Dvacet let v prosinci uplynulo od chvíle, kdy byla podepsaná daytonská dohoda stvrzující konec krvavé války na území Bosny a Hercegoviny. O generaci dál je čas se ohlédnout: byl Dayton úspěchem, nebo moc důvodů k radosti není? Prvoplánový pohled je jasný: od podpisu dohody nedošlo na území Bosny a Hercegoviny k větším násilnostem, panuje mír. Pokud bychom se na dnešní stav podívali optikou konce roku 1995, byl by to velmi optimistický pohled. Zdaleka ne každý tehdy sdílel přesvědčení, že se křehký mír podaří udržet. Potud úspěch. Podrobnější pohled pod povrch a zejména odhady budoucího vývoje však vykreslují mnohem méně příznivý obrázek.

Rozdělená země

Naděje, že se v Bosně a Hercegovině podaří po ukončení násilností obnovit multietnickou společnost, se totiž zjevně nenaplnily. Stát zůstává striktně rozdělen podle etnického a náboženského klíče prakticky ve všech oblastech života, od běžné každodenní administrativy přes školství až třeba po soudy. Každá ze dvou „polovin“ země, tedy Federace Bosny a Hercegoviny na jedné straně (zde žijí především muslimští Bosňáci a katoličtí Chorvaté) a Republika srbská (s převážně pravoslavným srbským obyvatelstvem), má svoje vlastní. K mísení obyvatelstva dochází jen minimálně a obyvatelé zmíněných entit žijí daleko více „vedle sebe“ než spolu. Často je přitom slyšet skřípění zubů. Takové, o němž je jasné, že cesta od něj ke zbrani nemusí být dlouhá.

Jedním z problémů je skutečnost, že Federace Bosny a Hercegoviny a Republika srbská jsou plošně skoro stejně velké a ani rozdíl v počtu obyvatel není nijak zásadní (poměr je asi 62:35 ve prospěch Federace, zbytek žije v separátní enklávě Brčko). Pokud existuje mezi takovými podobně silnými skupinami vzájemná nevraživost, málokde ve světě to funguje. V Evropě máme vzdáleně podobné uspořádání v Belgii (Vlámové vs. Valoni), což je ovšem země s dost dlouhou demokratickou tradicí – a i tam s tím mají, jak známo, potíže. V B+H je navíc „federální“ problém umocněn tím, že hranice mezi oběma entitami mají velmi komplikovaný průběh, Republika srbská dokonce netvoří ani územně spojitý celek.

Drahý stát

Spravovat takovou zemi by bylo složité a nákladné i v případě, že by ke vzájemnému soužití byla dobrá vůle. Ta ovšem v B+H u nemalé části obyvatel zjevně chybí. Úřadů a úředníků má stát kvůli komplikovanému systému tolik jako v přepočtu na populaci žádná jiná evropská země. Jak Federace Bosny a Hercegoviny, tak Republika srbská mají vlastní „vlády“ a „parlamenty“; Federace se navíc ještě dělí na deset kantonů, opět s vlastními „vládními kabinety“, čtyři z těchto kantonů přitom nemají ani 100 000 obyvatel. Duální je soudnictví – na celostátní úrovni existuje jen ústavní soud –, dále samozřejmě školství, zdravotnictví atd. Celostátní, federální tělesa jsou naopak co do pravomocí slabá, obsazovaná podle závazných etnických klíčů. Nejsilnější mocenskou pozici v B+H pak zastává tzv. Vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu jmenovaný EU (tedy zvenku) a vybavený rozsáhlými pravomocemi – mj. může odvolat jakéhokoli státního úředníka.

