Stalo se módou ohrnovat nos nad strachem z terorismu. Argumenty (přesněji řečeno přezíravé úšklebky) se vyskytují dvojího typu: srovnání v časové řadě a srovnání s jinými typy nebezpečí. Údaje třeba z Global Terrorism Database z Marylandské univerzity skutečně ukazují, že západní svět si v posledních deseti letech mohl ulevit, zejména pak ve srovnání se vzdálenější minulostí, když ještě al-Káida nebyla.

Vyneseme-li lidské oběti terorismu na graf, pak skutečně sedmá a osmá dekáda minulého století současné počty násobně převyšovaly. „Vzbuďte mě, až na tom zase budeme jako v sedmdesátkách,“ zněl jeden typický komentář žánru, jímž autor doprovodil graf obětí terorismu v Evropě od roku 1970. Druhý případ reprezentuje třeba údaj, z něhož se stal na sociálních sítích úspěšný mem, že víc lidí padne za oběť padajícímu nábytku než terorismu.

Tito velice chytří lidé se vyskytují v prostředí dnes módní datové či tzv. vysvětlující žurnalistiky. Bývají produktem elitního vzdělání, zejména té jeho odnože, jež vychází ze zásady, že konkrétní znalosti jsou passé, člověk si hlavně musí umět všechna fakta dohledat. Chabé znalosti historie a autistické sklony jsou typickými průvodními charakteristikami. Jejich situace je nezáviděníhodná. Nejen proto, že musejí žít mezi hloupými lidmi. Vlády a různé autority jim také svým přístupem k terorismu moc nepomáhají.

My, šťastní obyvatelé Západu

Zejména americká vláda se snaží nebezpečí terorismu bagatelizovat. Lidé si toho všimnou a začnou být podezíraví i k objektivním datům. Když vám vláda o muslimském doktorovi, který obšírně korespondoval se známým americko-jemenským teroristou Anwarem al-Awlakim (zabil ho útok dronu v Jemenu v září 2011), načež s výkřikem Alláhu akbar! postřílel třináct lidí, řekne, že šlo o „násilí na pracovišti“, co si o jejích údajích budete myslet? (Jde o případ tzv. střelce z Fort Hood; prezident Barack Obama ve svém prosincovém projevu už uznal, že šlo o islámský terorismus.) Když časopis Economist k článku o terorismu v Evropě přiloží tabulku obětí terorismu v „západní“ Evropě, proč to dělá? Je to jen normální přehlížení východní Evropy – anebo třeba touha, aby nám zabití šesti lidí v bulharském Burgasu agenty Hizballáhu v roce 2012 nekazilo skóre?

Další věc je, že tvrzení o historicky nízkých obětech platí pro nás, šťastné obyvatele Západu. A je to za cenu vynaložení značných finančních a lidských zdrojů a rozrůstající se moci státu, což bychom nikdy neměli sledovat lhostejně. Na festivalu Jeden svět byste ale s tím tvrzením měli operovat opatrně. V globálním měřítku je totiž terorismus na vzestupu – v Sýrii, Afghánistánu, Pákistánu, Nigérii… Počet jeho obětí se od roku 2011 zdvojnásobil.

Na koho zaútočí nábytek příště?

Největším problémem chytrých lidí ale je, že vůbec nejsou chytří. Nejenže přehlížejí takové „měkké“ rozdíly, jako že člověk přijímá smrt zaviněnou terorismem jinak než smrt zaviněnou třeba autonehodou. Anebo to, že váš nábytek se nemůže inspirovat úspěšným útokem nábytku v sousedním městě k tomu, aby vás sejmul. Oni jsou hloupí v samotné odbornosti toho, o čem mluví. Kdyby byli opravdu chytří jako třeba Nassim Nicholas Taleb, věděli by, že s terorismem se musí statisticky pracovat jinak než s nábytkem. Jistě by byli doma v pojmech jako „Chernoffova nerovnost“ a „Fréchetovo rozdělení“, ale i pro nás laiky to říká Taleb srozumitelně: „Pravděpodobnost, že počet lidí, kteří se v USA utopí ve vaně, se napřesrok zdvojnásobí – za předpokladu nezměněných počtů populace a van –, je jedna k několika trilionům dob trvání vesmíru. O pravděpodobnosti zdvojnásobení počtu lidí zabitých terorismem za totéž období se to říct nedá.“

