Černé úterý 16. prosince ukázalo, že Rusko se ocitlo na hraně ekonomického kolapsu. Dostalo se tam poprvé po patnáctiletém, s výjimkou celosvětové finanční krize v roce 2009, fakticky nepřerušeném období vzestupu po převzetí moci Vladimirem Putinem. Za tu dobu zažilo ekonomický skok, srovnatelný jen s Čínou. Když byl Putin poprvé zvolen prezidentem, dosahovalo HDP na obyvatele v paritě kupní síly 6825 dolarů, před vpádem na Krym koncem loňského roku to bylo 24 114 dolarů. Bylo bohatší než řada zemí Evropské unie včetně Polska a Maďarska. Platy, důchody a sociální dávky se za tu dobu zvedly na osminásobek. To je nesrovnatelné s jakoukoliv zemí. Velká část ruské společnosti vůbec poprvé okusila životní styl středních vrstev.

Putin toho dosáhl, aniž by jakkoliv změnil podstatu ruské ekonomiky, závislé na vývozu surovin a naopak na dovozu téměř všeho ostatního. Putinomika stála na třech pilířích: vysoké ceně surovin, řádu pevně řízených státních a s Kremlem kohabitujících oligarchických skupin plus plném zapojení do světových finančních trhů a snadném přístupu k levným penězům.

Tento model se 16. prosince zhroutil. Nebo přesněji řečeno, ten den se po náhlém prudkém nočním zvýšení úroků ruskou centrální bankou ukázalo, že je zhroucený. Už několik měsíců se postupně sesypávaly dva pilíře. Ropa se prudce propadla pod 60 dolarů za barel, na polovinu ceny, při níž se Putin loni pouštěl do invaze na Krymu. Putinomika počítala ještě v rozpočtu pro příští rok se 100 dolary za barel. Americké a evropské sankce velké ruské státní firmy fakticky odřízly od západních peněz. Prudký pád rublu už byl nevyhnutelným následkem. Rusko se dostalo do tvrdých kleští, z nichž není úniku.

Prezident Putin, premiér Medveděv, i Putinovi blízký ekonom Alexej Kudrin přiznali, že Rusko čeká hluboká, roky trvající krize. Přiznali také, že mezinárodní sankce byly jedním ze spouštěčů té krize. Rubl se sice daří masivní intervencí ruské centrální banky a ministerstva financí držet na hodnotě kolem 54 dolarů, na podstatě kolapsu to ale nic nemění. Lidé i firmy přestali ruské měně věřit a začali se jí masivně zbavovat. Rubl v této chvíli není volně plovoucí měnou. Takže jeho aktuální síla nic nevypovídá o tom, jak se Rusku skutečně daří. Ekonomové tvrdí, že Moskva je na tom hůř než v roce 1998, když zkrachovala. I Vladimir Putin při své pravidelné předvánoční tiskové konferenci vyzval ke změně dosavadního primitivního surovinovo-rentiérského modelu do soběstačnějšího typu hospodaření, kdy si Rusové budou schopni sami vyrobit alespoň potraviny a některé spotřební zboží.

Pád 16. prosince vyvolává tři zásadní otázky. Zaprvé: Je skutečně tak vážný a dlouhodobý, jak se z dramatických událostí druhé poloviny prosince zdá? Je to konec putinomiky posledních patnácti let, nebo jen výkyv, jaký se čas od času nevyhne žádné zemi? Zadruhé: Je ruská ekonomika schopná obratu k sofistikovanějšímu modelu, po němž volá Putin? A je toho schopná pod západními sankcemi? Třetí otázka je nejsložitější: Jak bude na hospodářský kolaps reagovat zraněný a do kouta zahnaný Vladimir Putin? Ústupem nebo zesílením agrese? A jak budou na strádání, které už jim politici s Putinem v čele přiznávají, reagovat po patnácti letech nepřetržitého vzestupu životní úrovně Rusové?

