Zatímco Miloš Zeman vyzbrojuje svou manželku revolverem, Zdenda Škromach v bazénku vzývá škvarky a Karel Gott všem nebere telefony a hodlá stavět chaloupku na severu Čech, i když mu v tom brání davy zvědavých německých turistů, sjíždějících se fotografovat prozatím prázdnou louku, připouštím, že je docela možné, že o zpěvačce Olivii Žižkové jste dosud nevěděli.

Ale taky vám říkám, že tento týden se to změní. Protože tato dáma – doposud v médiích vystavovaná jako obstojná milfka, v plavkách či polonahá hodná uznalého pohledu, milenka herce Jiřího Krytináře, jež ho přivedla do hrobu, a dokonalá napodobitelka raných písní Dariny Rolincové – se rozhodla svou dosavadní žeň podpořit angažovanou písní ve prospěch nás všech. Jmenuje se Evropo dýchej! a garantuju vám, že na něco takového jsme v horkých dnech posledních týdnů čekali všichni:

„Ve snech mě tíží
Že k nám se průser blíží
Když pustím zprávy
A nemám to fakt z trávy
Mám z toho depky
Radši snad holý lebky
A číra barevný
Než hábity černý

Jak k tomu došlo
Že už jich tolik prošlo?
Z krásný Paříže
Jsou v dálce vidět kříže
Pojďme to zvrátit
Ta zvěř se musí vrátit
Díky Merkelový
Ta ukázala svý

Evropo dýchej
Do budoucna se dívej
Nenech se mlátit
Demokracii vrátit
Však máme sílu
A každý v sobě víru
Vždyť nemůžem se smát
A klidní usínat

Evropo braň se
Nenech do sebe střílet
Mají za úkol
Jít na krvavý výlet
Už se nám nechce
Být jenom pouhé ovce
Na porážku chtít
Dobrovolně jít“

Nuže to byl záběr první minuty, ve stejném duchu zbývají ještě dvě a půl další. V nich se pomluví (tedy „popěje“) Brusel jako hlavní nepřítel, hrozí se džihádem, no a pak, protože tím se téma přirozeně jaksi vyčerpá, se už jen variuje předešlé. Tedy až na recitativ, poslední místo originální povzdechu: „Mešity! Korán! Právo šaría! Z toho nás až mrazí! To prosím neeeeee!“

Uvedení písně na Facebooku doprovodil zpěvaččin manžel (a dle jejího webu rovněž producent, manažer a bubeník) Jan sebevědomým ubezpečením: „Náš nový klip myslím nepotřebuje komentář.“ Tak ho tedy nechme být, vždyť co na tom, že ony pařížské kříže byly coby kříže řádného křesťanského města zdaleka vidět odnepaměti.

Doplňme jen, že „nový klip“ vypadá jako domácí video kvality pozdních devadesátek. Střídají se v něm záběry z z propagačních videí ISIS (či čeho), na nichž zahalení jedinci porůznu popravují jedince nezahalené, se záběry manželů Žižkových, jak na vycházce Prahou se zejména v metru neustále ohlížejí přes rameno. Asi že je v Praze na co se dívat. Každopádně je poučné vidět, jak se na návštěvě hlavního města cítí venkovan (v daném případě z Náchoda, odkud Žižková pochází), když na Staroměstském náměstí spatří turistu z ciziny. Sedne si opodál, odvážně na něj ze svého odstupu hledí a ustaraně pokyvuje hlavou.

