Volbám v Německu nechyběly zápletky a drama. V jiném smyslu ale byly naprosto nudné. Je pravda – abychom se vrátili k první rovině – že s vítězem voleb, jímž jsou sociální demokraté (SPD), se ještě před čtvrt rokem zacházelo jako s outsiderem, a vyslání ministra financí Olafa Scholze do souboje o úřad kancléře se bralo jako úkol z povinnosti. Scholz za pět měsíců dokázal vytáhnout stranu o deset procent, což je skvělý výkon. Přesto je 25 procent pro SPD historicky vzato špatný, přesněji řečeno třetí nejhorší výsledek v dějinách stany. Relativně dobře se vyjímá jen na pozadí historického debaklu křesťanských demokratů (CDU/ CSU). Pro ty je 24 procent dosažených pod vedením Armina Lascheta bezkonkurenčně nejhorší číslo od založení strany po druhé světové válce.

Třetí s 14 procenty, a přece svým způsobem první skončili Zelení. Od minulých voleb si polepšili víc než o třetinu, což se ale dá vzít i z opačného konce a tázat se, jak je možné, že po většinu uplynulého parlamentu byli lídři strany s necelými 9 procenty nejčastějšími hosty televizních talk show. Odpověď je taková, že správci veřejného prostoru se masáží veřejnosti pokusili o uspíšení vývoje, který i tak ve společnosti probíhá.

S výjimkou pravicové Alternativy pro Německo (AfD) je program všech stran v klimatické politice derivátem zeleného originálu. Cíl uhlíkové neutrality přijali všichni – od kdysi starosocialistické SPD přes kdysi konzervativní CDU/CSU až po kdysi klasické liberály z FDP. Není jasné, jak přesně si liberálové představují dosažení uhlíkové neutrality tržní cestou a proč se vlastně vymezovali proti Zeleným coby proti straně zákazů (Verbotspartei). Emisní povolenky nejsou žádné tržní řešení, volný trh a povolenka jsou jasný protimluv. Povolenek se centrálně přiděluje určité množství, čímž nejvyšší mozek lidstva předem určil jejich cenu.

Trvalý posun k zelené dogmatice by se neodehrával tak hladce, kdyby nebylo dlouhé prosperity, jež se do Německa vrátila v druhé polovině vládnutí Angely Merkelové. Zatímco prvních dvacet let po sjednocení země v roce 1990 bylo pro průměrného Němce obdobím stagnace příjmů, po roce 2010 rostly s HDP i platy. Nezaměstnanost za stejnou dobu spadla na polovinu a na „česká“ čtyři procenta. Až do korony stát hospodařil s rozpočtovými přebytky. Tato prosperita byla založena zčásti na nízkých úrocích, které lidem umenšují budoucí penzi, a zčásti na hodnotě eura, které po většinu té doby bylo zhruba o 20 procent slabší, než by byla samostatná německá měna (odhad ekonoma Hanse-Wernera Sinna). Tím se zlevňuje německý vývoz do světa.

Pro nás jako členy Evropské unie, v níž se sice neodehraje všechno podle představ Německa, ale v níž se nic nemůže stát proti jeho vůli, jsou na těchto volbách důležité dva trendy. Vedle otázky klimatu panuje v německé politice široká shoda i na dalším prohlubování evropské unifikace. To první je obsah, to druhé rámec, v němž bude jednodušší vnucovat konkrétní politiku celé Unii. I v otázkách evropské integrace nachází německý volič, který nemá žaludek na volbu národně a v některých elementech nacionalisticky orientované AfD, jen různě odstíněnou stejnou nabídku. Olaf Scholz, tázaný, jestli je cílem jeho strany evropská federace, nedávno odpověděl, že samozřejmě, a to už od roku 1925. Křesťanský demokrat Laschet je o stupeň opatrnější, výslovně odmítl, aby se z loni přijatého programu EU pro obnovu po pandemii stala trvalá dluhová unie. Ovšem s federální Evropou nemá problém ani on, ani FDP, natož Zelení, pro něž je Evropa větším vehiklem k záchraně planety.

Na tomto základním směřování Německa volební neděle nic nezměnila, jen ho prohloubila. Přitom teprve změna v Německu je předpokladem pro obrat k rozumnější, lidštější, zdrženlivější Evropské unii. Zatím je taková změna rok od roku chiméričtější. Chybí pro ni základní předpoklad – svobodná atmosféra, otevřená veřejná diskuse.

Pro člověka, který v Německu nežije anebo tamní dění detailně nesleduje, je skoro nepředstavitelné, do jakého stupně bylo v éře Merkelové zglajchšaltováno. Mluvíme tu o zemi, v níž je kontrarozvědka nasazena do boje proti politické konkurenci (AfD) a ředitel služby, který se na této stigmatizaci opozice nechtěl podílet, byl vyhozen. Mluvíme o zemi, v níž jsou protivládní mítinky občas znemožňovány ve zvláštní symbióze policie a Antify, která i protesty proti nošení roušek považuje za projev fašismu. S Antifou spřízněné nevládky přitom dostávají státní granty na „boj s pravicí“. Mluvíme o zemi, v níž se herci, kteří společně vystoupili proti lockdownu, dočkali výzvy televizního radního a politika SPD, aby jim státní divadla a veřejnoprávní televize vypověděly smlouvy (asi třetina umělců odvolala). Mluvíme o zemi, v níž je dirigentovi světové úrovně Christianu Thielemannovi v Drážďanech ukončena smlouva za to, že neprojevoval politickou uvědomělost. Mluvíme o zemi, jejíž nejpopulárnější satirik, hvězda veřejnoprávní ZDF Jan Böhmermann, zesměšňuje výlučně odpadlíky od hlavního proudu a sestavuje seznamy kacířů, jimž by měl být uzavřen veřejný prostor. Mluvíme o zemi, v níž podle nedávné studie Allensbachova institutu jen 59 procent obyvatel má odvahu říkat své názory v kruhu přátel a jen 18 procent na veřejnosti.

Bez otevřené atmosféry není reálné, že by se v Německu znovu otevřela diskuse o přistěhovalecké politice, neřkuli o klimatické politice. A protože dogmatičtější je na Západě už dlouho levice, měla by CDU odejít, respektive být vytlačena. To je první předpoklad, aby se z této pořád velké subkultury stala mohutná základna, v níž se začne množit virus svobodomyslnosti. Šance na odchod dosud naprosto konformní CDU na vidrholec byla ve dnech bezprostředně po volbách asi poloviční.