Sociální demokraté se zděšením zírají, jak jim jejich koaliční partner Andrej Babiš požírá voliče. Jejich vnitřní průzkumy vycházejí ještě hůř než ty oficiálně zveřejňované a bez zásadního obratu se to do sněmovních voleb nezlepší. Při nastoupeném kurzu se dá naopak čekat pád do už tak dost širokého pelotonu stran s jednocifernou podporou. Pokud by se to stalo, politická mapa České republiky bude skutečně dost hrozivá. Babiš na úrovni mezi 30 a 40 procenty, za ním komunisté se svými standardními plus minus 11 procenty. A pak všechny ostatní strany pod deseti procenty.

Pravice, která není schopná dát svým příznivcům tak atraktivní perspektivu a vizi, aby je vůbec dostala k volbám, je na samostatnou debatu. Babiš ale v posledních měsících nepřetahuje voliče pravicovým stranám, téměř výhradně odčerpává sociálním demokratům a komunistům.

Slabost a zmatenost sociální demokracie, která se ho zjevně bojí, a navíc se chová pro své voliče nevyzpytatelně, jsou hlavním zdrojem jeho síly.

Z pohledu sociálních demokratů je celá epizoda ve vládě špatně, bez ohledu na to, jak budou dokola opakovat, co všechno prosadili a jak skvěle země pod jejich taktovkou prosperuje.

Zásadní chybou bylo už to, vzít Babiše do vlády, kde může skvěle sehrávat své etudy, jak všechno zařídí a prosadí.

Druhou – podstatně zásadnější – chybou bylo nechat se od něj neustále válcovat a ani v nejmenším si na něj netroufnout. Babiš střílí do sociálních demokratů a jejich ministrů neustále a neurvale. Oni jen pasivně, útrpně přijímají rány a nezmůžou se na žádný protiútok. Tradiční fráze, jak voliči nemají rádi, když se politici hádají, je naivní klišé. Voliči mají rádi, když jejich vyvolená strana ve střetu ideí a zájmů hájí ty jejich a dokáže jim to jasně předvést. Babiš to své klientele dodává. Sociální demokraté ne.

Třetí ingrediencí současného úpadku je totální ideová zmatenost. Podléhání snům o moderní levici, které se přizpůsobuje nabídka. Všechny ty Dienstbierovy nápady na kvóty pro ženy ve veřejné sféře. Marksové antirodinné politiky s uměle vyráběnými dětmi homosexuálních párů a osamělých žen. Valachové silou vymáhané inkluze a indoktrinace dětí občanským vzděláváním drtivou většinu těch, kdo sociální demokraty volili v dobách, kdy se blížili třiceti procentům, vůbec neoslovují. V lepším případě jim to připadá jako manýrismus, který se úplně míjí s jejich světem. V horším jako salonní levičáctví, které jim vyloženě vadí. K moderní levici patří v celé společnosti podle různých průzkumů tak pět až sedm procent voličů. Mezi těmi, kdo hlasují pro ČSSD, tak dvě procenta. To jsou data z vnitřních výzkumů sociálních demokratů. Dělat politiku pro dvě procenta těch, kdo jsou vám potenciálně připraveni dát hlas, je politická sebevražda. Tu ČSSD s Dienstbierem a spol. jako nejviditelnějšími tvářemi už tři roky páchá.

Mimóznost strany asi nejlépe dokládají výroky premiéra Bohuslava Sobotky, jenž reagoval na volební porážku v krajích a Senátu tím, že jeho strana musí zapracovat na větší atraktivitě pro mladé voliče. A inspirovat se přitom u Pirátů a zelených.

Za vším je třeba hledat konkrétní lidi. Tyto rozumy mimo realitu Bohuslavu Sobotkovi ordinují jeho poradci Ota Novotný a Vladimír Špidla. Oba dlouho sní sny o „moderní levici evropského střihu“ a zároveň se dlouho ukazuje, jak jsou úplně mimo. Voliči je s nimi nesní. Na premiéra mají bohužel značný vliv, čímž pomáhají sociální demokracii k nárazu do zdi. Z jejich hlav byl také srpnový nápad, že by vláda měla začít prosazovat společnou evropskou armádu, čímž způsobili uvnitř Evropské unie dost poprask. Ukázalo se totiž, že Novotný a Špidla vůbec netuší, jak je toto téma pro některé země kontroverzní. Motivem k té mimóznosti byla snaha vyčistit proevropskou reputaci České republiky poté, co konzistentně odmítala kvóty na přerozdělování migrantů a dostávala se pod rétorickou palbu zastánců kvót jako nesolidární.

Drtivá většina sociálnědemokratických voličů chce ale hlavně ochranu „běžného člověka“ před světem divokého kapitalismu, kterého se obává.

Žádá jistoty vypolstrované sítě sociálních dávek a ochrany pracovních míst. Státem dirigované a garantované zdravotnictví, kam nedosáhne konkurence ani trh. A vysoké daně pro ty velké a mocné.

Proto teď sociální demokraté přicházejí se sektorovou daní pro velké energetiky, telekomunikační firmy a banky. Věcně je to nesmyslný krok, který jen sníží atraktivitu pro investory. Politicky je to ale zoufalý boj sociálních demokratů o záchranu. Do pár dní čekejme návrhy na nové dávky a pojistky proti privatizaci zdravotnictví.