Od roku 1970 vedla Státní bezpečnost na Milana Kunderu jako na „nepřátelskou osobu“ svazek s názvem Elitář. V úvodu zprávy pověřený estébák, podepsán jako mjr. Dufek, píše o chování sledované osoby během pražského jara a po srpnu 1968. Věcně konstatuje, že Kundera patřil k „organizátorům pravicově oportunistických vystoupení“ na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, že pak vystupoval „v duchu událostí“ roku 1968, že nyní „udržuje styky s VC („vízoví cizinci“) a emigranty“, takže na „základě jeho informací vyšly v zahraničí články, v nichž jsou nepravdivě líčeny poměry v ČSSR“.

Příslušník StB pak dodává, že „pro tuto činnost byl propuštěn z vysoké školy, kde přednášel jako profesor“. Běžná fízlovská agenda dále zachycuje běžný život prominentního („Elitář“) spisovatele v likvidaci: sděluje se, že střídá rodné Brno s Prahou (tam bydlí v Bartolomějské ulici č. 1); že jeho manželka Věra, televizní hlasatelka, je rovněž vyhozená; že se stýká s některými kolegy (především z Brna, Jan Trefulka, Vladimír Blažek, Milan Uhde...); že se při svých pochůzkách po Praze zastavuje často v Supraphonu a v Krásné jizbě (což byl asi jeden z nemnoha obchodů, kde se dalo koupit něco pěkného...). Z jedné zmínky asi z roku 1972 vyplyne, že manželům docházejí peníze a že Milan Kundera uvažuje o tom, že by se nechal zaměstnat jako topič ve „výzkumném ústavu“. Možná že to však byl jen žert.

Začátkem normalizace se Kundera ocitá v situaci, která se příliš neliší od řady podobných. Doma je zcela umlčen, knížky jsou staženy z obchodů i knihoven, zbaven je i jen práva se hájit, je zahnán do soukromí, do nějž nahlíží fízlovské oko. Na jaře 1969 mu seberou i pas. Život úspěšného a známého intelektuála se změnil, jako by se ocitnul u dna, nebo spíš v nějakém bodě nula, v bodě, kdy je ale naděje, že z něj začne nějaký nový počátek.

Kunderovi bylo po čtyřicítce a život byl, s Dantem řečeno, v půli se svou poutí. Byl sice slavný (těžko mohl být zapomenut autor ve statisícových nákladech vydaných Směšných lásek a Žertu – jeho proslulost byla podpořena i výborným Jirešovým filmem), ale byla to jiná sláva než ještě před pár lety. V roce 1984 v rozhovoru s Philipem Rothem (silně pak kritizovaném v prostředí čs. disentu) řekne, že se „nikdy už necítil tak svobodný jako v oněch několika letech po ruském vpádu… Prvně jsem psal absolutně svobodně, protože jsem věděl, že tyto knihy v Čechách nikdy nevyjdou a nebude je číst žádný cenzor.“

Byl to život, který byl už skutečně „jinde“.

Romány na rozloučenou

Kunderův druhý román Život je jinde byl v té době – tedy začátkem 70. let – už napsán. Kundera nyní v poznámce ke konečně zdejšímu vydání píše, že ho „dokončil“ (to znamená, že ho mohl psát už v roce 1968, možná i dříve) v roce 1969: svědčí o tom ostatně zmínka o Palachovi a narážky na studentské bouře Paříži v roce 1968.

Na začátku 70. let se mu podařilo rukopis dostat do zahraničí (estébáci se divili, jak se mu to povedlo), záhy byl přeložen do francouzštiny, v roce 1973 u Gallimarda vyšel a téhož roku La vie est ailleurs získal významnou cenu Médicis za nejlepší zahraniční román: do policejního hlášení zanesl informátor sdělení, že Věra Kunderová se svěřila, že příští cena by mohla být Nobelova… V každém případě se Kunderův pobyt ve vlasti schyloval k závěru, k čemuž úspěch románu Život je jinde (a samozřejmě Žertu, který ve Francii vyšel v roce 1968 s předmluvou Louise Aragona a pak rychle dvakrát znovu) výrazně přispěl. V roce 1975 získal povolení od úřadů k výjezdu do Francie, kde mu bylo nabídnuto místo hostujícího profesora na univerzitě v Rennes. Odjíždí i s Věrou 21. července 1975 (je to zaznamenáno ve spisech). V roce 1976 vychází francouzsky Valčík na rozloučenou, poslední próza, kterou napsal v Čechách (a asi též na Moravě): původně se román, podobající se spíše divadelní hře, měl jmenovat Epilog, protože Kundera prý myslel, že s ním opravdu skončí s literaturou. V roce 1979 StB svazek „Elitář“ uzavírá. V tom roce vychází Život je jinde u Škvoreckých v ’68 Publishers v Torontu. Až do předminulého týdne ho v češtině bylo možné číst jen z tohoto vzácného vydání. (V roce 1978 vyšel ve strojopisné edici, k níž se ovšem dostat bylo ještě obtížnější.)

