Je Czechia pěkné, nebo ošklivé slovo? Má se tak Česku říkat v cizině? Anebo je lepší zůstat u anomálie Czech Republic? Czechia. Toto jediné slovo v posledních dnech načalo vášnivou debatu, zda se tak smí oficiálně říkat Česku, nebo ne. A anglickým označením, schváleným ministerstvem zahraničí, se znovu připomněly problémy zmíněného českého názvu státu. Opět se argumentuje přehlížením Moravy a Slezska, tvrdí se, že se nepatří rozhodovat o názvu státu v jiné řeči, jelikož ho mají stvořit rodilí mluvčí daného jazyka – angličtiny. Jak toto vidí a co o názvu Czechia soudí lidé, kteří se jazykem zabývají profesně? V Salonu Týdeníku Echo se tentokrát sešli anglista a nakladatelský redaktor Petr Onufer, onomastik z Ústavu pro jazyk český Akademie věd Pavel Štěpán a pracovník oddělení jazykové kultury téže instituce Ondřej Dufek.

Sledujeme debatu, zda slovo Czechia a Česko ano, nebo ne. Zajímavé na ní je, že s anglickým slovem se svezlo i to české, u kterého by se řeklo, že už si všichni zvykli. Jak si to vysvětlujete?

Štěpán: Vypadalo to, že Česko už se vžilo, ale nějací odpůrci pořád existují, takže když teď vznikla příležitost, jak se proti tomuto názvu znovu vymezit, nechali se zase slyšet. Ale je to umělý problém.

Dufek: Jazyková změna probíhá pomalu. A dokud žijí mluvčí, kteří jsou na něco zvyklí, bude novinka vždycky vyvolávat třenice. Někdo si během života zvykne a někdo ne. Čili to, že nová označení vyvolají emoce, se asi nezmění. Každopádně debatu o Česku bych rád měl za uzavřenou, bavme se o Czechii. Byť chápu, že se to s tím nabaluje, protože jsou to samozřejmě ekvivalenty.

Říkáte, že ten problém bude trvat, dokud budou žít mluvčí, kteří s tímto jevem mají problém. Ale lidé na Moravě žijí pořád a zřejmě tam i přežijí. Lze dohledat dvě stě let staré příklady, kdy se lidé čílili kvůli témuž problému.

Dufek: Jsou asi dva důvody, proč to někomu vadí. Jeden je estetický, protože někoho to „tahá za uši“ nebo mu to „nejde přes pusu“, což jsou čistě hodnotové postoje. Mně se také spousta slov nemusí líbit, ale to nic neznamená. Druhý důvod je národnostní či identitní, tedy že někomu na Moravě může vadit, že Morava v názvu celku není slyšet. Ale to nebyla a není ani v České republice ani v Czech Republic.

Onufer: Zároveň se tyto námitky neozývají jen z Moravy. Bavíme-li se jenom o Česku, čili českém slově, nevidím nijak vymezenou skupinu lidí, která by proti němu protestovala. Všechny ty námitky mají víceméně estetický základ, protože samozřejmě lingvisticky ani slovotvorně proti tomu slovu nelze mít mnoho námitek. Historicky ostatně taky ne. A když se přesuneme k anglickému výrazu, platí pro něj totéž. Přičemž člověk s filologickým vzděláním ví, že jazyk je věc společenské dohody, a když se společenská dohoda nerealizuje, když není nikdo, kdo by ji nabízel, pak to slovo v existenci nevejde. Když to slovo nebude používáno, zanikne, respektive nebude existovat. Víte, mohli jsme si ušetřit třiadvacet let starostí, kdyby se slovo Czechia, když bylo poprvé navrženo a přijato, začalo používat, dalo se na dresy sportovců, začalo se důsledně uvádět při mezinárodních akcích a my se s ním identifikovali. Dnes už by ho celý svět říkal stejně běžně jako Tschechien.

To slovo bylo kodifikováno až po rozdělení republiky? Při vzniku federace v 60. letech neexistovalo?

Dufek: Nejsem multilingvista, ale co vím, tak Tschechien je to německy, Tchéquie francouzsky atd. Podobné varianty jsou ve všech jazycích, které si teď dokážu vybavit. Všecky mají jednoslovné označení pro náš stát a naše území.

