Je konec roku a pro jeho osobnost Angelu Merkelovou se zdá, že se nakonec vše v dobré obrátí. Nejenže na ni padla volba v každoroční anketě amerického časopisu Time, alespoň načas skončil i pád její popularity a v pondělí 14. prosince na sjezdu Křesťanskodemokratické unie (CDU) v Karlsruhe tisícovka delegátů odměnila svou předsedkyni potleskem vestoje. Ovace trvaly deset minut a duch sounáležitosti v sále musel být skutečně působivý, když spolu s delegáty spontánně vstaly a tleskaly například i redaktorky kdysi legendárního Spiegelu.

Hodinu tu Merkelová od řečnického pultíku ospravedlňovala svou liberální přistěhovaleckou politiku, jak se dalo, připomněla dokonce Adenauerovo a Erhardovo heslo z 50. let „Blahobyt pro všechny“, čímž delegátům implicitně sdělila, že slovem „všichni“ už moderní politik nemyslí všechny občany svého státu, nýbrž že má závazky k populaci celého světa. Kromě toho kancléřka slíbila, že příští rok bude chtít „citelně redukovat“ příliv imigrantů, avšak ani teď, čtyři měsíce od vypuknutí krize, nedokázala vysvětlit, jak toho chce dosáhnout. Delegáti si museli vystačit s floskulemi o jakémsi evropském řešení a budoucí domluvě s Tureckem.

Frustraci si nespokojená část delegátů vybila o pár hodin později, když nechali propadnout reformu stranických stanov, ukázkově zástupné téma. Za osobnost roku to schytal nebohý generální tajemník strany, který předtím na reformě usilovně pracoval.

CDU se někdy říká Kanzlerwahlverein, spolek pro volbu kancléře. Užitečnost bývá oboustranná: dokud má unie svého populárního kancléře, může v různých volbách, vedle celostátních především v šestnácti zemských, počítat s tzv. kancléřským bonusem. Skromně a střízlivě vystupující Merkelová se dlouhá léta křesťanským demokratům, kteří ztráceli i ve svých tradičních baštách a ve velkých městech přicházeli o jednoho primátora za druhým, jevila jako záchrana aspoň na celostátní úrovni. Od září, kdy Merkelová fakticky zlegalizovala otevření hranic pro běžence z Blízkého východu a Afriky, ale v různých průzkumech začala padat a spolu s ní i strana – v meziměsíčním srovnání sice jen o jedno dvě procenta, nicméně pro partaj zvyklou žít nad 40 procenty je i 35 procent, kde se před koncem roku ustálila, důvod k nervozitě.

CDU je disciplinovaná strana, ve své šedesátileté historii ještě nikdy svému kancléři neudělala nic, co by si mohl vyložit jako podraz. (Na rozdíl od sociálních demokratů, kteří podrazili oba své úspěšné kancléře, Helmuta Schmidta i Gerharda Schrödera – a vzápětí putovali do opozice.) Pokud by však pomalý setrvalý pád z podzimu pokračoval, musel by ho i tento Kanzlerwahlverein začít řešit. Podíl Němců, kteří jsou proti politice otevřených hranic pro běžence z muslimského civilizačního okruhu, se po přechodné letní euforii ustálil na dvou třetinách. Stěžejní otázka tedy zní: Jak to, že se tato výrazná lidová opozice v klíčové otázce kancléřčina vládnutí zatím neprojevila v drastickém propadu její popularity?

Angela Merkelová nikdy nevynikala originálním myšlením. Před větou, „my to zvládneme“, s níž už čtyři měsíce hypnotizuje zemi, která netuší, co to „to“ je, proslula podobně nenápaditým výrokem, že k její politice (záchrany eura, zavření jaderných elektráren aj.) „není žádná alternativa“. Občas proto o Merkelové její kritici posměšně referují jako o Tině. TINA je zkratka pro anglické There Is No Alternative (původně se TINA říkalo Margaret Thatcherové, která svou razancí byla proti pasivní Merkelové pravý opak).

