Z politicko-ekonomické prognostiky se stává čím dál provařenější a méně důvěryhodná disciplína. Jestli to takhle půjde dál, vyplatí se na ni už brzy úplně rezignovat. Když se někdo dlouhodobě netrefuje a věci dopadají jinak, než odhadoval, jeho očekávání a odhady přestanou všichni brát vážně. Víc než měsíc po referendu o brexitu se ukazuje, jak velkou reputační ranou byl pro těžké váhy globálního byznysu – pro mezinárodní instituce i banky a investiční společnosti velkých jmen. Tragédie (přinejmenším krátkodobá a bezprostřední), která podle nich měla následovat poté, co se Britové rozhodnou odejít z Evropské unie, se nekoná. Není to jen selhání odhadů, jak se bude chovat někdo jiný. Samy velké banky z londýnské City trpí kolektivní ztrátou paměti na výhrůžky, jimiž před hlasováním plnily veřejný prostor. Právě jejich naplnění mělo přinést ten pád prosperující a rozjeté britské ekonomiky.

Jedním z předních katastrofiků a sýčků byl Mezinárodní měnový fond. Jeho prezidentka, francouzská exministryně financí Christine Lagardeová varovala před chaosem, který rozhodnutí o odchodu z Unie vyvolá. Na pódiu dělala maskota tehdejšímu ministrovi financí a jedné z hlavních tváří kampaně pro setrvání Georgi Osbornovi, když sypal pečlivě „propočtené“ výhrůžky, jak bude každého Brita odchod z Evropské unie stát 4300 liber ročně. Jak budou ohroženy důchody, investice do zdravotnictví a jak bude potřeba kvůli výpadku veřejných příjmů z oslabené ekonomiky zvýšit daně.

Stejný Mezinárodní měnový fond teď přichází s prognózou, podle níž letos poroste britská ekonomika o 1,7 a příští rok o 1,3 procenta. Jsou to lepší vyhlídky, než jaké má fond pro Německo, Francii a Itálii. Dokonce i Osborne, jehož úřad predikovat tak absurdně konkrétní čísla o dopadech brexitu – která nikdo soudný nemohl spočítat, protože vůbec nevěděl, jaké budou nové podmínky, na nichž se Londýn se svými obchodními partnery v Evropě dohodne –, se stal během měsíce z hlasatele apokalypsy optimistou. „To, že bude Británie mimo Evropskou unii, jí dává šanci vybudovat silnější a pevnější hospodářské a obchodní vztahy s tradičními partnery, ale také svobodu najít si partnery nové.“ Ano, Británie dostane možnost uzavřít bilaterální obchodní dohody s různými partnery mimo Evropu, jimž by se méně obchodnicky naladěné země Evropské unie bránily. Velká skupina zemí od Austrálie přes Jižní Koreu či Indii až po Mexiko už se v Londýně hlásí k vyjednávání o nových obchodních dohodách. Ke katastrofikům skoro stejného kalibru jako Christine Lagardeová patřil i dosluhující americký prezident Barack Obama. I z Washingtonu ale zní, že „je potřeba využít ekonomickou příležitost“ a uzavřít dohodu s Británií „co nejdřív to bude možné“.

Junkeři v izolaci

Do začátku jednání o nových podmínkách vztahů Británie s Evropskou unií je daleko. Nová premiérka Theresa Mayová dala najevo, že není kam spěchat. A nikdo z evropských státníků ji do spěchu netlačí. Propagátoři trestání dezertérů – předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a předseda Evropského parlamentu Martin Schultz – se dostávají do izolace. Není divu. Jejich zvrácené trestání by poškodilo Británii i všechny ostatní členy Evropské unie. Proč by asi měli prezidenti a premiéři dělat něco tak absurdního, co poškozuje jejich vlastní zájmy? Zvlášť v dnešní hodně vyhrocené době by to byla politická sebevražda. V Německu i ve Francii jsou příští rok volby a s poškozením vlastní ekonomiky a prosperity si nikdo hlasy nepřidá. Kampaň pro setrvání v Unii byla ale junkerovskou rétorikou apokalypsy a trestání tak prodchnutá, že sami Britové najednou zírají, jak je většina zemí v čele s Německem a Francií vlídná a vstřícná. Kdo si ale dá trochu práce s přemýšlením, přijde mu to naprosto logické. Udělal by to každý soudný člověk a státník, jemuž jde o prosperitu země i celé Evropy. To je ta přirozená win-win politika, na niž se v poslední době v rámci bizarních hledání „celoevropských integračních řešení“ tak často zapomínalo. A je to jeden z hlavních důvodů, proč se Evropská unie dostala do tak vážné krize důvěry, která vedla k brexitu.