Abychom pokračovali v analogii s nábytkem – padající knihovna usmrtí v průměru, zaspekulujme si, 1,1 člověka. Kdyby spadla, zrovna když byste měli doma velkou party v plném proudu, kolik lidí by mohla pohřbít? Čtyři? V zásadě ne o moc víc než při typickém nábytkovém atentátu. Ale kdyby ve vlaku Thalys z Amsterodamu do Paříže loni v srpnu zrovna necestovali tři Američané anebo kdyby se Ajjúbovi Chazzanímu nezasekla zbraň, kolik lidí mohl zabít? Měl 270 nábojů do kalašnikova a nějaké do lugeru, benzin a nože. Kolik z 554 cestujících by přežilo? Malá pravděpodobnost, velké následky.

Pak taky není terorismus jako terorismus a nejsou osmdesátá léta jako jednadvacáté století. Ještě dnes páchají většinu teroristických útoků v Evropě separatisté, typicky ve Francii korsičtí separatisté – loni padesát. Důvody, proč jste o nich neslyšeli, jsou dva: zaprvé útočí převážně na majetek, takže nemají oběti na životech. A zadruhé vás nijak neohrožují. Spor separatistů je s Paříží, s Francií, nikoli s celou západní civilizací. Totéž ovšem platí pro většinu útoků z těch dob, kdy graf počtu obětí dosahoval největších výšek. Korsičané útočili ve Francii, irští teroristé v Británii, baskičtí ve Španělsku, jihotyrolští separatisté na Italy. I italské Rudé brigády útočily ve Francii a RAF v Německu. A palestinští teroristé útočili na Židy. Někteří teroristé útočili na americké diplomaty a vojáky (v Řecku, Itálii, Německu) nebo brali rukojmí z řad reprezentantů ropných států (útok na zasedání ropného kartelu OPEC ve Vídni v roce 1975). Byly samozřejmě kolaterální oběti a občasná přeshraniční spolupráce, ale v zásadě jste věděli, že pokud nepatříte do některé z cílových skupin (byť velkých), terorismus neohrožuje vás a váš způsob života.

Utopíme se v moři diktatury?

Pocit zmaru byl tehdy nicméně všudypřítomný. Willy Brandt se prý krátce před odchodem z úřadu svěřil, že západní Evropě zbývá nanejvýš dvacet nebo třicet let demokracie, než se, bez cíle a neovladatelná, potopí v moři diktatury. A to bylo v roce 1974, kdy Brandt nevěděl, že to nejhorší Německo ještě čeká. Teroristé z RAF byli odhodlaní svrhnout nenáviděný demokratický kapitalismus tak, že demaskují jeho skrytý utlačovatelský charakter. A to nejlépe tak, že ho vyprovokují k „fašistické“ reakci na terorismus. Tedy strategie „čím hůř, tím líp“ v marxistickém balení. Nejpovážlivější bylo, jak malou odolnost projevovalo intelektuálně-umělecké prostředí. V pocitu, že americký protektorát zbavil spolkovou republiku vlastních dějin a vlastního ducha, začala být rozeznatelná relativizace obludnosti nacismu. To, co ho se současností spolkové republiky spojovalo – kapitalismus –, se zdůrazňovalo. To, co s ním spojovalo levicové teroristy samotné – víra v očistnou moc násilí a tolerance antisemitismu –, mnoho lidí nechtělo vidět.

Ve filmech jako Německo na podzim (1978) nebo Olověná doba (1981) od nejrenomovanějších německých režisérů na to člověk dnes může jen nevěřícně a znepokojeně zírat. Nejvlastnější teroristická strategie ovšem nevyšla, spolková republika dokázala najít účinnou policejní taktiku a teroristy potlačit, aniž by přestala být demokracií.

Skutečná historie boje německého státu s terorismem těch let je ostatně zajímavá úplně jiným způsobem. Sahá od útoku palestinských teroristů na izraelské reprezentanty na mnichovské letní olympiádě v roce 1972. Jeho líčení by se četlo jako četnická humoreska, kdyby nešlo o jedenáct mrtvých. Německo bylo odhodláno udělat z Mnichova 1972 „Antiberlín 1936“ – hry maximálně otevřené a pohodové. Takže úplně absentovala jakákoli bezpečnostní opatření, ale i protokoly chování pro takovou situaci. Německo nemělo žádné specializované protiteroristické jednotky ani jasné rozdělení rolí mezi federálními a zemskými bezpečnostními složkami. Televize například odmítla přerušit přímý přenos pohledu na obsazenou budovu v olympijské vesnici, takže teroristi mohli sledovat, zda se policie nechystá na budovu zaútočit. Obrněné transportéry uvázly v dopravní zácpě. V letadle, jež dostali teroristé přistaveno, si policisté, kteří tam na ně čekali, na poslední chvíli demokraticky odhlasovali, že akci zruší. A tak podobně. V chaotické přestřelce na letišti nakonec zahynuli spolu s teroristy všichni zbývající izraelští sportovci.

