Inscenace Kopanec ústeckého souboru Činoherák patří k dílům založeným na stupňovaném diváckém nepohodlí. Každá následující scéna tu předčí předešlou, je nepříjemnější a bezohlednější, takže trvale narůstá propast mezi děním na jevišti a v hledišti. Zatímco na scéně se odehrává stále neuvěřitelnější hluk a chaos, v obecenstvu je cítit efekt opačný – úvodní šum zaniká v neposedném tichu, které se nesluší narušit ani přešlápnutím nohou, natož odkašláním. Přitom objevovat na této hře není co; coby dokument vlastně ani nenabízí možnost důmyslných interpretací, neboť se musí držet své hlavní devízy: tématu a příběhu.

A je to silné vyprávění o životě ve střední Evropě na konci „konce dějin“, po rozpadu někdejšího východního bloku. Ve východoněmeckém městečku Potzlow byl v červenci před třinácti lety zavražděn šestnáctiletý Marinus Schöberle. Pachatelé, vrstevníci oběti bratři Schönfeldovi (Václav Hanzl, Jan Plouhar), byli vypátráni brzy. Výjimečnost případu však zajistily až výslechy a soudní proces, během nichž vyšlo najevo, proč k činu došlo. Potzlow před rokem 1989 byl jako kterákoli jiná větší obec na venkově závislý na místním JZD a současně měl rozvinutý systém služeb: tři konzumy, hospody, ubytovnu, zdravotní středisko. Po sjednocení Německa zemědělské družstvo zaniklo a postupně zmizely všechny další služby. Lidé v pustině přišli o práci a začali pít. Otcové pozdějších agresorů (myšleno celá generace) svou frustraci ze změny, která je potkala, politicky řešili příklonem k nacionálně-socialistickému hnutí a fyzicky bitkami s polskými gastarbeitery, přecházejícími nedalekou hranici a táhnoucími do nitra Německa za prací. Jejich synové však o jakéhokoli nepřítele přišli. S postupem devadesátých let v Potzlowě nezůstali „k mání“ Židé, Poláci, Romové ani homosexuálové; zůstala pouze dezorientovaná a nevzdělaná spodina, jež se vzmohla k jedinému intelektuálnímu výkonu: kde není nepřítel, je třeba si ho vymyslet. A tak bratři Schönfeldové násilím donutili svého souseda, utlačovaného málomluvného chlapce, „čistého“ Němce, který si jich nevšímal a příliš s nimi nekomunikoval, hlasitě se vydávat za Žida, a tak „legitimizovat“ svou zlobu vůči němu a nespravedlivému světu.

Inscenace takového příběhu je vděčný podnik, ausgerechnet v Ústí nad Labem. Nejen coby doklad vzrůstajícího antisemitismu v Evropě a nechuti soužití s menšinami, hlavně coby vizitka osudu jedné z mnoha východoevropských „ztracených generací“, které uvízly na přechodu mezi bezohlednými politickými systémy. V Ústí naštěstí nezůstalo u ilustrace nářku a režisér se přičinil o „show“. Část inscenace je natáčena na video a promítána na oponu, takže velké detaily tváří působí jako obžaloba každého diváka. Četba popisu vraždy je ilustrována dokonalými proprietami na nafukovací panně v bazénku plném kečupu. Rekonstrukce příčin vraždy drtí především jejich bezvýchodností – vykreslením města, které tak dlouho žije v rezignaci, až přišlo o svědomí, city i vůli k pozitivním skutkům. V tomto Potzlowě se nikdo o nikoho nezajímá a nestará, každý nad (ideálně načatou) lahví kořalky jen nadává na druhého. Individuum tu vlastně neexistuje, pouze kolektiv preventivních útočníků. Třeba rodiče Schönfeldovi (Jiří Trnka, Marta Vítů) se ani nezamyslí nad tím, kdo zabíjel, a automaticky házejí vinu za smrt na zabitého, který prý ve vsi kradl kola. Vrcholný cynismus ovšem spočívá v jednání německých úřadů, které se dnes pyšní tím, že po tomto příběhu byla na oblast „zaměřena pozornost“ a nic podobného se už nestalo. Těžko říct, co taková reklama na stát znamená.

Ačkoli příběh Kopance je předem zjevný, v Ústí má silnou nečekanou pointu: v posledním krátkém souvětí. Po jeho úderu následují krásné vteřiny tichých rozpaků, v nichž nárok potlesku stírá hrůza ze zhlédnutého a zamyšlení, zda po takovéhle facce, vyšité „přes celou hubu“, je vhodnější mlčky odejít, zaplakat nebo se pomodlit.

Andreas Veiel, Gesine Schmidt: Kopanec (Der Kick). Přeložil: Michal Kotrouš, režie: Michal Skočovský, dramaturgie: Vladimír Čepek. Hrají: Michal Skočovský, Marta Vítů, Irena Kristeková, Jiří Trnka, Jan Plouhar, Václav Hanzl, Lukáš Černoch. 70 minut. Premiéra 16. 1. 2015, psáno z reprízy 9. 2.