Otázkou je, zda při této konstelaci lze takový útvar vůbec nazývat plnohodnotným státem. A je jasné, že tohle všechno stojí mnoho peněz, které by přitom byly velmi potřeba jinde. Odhady nákladů na výdaje vlády se značně liší, každopádně se jedná o desítky procent HDP. Čímž se dostáváme k ekonomické kondici země, která zůstává zoufalá i podle nenáročných balkánských měřítek. Hrubý domácí produkt na obyvatele, měřeno paritou kupní síly, tedy ukazatel zohledňující skutečnou cenovou hladinu v zemi, řadí B+H do společnosti zemí, jako je Svazijsko nebo Kuba, daleko za všechny ostatní bývalé jugoslávské republiky. V porovnání se Slovinskem (29 900 USD / hlavu a rok) je na tom Bosna a Hercegovina (9 900) třikrát hůře a znatelně zaostává i za hospodářsky slabým Srbskem či Makedonií (obě země 13 400). Nezaměstnanost zůstává nebývale vysoká (oficiální údaj hovoří o 44 %), zahraniční investoři se do země s nejistou budoucností a slabou vymahatelností práva nehrnou. Na závadu je nevhodná skladba vesměs zastaralého průmyslu, implementovaného sem v dobách socialistické Jugoslávie (situace podobná té na Slovensku po roce 1990). Zahraniční turistický ruch zůstává slaboučký, problémem je dopravní odlehlost i obtížný přístup k moři (země má jen asi 20 kilometrů jadranského pobřeží).

Hlasování nohama…

Obyvatelé B+H neveselou ekonomickou realitu prožívají dnes a denně a mnozí své pocity dávají najevo emigrací za prací, hlavně do západní Evropy. V Bosně a Hercegovině sice během posledních dvaceti let paradoxně došlo „jen“ k podobnému úbytku obyvatel jako v blízkém Bulharsku či Rumunsku, kde žádná válka nebyla, faktem však je, že mnoho nominálních rezidentů B+H tráví většinu roku v zahraničí a přijíždějí „domů“ jen jednou či dvakrát za rok. Bosna a Hercegovina ztratila během posledních 25 let hrozivých 13,5 % obyvatel a exodus stále pokračuje. Pro srovnání: je to podobné, jak kdyby v Česku dnes žilo nikoli 10,5 milionu obyvatel, ale pouze 9 milionů. Odcházejí samozřejmě hlavně mladší a schopnější, častěji muži, a je jasné, že mnozí se do země natrvalo již nikdy nevrátí.

… a taky dělohami

Ještě chmurnější vyhlídky navozuje pohled do demografických statistik Bosny a Hercegoviny. Úhrnná míra plodnosti (tedy průměrný počet dětí, jež se narodí jedné ženě) totiž v současnosti dosahuje hodnoty pouze 1,27, což zemi posílá na samý chvost světových tabulek – i taková Ukrajina je na tom o dost lépe. K tomu, aby se udržel alespoň stabilní, tedy neklesající počet obyvatelstva, musela by plodnost dosahovat minimálně úrovně 2,1. Což je představa z říše snů. A to by ještě musel být splněn předpoklad (v tomto případě zcela nereálný) nulového migračního salda; ve skutečnosti ovšem, jak bylo naznačeno výše, země zahraniční migrací ztrácí.

Fakt, že se zde rodí extrémně málo dětí, svědčí v první řadě o tom, že v Bosně a Hercegovině panuje u velké části rezidentů pesimistická nálada a nevíra v budoucnost. Je to situace podobná té, k níž dochází prakticky všude během delších válek, kdy se demografické křivky vždy ohýbají směrem dolů. Pokud by takový vývoj měl pokračovat po několik dalších desetiletí, znamenalo by to jediné: obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny se postupně natolik „smrskne“ a asimiluje do okolních, demograficky úspěšnějších celků (přinejmenším bosenští Srbové by zřejmě nebyli proti), že země jako taková přestane existovat.

Je tedy otázkou, zda je současný koncept Bosny a Hercegoviny jako jednotného státu vůbec životaschopný. Paradoxně to možná nebude etnická, případně náboženská nevraživost, která způsobí jeho kolaps. Větším problémem se v současnosti jeví ekonomická impotence a zoufalý demografický stav. Kudy přesně vývoj půjde, je ale těžké odhadovat. Za dalších dvacet let snad budeme chytřejší.