Štěpán: I ono anglické označení Czechia se objevovalo, samozřejmě nepříliš často a nebylo asi v žádných oficiálních seznamech, ale existovalo už před rozpadem federace. Když se ještě vrátím k odpůrcům pojmenování Česko, nemyslím, že by většina z nich byla z Moravy. Znám naopak hodně Moravanů, kteří Česko prosazují právě proto, že je přesnější a vhodnější než označení Čechy, které se často nesprávně používá pro celou republiku, i když v něm Morava ani Slezsko opravdu zahrnuty nejsou. Proto právě hodně moravských mluvčích Česko prosazuje, protože chápou, že označuje totéž co spojení Česká republika.

Zazněl argument libostí. Nerozumím, proč se objevuje. Vždyť tvar Česko byl součástí názvu Československo.

Štěpán: To právě jsou časté argumenty proti Česku, že jde o useknuté Československo, že je to nějaký pahýl a patvar. Ale není to samozřejmě pravda, protože Česko je tvar starší než Československo. Naopak v době vzniku Československa po roce 1918 byly velké protesty proti tomuto názvu. Tvrdilo se, že je to slepenec a neústrojné pojmenování, ze začátku se to psalo se spojovníkem, proti tomuto slovu protestoval třeba i Karel Čapek. Jenže užíváním se vžilo a každému přestalo být divné. Snad se s Českem dožijeme něčeho podobného.

Ludvík Vaculík jako bodrý Moravan razil názor, že správně má být Češsko po vzoru Lašsko, Valašsko, a tvrdil, že je to v pramenech dohledatelný tvar.

Štěpán: Pak by bylo špatně i adjektivum český, muselo by být češský.

Pokud jde o ten anglický název, objevuje se námitka, že o takové věci nemá rozhodovat státní instituce. Chytil se toho třeba poslanec Marek Černoch, který požaduje referendum, k čemuž vybízí plakátem, kde se objevuje několik gramatických chyb. Tento nářek vůči institucím, které nemají co mluvit do jazyka, je poměrně častý. Jak ho vnímáte?

Onufer: Je to úsměvná věc. S tímhle přístupem bychom analogicky mohli od státu chtít, aby se dělalo referendum o vlajce i státních symbolech. Přitom prezentace navenek s sebou nese dvě různé polohy, oficiální a neoficiální. V té oficiální stát má právo si nadirigovat, jak chce být oslovován, pojmenováván. Běžný úzus normálních mluvčích samozřejmě oktrojovat nejde, v něm už záleží, zda se slovo ujme. Ale to se uvidí za deset dvacet let, tam vůle úřadu neplatí. V oficiálním užívání je to však věc dotyčných institucí, tam není co řešit.

Dufek: Nápad jako referendum je samozřejmě očividná hloupost. Díval jsem se na novinovou anketu o slově Czechia, která dopadla vesele a dokázala, že tu nemá být brán v potaz názor veřejnosti, protože ta nemá lingvistické vzdělání. Na prvním místě se v této anketě umístilo slovo Bohemia, což jsou Čechy, nikoli Česko. Na druhém místě se umístilo přídavné jméno Czech – s významy Čech/Češka, čeština, český, česky – a až třetí byla Czechia. Pak tam stály nějaké další varianty, které však nedávaly žádný smysl. Čili pořádat o takové věci referendum je nesmysl.

Mluvčí mají pocit, že jazyk používají denně, že je to jejich majetek a že mají právo do toho mluvit.

Onufer: To jistě je oprávněný pocit, ale zároveň existuje nějaká norma a kodifikace. Jsou k ní různé přístupy. Třeba angličtina to řeší jinak než čeština, Angličané nebudou mít instituce, které takhle přísně jako u nás dohlížejí na kodifikaci nebo normu. Je to věc zvyková.

Možná by mluvčí tolik neprskali, kdyby o názvu nerozhodlo ministerstvo, nýbrž Ústav pro jazyk český.

Štěpán: Je to politické rozhodnutí, ale nevzešlo jen z iniciativy politiků. Ti k němu přistoupili na základě doporučení České geografické společnosti, Názvoslovné komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního i Ústavu pro jazyk český. Takže odborníci, lingvisté i geografové, kartografové se k tomu vyjádřili a politici vzali jejich stanovisko v úvahu.