To, že není alternativa k její politice, si Merkelová může dovolit říkat proto, že německá politika nemá mocenskou alternativu k Merkelové. Proč? Kdyby takto bezhlavou přistěhovaleckou politiku uskutečňoval sociálnědemokratický kancléř, CDU by ji rozcupovala. Ale protože platí zásada, že „napravo“ od CDU se nic netoleruje, riskuje každý, kdo by kritizoval kancléřku z CDU, že bude označen za „pravičáka“, což ve zdeformované politické terminologii našich sousedů znamená za „nacistu“.

Dokud se do prostoru, kde se smí kriticky uvažovat o muslimském přistěhovalectví, nepohne obrněné vozidlo CDU, za nímž vznikne chráněný prostor i pro řadové pěšáky, je pobyt v této zóně nebezpečný.

Cože, v demokratické zemi, kde je svoboda garantovaná už 70 let, existují nějaké nebezpečné zóny v diskusi kromě podněcování násilí? Skutečně, po vypuknutí migrační krize se kultura veřejné diskuse v Německu dramaticky propadla, hraničí se zastrašováním názorových oponentů a v některých případech dospěla na hranici profesní likvidace. Pokud se vám takové tvrzení zdá přehnané, tady je několik příkladů.

Facebooková policie

Hitem německého podzimu se staly úvahy o vzniku facebookové policie, která bude procházet diskusemi, monitorovat a mazat rastistické nebo proticizinecké posty. Kdo ale přesně určí, co ještě není „hecování“ a co už je? Kancléřka i spolkový ministr spravedlnosti Heiko Maas vyvinuli velký tlak na firmu Facebook, aby německý Facebook začala monitorovat svými silami. Ale k monitorování přispívá i německý stát.

Ministr Maas je například politickým patronem Nadace Amadeu-Antonio, kterou vede bývalá novinářka Anetta Kahaneová (v letech 1974 až 1982 spolupracovnice východoněmecké Stasi) a jež se za pomoci státních grantů zaměřuje na boj proti tzv. pravicovému radikalismu. Letos si nadace ke svým dosavadním úkolům přibrala ještě odkrývání neonacistického, fašistického a rasistického živlu na sociálních sítích. Na webu nadace v návodu, jak odhalit „nácky na Facebooku“, bylo mezi poznávacími znaky uvedeno i lajkování „pravicově extremistických kapel, stran, organizací, akcí, internetových kampaní například proti… euru, proti tzv. multi-kulti šílenství“. Vida, jak blízko je k Hitlerovi od kritiky eurozóny nebo multikulturalismu. Kritiku multikulturalismu před pěti lety sdílela i jistá Angela Merkelová a teď znovu na sjezdu v Karlsruhe označila multi-kulti za „životní lež“ progresivního Německa. Tímto způsobem vzniká mezi lidmi nejistota, co je a co není trestné. Trestné nejspíš nebude to, co zrovna teď říká kancléřka, naopak je trestná kritika kancléřky „zprava“.

Je suis Akif

Akif Pirincci přišel s rodiči do spolkové republiky z Istanbulu, když mu bylo deset. V roce 1989 prorazil jako spisovatel, německá veřejnost ho zná coby autora úspěšných detektivek psaných z kočičí perspektivy. Asi před pěti lety se Pirincci začal intenzivně míchat do politiky. Stojí hodně napravo, muslimské výchově navzdory je ateista a nesnáší islám. Pirincci je od pohledu podivný patron, rád mluví sprostě, šokuje, svou nesmiřitelností může připomenout nebožtíka českého spisovatele Jana Beneše. A tohoto provokatéra si v půlce října na demonstraci ke svým prvním narozeninám pozvalo do Drážďan protiislamistické hnutí Pegida.

V Drážďanech Pirincci nezůstal nic dlužen své pověsti (Zelené, kteří kdysi požadovali dekriminalizovat pedofilii, charakterizoval jako „Kinderfickerpartei“), ale jen z jedné jeho věty se urodil skandál. Tu větu spisovatel uvedl čerstvou historkou z jednoho města v Hesensku, kde starosta na schůzi s občany diskutuje o plánovaném azylovém domě a znepokojenému občanovi, který tam azylový dům nechce, doporučuje, ať se eventuálně z Německa vystěhuje on sám. To jsou oni, volá Pirincci, naši mocipáni, kdo by se nejradši zbavil všech těch, kteří mají odvahu jim veřejně odmlouvat. „Byly by samozřejmě i jiné možnosti, ale koncentráky jsou toho času bohužel mimo provoz.“

Z celého výroku novináři až na výjimky citovali jen poslední větu, a tak vznikl dojem, že nikoliv vláda své kritiky, ale Pirincci chce posílat do koncentračních táborů – uprchlíky. Většina redakcí takto brutálně dezinformovala své čtenáře a diváky ještě řadu dní po demonstraci v Drážďanech, ačkoliv už za několik hodin bylo možno si inkrimovaný projev přečíst nebo poslechnout na internetu.