Ale bývali jsme odvážnější, jak o tom svědčí jiné písně vzývající Evropu – například závěrečný song z filmu Slunce, seno, erotika. To byl rok 1991 a dokonce i Zdeněk Troška hleděl k budoucnosti vstřícně, vždyť jeho film končí slibem Škopkové na dvoře jejího rozpadajícího se statku: „Všechno bude. Čeká nás budoucnost, vo který se nám ani nesnilo. To jasně vidim. Zemský ráj to bude na pohled, budoucnost šťastná. Tři auta tady budou stát, bazén s klimatizací a telefon si necháme zavíst až do maštale. A celej svět se bude divit, co my Češi jsme zač. My už se neztratíme. A kór teď ne, když stojíme jednou nohou v Evropě.“ Po něm následuje optimistická písnička Karla Černocha, pozdravení kontinentu, na který se našinec těší: 

„Evropo, Evropo, už jsou to léta,
řekli jsme sbohem a slehla se zem.
Tak už se nezlob a buď hodná teta,
zase nás do svýho domečku vem.

Zdraví tě, Evropo, Kafka a Golem,
kdysi jsme mívali společnej vkus,
když podle atlasu jsi všude kolem,
proč jen si vzdálená takovej kus?“

Viděno toto dnes, s odstupem čtvrt století, je to naplněné proroctví. Množství aut: vyřešeno, bazény: vyřešeno, telefony: s mobilem do maštale vejít lze, takže vyřešeno. Přitom svět se vskutku diví, co my Češi jsme zač. Kór teď, když i dvanáct roků po vstupu do EU pořád stojíme v Evropě jenom jednou nohou. Výsledky tohoto rozkročeného postavení jsou vidět vlastně v každém videu, který Olivie Žižková na svém kanále na Youtube nabízí. K mání je tu například „minisérie“ o Romaně Gádžové, již si Žižková sama píše. Zatím jde o dvojici videí: týden starý příspěvek Cigánka Romana Gádžová nakupuje a o tři měsíce staršího kolegu Cigánka krade.

V něm Žižková, „upravená“ jako Romka – tedy obalená v obličeji černou barvou, v teplácích, pantoflích, děravých ponožkách, tmavém tričku, flanelové košili a s domněle chybějícím zubem, protože tak přece tak české Romky vypadají – je obviněna bílým mužem z krádeže počítačové myši v samoobsluze. Onoho muže představuje zpěvaččin manžel a z oné myši se po krátké roztržce vyklube myš ve skutečnosti plyšová bílá, již paní Gádžová má pro své děti k večeři. Jo jo. Komu by takový humor nekonvenoval, jsou mu k dispozici hlášky: „Ze sociálky mám peněz dost, já si všecko koupím, co potřebuju. “ (protože přece každý Rom žije z dávek), nebo: „Tě cholera chytla, ty šašku jeden! Chrapúňskej! Českej!“ (protože tak přece každý Rom mluví).

Nejlepší vtip přijde závěrem. Vzhledem k tomu, že nebývá zvykem, aby žena, jež ráda vystavuje na odiv svou krásu, se dobrovolně znetvořila do černé škaredy, vyšvihne jí kameramanka poklonu: „Ale jak seš krásná jako cikánka! Žvejkavá!“ Čili definitivní dada.

Aby tenhle text byl čestný, měl bych kontaktovat paní Žižkovou či někoho z jejího týmu, pravděpodobně manžela, a požádat o vyjádření, co si s vším tím neřádem počít. Tak by to mělo být, jenže nebude. Nemusí, neboť vhodnou odpověď na mé otázky už v roce 1895 ve svém románu Blouznivci našich hor napsal Antal Stašek: „O ano, duše lidská je hluboká tůň, je propast překlenutá mostem, po němž skáčou, křepčí, hrajou komedii, procházejí se, honí, hemží, zmítají, pachtí, pitvoří denní starosti, hloupé události a všední myšlenky. Ale tam pod most dolů do bezedného jícnu házíme i házely před námi věky vše, co most ten nemůže unésti. Tam dole to žije vlastním životem.“

Pokud byste to potřebovali sdělit srozumitelnější češtinou, tak vězte, že takhle, děti, to dopadá, když ve čtyřiceti trávíte život kopírováním písniček šestileté holky. Mrdne vám.