Onufer: Tady bych odkázal na solidně napsaný článek Pavla Krejčího z časopisu Vesmír z března 2009, tedy sedm let nazpět, a už tam je citována Názvoslovná komise atd. Je tam napsáno: „Ekvivalenty byly poté zveřejněny v publikaci Geografické názvosloví… přičemž publikace uvádí tato jména: Czechia anglicky, Tschechien německy...“ Atd.

Štěpán: Ano, toto právě bylo v roce 1993 kodifikováno. Jde o geografické názvoslovné seznamy OSN. V české mutaci to je takto uvedeno, tudíž mně není jasné, z jakého důvodu se to potom nedostalo do mezinárodních seznamů.

Onufer: Protože to nikdo neprosazoval.

Dufek: Vrátím se ke státu a jeho právu zasahovat do jazyka. Když někam přijdu, je v pořádku, když řeknu: Ahoj, já jsem Ondřej, tak mi říkejte. Jestli to pak lidi budou používat, nebo ne, protože mi budou říkat přezdívkou nebo nadávkou, je pak na nich. Ale kdo jiný než já, potažmo stát by měl říct: tohle jsem já, takhle se jmenuju a takhle chci být označován?

Řekněme historicko-psychologické výklady vzrušené debaty kolem Česka tvrdí, že je to doklad neustálých zdejších problémů s identitou.

Onufer: Pravda je, že to slovo – anglické i české – je morfologicky i foneticky nešikovné, nestandardní. Častá námitka proti slovu Czechia je, že v angličtině působí komicky, protože zní jako zdrobnělina. Můj kamarád, profesor české literatury z Indiany Craig Cravens, říká, že mu to slovo zní jako dětská hračka, tak nějak srandovně. Ano, ale tak zní ledaco. Nenamlouvejme si, že slovo Czech ne. Týž Craig Cravens, když jsem se byl na jeho semináři literatury, říkal na první hodině svým americkým studentům, že kdokoli udělá slabomyslnou slovní hříčku jako Czechmate (v angličtině zní stejně jako checkmate, tedy šachmat – pozn. red.), Czech-in (check-in – odbavení, registrace), Czech-out (check-out – odhlášení se v hotelu), toho vyhodí, protože za ty roky, které češtinu učí, už to nemůže poslouchat. S tím slovem jsou problémy, protože zní komicky. Je to tak, ale s tím nic neuděláme. My se taky smějeme některým cizojazyčným názvům a děláme na ně špatné vtipy, to tak v jazyce chodí.

Štěpán: Legračně ale zní v angličtině už základ slova Czech, bez ohledu na to, co s ním potom uděláme. V jeho odvozeninách už to není vtipnější. Někdy se setkávám s argumentem, že jako Češi bychom neměli určovat nebo doporučovat, jak by pojmenování našeho státu mělo znít v cizích jazycích. Ale to myslím neplatí, protože podnět musí vzejít od nás. Vždy je to tak, že oficiální pojmenování v jakémkoli cizím jazyce by mělo vzejít od konkrétní země a mělo by být v souladu s oficiálním stanoviskem státních orgánů a vlády té které země. Pokud anglický jednoslovný název není vžitý a my ho sami světu nenabídneme, nikdo ho za nás nevytvoří.

Navíc ten základ je latinský, s angličtinou není potřeba se přít.

Dufek: Ano, anglický tvar korektně navazuje na latinskou formu Czechia. Tam opravdu není problém.

Onufer: Angličtina má ostatně třetinu slovní zásoby z latiny. Celá kauza by se dala uzavřít tím, že bychom se tu teď nebavili, kdyby se Czechia v roce 1993 začalo užívat jako norma. Proč se nezačalo, nevím. Dočetl jsem se, že se nad ním ohromně oškliboval Václav Havel. Což je komické, protože teď se člověk nemůže zbavit podezření, že tuhle diskusi vnesl zpátky prezident Zeman. A pokud by se mu toto slovo povedlo prosadit, tak to bude snad jediná dobrá věc, která po něm zbude… Ale je to opravdu věc politického rozhodnutí, protože co my tady – přestože se jazykem zabýváme profesionálně, daný výraz neprosadíme, byť mu fandíme sebevíc. Dokud to slovo nebude vidět na cedulích při televizních sportovních přenosech, do úzu nevejde.