Fantazie v kauze Pirincci bledne před realitou. Nejdřív úspěšného spisovatele stáhl ze své nabídky Amazon, smlouvy mu vypovědělo jeho nakladatelství Random House. Knižní velkoobchod ho přestal distribuovat, jeden pokrokový majitel antikvariátu v Hammu pozval dokonce čtenáře k veřejnému drcení Pirincciho knih, než si to, snad pro zjevné paralely s pálením knih nacistickými studenty v Berlíně roku 1933, rozmyslel.

Mým favoritem v aféře Pirincci se však stává dramaturg televize 3sat Dominik Brückner. Veřejnoprávní 3sat už „po Drážďanech“ vysílala film natočený podle jedné Pirincciho knihy. Na e-mailovou stížnost fiktivního rozhořčeného diváka dramaturg Brückner odepsal, že film byl zařazen do programu ještě před demonstrací Pegidy: „Máte ale naprostou pravdu, že po posledním vývoji a naprosto oprávněném bojkotu jeho knih jsme od promítání filmu měli upustit. Jednoduše nám to uteklo mezi prsty, za což se vám z titulu dramaturga pro hrané filmy omlouvám. Buďte aspoň ujištěn, že licence na film byla koupena a zaplacena už předtím, tedy že autorovi tímto odvysíláním nevznikl žádný finanční zisk. A upozorním i ostatní dramaturgy v jiných programech ARD, pokud by snad některému z nich nebylo známo, že tento film je adaptací díla pana Pirincciho.“

Prozatímní konec aféry Pirincci tak legrační není. Aby velká média nevykládala jeho koncentrákovou větu pokrouceně, musel spisovatel nasadit právníka. Podle posledních zpráv se pokouší prodat svůj domek v Bonnu a stěhuje se neznámo kam, nejspíš pryč z Německa.

Někdy jdou naštěstí rejpalové sami. Lotyšský režisér Alvis Hermanis ukončil spolupráci s hamburským Divadlem Thalia, protože prý nechce být spojován s divadlem, které se přeměnilo na „refugees-welcome-center“. Drtivá většina reakcí v novinách se nesla ve známém duchu: Ať si jde. Komentátor veřejnoprávního Deutschlandradia napsal něco, co by našinec po Rudém právu a Antichartě už nepovažoval za možné: „Možná že je Alvis Hermanis významný divadelní umělec – ode dneška se ale sám postavil mimo společnost lidí, kteří lidem s jiným přesvědčením hned nevypovídají válku. Divadlo těch, kdo nemají v úctě hlasatele nenávisti a kdo se radši snaží o spolužití a konsensus, takové divadlo někoho, jako je Hermanis, nebude postrádat.“

Pragováci z Berlína

Po atentátech v Paříži si různá média na východ a na západ od Německa (Echo24, Daily Telegraph aj.) všímala, že minimálně jeden, pak dva, dnes už můžeme napsat, že tři až čtyři atentátníci přicestovali 3. října na uprchlickém člunu do Řecka, kde se zaregistrovali jako uprchlíci ze Sýrie. To sice nevypovídá nic o dnešních žadatelích o azyl (všichni útočníci vyrostli ve Francii nebo v Belgii), ale nějakou výpovědní hodnotu o rizicích merkelovské politiky otevřených hranic asi přece jen mít bude.

V Německu se tato evidentní souvislost stala okamžitě tabu. Když se ji pokusil vypíchnout bavorský ministr financí Markus Söder, byl okamžitě okřiknut svým stranickým šéfem. Zbývá opoziční Alternativa pro Německo (AfD), ale to je přece krajní pravice.