Roky v krizi

Ruské špičky docela otevřeně přiznávají, že zemi nezasáhl žádný náhodný poryv nálad na finančních trzích, ale skutečně vážná krize. Zatím nejtvrdší byl Putinův blízký spojenec, bývalý ministr financí Alexej Kudrin. Právě on je nejčastěji tipován na příštího ministerského předsedu – poté, co Putin obětuje Dimitrije Medveděva. „Dnes můžu říct, že míříme do skutečně závažné ekonomické krize. Příští rok ji ucítíme v plné síle,“ prohlásil Kudrin v pondělí těsně před Vánocemi v Moskvě. Příští rok je podle něj potřeba očekávat sérii bankrotů velkých firem a propad ratingu z investičních známek do kategorie junk (odpad). Všechny tři velké ratingové agentury už v týdnu před Vánocemi za pečlivého pozorování držely hodnocení Rusko jediný stupeň nad touto obávanou hranicí, která je fakticky signálem státního bankrotu. Tam, kde bylo Řecko poté, co se v zemi naplno rozjela ekonomická krize. To přináší prudký vzestup úroků, jak ze státních, tak firemních dluhopisů. To bude znamenat další tvrdý zásah pro ruský státní rozpočet. Z poloviny ho plní příjmy z prodeje ropy a plynu. Kudrin očekává, že ekonomika se příští rok propadne asi o 4,8 procenta. To se blíží už dříve zveřejněným odhadům ruské centrální banky.

Rusové by se podle něj měli připravit na propad reálných příjmů o 2 až 5 procent. Těžko ale říct, jak Putinova administrativa zabrání podstatně výraznějšímu snížení životní úrovně. Putinův ekonomický poradce Andrej Bělousov řekl, že inflace už letos vyskočí na 11 procent. Pro udržení reálných příjmů tak bude lidem potřeba zvednout platy i důchody. Na to ale nebudou mít peníze velké firmy, které tíží splátky dluhopisů a půjček v dolarech a dalších cizích měnách, jež se jim značně prodraží.

Miliardová záchrana bank

Vážně ohrožené už jsou velké banky, které musejí z rezervních fondů zachraňovat stát. První se dostala do potíží Trust Bank, do níž musí vláda nalít 1,9 miliardy dolarů. Ministr financí Anton Silujanov už před ruskými novoročními prázdninami a pravoslavnými Vánocemi ohlásil, že ještě do konce roku musí kabinet poslat záchranné miliardy do dvou dalších bank. Státní VTB, podle aktiv druhá největší banka v zemi, a Gazprombank potřebují dohromady 5,9 miliardy dolarů. Ruští finančníci se shodují, že to je teprve začátek. Banky ohrožuje vyvádění peněz do zahraničí, zhoršování kvality majetku a cenných papírů, které mají v aktivech, špatné úvěry a půjčky, jež poskytly v dolarech, a dlužníci je po pádu rublu mají velké potíže splácet. Ruská centrální banka už sice uvolnila regulační pravidla pro hodnocení úvěrů, i přesto by ale většina bank bez státní pomoci nepřežila. Další miliardy míří do ropných a plynařských státních firem, které se s klesajícími příjmy dostávají do vážných potíží se splácením svých zahraničních dluhů.

Moskva má i poté, co propálila miliardy na udržení kurzu rublu, slušné rezervy v zahraničních měnách – kolem 414 miliard dolarů. Jenže jen polovina z toho jsou dostupné peníze. Podle předního experta na ruskou ekonomiku Anderse Aslunda je volně použitelných jen 192 miliard dolarů. Značnou část rezerv tvoří suverénní fondy ruského státu. Z těch už se dnes drží kurz rublu a posílají výše zmíněné sumy do ohrožených bank. Ale hlavně má Rusko zahraniční závazky kolem 700 miliard dolarů. To je diametrálně odlišná pozice, než v jaké bylo při finanční krizi roku 2008. Taťána Čembarova z BNP Paribas navíc upozorňuje, že Kreml už na záchranu bank a firem na příští rok vyčlenil 143 miliard dolarů. A jen pro srovnání: v roce 2008, kdy Rusko chytlo jen nákazu finanční krize a nebylo epicentrem potíží, přišla záchrana banka na 170 miliard dolarů. Stav rezerv rozhodně nikoho nepřesvědčí, že Moskva má dost peněz na zvládnutí krize. Právě nedostatek rezerv je tím, co na finančních trzích vyvolává paniku a výprodeje všeho, co má s Ruskem cokoliv společného. Tak, jak jsme to viděli 16. prosince. Každá špatná zpráva, ať to bude Putinův politický projev, nebo snížení ratingu, pak může velmi rychle znovu odstartovat rychlý výprodej.