Jen pět let stačilo, aby se ukázalo, jak se německý stát změnil. V roce 1977 skupina palestinských teroristů unesla letadlo Lufthansy a požadovala propuštění deseti vězněných členů RAF, dvou Palestinců v Turecku a patnáct milionů dolarů. Po peripetiích přistáli v somálském Mogadišu, kde letadlo vzala útokem nová německá protiteroristická jednotka GSG 9, vycvičená mimo jiné za pomoci Izraelců. Všech 86 cestujících bylo osvobozeno, všichni únosci zahynuli.

Povážlivější dojem budil stát italský (kde má ostatně pojem „olověná doba“ svůj původ), tam se skutečně zdálo, že se zhroutí a nebude ovšem vystřídán fašismem, nýbrž naprostým rozkladem. Četné bojůvky, z nichž Rudé brigády byly jen ty nejznámější, si v něm téměř dělaly, co chtěly. Když v roce 1978 unesli a pak zavraždili křesťanskodemokratického politika a bývalého dvojnásobného italského premiéra Alda Mora, byla policie zcela bezmocná.

Probudíme se jindy, pokud usneme

I tak ale byli teroristé, které jsme v Evropě znali, hrdiny Dostojevského a Conradových románů počínaje a ETA konče, radikální nacionalisté nebo hlavně pervertovaní marxisté (a ti první byli často říznutí dávkou toho druhého). Byly to radikální perverze nám známých, srozumitelných idejí, na nichž jsme všichni vyrostli. I v konturách studené války (Sověti některým teroristickým organizacím finančně a logisticky vypomáhali) to byl stále domácí „rodinný“ spor. Historik Tony Judt o jeho aktérech (mimo Itálii a Německo, jejichž situaci hodnotil jako vážnější) napsal: „Tím či oním způsobem byly všechny tyto protesty a akce patologiemi politiky. Ať už byly jejich formy jakkoli extrémní, jejich cíle byly známé a taktika instrumentální. Snažili se něčeho dosáhnout, a pokud by jejich požadavky byly splněny, přestali by – to sami prohlašovali. ETA a IRA a jejich imitátoři byly teroristické organizace, ale nebyly iracionální. Během času nakonec většina z nich začala se svými nepřáteli vyjednávat v naději, že dosáhne alespoň částečně svých cílů.“

Dnes sice nemáme co dělat s násilnými hnutími, jež by nacházela humus mezi intelektuálními elitami, ani s terorismem sponzorovaným státy (největší útok éry, atentát na let Pan Am 103 v roce 1988, při němž zahynulo v Lockerbie přes 250 lidí, byl zorganizován Libyí), zato máme co dělat s terorismem inspirovaným islámem. Není s ním o čem jednat; je to jedno z velkých univerzálních náboženství, tj. s univerzálním nárokem, a jediným požadavkem je podvolení se. Spojuje v sobě mimořádné přesvědčení svých vyznavačů o primátu jejich náboženství s totální absencí jakýchkoli doporučujících důvodů, kterými by se mohl vykázat. Islám jako civilizace je již pět století synonymem stagnace a úpadku, není islámské země, která by lákala jako vzor a symbol úspěchu. S takovou iracionalitou si je těžké poradit. Nezměnila se za posledních pár století, proč by měla zmizet za příštích pár let? Evropa si navíc v tomto roce přijetím uprchlické vlny zadělala na to, aby se problém dlouhodobě multiplikoval. Odhalili jsme snad letos nebo loni magický recept na integraci přistěhovalců, který nám celá léta unikal? Jestliže ne, pak je třeba předpokládat, že z dnešních přistěhovalců se o generaci později opět budou rekrutovat teroristé. Aspoň jsem tedy neslyšel o žádném důvodu, proč by tomu tentokrát mělo být jinak.

Takže do sedmdesátých či osmdesátých let bychom se opravdu neměli chtít probudit. Ale ono by nám taky nemělo jít snadno usnout.