Znalosti a schopnosti českých dětí stagnují, nebo se přímo zhoršují. Vzdělání na základních a středních školách je místem, kde se transformace opravdu nepovedla. Důvodů úpadku vzdělanosti existuje hodně. Tím hlavním je ale snížení nároků. K němu spějeme několika cestami. Máme značný odpor k měření, srovnávání znalostí a zvlášť ke zveřejňování, jak na tom jednotlivé školy skutečně jsou. Když se schválilo povinné testování znalostí v pátých a devátých třídách, vyvolalo to silný odpor značné části rodičů i učitelů.

Hned se vyrojily zástupné argumenty, proč jsou testy nefér. Že z nich logicky vyjdou lépe školy, kam chodí chytřejší děti, a že nevypovídají mnoho o tom, co je škola skutečně naučila. Bojíme se říct, že někdo je lepší než druhý. Dalším podstatným důvodem je módní progresivistický trend „měkkých znalostí“. Sociálních, ekologických a sexuálních výchov. Finančních, informačních a komunikačních gramotností.

U dětí odvádějí pozornost od toho podstatného, co jim má škola dát. Berou jim energii, která jim pak chybí na základní znalosti a kompetence, jejichž bravurní zvládnutí přitom učí myšlení a otvírá dveře ke všem dalším znalostem a dovednostem. Když neumíte dobře počítat, číst a chápat smysl textu, budete se s postupujícím věkem hůře orientovat ve všem ostatním. „Studenti, kteří jsou otevřeni řešit matematické problémy, kteří cítí, že jsou schopni zpracovávat hodně informací, jsou mnohem bystřejší a rychlejší. Jsou schopni rychle věci pochopit, najít vysvětlení, proč se něco děje. Jsou schopni mnohem rychleji dávat si věci dohromady, myslet v souvislostech a řešit komplexní problémy a situace. Studenti, kteří k matematice přistupují otevřeně, dosahují v testech z matematiky v průměru o 31 bodů více než ti, kdo nejsou řešení matematických úloh otevřeni a přistupují k ní negativně. Mezi skupinou studentů s nejlepšími výsledky je ten rozdíl ještě podstatně větší, dosahuje 39 bodů,“ píší analytici Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která už od roku 2000 testuje v projektu PISA znalosti patnáctiletých studentů v základních dovednostech. Především v matematice, schopnosti číst a pochopit text, zvládnout základní vědy a řešit konkrétní problémy.

Kdo neumí počítat, neumí nic

Všechny tyto schopnosti českých dětí se za poslední roky zhoršují. U matematiky jsme zažili mezi posledními dvěma koly PISA v letech 2009 a 2012 druhý největší pád ze všech zemí. „Léta sledujeme klesající požadavky na děti ve školách a podléháme iluzi, že bez vysokých nároků budeme dosahovat výborných výsledků. Iluzi, že když se to ve školách bude dělat dobře, půjde to dětem samo,“ napsal ve výborném komentáři pro Lidové noviny Jiří Kuhn, předseda Asociace ředitelů gymnázií a ředitel gymnázia v Nymburku.

V matematice dosáhli v poslední PISA české děti v průměru 499 bodů. Nejlepší Číňané (sledovala se však pouze obchodně nejrozvinutější oblast Šanghaj) měli 613 bodů. První příčky drží jen asijské země. Po Číně následují se značným odstupem Singapur (573), Hongkong (561), Korea (554) a Japonsko (536). Evropskou jedničkou je daňový ráj Lichtenštejnsko skoro s asijskými 535 body. Následuje Švýcarsko (531) a Nizozemsko (523). Tyto země se živí z velké části bankovnictvím a obchodem. Takže si zjevně schopnost počítat pěstují. Hned za nimi je Estonsko (521), Finsko (519) a Polsko (518). Dvě postkomunistické země porážejí s přehledem všechny velké státy západní Evropy. Němci dosahují v matematice 514, Francouzi 495 a Britové 494 bodů. České děti mají 499 bodů.

OECD schválně srovnává země podle pořadí v matematice. Ostatní znalosti se od ní odvíjejí. To vyvrací často opakované klišé těch, kdo se odmítají matematiku učit s odkazem, že jsou „humanitně orientovaní“ a zajímá je třeba historie nebo umění. Země, kde mají děti nejlepší výsledky v matematice, je mají i ve čtení a chápání textu, stejně jako ve vědách a řešení praktických problémů. Jen zcela výjimečně se objeví stát, kde jsou děti v jedné schopnosti ve světovém srovnání nadprůměrné a v jiné slabé. Číňané jsou nejlepší ve všem. Stejně jako Švýcaři, Nizozemci a Estonci vévodí Evropě ve všech schopnostech. Vazba jednotlivých schopností je dobře vidět na výsledcích polských dětí. Mají 518 bodů v matematice stejně jako ve čtení a pochopení textu. Ve vědách dokonce 526 bodů. Čeští patnáctiletí studenti mají ve čtení a porozumění textu jen 493 bodů. Jsou tedy ještě horší než v matematice. V základních vědách dosahují o něco lepších 508 bodů. Pořád je to ale značný odstup od nejlepších.