Podstatná je i jedna čistě praktická věc: až Británie skutečně požádá podle článku 50 Lisabonské smlouvy o odchod z Evropské unie, budou muset podmínky jejího výstupu jednomyslně schválit všichni členové Evropské unie. Každý má právo veta. Žádné většinové hlasování, na něž by Juncker nebo předseda Evropské rady Donald Tusk přinesli nějakou předem připravenou dohodu a vnucovali ji ostatním. Tak jako se třeba loni na podzim vnucovalo přerozdělování migrantů.

Konstruktivní patrioti ze City

V řadách katastrofiků se před referendem smočil i kanadský guvernér Bank of England Mark Carney. Také centrální banka proto byla po měsíci od referenda nucena k obratu, podobně jako MMF nebo Osborne. „Neexistuje žádný jasný důkaz, že po referendu britská ekonomika prudce zpomaluje,“ píše se v oficiální zprávě banky. „Většina firem, které byly osloveny, neočekává krátkodobý dopad výsledku (referenda) na svoje investiční plány či plány náboru zaměstnanců. Zhruba třetina společností ale uvedla, že v příštích dvanácti měsících budou tyto plány určitým způsobem negativně zasaženy,“ uvedla Bank of England.

To máme pozorovatele, kteří samozřejmě měli své zájmy, ale vývoj britské ekonomiky svými konkrétními rozhodnutím během více než měsíce po referendu neovlivňovali. Pak jsou tady konkrétní aktéři. Velké banky JP Morgan, HSBC nebo Goldman Sachs přímo konkrétně vyhrožovaly, že pokud se Británie rozhodne pro odchod, odstěhují lukrativní místa ve finančních službách pryč z londýnské City.

Výkonný ředitel HSBC Stuart Gulliver řekl už v únoru, když se kampaň před referendem teprve rozjížděla, televizi Sky News, že pokud přijde brexit, odstěhuje jeho firma z Londýna do Paříže pět tisíc svých investičních bankéřů, tedy pětinu všech zaměstnanců. To jsou lidé z těch špičkově placených pozic, kteří dělají z Londýna to drahé a bohaté město.

JP Morgan zaměstnává ve Velké Británii 16 tisíc lidí. Třetího června, tři týdny před referendem, promluvil generální ředitel Jamie Dimon k zaměstnancům. Varoval, že brexit bude „strašlivá záležitosti pro britskou ekonomiku“. JP Morgan, podobně jako další americké banky, využívá Londýn jako svou hlavní centrálu pro všechny operace v Evropské unii. „Jeden možný realistický výsledek brexitu je, že ztratíme přístup našich bankovních a obchodních služeb do Evropy. Takže když se Británie rozhodne odejít z Evropské unie, můžeme se dostat do situace, kdy budeme muset zásadně přehodnotit náš obchodní model a pobyt tady. Brexit může znamenat méně míst u JP Morgan v Británii a víc míst v Evropě,“ řekl Dimon. Právě jeho varování patřilo k těm nejvíce citovaným po zveřejnění výsledků britského referenda.

Pozoruhodné je, že si tohoto dravého bankéře ze City brali jako jeden z hlavních zdrojů svých katastrofických zpráv o brexitu mediální příslušníci britské progresivistické eurofilní levice. Investiční bankéři jsou pro ně jinak nejviditelnějšími symboly toho, co nesnáší. Také Goldman Sachs, tradičně považovaný za nejtučnějšího z tučných kocourů investičního bankovnictví, vydal před referendem několik apokalyptických varování.