Držení měny v extrémních chvílích je velmi drahé. V černém týdnu po 16. prosinci stálo ruskou centrální banku a ministerstvo financí kolem 2 miliard dolarů denně.

Šejkové poženou ropu k 20 dolarům

Pak je tady ropa, jejíž cena se k hodnotám, za nichž může prosperovat putinomika ve svém dosavadním stylu, rozhodně nezvedne brzo, a možná se dokonce nezvedne už nikdy. Nemá na tom zájem ani sdružení zemí vyvážejících OPEC v čele se Saúdskou Arábií jako největším exportérem, ani Spojené státy, které jsou dnes díky ropě z břidlic největším producentem. Kartel OPEC nebude omezovat těžbu ropy, ani kdyby spadla ze současných 60 dolarů za barel na třetinu. Prohlásil to saúdskoarabský ropný ministr Alí Nuajmí, který je považován za faktického lídra dvanáctičlenné skupiny producentských států.

Podle Nuajmího OPEC skončil s dlouho uplatňovanou strategií, kdy na každý výraznější pokles ceny reagoval redukcí těžby, což mělo vyhnat cenu zpět nahoru. Novým cílem kartelu je obrana tržního podílu za všech okolností. „V ekonomickém zájmu producentů OPEC není snižovat produkci, ať je cena jakákoli. Je jedno, jestli půjde na 20, 40, 50, nebo 60 dolarů,“ řekl Nuajmí v rozhovoru pro týdeník Middle East Economic Survey. Dodal, že nad 100 dolarů, kde se ceny pohybovaly ještě letos v červenci, by se barel už nikdy nemusel dostat. Ekonomové Nuajmího vyjádření, která s rostoucí intenzitou opakuje už delší dobu, hodnotí jako zásadní změnu na trhu. „Vstupujeme do strašidelné doby pro ropný trh a po několik dalších let nás čeká hodně cenových výkyvů. Dotkne se to skoro všeho,“ řekl pro Financial Times Jamie Webster z konzultační firmy IHS Energy.

Cíl Saúdské Arábie je jasný. Jako producent s nejnižšími těžařskými náklady hodlá srazit cenu co možná nejvíc, aby tak paralyzoval těžaře v místech s vysokými náklady, ať už jsou to ropné písky v Kanadě, břidlicové formace ve Spojených státech, nebo arktický šelf v Rusku. Členské země OPEC těží ropu velmi levně. Jejich náklady se pohybují kolem pěti dolarů na barel, vše nad tuto cenu už nese zisky.

Saúdové rozhodně nemají zájem Rusku pomáhat z ekonomických ani geopolitických důvodů. Jejich ambicí je teď jednoznačně zvýšit pro země OPEC podíl na celkovém trhu s ropou. A jsou připraveni jít na hranu, kdy všechny ostatní ropné rentiérské státy v čele s Ruskem, ale také třeba Venezuelou finančně skřípnou nízkou cenou, která jim zabrání investovat do nových těžařských společností. Saúdové si tento drastický přístup mohou dovolit, jelikož nashromáždili přes 700 miliard dolarů devizových rezerv, z nichž mohou žít během hubených let. „Ať se budou snažit vydržet, jak dlouho chtějí, dříve či později je finanční tíseň donutí omezit produkci,“ čeká Nuajmí.

Tahle slova musí Vladimira Putina děsit. Saúdové s ním mají napjaté vztahy kvůli jeho podpoře Íránu (největšímu rivalu Rijádu v regionu) a režimu Bašára Asada v Sýrii. Vazby mezi ropným kartelem a Ruskem jsou ale špatné už delší dobu, od chvíle, kdy krátce po nástupu Putina k moci Moskva slíbila, že v symbióze s OPEC sníží produkci. Slib nedodržela a naopak vývoz zvýšila. Když se Rusové před posledním listopadovým zasedáním intenzivně snažili OPEC přesvědčit, aby těžbu snížil, neměli šanci. Další zasedání je v červnu a do té doby se podle šéfů OPEC s jejich těžbou nic nestane.