Dufek: Ta otázka, proč teď, proč až teď a proč právě teď, je potenciálně zajímavá. Těžko říct, co se stalo, zda byl oficiální jednoslovný název republiky papír s nízkou prioritou, který zrovna teď doputoval ministru Zaorálkovi na stůl, nebo zda jde o nějakou kouřovou clonu, jako byl třeba Peroutkův článek. Kdykoli se objeví nějaká takováhle „důležitá kauza“, je potřeba se podívat, co dělá vláda, Senát, ministerstvo financí, prezident Zeman, jaký potenciální průšvih zrovna může mít ministr zahraničí. Možná jsem paranoidní, ale tahle země už mě tak vytrénovala.

Onufer: Je to legrační problém, protože co je běžnému občanu této země do toho, jak se bude jeho zemi říkat v jiném jazyce? Pokud někdo nevidí důvěrně do stavby angličtiny, může k tomu těžko zaujímat poučený názor. To je, jako bych si usmyslel, že se mi nelíbí, že se stolu říká table. Může se mi to nelíbit, ale říká se tomu tak. Tu diskusi není o čem vést. Můžeme se bavit leda právě o tom, proč zrovna teď je to palčivý problém; to je na tom vskutku nejzajímavější. Slyšel jsem paranoidní ohlas, že to zní jako Russia a že nás Zeman táhne zpátky na Východ. To samozřejmě není pravda, ale jako reakce je to důsledek toho, že část veřejnosti už je nastavená proti čemukoli, co prezident udělá.

Někdo ale namítá, že to v angličtině zní jako Čečna.

Onufer: Jistě, a taky tu máme dvojici Austria – Australia, Slovenia – Slovakia anebo Georgia – Georgia. Gruzii v angličtině odlišíte jenom kontextem (kavkazský stát versus stát v USA – pozn. red.).

Štěpán: Argument Čečnou neobstojí, protože v jazyce je možné plést cokoli s čímkoli, ostatně uvedené příklady o tom svědčí. Zajímavá je ještě jiná věc, objevující se v médiích nebo ústech některých politiků: že totiž v angličtině dochází k přejmenování našeho státu. Třeba ministryně pro místní rozvoj tvrdí, že dochází k přejmenování Czech Republic na Czechia. To je nesmysl, samozřejmě se paralelně budou používat oba názvy, protože oba jsou oficiální. Ten dvouslovný je politický, ten jednoslovný geografický. Kdyby jeden z nich nebyl oficiální, nemuseli bychom to vůbec řešit, protože neoficiálně je možné užívat cokoli. Ale rozhodně nedochází k přejmenování.

Onufer: Kdyby se teoreticky podařilo naplnit vizi některých spoluobčanů o českém království, tak jsme – co se angličtiny týče – v háji. Co v tu chvíli budeme dělat? Republika bude vyvrácena, budeme mít království, jak mu tedy budeme říkat? Czechia je prostě šikovné slovo. Ostatně dá se to rozšířit i dozadu, do historie, nemusíme vymýšlet nesmyslná slova jako Czechlands. My nejsme Netherlands, kde to dává smysl, protože je to to Nizozemí. Kdežto v našem kontextu jsou to dvě slova: Czech Lands. To nesplácnete, stále musí být oddělena. Je to v podstatě na úrovni České republiky, adjektivum a substantivum. Čili slovo Czechia je šikovné, je uzuální a dobře utvořené. Jen si na něj musejí všichni zvyknout.

Dufek: Odlišení mezi geografickým a politickým názvem je v pořádku, každý se hodí do jiné situace. Něco jiného bude uvedeno na smlouvě, něco jiného se hodí do běžné řeči. Taky nebudu v Edenu skandovat SK Slavia Praha fotbal, akciová společnost, přestože je to oficiální název. Ale budu skandovat Slávie, Slávie, protože se to do té komunikační situace hodí.

Je v angličtině slovo Czechia běžné, užívá se třeba při sportovních přenosech?

Onufer: Ne, protože není v úzu, nepoužívá se. Protože jsme dosud tvrdošíjně trvali na Czech Republic. A co je člověk proti úzu, že? Když mám někam přijít a představit se, že jsem z České republiky, ošívám se, že nemáme jednoslovný název vlastní země. Je to nefunkční konverzační zabiják.

Dufek: Navíc co je komu v běžném hovoru do toho, jsme-li třeba království nebo chalífát?