Kniha dospělosti

Kunderovi vstřícní interpreti ve svých textech o románu Život je jinde zdůrazňovali, že až v něm Kundera poprvé použil postupy, které vytvářejí jeho osobitou poetiku a k nimž se pak bude soustavně vracet. „Autor nalezl narativní formu, ve které se spojuje polyfonní architektonika celku s mozaikovitou strukturou jednotlivých kapitol,“ napsal v příslušné kapitole Světa románů M. K. strukturalista Květoslav Chvatík, a spisovatel, který má v současné české literatuře ke Kunderovi nejblíž, Jiří Kratochvil, konstatuje, že „obrazně lze říci, že je to kniha Kunderovy románové dospělosti, tedy psaná s vědomím, co může od románu čekat a co pro něj znamená“.

Na rozdíl od ještě v podstatě tradičně vyprávěného Žertu, v němž převládá vnitřní monolog postav a děj je pospojován v kauzální souvislosti, se čtenář v Životě již ocitá v pečlivě prokomponované stavbě, kde jednotlivé „panely“ (zápletky) a „cihly“ (situace) jsou nositeli „kunderovských“ existenciálních témat: směšnost, vážnost, nevážnost, lítost, soucit, nedospělost… Teze k dějinám, politice a umění, stejně jako k lidské povaze a její (ne)přirozenosti, v níž má klíčovou (směšnou) roli erotika, jsou jako vždy u Kundery podány velmi svěžím, čtivým a názorným způsobem. Všemu vládne autorova ironie a intelektuální převaha. Brilance a superiorita, s níž Kundera své motivy a linie rozvíjí, byla však vždy pro část jeho kriticky (nebo snobsky: Kunderu lze snobsky obdivovat, stejně jako snobsky přezírat) naladěných čtenářů (a nečtenářů) podezřelá, přičemž se s ní vypořádávali podle svých schopností či neschopností. Ne každý byl tak intelektuálně poctivým kritikem jako Milan Jungmann, který se ve svých Kunderovských paradoxech (1984) zaměřil především na nesoulad mezi Kunderovým obrazem sebe sama a historické reality, nebo Josef Vohryzek, jenž v samizdatové kritice rovněž z roku 1984 nazvané Umění románu jako umění možného – při všem respektu ke Kunderově formální bravuře – odmítl jeho metodu jako vnějškovou: „jeho román není, myslím, dobrodružstvím myšlenky, je spíš transpozicí poznaného“. Jako by v polemice s ním navrhuje ve své studii Tři Romány Milana Kundery spisovatelka a teoretička Sylvie Rychterová, že Kundera by se měl číst jako „sémiotická metafora (...), jako drama a fraška základních jistot a nejistot řeči podaných v brilantním rukopise“.

Náznakem toho, jak se o Životě psalo jinde, může být doslov francouzského spisovatele Clauda Roye (1915–1997), který napsal pro první francouzské vydání v roce 1973 – a je přetištěn v českých vydáních. V poněkud emfatickém (na české poměry) duchu jej bez rozpaků chápe jako aktuální román a spojuje s politickými poměry nejen v Československu, ale i ve Francii, která za sebou měla právě jeden za záchvěvů „lyrického věku“: „Kundera si troufá dokonce kritizovat pařížský Máj 68! Je to skandální, já vím. Poslouchejte však Kunderu až do konce. Básník Jaromoli nežije jen v Praze.“

Revoluce a masturbační fantazie

Život je jinde je ironický Bildungsroman (výchovný román), v němž ale nedojde k dozrání hlavní postavy, básníka Jaromila. Dříve než může dospět, uchystá mu autor směšnohrdinskou smrt: na místo plamenů revoluce, v nichž by si přál básník zemřít (aspoň to proklamuje), umírá na nachlazení po potupném vyhození z večírku. Jako by se nad ním zavřela voda jako v mýtu o Narcisovi, který je – vedle jiného velkého mýtů, oidipovského – do vyprávění rozpuštěn.