Proč jsme hloupější než Poláci a Estonci

Polský a estonský příběh cesty od totalitních ke svobodným školám ukazuje, že v kvalitě vzdělání zjevně bylo možné od pádu železné opony dohonit ty nejvzdělanější. Nám se to nedaří, protože se točíme v bludném kruhu vytěsňování tlaku na studium matematiky. Už se z toho stalo politikum. Každý, kdo chce přitvrdit, se musí připravit na odpor aktivistů a značné části veřejnosti. Změkčování u tlaku na matematiku je oblíbeným populismem.

Na základních školách to začíná a plynule pokračuje na střední. V Česku dnes maturita není ani náhodou zárukou, že absolvent střední školy umí počítat. Naopak velká část počítat neumí. Státní maturita z matematiky není povinná. Nezvládli ji ale ti, kdo si ji dobrovolně vybrali. Tedy ti, kdo si sami nastavili laťku a věřili si, u nichž se dá čekat, že byli otevřenější než ti, kdo se jí vyhnuli a zvolili cestu nejmenšího odporu.

Loni u jarních maturit propadlo 18,7 procenta studentů. Je to nejvíce od roku 2011, kdy byly státní maturity spuštěné. Středoškoláci se zhoršili ve všech předmětech, největší problémy jim dělala matematika, kterou jich nezvládlo 24 procent. Ke zkouškám se přihlásilo necelých 90 tisíc studentů. Pokles úrovně vzdělanosti, na nějž PISA upozorňuje u patnáctiletých studentů, je zjevně podobný i u osmnáctiletých maturantů.

Po vlně propadlíků se opět rozjela kritická vlna, že jsou příliš náročné. „Nechceme si dělat problémy, a proto volíme jednodušší a pohodlnější cestu, a tudíž dnes sklízíme trpké plody. Dětem umetáme cestičky a rodičům nezodpovědně poskytujeme iluzi, že stačí jen podepsat přihlášku na tu správnou (rozuměj jakoukoliv) střední školu, a jejich dítě má o budoucnost postaráno,“ píše Jiří Kuhn.

Ničí nás příliš snadná cesta nejmenšího odporu

Součástí státní maturity měla být původně už od roku 2013 matematika. Postupně se odložila na rok 2020. Teď ji ministr školství Marcel Chládek posunul o rok dopředu a opět začala palba. Je zjevné proč. Centrum pro zjišťování výsledků ve vzdělávání (CERMAT) totiž odhaduje, že kdyby se maturita rozšířila o povinnou matematiku, propadne u ní přes 50 procent studentů. To ukazuje fatální problém se vzděláním. Jenže opět vítězí metoda hlava do písku a snížení nároků. Odehrává se pod heslem „Děti jen znechutíte.“ Tento názor tlačí hlavně spolek EDUin. „Ministr školství staví dům od střechy. Nejprve se musí přistoupit k tomu, že se bude vyučovat tak, aby se pro děti stala zajímavou, aby je motivovala k učení. To je otázka několika let. Potom teprve můžeme uvažovat o tom, jak měřit výsledky. Pokud budou děti maturovat z matiky z donucení, ke zlepšení znalostí to nepovede,“ domnívá se Bohumil Kartous z tohoto vzdělávacího spolku.

Praktici reprezentovaní třeba Asociací ředitelů gymnázií jsou naopak pro přitvrzení. Volají po zvýšení nároků maturitní zkoušky a po revizi oborů, které jí skutečně budou zakončeny. Snaží se o posun od pseudovzdělanosti, kdy dostává maturitní vysvědčení velká část společnosti, ke skutečné vzdělanosti. Maturita by měla zaručovat, že dotyčný umí počítat a je schopen komunikovat v češtině a cizím jazyce. To jsou základní pilíře klasického vzdělání, které ani v době módních progresivistických trendů nic neztratily na své nezbytnosti. Kdo nezvládá tyto věci, nemůže zvládnout nic dalšího, jak přesně popisují analytici OECD.