Dalším významným hráčem, který rozhodně nemá zájem Rusku pomáhat zvedat ceny ropy, jsou Američané. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že americkým břidličným těžařům přináší zisky cena nad 42 dolarů za barel. Než se ropa pohne k této hranici, nic omezovat nebudou.

Západu i Číně, která je v lehkém ekonomickém útlumu, levná ropa pomáhá. Podle Mezinárodního měnového fondu zvýší světové ekonomiky příští rok růst o 0,7 procenta. Nejvíce pomůže velkým rozvíjejícím se ekonomikám, které jsou více závislé na dovozu ropy – především Číně a Indii. Zjednodušeně se dá říct: co je špatné pro Rusko, je dobré pro všechny ostatní. Americká ekonomika zažívá nejrychlejší růst za posledních 11 let. Ve třetím čtvrtletí stoupla meziročně o rovných pět procent. Američané si navíc díky levné ropě užívají nejlevnější benzin za posledních šest let. Galon se prodává za 2,5 dolaru, což je o třetinu méně než loni v květnu.

Tento sled událostí nahrává Putinovi v jeho hledání vnějšího nepřítele, kterého nutně potřebuje ukazovat strádajícím Rusům. Ke scénářům typu podívejte, všichni se proti nám spikli. Na obzoru se nerýsuje nic, co by v dohledné době mohlo ruskou ekonomiku oživit a dostat ji z krize. Opoziční politik Gary Kasparov tvrdil, že Putinův režim je vážně ohrožen při ceně ropy kolem 70 dolarů za barel. Příjmy z ropy a plynu plní rozpočet Moskvy z padesáti procent. Plnily se z nich i všechny ty zmíněné rezervy. Jiné zdroje tu nejsou.

Nová putinomika

Je Rusko schopné se změnit z primitivní surovinové ekonomiky k alespoň trochu sofistikovanějšímu modelu ekonomiky, který si vlastními silami bez petrodolarů vyrobí minimálně základní životní potřeby jako jídlo nebo domácí spotřebiče, k čemuž vyzval Putin? V krátké době a bez zahraničních peněz a know-how velmi těžko. Nemá předpoklady, které by z něj rychle dokázaly sofistikovanější hospodářství udělat. Rusko nemá ani jeden ze šesti fenoménů, které britský finanční historik Niall Ferguson v knize Civilization (česky Civilizace, nakladatelství Dokořán 2014) označil za základní kameny superiorní západní civilizace. Patří mezi ně konkurence, věda, moderní medicína, vláda práva, pracovní etika a konzum. Tedy přesněji řečeno, západní konzumní standard dnes, po patnácti letech putinomiky, značná část společnosti má, ale musí ho za petrodolary dovážet ze Západu nebo si pro něj na Západ jezdit, případně se přímo stěhovat. Rusko si není schopné vyrobit a zjistit 80 procent své spotřeby bot nebo kosmetiky, 70 procent léků, 50 procent nábytku a 40 procent oblečení. O luxusnější spotřebě nemluvě. Nebo snad znáte nějaká ruské značky (s výjimkou kaviáru), po níž by toužili Evropané nebo Američané?

Peking podrží rubl

Ze žebříčku konkurenceschopnosti World Competitivness Report Světového ekonomického fóra jasně vychází, jak Rusko dopadá špatně ve všech Fergusonových kategoriích. Ze 140 sledovaných zemí světa patří Moskvě 126. příčka ve schopnosti firem vstřebávat nové technologie, 120. v zátěži, kterou pro podnikání a konkurenci představuje vládní byrokracie, 105. v sofistikovanosti produktů. Právní nejistota a překážky v podnikání jsou tam obrovské. Obrovskou slabinou je podle žebříčku i špatné vzdělání a chabá pracovní etika. Žádné apply z Ruska jen tak nevypadnou. Mimochodem, i když se srovnávají řadou českých politiků velmi oblíbené rozvíjející se země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína), je jasně vidět, že v rychlém rozvoji a sofistikaci se Moskva nemůže s Pekingem vůbec měřit. Číňané šlapou v mnoha ohledech Evropanům i Američanům na paty a jsou jim tvrdou konkurencí. Rusové nikoliv.