Kromě AfD si zmíněnou souvislost dovolit formulovat ještě katolický publicista a externí komentátor deníku Welt Matthias Matussek. Nikoliv na stránkách novin, pouze na svém Facebooku v bezprostřední reakci napsal: „Myslím, že teror v Paříži dodá i našim debatám o otevřených hranicích a čtvrt milionu neregistrovaných islámských mladíků v zemi zcela nový, čerstvý směr.“ Post zakončil smajlíkem.

Potřebu distancovat se od facebookového postu externího autora vzápětí pocítil sám šéfredaktor Weltu a Mattuskovo vyjádření označil za „pošahané“. Následující den vydavatelství oznámilo, že „s okamžitou platností vypovídá Matussekovi smlouvu“. Proti zvěstem, že Matussek toho dne na poradě šéfredaktorovi vmetl do tváře, že sám je „pošahanej sráč“ (neboli: Mattusek není obětí cenzury, ale vlastní klackovitosti), se autor brání soudní cestou. Nic takového prý šéfredaktorovi neřekl – nebylo ani kde, zmíněné porady se totiž vůbec nezúčastnil.

Mattusek patří k neznámějším konzervativním autorům v zemi, Welt býval přední konzervativní deník Německa, tím už ale nějakou dobu tak úplně není. Když tu Mattusek před dvěma lety uveřejnil komentář s titulkem „Jsem homofob. A je to tak dobře“, byla to ve skutečnosti polemika s agresivním stylem, jímž bývají veřejnosti vnucována tzv. práva homosexuálů. Přesto dva redaktoři pod jeho text nechali dopsat poznámku, že oni dva „jsou jiného názoru“. Kdysi to ve velkých novinách chodilo tak, že vycházely i provokativní komentáře, s nimiž nemusel každý v redakci souhlasit. Ale doba velkých novin skončila zřejmě i v Německu.

Ve Weltu se Mattusek od svého „homofobního“ komentáře proměnil v trpěného hosta, který začíná být na obtíž. A když si teď dovolil naznačit, že i Merkelová nese a ještě ponese svůj díl zodpovědnosti za teror islamistů v Evropě, rozchod byl dokonán.

Rozejděte se, venku jsou tři anarchisti

Politickým ekvivalentem této nesnášenlivosti v médiích je záchazení s pravicově populistickou Alternativou pro Německo a s protiislámským hnutím Pegida v Sasku. Z obou formací, především zevnitř Pegidy, v posledních měsících zaznívají i skutečně odpudivé hlasy. Ale obě se evidentně pohybují na půdě ústavy, jinak by ministerstvo vnitra muselo požádat soud o jejich zákaz.

Přesto dvě třetiny Němců souhlasí s tím, aby byly špičky Pegidy postaveny pod dohled kontrarozvědky (myslí si to trochu masochisticky i třetina účastníků demonstrací Pegidy). Ministr spravedlnosti Maas nadto doporučil, ať se kontrarozvědka začne starat i o AfD. Proč? Jsou snad požadavky zavřít hranice a přiznávat azyl jen lidem skutečně politicky pronásledovaným, tedy požadavky zcela běžné ve všech zemích kolem Německa, dostatečným důvodem, aby se o někoho zajímala tajná služba?

Dnešní národovečtěji zaměřené vedení AfD bývá často prezentováno jako přímý politický soused neonacismu. Berlínský divadelní soubor Schaubühne od podzimu uvádí agitku Fear, která má být pojednáním o několika veřejně známých ženách na „pravici“. Předsedkyně AfD Frauke Petryová se tu ocitla v jednom pytli s Beate Zschäpeovou, vyšinutou gruppie dvou neonacistických teroristů, kteří měli na svědomí sérii vražd mezi přistěhovalci.