Jaromilův životní příběh je v metaforické zkratce příběhem toho druhu umění, které se spojilo s ideologií v jednom incestním svazku. Pozadím jsou historické události od třicátých let (Jaromil se narodil někdy kolem roku 1930) do roku 1949, kdy básník umírá. Jaromil je zázračné, ale ne právě sympatické dítě, fixované na matku. Pro matku je zase její syn sublimovaným sexuálním objektem, do něhož projikuje své hysterické toužení po jakémsi romantickém sebenaplnění. Stává se nejprve milenkou synova zasvětitele, avantgardního malíře, který je po Únoru obětí změny režimu, jenž avantgardu zavrhne jako reakční a úpadkovou úchylku, protože revoluční umění je jasné, zdravé a srozumitelné. Naproti tomu synovy a matčiny narcistní motivace vplývají bez odporu do procesu revoluční proměny společnosti, v níž se oba snaží nalézt své místo a uplatnění. Matka podporuje svého syna jako Básníka, který je něčím víc než obyčejnou lidskou bytostí, je zasvěcencem a vyvolencem, na nějž se nevztahují parametry běžného smrtelníka. Je mu vše – kromě nesrozumitelných veršů – dovoleno, protože je jiný, vidí dál než jiní, a toto nadání ospravedlňuje jakékoli skutky. Fantazijním vyjádřením představ o své mimořádnosti je jeho denní snění o erotickém supermanovi Xaverovi, který jako pérák skáče do oken vdaných žen, s nimiž se heroicky sexuálně spojuje. Skutečnost je však mnohem nižší a směšnější: jsou to fantazie masturbačního typu, jimž se dospívající básník oddává (třetí díl – v knize jinak docela cudné – se jmenuje Básník masturbuje).

Větu „Život je jinde“ pronese začínající básník Jaromil při setkání se svým bývalým spolužákem, „školníkovým synem“, který se dal po únoru 48 (možná u ní byl ještě před ním) ke Státní bezpečnosti. Jaromil ho obdivuje a cítí před ním respekt. Estébák, na jehož rukou už je nejspíš krev („Vzpomínáš, co jsem ti naposledy říkal o tom židovi? Už je v base. A je to pěkná svině.“) se zase vlichocuje do přízně Jaromilovi – tomu už uveřejnili v Rudém právu několik básní.

Uzavírají ďábelsky nerovnou smlouvu. Jejím předpokladem je dobrovolná, ba nadšená básníkova ochota vydat se do ďáblových rukou, v nichž bude sloužit pokroku. Pakt vychází z Jaromilovy touhy dovést do jaksi dokonalejšího stupně své „umělectví“, které je plnohodnotné jen ve službě něčemu ještě vyššímu, nějaké hmatatelné angažovanosti, nějakému činu ve jménu Revoluce. Jen tehdy Poezie – a jeho talent, který není nijak zpochybňován a zdá se, že je opravdový – dojde ke svému cíli. Jen když se zcela odevzdá službě přeměny světa, splyne se životem, který přestane být „jinde“.

A v kunderovském světě, kde se vše domýšlí do důsledků, je nejvyšší a „nejhmatatelnější“ formou služby – udání. V klíčové scéně Jaromil udá bratra svého děvčete, které se mu – ve snaze nějak omluvit svůj pozdní příchod na schůzku – svěří, že bratr se chystá uprchnout za hranice. Děvče si to sice vymyslí, ale to se již Jaromil nikdy nedozví…

Román má vždy více pravdy

„Život je jinde“ je ovšem také citát z Rimbauda, který André Breton použil v Prvním manifestu surrealismu, čímž se stal jaksi enigmatickým (není vlastně jasné kde „jinde“) heslem avantgard – a používali ho studenti na barikádách pařížského Máje 68. Kundera ho požívá ironicky a variuje v mnoha významech a rovinách jako palčivou – a groteskní – kritickou analýzu „lyrického postoje“.

Toto téma přitom pro něj není něco vnějšího, něco, co by sledoval z majáku, jak v románu nazývá pozici vypravěče, nýbrž týká se právě i – a především – jeho samého a jeho minulosti, jeho vlastního „lyrického věku.“ Ludvík Jahn v Žertu, když se mu vymyká z rukou plánovaná msta na svazákovi, nyní prominentním reformistovi, Zemánkovi, pronáší k sobě tato slova: „Zalila mne vlna hněvu vůči mně samotnému, vůči mému tehdejšímu věku, pitomému lyrickému věku, kdy je člověk sám sobě příliš velkou záhadou, než aby se mohl obracet k záhadám, jež jsou mimo něho, a kdy jsou pro něho druzí (i ti nejmilovanější) jen pohyblivými zrcadly, v nichž s úžasem shledává svůj vlastní cit, své vlastní dojetí, svou vlastní cenu.“ Téměř stejné formulace používá Kundera ve známém rozhovoru s A. J. Liehmem v roce 1968 (vyšel v knize Generace), když mluví o své minulosti. Zkušenost s „lyrickým věkem“ je určující (iniciační) zážitek, který pro Kunderu bude znamenat trauma i inspirační zdroj. Je to rezervoár pro reflexi, jíž poskytne románovou podobu.