Matematici ministra Chládka v tažení za povinnou matematikou u maturity podpořili. „Jsem zastánce všeobecného vzdělání na středních školách. Nosnými předměty musí být vždycky český jazyk, cizí jazyk a matematika. To jsou předměty, které se vyučují od první třídy až po maturitu, a měly by být proto také maturitními předměty,“ domnívá se Josef Kubát, předseda Jednoty českých matematiků a fyziků. Jenže v médiích, kde v referování převládal podobný odpor k matematice jako v celé společnosti, se mnohem více prostoru dostalo matematikovi Milanu Hejnému, jehož tým stojí za známou alternativní výukou tohoto předmětu. Hejný varuje, že povinná maturita znemožní únik od tohoto „teroru“ žákům, kteří se matematice dosud úspěšně vyhýbali.

Na stranu změkčovačů a odkladačů se přidal i předseda školského výboru sněmovny, profesí informatik Jiří Zlatuška z hnutí ANO. Rok 2019 pokládá za příliš časný. „Dát na to jenom čtyři roky, tak to je podle mě na úrovni zločinu,“ prohlásil. Podle něj by děti o takové zkoušce měly vědět nejpozději při vstupu na druhý stupeň základní školy. Na této debatě o povinné matematice je dobře vidět rozdíl mezi teoretiky typu EDUin a praktiky, kteří skutečně učí, školy řídí a jsou v kontaktu se studenty. Odborný poradce pro vzdělávání ODS Václav Klaus mladší je přesvědčen, že s neustálým odkládáním a čekáním na zlepšení výuky matematiky by se tato zkouška nezavedla nikdy. Sám ji jako ředitel nařídil ještě rychleji. „Oznámil jsem jim to ve druháku. Všichni odmaturovali, kvalita matematických znalostí se zvýšila. Vážnost se tomu předmětu navrátila,“ řekl někdejší ředitel gymnázia PORG a učitel matematiky Klaus. Bez matematiky nepovažuje maturitní zkoušku za komplexní.

Debatě o maturitě z matematiky věnujeme záměrně tolik prostoru – výborně se na ní totiž ukazuje dělicí linie mezi těmi, kdo tlačí na náročnou školu, která děti přesvědčí, aby se skutečně něco naučily, a změkčovači. Je příznačné, že hlasatelé nároků jsou učitelé a ředitelé a změkčovači z velké části „teoretici“ vzdělávání a aktivisté. Dobře se to ukazuje i v následujícím diskusním Salonu Týdeníku Echo, kde diskutují za praktiky Jiří Růžička, ředitel jednoho z nejlepších pražských gymnázií – Gymnázia Jana Keplera –, a místopředseda Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar. Za teoretiky je to výše citovaný Bohumil Kartous z EDUin a Jana Straková z Univerzity Karlovy.

Rozpor mezi nároky a umetáním cest, v němž umetači dosud velmi často vítězili, a proto se laťky na českých školách snížily, ukazuje, jak velkým problémem je pro značnou část společnosti motivace. Chtějí projít školou a mít papír o jejím absolvování, nikoliv skutečně něco umět. PISA přitom jednoznačně ukazuje, jak je motivace, tah na branku a nastavování si vysokých latěk zásadní. „Studenti ambiciózních rodičů, kteří pro ně mají velká očekávání, ti, kteří doufají, že získají vysokoškolský titul a budou pracovat na místech vysoce kvalifikovaných profesionálů a manažerů, mají větší motivaci studovat matematiku. A mají také větší sebedůvěru, že budou schopni matematické úkoly vyřešit, než studenti, jejichž rodiče mají stejně vysoký socioekonomický status, ale jejichž rodiče v nich nevyvolávají takové ambice.“

Tvrdá práce rozhoduje víc než talent

Motivace a ochota tvrdě pracovat je pro výsledek už od dětství zásadní. Matematik Malcom Gladwell, autor bestsellerů na pomezí sociologie a psychologie, v populární knize Outliners: The Story of Success (Výjimeční: příběh úspěchu) z roku 2008, popisuje, že sebesilnější talent bez tvrdé práce k úspěchu nevede. Ukazuje na životních příbězích hvězd svých oborů, jako je např. Bill Gates, pravidlo 10 tisíc hodin, po něž se musíte nějaké věci věnovat, abyste opravdu uspěl. Nad přirozeně talentovanými často vítězí ti se slabším talentem, ale větší pracovitostí a houževnatostí.