Petryovou novináři rutinně dávají do kontrastu k minulému vedení, jemuž dominovali klasičtí liberálové a profesoři ekonomie. Ale dokud byl šéfem AfD profesor Bernd Lucke, musel se před výtkami z blízkosti k nacismu hájit úplně stejně jako teď Petryová. Na YouTube ještě visí záznam incidentu, který Lucke se svou ženou zažil v ICE z Berlína do Kolína nad Rýnem. Luckeovi sedí v bistrovoze, kde si jich všimnou fanoušci fotbalového Kolína a „náckovi“ Luckemu začnou nepříjemně vyhrožovat. Vyzývají další hosty v bistru, ať zvedne ruku, kdo je proti vysazení Luckeho z vlaku (nezvedne ji nikdo). Policie na všech stanicích, kde vlak staví, musí hlídkovat na peroně. A jak tuto ubohost otvítoval poslanec SPD a bývalý předseda její mládežnické organizace? „Dnes mám 1. FC (Kolín) ještě radši.“

Incident se stal letos v dubnu, od té doby se Alternativa dostává pod čím dál větší tlak. Smlouvy na pronájem prostorů, kde chce konat schůzi, jí bývají na poslední chvíli vypovídány. Je to ze svobodné vůle majitelů, nebo pod nátlakem krajní levice? V listopadu měla AfD celostátní sjezd v Hannoveru. Už to byla volba z nouze, deset dní před sjezdem straně zrušili dohodnutý pronájem v Kasselu, Kongresové centrum v Hannoveru naštěstí patří městu a obec musí ze zákona každé na vnitru zaregistrované straně propůjčit své prostory. Ale ani v Hannoveru nebyl klid. Například Congress Hotel zrušil na poslední chvíli rezervaci pokojů deseti delegátům sjezdu – prý kvůli bezpečnosti. (Před kongresové centrum byla ohlášena protestní demonstrace, téměř polovinu demonstrantů pak tvořili levicoví radikálové. Hrdinský management hotelu měl „obavy z konfrontace“.) Případy, kdy i policie AfD doporučila ukončit nebo nepořádat nějakou akci s vysvětlením, že jsou ohlášeny protesty, a policie tak účastníkům nemůže zajistit bezpečnost, se množí, především na lokální úrovni.

V Mohuči zaměstnanci Státního divadla přišli na skvělý způsob, jak sabotovat mítink Alternativy, která ho přitom řádně nahlásila na náměstí vedle divadla. Přijdou v sobotu, shodou okolností ve stejnou dobu, kdy začíná mítink, na zvláštní nácvik sborového zpěvu, začnou zpívat a otevřou okna na náměstí. Asi to všechno má být boj za demokracii, ve skutečnosti se tu masivně porušuje shromažďovací právo. Výsledkem je, že kolem jediné politické strany, k níž by mohli utíkat konzervativněji naladění voliči CDU, a tím ohrozit samotnou politickou základnu kancléřky, vznikl sanitární kordon.

Mezi námi Němci

Allenbašský institut, nejlepší agentura pro výzkumy veřejného mínění v Německu, vypracoval v říjnu studii se dvěma převratnými poznatky: 43 procent respondentů má dojem, „že v Německu nelze svobodně vyjádřit svůj názor na situaci kolem uprchlíků a že si člověk musí dávat velký pozor na to, co řekne“. Ještě zajímavější je druhý nález: „Už před několika týdny, kdy většina ještě pořád tvrdila, že jejich region je schopen přijímat další uprchlíky, titíž respondenti většinou vypovídali, že mezi jejich příbuznými, přáteli a známými jasně převažuje odmítavý postoj. Mezitím 69 procent respondentů ze svých osobních hovorů vyvozuje, že velká většina obyvatelstva přijímání dalších uprchlíků odmítá.“

Tak ohromný protimluv má jediné možné vysvětlení: Němci se bojí říci svůj osobní názor dokonce už i pracovníkům agentury pro výzkum veřejného mínění, a tak ani agentuře nezbývá než zjišťovat reálné nálady v obyvatelstvu nepřímo. Jen zčásti za to může politická korektnost, ta je například v Británii podobně rozvinutá, a přece když jde do tuhého, jako že tváří v tvář novodobému stěhování národů jde, jde fajnovost stranou. Ale Británie, Francie, Nizozemsko a další evropské země neměly Hitlera a po válce nevyrůstaly v takovém strachu z recidivy.

Vzhledem k tomu, že Německo má v ústavě garantovanou svobodu názoru, jsou nálezy Allensbachu vlastně absurdní. Ta čísla vypovídají o společnosti, která se nechala ovládnout neformální cenzurou. Ale v těch číslech se taky skrývá značná část vysvětlení, proč se Angela Merkelová přes všechen neklid a obavy veřejnosti pořád drží a udrží minimálně do příštího kola uprchlické krize.