24. června si novináři z ekonomické rubriky deníku The Independent, který byl jedním z velmi hlasitých poslů apokalyptických scénářů o zkáze britské ekonomiky, dali tu práci a konfrontovali nejvýraznější katastrofiky ze City s jejich hrozbami před referendem. Od Independentu, který jinak ekonomické vyhlídky Británie stále interpretuje o dost pesimističtěji než tradičně konzervativní média, je to intelektuální poctivost, která už v dnešních často velmi demagogických a manipulativních médiích vůbec není standardem.

Bankéři se ke svým výrokům před referendem vůbec neznali a začali se utápět ve státotvorných frázích. „Banka je zavázána britskému byznysu, zákazníkům a zaměstnancům,“ řekl šéf HSBC Douglas Flint. Brexit podle něj na tom závazku vůbec nic nemění. A to se jim přitom francouzská vláda, když slyšela Stuarta Gullivera, jak chce HSBC stěhovat do Paříže, začala podbízet daňovými úlevami.

Francouzský socialistický premiér Manuel Valls uspořádal speciální ofenzivu šarmu pro britské finančníky. Prohlásil, že francouzská vláda udělá všechno pro to, aby přilákala finančníky, prchající z Londýna, do Paříže. Zaměstnancům, kteří do Francie přijdou ze zahraničí, prý nabídne „nejpříznivější daňové podmínky v Evropě“. „Britské referendum vyvolalo vlnu šoku pro evropské občany všeobecně, ale také mnohem konkrétněji pro mnoho firem sídlících ve Spojeném království,“ uvedl podle AFP Valls v projevu adresovaném představitelům finančního sektoru v Paříži. „V tomto novém prostředí, které se rýsuje, chceme atraktivní Francii.“ Paříž, proslulá velkou zdrženlivostí k cizím jazykům, se chystá otevřít nové mezinárodní školy, kde by mohly děti zahraničních finančníků absolvovat studia v rodném jazyce. Daňové úlevy pro zahraniční pracovníky se prodlouží z nynějších pěti na osm let. A především se postupně sníží firemní daň (ano, ta, jejíž pokles Francouze vždycky nejvíc dráždil a chtěli ji harmonizovat) z nynějších 33 na 28 procent.

Na bankéře ze City to dojem ale zjevně neudělalo. Paříž se jako finanční centrum s Londýnem vůbec nemůže srovnávat. Ta propast v přitažlivosti je tak obrovská, že by její zasypávání trvalo roky. To si bankéři ze City moc dobře uvědomili, proto rychle nasadili zpátečku a uchylují se k bezobsažným prohlášením, která mají zakrýt ten apokalyptismus před referendem. „Respektujeme rozhodnutí britských voličů. Goldman Sachs má dlouhou historii přizpůsobování se změnám. Budeme spolupracovat se všemi úřady a institucemi, aby byl brexit co nejsnazší,“ řekl generální ředitel Goldmanů Lloyd Blankfein.

Když se bankéři pustí do politiky

Britové si z toho nejspíš udělají jednoduchý závěr: nevěřit odhadům a strašení mezinárodních institucí a rádoby elitních bankéřů. A proč si vlastně finančníci dovolili takový reputační karambol? Vždyť jsou to přece lidé, kteří jsou zvyklí profesionálně pracovat s rizikem. Museli vědět, že pravděpodobnost brexitu není úplně malá a oni se budou muset ze svých apokalyptických řečí zpovídat.

Velkou roli v tom určitě hrál fakt, že z omylů se stává pravidlo. Ale finančníci za ty omyly a neschopnost vycítit příští vývoj nenesou následky. Před referendem stejně jako David Cameron nebo George Osborne vedli regulérní volební kampaň za setrvání Londýna v unii. A přistoupili na to, že v kampaních se hysterčí, přehání a straší. Finančníci mají samozřejmě rádi stabilitu. Jestli něco skutečně nemusí, jsou to nevyzpytatelné politické změny. Nemají na ně matematické modely rizika a musí na ně nějak reagovat. Jak říká šéf Goldmanů, nakonec se vždycky přizpůsobí. Ale je pro ně samozřejmě lepší, když se drží status quo, pokud jim vyhovuje. A ten jim v případě členství Londýna v Evropské unii, na rozdíl od většiny Britů, vyhovoval. Zaručoval to jediné, co skutečně potřebují – volný přístup na trh finančních služeb. A schopnost ovlivňovat pravidla, podle nichž bude fungovat.