Pro zahraniční podnikatele, naše nevyjímaje, bylo pod Putinem rychle bohatnoucí Rusko lákavé odbytiště s dosud příliš nerozvinutou konkurencí, nabízející obrovské marže, v jiných zemí nedosažitelné. Se všemi riziky se to bohatě vyplácelo. S upadajícím Ruskem bez petrodolarů velká část těchto příležitostí zmizí.

Putinovská modernizace vůbec nebude snadná a rychlá. Vladimir Putin se už před kolapsem začal výrazně víc obracet na Čínu nebo Turecko. Podepisoval smlouvy na nové ropovody a plynovody. Peking teď může hrát pro Moskvu velmi důležitou roli jak ekonomicky, tak geopoliticky. Čína necelý týden po pádu rublu vystoupila s prohlášením, že je připravena spolu s Moskvou intervenovat na záchranu ruské měny. Čínský prezident Si Ťin-pching oznámil, že se chystá rozšířit svůj záchranný program pro země zasažené finančními krizemi i o Rusko. Peking se pro ně fakticky snaží hrát roli věřitele poslední záchrany a nahradit v ní Mezinárodní měnový fond. Peking už půjčil 2,3 miliardy dolarů Argentině nebo 4 miliardy Venezuele.

Číňané stále hledají příležitosti, kam investovat své rezervy. Dlouhodobě za ně nakupovali třeba americké vládní dluhopisy. Ve vrcholné době před finanční krizí roku 2008 napůjčovali Američanům 800 miliard dolarů. Právě zmíněný britský historik Niall Ferguson tento model vzájemné provázanosti, kdy Číňané půjčují Američanům na útratu, nazval Chimerica. V knize The Ascent of Money (česky Vzestup peněz, nakladatelství Agro 2011) Fergusson popsal, že tento model přestane fungovat ve chvíli, kdy Čína „objeví jiné sféry globálního vlivu, od Šanghajské obchodní organizace, jejímž členem je také Rusko, po vlastní neformální impérium v Africe bohaté na suroviny“. Provazování ruských surovin a čínských peněz je potřeba pečlivě sledovat.

Putin mezi finančníky a špiony

Jak na hospodářský kolaps zareaguje Putin? A jak Rusové na konec modelu, který jim přinesl patnáct let rekordní prosperity? Premiér v očekávání Alexej Kudrin jasně řekl, že Rusko se z krize nedostane bez narovnání vztahů se Západem. „Co musí prezident a vláda udělat vůbec nejdřív? Ze všeho nejdůležitější je zlepšení vztahů Ruska s jeho obchodními partnery, především s Evropou, Spojenými státy a dalšími zeměmi,“ řekl Kudrin s jasným odkazem na sankce. Ty se podle něj jako uznávaného ekonomického experta podílí na současných potížích ze 40 procent. Putin pár dní předtím odhadl jejich vliv na 25 až 30 procent. Rozhodně je to pěkná připomínka všem našim expertům, počínaje Milošem Zemanem, Bohuslavem Sobotkou a Andrejem Babišem, konče prezidentem Hospodářské komory Vladimírem Dlouhým, že sankce nefungují.

Kudrinův ústupný tón se velmi lišil od Putinova agresivního projevu na tiskové konferenci pár dní předtím, kdy obvinil Západ, že ho zklamal v jeho víře, že „nechá ruského medvěda v klidu sbírat borůvky a med“. Místo toho prý chce „ruskému medvědovi vytrhat zuby a pověsit si kůži na zeď“. Kudrin vychází z toho, v jakém stavu je Rusko už dnes. Kapitálové kontroly a omezitelná směnitelnost rublu nebyly nikdy oficiálně zavedeny. Fakticky už ale fungují. Duma přijala speciální zákon, podle nějž vybrané státní firmy nesmějí mít na účtech víc dolarů, než držely v říjnu.

Putin se ale zjevně ke zmírnění rétoriky nechystá a naopak přitvrzuje. Těsně před ruskými vánočními prázdninami podepsal novou vojenskou doktrínu. Vyhrazuje si v ní právo preventivních zásahů a zdůrazňuje nebezpečí, za něž považuje NATO, konkrétně „budování jeho vojenských kapacit a skutečnost, že se Aliance rozhodla plnit globální funkce, realizované porušováním mezinárodního práva“. Putin doktrínu podepsal jen pár dní poté, co Ukrajina deklarovala, že se chce vzdát své neutrality a má výhledově zájem o vstup do Severoatlantické aliance. Doktrína také vypichuje nebezpečí rozkladu režimu v Rusku zvenčí z „akcí zaměřených na násilnou změnu ruského ústavního pořádku, destabilizaci politického a sociálního prostředí, dezorganizaci chodu“.

