Situace je vážná. Všichni to tak trochu vědí – nebo alespoň tuší. Kam bychom se jenom mohli z té dnešní přiotrávenosti, z té krize pohnout? A za kým? Tápeme, ale naštěstí je tu on, máme prostě kliku. Někdejší premiér a předseda sociální demokracie Jiří Paroubek projevil ochotu se do strany, z níž odešel, zase vrátit a pomoci jí dosáhnout bývalé slávy. Vlastně ne – pomoci jí dosáhnout slávy, proti níž bude ta někdejší jen taková slávička, co nestojí za řeč.

Jeho bývalí spolustraníci, přinejmenším ti pražští, neotevírají svou náruč zrovna entuziasticky. A mně je to – bez ironie – líto. Protože jak jsem si s překvapením uvědomil, chci Jiřího Paroubka vídat ve zprávách. Se sladkým smutkem v srdci po tom toužím. Jsem kvůli němu nostalgický.

Žijeme v rychlé době. Nárok na nostalgické stýskání přeci dřív lidé, trendy, místa či písně získávali až po desetiletích a desetiletích. Než se ta bezprostřední zkušenost s nimi jaksi ohladila, jeden si jim mohl připadat dostatečně vzdálený, a proto také jimi neohrožený, nezraňovaný. Jiří Paroubek přitom byl na české politické scéně dominantní ještě před šesti a půl lety (tehdy opouštěl vedení ČSSD). To je tak strašně nedávno. Jenomže svět utíká větším fofrem nebo spíš lidská schopnost udržet pozornost, uchovat věci v té živé paměti nějak slábne. Za těch šest let každý vstřebal spousty instantních vzruchů, každý den se několikrát pobouřil nad tím či oním, skřípal zuby bezmocí nebo vzteky nad tou, ach, tak strašlivou nechápavostí a zlovůlí těch druhých. Všechny ty příhody odsunuly Jiřího Paroubka a jeho éru do sféry starých časů, dokonce snad byly i zlaté. 

V té době přitom Paroubek v řadách svých početných odpůrců budil strach. Představoval jakési – pro ně nové – dno české politiky. A taky nebezpečí. Tím, že se jevil taky efektivní, byl populární, taky kvůli schopnosti nabudit lidi agresivitou, vůlí k moci. Skálopevně přesvědčený o své předurčenosti pro postavení velkého šéfa, vždy připraven hřímat proti zločincům a zaprodancům, kteří by se mu snad chtěli stavět do cesty. Projevoval odhodlání jít do krajností v zemi dřív nevídaných (v pověstném projevu po těsně prohraných volbách 2006 si pohrával s možností neuznat jejich výsledek a porážku vnímal jako důsledek spiknutí jiných). Neochvějná samolibost Paroubka dost často sabotovala – člověk, byť podprůměrně soudný, neřekne na veřejnosti větu: „Pánové, kdo z vás to má?“ A taky provokovala protivníky k prudkým reakcím.

Z dnešního pohledu přitom všechny ty „paroubkoviny“ mohou působit bezvýznamně, vývoj někdejšího předsedu rychle překonal. Dnešní politické scéně vévodí muži, kteří Paroubka překonávají v útočnosti, nenávistnosti, hořkosti… A v nejvyšších sférách moci se etabloval potenciálně nebezpečnější druh lidí, než byly Paroubkovy konexe z pražského polosvěta, lokální gangsteři schopní přinést pistoli na jeho oslavu v restauraci Monarch (kde taky jinde) a použít ji.  

Jiří Paroubek ve svém vystupování nezapřel svět, z nějž vzešel. Svět pražských podniků pozdního komunismu, kde se všechno muselo a taky dalo nějak neoficiálně „ošéfovat“. Blahobytní ředitelé, náměstci a další byli semknuti v bratrstvu napapaných, kteří si navzájem umějí vyjít vstříc. Upatlaný a namyšlený svět, kde si mladý náměstek podniku Restaurace a jídelny mohl připadat jako king. V době Paroubkova nástupu do funkce předsedy vlády o něm jeden pražský novinář napsal: „Tento Ráj (pro dnešní neznalou mládež: dle zkratky RaJ pro podnik Restaurace a jídelny), to byla panečku výkladní skříň socialismu! Asi podobně jako podnik s názvem Ovoce a zelenina nebo Pražská stavební obnova, která koneckonců celá i v těch zasviněných uniformách v tom Ráji už od rána seděla a byla odpovědná za to, že dršťková polévka došla už za pět jedenáct. 

Svět Ráje stál na kamarádšoftech, byl to svět službiček a protislužbiček, protekcí, frakcí a partiček. Zkrátka to bylo asi jako svět české politiky a politických stran. Dobrá průprava.“ Jenomže od Restaurací a jídelen na politické špičce jsme pokročili k Lukoilu a Agrofertu tamtéž. Symptomatické je i to, že autor těch citovaných výsměšných řádků dnes dělá šéfa think tanku Babišova hnutí. Všechno se skutečně rychle mění.

Jiří Paroubek je člověk, kterého je skutečně snadné nesnášet. Kvůli jeho totálně odbržděné samolibosti, logicky doplněné sklonem se přeceňovat. Rád demonstroval svou – značně pofiderní – sečtělost. Rád zmiňoval velké vojevůdce a politiky minulosti, jako kdyby se k nim tím způsobem chtěl přiřadit, považoval se za politika první evropské ligy. Když z vysoké politiky odešel, předpokládal, že se o něj poperou zahraniční univerzity či plánoval napsat tři knihy pamětí – co za člověka si, proboha, může myslet, že to pro druhé zajímavé v jeho životě vystačí na tři svazky? V té svojí osobní bublině geniality ale byl taky nějak svůj, ryzí, nebyl to výrobek. Sám sebou permanentně nadšený, nepochybně přesvědčený o svém nadsamectví, o síle apelu svého „sexy mozku“, osobním kouzlu, vytříbenosti svého nevkusu. Džordžíno – výstižná přezdívka, jež vystihovala nezamýšelnou komičnost jeho okázalého světáctví, jeho okázalého všeho. 

Teď cítí, že zas nazrál jeho čas. A třeba to tak skutečně je. Na besedě v hipsterské kavárně mladí idealisté s úctou naslouchají jeho řečem, jak se současná politická garnitura neumí oblékat a že někteří její představitelé mají nechutně přes váhu. Lidé ve věku těch jeho nedávných posluchačů přitom brali Paroubka kvůli řeži na CzechTeku jako emblém všeho, co je nepřátelské vůči mladým. Kdysi si myslel, že voliči jeho strany půjdou za ním, do jeho legračního politického projektu LEV 21, který ve volbách získával plus minus nula hlasů.

Zjevně to však nijak neotřáslo jeho přesvědčením, že sociální demokracii má ještě pořád co nabídnout. Že strana, kterou kdysi vedl, čeká jen na něj. Protože Jiří Paroubek o svých vůdcovských schopnostech prostě nepochybuje a politika pro něj není jen prostředkem k dosažení nějakých vedlejších cílů, prostě ji chce dělat, snad ji má i rád. Ten člověk je možná ve své kůži opravdu šťastný.