To přesně potvrzují i testy PISA. Rozdíly mezi houževnatými a laxními studenty jsou dramatické. Výzkumníci dali patnáctiletým ve všech zemích otázku. „Když studujete, pokračujete i ve chvíli, kdy narazíte na těžký problém?“ Na výběr byly čtyři odpovědi: nikdy, někdy, často, skoro vždycky. Může nás těšit, že těch, kdo odpověděli, že nikdy, je jen 5,5 procenta. Průměr ve zkoumaných zemích je 8,6 procenta. 41,4 procenta českých studentů řeklo, že překážky někdy překonávají. Dalších 37,1 % o sobě prohlásilo, že je překonávají často. Jen 12 procent to ale dělá vždycky. V houževnosti a nasazení jsme velmi podprůměrní. Vůbec nejhouževnatější jsou Izraelci. Vždycky se snaží překonat překážky 25,6 procenta z nich. Velmi nadprůměrní jsou třeba Rakušané, Britové, Lichtenštejnci a Němci.

Rozdíly jsou zásadní. V Česku dosáhnout laxní studenti, kteří překážky nikdy nepřekonávají, v testech PISA v průměru 472 bodů. Ti, kdo se snaží občas, už mají 491 bodů. Výrazný rozdíl je mezi nimi a těmi, kdo se snaží podle svého vlastního úsudku často. Ti dosahují 515 bodů. Nejhouževnatější 526 bodů. Tohle je přesně případ přístupu k matematice. „Opakování úkolů a tvrdá práce jsou dlouhou cestou, která rozvíjí potenciál studenta. Nejvyšších výsledků dosáhnou studenti jen tehdy, když věří, že jsou strůjci svého vlastního úspěchu a jsou schopni dosáhnout vysoké laťky. V šanghajské části Číny, která dosahuje nejlepších výsledků, studenti nejen věří, že jsou strůjci svého vlastního úspěchu, ale jsou pro něj připraveni udělat úplně všechno. 73 procent studentů tam věří, nebo dokonce silně věří, že musí dotáhnout věc, kterou začali. To, že studenti v některých zemích konzistentně věří, že úspěch je především výsledek tvrdé práce více než vrozené inteligence, naznačuje, že vzdělání a jeho sociální kontext je zásadní pro prosazování hodnot, které k vedou ke skutečnému úspěchu,“ píší analytici z PISA.

U nás, s našimi sklony k rovnostářství, se velká část energie ve veřejné debatě o vzdělání spaluje nad rovností. „Experti“ se snaží, aby co největší část společnosti procházela stejným hlavním proudem. Upozorňují na stále se zvětšující rozdíl mezi nejlepšími a nejslabšími. Těch se slabými výsledky máme skutečně hodně. V matematice zvládne test PISA jen na nejnižší úrovni 21 procent patnáctiletých. V Číně jen 3,8 procenta. Všechny asijské země z prvních příček vzdělanostního žebříčku (s výjimkou Japonska s 11,1 %) mají jednociferné skóre. V Estonsku je slabých 10,5, ve Švýcarsku 12,3 a v Polsku 14,4 procenta studentů.

Podstatně větší problém je to, že máme oproti ostatním zemím mnohem méně těch se znalostmi a schopnostmi na nejvyšší úrovni. Vykazuje je jen 12,9 procenta studentů. V Asii je to od 55,3 procenta v Číně po 23,7 procenta v Japonsku. V Lichtenštejnsku 24,8 procent, ve Švýcarsku 21,4, v Polsku 16,7 a v Německu 17,5 procenta.

O prosperitě země všude na světě rozhoduje kvalita elit a vyšších středních vrstev. Ty společnost táhnou. Čím je ta úroveň vyšší, tím lépe se žije i lidem z nižších pater společenského žebříčku. Z mezinárodního srovnání je celkem dobře vidět, kde jsou naše slabiny. Jak píše v citované eseji předseda Asociace ředitelů gymnázií Jiří Kuhn, stačilo by „podívat se, poučit se, sdílet“.

Debata o vzdělání se bohužel řítí opačným směrem, ke snižování nároků. Začíná to už při vstupu na základní školy. Ministerstvo školství sepsalo rozumné Desatero, co by měl nastávající prvňáček umět (je k dispozici na stránkách ministerstva). „Některé z bodů (například týkající se citové samostatnosti) mohou být obtížně zvládnutelné i pro starší děti, jiné (kulturní přehled) mohou být náročné pro děti z méně podnětného prostředí,“ oponuje v textu v Hospodářských novinách Lucie Kundra z Člověka v tísni. To je jistě pravda. Proč by se ale měla snížit laťka všem? Správná cesta přece je věnovat takovým dětem ve školkách mnohem větší péči a pomoci jim tu nastavenou laťku překonat. Stejná filozofie snižování nároků bohužel ničí vzdělanost od základních škol po univerzity. Než to pochopíme, budou znalosti a schopnosti dětí jen upadat.