Už začátkem prosince pohovořil šéf ruských tajných služeb Michail Fradkov pro agenturu Bloomberg a obvinil Spojené státy, že chtějí přes kombinaci sankcí, oslabení rublu a ropy změnit režim v Rusku a odstavit Putina od moci. „Je malým tajemstvím, že takové přání bylo oznámeno. Nikdo si nepřeje silné a nezávislé Rusko.“ Nadnárodní investiční fondy zahájily podle něj přes prostředníky spekulace proti rublu. „Každá z těch spekulací má specifické schéma a scénář a hodně účastníků,“ řekl šéf ruské špionáže.

Dá se čekat, že tradičně nevyzpytatelné Rusko bude pod ekonomickým tlakem ještě nevyzpytatelnější. Na jedné straně budou Putinovi ekonomové jako Kudrin volat po zlepšení vztahů se Západem, na druhé bude sám Putin a jeho špioni tvrdit rétoriku a obviňovat Západ ze spiknutí.

Znalci Ruska ale tvrdí, že se vyplatí očekávat spíš tvrdší linii. Putin bude testovat, co mu Západ dovolí. „Noční můrou bude, pokud se malí zelení mužíčci jednoho dne objeví v baltských zemích a vyvolají debatu o článku 5 smlouvy o Severoatlantické alianci,“ řekl v deníku Telegraph Ian Bond, bývalý britský velvyslanec v Lotyšsku. Tedy že při napadení jednoho člena NATO mu ostatní partneři musejí přijít na pomoc.

Zajímavý vhled do Putinova myšlení sepsal pro deník Financial Times Eugene Rumer, šéf ruské sekce institutu Carnegie Endowment for International Peace. Má titulek Z Putinova paralelního světa vypadá krize nadějně. „Putin pravděpodobně věří, že se z té krize dostane. Že se ceny ropy zvednou a Evropa bude brzy ze sankcí unavená a vzdá je. Ekonomika se znovu oživí, přece se zatím vždycky oživila. A je to přece příležitost zvýšit vliv na ruský byznys. Prověřit, kdo je v těžké době loajální a kdo selhal. Vybrat si vítěze a poražené. Vybrat si, kdo dostane státní pomoc a čí majetek by měl být přerozdělen.“ Oligarchové přišli už teď o miliony dolarů. O Putinovi se zatím stále píše jako o nesesaditelné veličině s podporou 80 procent veřejnosti. Jenže jak běžní Rusové zareagují, až poprvé zchudnou z pozice, kdy si užívali života středních vrstev? Kdo ví, jestli ještě platí teorie, že ruský mužik v zájmu velkého Ruska a jeho vůdce vydrží všechno.

Rumer upozorňuje na další podstatnou věc: „Západní politika ignoruje velký problém: sankce proti Rusku rozhodně nepomohly Ukrajině. Potřebuje miliardy dolarů, aby nezkrachovala a nemusela projít šokovou terapií – od řezání sociálních dávek po zvýšení cen plynu, které po ní žádá Západ. Nikdo jí ty peníze nenabízí. Toho si Putin nemůže nevšimnout. Nespokojí se s Krymem nebo východem Ukrajiny. Potřebuje celou Ukrajinu. Může dost dobře počítat s tím, že politický a ekonomický tlak na Kyjev mu půjde na ruku,“ píše Rumer.

Vypichuje podstatnou věc: na hraně bankrotu je nejen Rusko, ale i Ukrajina. Ten, kdo bude platit, získá vliv. Na to všechno je potřeba pro porozumění tomu, co se skutečně děje, myslet. S jednoduchým fanouškovským dělením ve stylu, kdo je „proruský“ agent Kremlu a kdo „proukrajinský“, v němž se loni nesla domácí politická a veřejná debata, si letos ten, kdo má ambici pochopit, rozhodně nevystačí.