Často opakované klišé, jak je potřeba mít židli u stolu a šanci utvářet pravidla, zrovna tady není prázdná fráze, ale dost důležitá věc. Británii se v mnoha ohledech v Evropské unii svou představu o jejím fungování prosazovat nedařilo. Finanční služby ale vždy byly její nejvyšší priorita. Dokázala je ve vyjednávání zobchodovat za jiné, pro ně zdaleka ne tak podstatné věci, které ale třeba Francouzům připadaly zásadní. Žádná jiná země neměla ve svých prioritách formování trhu s finančními službami tak vysoko. Proto bankéři investovali tolik energie do odstrašování brexitem. Bere jim výsadu ten trh formovat.

Bezprostřední dopady brexitu, před nimiž katastrofici varovali, nejsou nijak dramatické. Londýnská burza v prvních dnech v šoku prudce spadla. Na chvíli. Index FTSE 100 (v němž jsou největší veřejně obchodované firmy) je nyní o 6 procent výš než před referendem. Dokonce i index FTSE 250 (v němž jsou i menší a z řady ohledů citlivější firmy) se téměř vrátil na svou úroveň před hlasováním.

Skutečně oslabila libra. Proti dolaru i euru je nyní zhruba o 10 procent níž než před referendem. Teď je otázka, jestli je to pro britskou ekonomiku dobrá, nebo špatná zpráva, když vezmeme v úvahu, že žijeme v době, kdy je Evropa na hraně deflace a centrální banky od ČNB po Švýcary se snaží, přesněji snažily, bránit posilování měn. Mezinárodní měnový fond už loni v létě varoval, že libra je silně nadhodnocená a její síla ohrožuje prudší rozjezd ekonomiky. Oslabením o desetinu pomohla britskému vývozu. Speciálně výhodné je to pro zemi, která si jako Británie na finačních trzích půjčuje ve své vlastní měně a má obrovský deficit obchodní bilance. Jistě, prázdniny v jižní Francii, Itálii nebo v Alpách jsou pro Brity dražší.

Dopady nové situace se samozřejmě úplně bagatelizovat nedají. Už se objevují a budou se dál objevovat firmy, které budou mít v nových podmínkách problém stávající obchodní model udržet. Bankovní skupina Lloyds koncem července, když už hysterie po referendu sedla, oznámila, že musí upravit svou obchodní strategii. Uzavře v Británii dvě stě poboček a propustí tři tisíce lidí. Kdyby to neudělala, nebyla by prý v nové konstelaci schopná vyplácet svým akcionářům tak vysoké dividendy, na jaké jsou zvyklí. Do žádné Paříže se ale nestěhuje. Jak ovšem upozorňuje Bank of England, většina britských firem se chystá spíš lidi přijímat než propouštět. Podle konzultační firmy Reed Group, která se specializuje na hledání nových zaměstnanců, se za tři týdny od referenda rozšířila nabídka pracovních pozic o 150 tisíc. „To je růst o osm procent. Referendum nic nezměnilo, firmy stále nabírají,“ říká pro týdeník Spectator šéf agentury James Reed.

Nic nenasvědčuje tomu, že by se ze City stala čtvrť duchů s opuštěnými budovami po odstěhovaných bankéřích. Naopak se bude dál rozrůstat. Americký bankovní gigant Wells Fargo právě rozhodl, že postaví novou světovou centrálu. V Londýně. A předreferendoví sýčci od Goldmanů a Morganů se mohou přetrhnout ve výrocích, jak je City „jedno z nejatraktivnějších míst pro byznys na světě díky svému stabilnímu právnímu systému a hluboce rozvninutému kapitálovému trhu, jaký nenajdete nikde jinde v Evropě“.

Na brexitu se ukázalo, jak to, co se vydávalo za apokalypsu, je úplně normální výhybka. Bod, v němž se věci dají klidně řešit. A řeší se. Možná že kdyby se loni razantně, ale přátelsky a s tučnou pomocí na odchod vypustilo padlé Řecko z eurozóny, mohla to už dnes být oživující se země, schopná a ochotná chránit vnější hranici Evropské unie.