Život je jinde proto nelze odmyslet od Kunderova životopisu, byť Kunderův čtenář je jím samým poučen a vychován, jak je takové hledání souvislostí triviální a nevkusné. Až budou knihy o soukromém životě Ernsta Hemingwaye čtenáře přitahovat víc než jeho povídky a romány, bude to jeho druhá smrt. Čtenář zná tuto tezi z Kunderovy Nesmrtelnosti a souhlasil by s ní. Ví o Kunderově nechuti v probírání se v soukromých životech autorů (ale není v tom důsledný a právě v Životě jsou použity „klepy“ a intimity ze života velkých lyriků), v odporu k biografiím, v nichž dílo je jen vedlejším motivem pro líčení životních peripetií, politických postojů, milostných avantýr, různých selhání a amoralit. Život autora je nepodstatný, de facto ruší a komplikuje zážitek z textu, za nímž by se měl jeho autor rozplynout. Zůstat má jen jeho všemocné tvůrčí gesto, jak to z něj vzešlo a jak k němu došlo, není důležité. Ba je špatné se na to ptát. Je to ovšem patetická utopie, která se rozbíjí o realitu lidské psychologie, která prostě touží vědět, co je „za“ textem.

Jaromil samozřejmě není Kundera – stejně jako Ludvík Jahn z Žertu není Kundera. Oba jsou ale jednou z jeho možností, které jsou dovedeny v románové fikci do celistvého tvaru (v Žertu v podstatě realistického, v Životě symbolického a modelového). Libertin a „zmoudřelý“ cynik Ludvík z Žertu má rysy, které se budou opakovat v postavách Kunderových próz – i zde se taková postava vyskytne, a to v nezapomenutelné šesté kapitole (Kunderovy romány mají pravidelně sedm kapitol), která nečekaně a ostře pointuje Jaromilovo udání: nositelem je skeptický „čtyřicátník“, který ve své garsonce, v níž žije kombinací mnicha a libertina (všiml si Jiří Kratochvil), přivítá Jaromilovu milenku, zrzku, která se vrací po třech letech z kriminálu. Tehdy se tón vyprávění zásadně mění, nad ironií se rozlije měkké světlo soucitu a pochopení, v němž nalezne na chvíli azyl to spíš ošklivé děvče, které se, aniž tušilo jak, dostane do spárů nelítostných dějin, kam je poslal jeho narcistní nezralý chlapec Jaromil.

Tomu soucit naproti tomu dopřán není. Je na něm, jako na druhé možnosti autorovy osobnosti, která je spojena s tím, čemu Kundera říká „lyrický postoj“, provedena nelítostná autopsychoanalýza. Základním rysem lyrického postoje je věčná nezralost, z níž ale dozrávají důsledky pro lidi, nad nimiž s ní spojená moc převezme vládu. „Lyrika je území, na němž se jakékoli tvrzení stává pravdou,“ píše s typickou hyperbolou Kundera a je to zároveň sebeobžaloba i sebevinění. Nejde tu ale o literární žánr „lyriky“, ale o inklinaci „lyriků“ pokrýt svým patosem jakýkoli zločin, o kterém vyvolená třída prohlásí, že je revoluční či se děje v zájmu revoluce. Kundera psal román v době, kdy ruské tanky už zase drtily jednu snahu učinit revolučními lyriky nastolenou brutalitu aspoň o trochu lidštější. Možná si za to kladl vinu. V politických vystoupeních (článek Český úděl z prosince 1969 a následná polemika s Václavem Havlem) se mohl ještě opájet iluzemi, v románu se jim ostře a hořce vysmál. V Kunderově „románovém náboženství“ má román vždy více pravdy.

Postava Jarmila je tak Kunderova vivisekce konaná na těle románové figury, která je obětována, aby se za ní jednou provždy zavřely vody. V magickém posledním obraze románu nechává Jaromila utonout jako Narcise zhlížejícího se ve vodní hladině. Jenže odlesk jeho šklebící se tváře se pak vrací jako fantom do reálného života, který s románem již nesouvisí, zato zasahuje s neobytnou zlomyslností do života jeho autora. Paradoxní je, že „Případ Kundera“ z roku 2008 (události vedoucí k zatčení Miroslava Dvořáčka z března 1950) se odehrával v situaci, kdy román Život je jinde četl v Česku jen málokdo. Svým způsobem naštěstí: scéna s udáním je podána tak sugestivně, že kdyby ji Kunderovi žalobci znali, stala by se v kauze možná hlavním „předmětem doličným“.

Milan Kundera, který vydávání svých románů v češtině po roce 1989 proměnil ve velkou hru na trpělivost, přesto román, jenž takové žhavé místo obsahuje, nyní vydal. Jistě s vědomím rizika. Zároveň snad i s vírou, že román má svou hlubší pravdu a že ta není „jinde“ než jen a jen v jeho textu.

Milan Kundera: Život je jinde. Vydal Atlantis, Brno 2016. 364 stran.