jasné, kdo by hrdinou tomuto národu měl být. Je třeba nápadné, že i přes zdržení knížky její pořadatelka a vydavatel nezařadili do svého celku, bez ohledu na jejich kvality, žádnou z her o Václavu Havlovi, byť jich k loňskému pětadvacátému výročí sametové revoluce vzniklo několik. Holt sloužit lidu bylo a je tu nevděčné, ať vládne kdokoli.