Buďme vstřícní ve svém hodnocení: český vztah k Polsku sice prochází jakousi drobnou revitalizací, jenže to především znamená, že našinec už je s to akceptovat, že na severu má nějakého souseda. Je to samozřejmě výsledek zdejšího úspěchu několika polských tvůrců, třeba spisovatele Andrzeje Sapkowského, který svého času spokojeně proklamoval, že Češi mu vydali víc knih, než kolik jich napsal, novináře Mariusze Szczygieła, jehož knihy Gottland se ve víc než dvaceti dotiscích prodaly desetitisíce kusů a stal se z ní hit nepředpokládaného dopadu, či kněze Zbigniewa Czendlika, jenž velmi dobře pochopil, faráře jakého typu musí stvořit, aby zaujal.

Ostatně „odměnou“ je mu mj. příležitost uvádět v České televizi talkshow. A třebaže knihy polských autorů vycházejí docela běžně (namátkou péčí nakladatelství Větrné mlýny či Dauphin), u jmenovaných vítězství zdejší ochota něco se o Polácích dovědět zpravidla končí. Vyznat se v sousedově uvažování podrobněji je teprv výzva.

Přitom jeden dopad mimořádný úspěch Gottlandu a relativní úspěch jeho pokračování Udělej si ráj měl: nakladatelství Dokořán a především Máj, která spolu nejúspěšnější Szczygiełovu knihy vydala, začala věřit „žánru“ polské literární reportáže a vydávat taky jiné autory. (Někdy se žánru říkává polská reportážní škola, přičemž ono edukační označení, které se s oblibou lepí na cokoli, tentokrát sedí, protože tento způsob psaní se vyučuje na vysokých školách.) Novinky vycházejí bez ohledu na to, že Szczygiełův úspěch patrně není dán literárními kvalitami jeho titulů, nýbrž jejich tématem: exotickým pohledem na našince, touhou vypadat před sousedem dobře a zvídavostí, zda si našich předností všimnul. Je to právě jeden z dokladů sebestředného českého myšlení, respektive jeho nejistoty otevřít se někomu jinému než sobě. A tak edice knih Wojciecha Tochmana Pánbůh zaplať, Paweła Smoleńského Izrael už se nevznáší a Irák. Peklo v ráji nebo naposled Margo Rejmerové Bukurešť. Prach a krev prošly bez většího povšimnutí.

Těžko soudit, čím je dán zdejší nepoměr k reportáži a představy o tom, jak tento žánr na pomezí literatury a novinařiny může vypadat. Zatímco v literatuře polské, lužickosrbské nebo německé jsou to úspěšné, oceňované a pěstované knihy, česká literatura o takové přišla. Snažím se upřímně a poctivě rozpomenout se na výjimku z poslední doby, ale nenapadá mě žádná. Snad naposledy původní reportáž – coby kniha zprostředkování výlučného tématu z neznámé krajiny a prostředí, jejímž hrdinou je reportér setkávající se s místními – byla zájmem čtenářů při premiérách knih Ladislava Mňačka. To je skoro půl století. Přitom možnosti žánru se vyvinuly jako cokoli jiného, jak předvedly balkánské a palestinské příspěvky Joea Sacca (osvěživé tím, že ukázaly americký pohled „na druhou stranu“, než jakou obvykle vnímá oficiální americká politika a skrze ni také velká média), velmi reportáži sluší komiks. „Díra na trhu“ je dána zřejmě jediným: absencí autorů schopných tento žánr psát či přinejmenším ochotných se mu věnovat.

Kolik příležitostí má Bosna

Na Slovensku mají podobné potíže a řeší je podobně jako u nás – zřízením žánrového nakladatelství. Rozdíl mezi nimi vyznačují už jejich názvy: ten český je zmíněný radostný Máj, zatímco slovenský Absynt varuje před bolestí hlavy po konci večírku. Jelikož tyto slovenské kusy lze v dobrých knihkupectvích koupit aspoň v Praze (což je příjemná změna v mizerné distribuci slovenských knih u nás), je vděčné, že tituly obou nakladatelů se zatím doplňují, než aby se kopírovaly. Až aktuální druhé vydání prvotiny letošní držitelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové Vojna nemá ženskú tvár dorovná český překlad, leč pouze statisticky, protože vyšel roku 1987. Jinak si ze slovenské řady lze vybrat cokoli, ovšem vzhledem k letošnímu dění je volba jasná.

V polovině prosince uplynulo dvacet let od Daytonské dohody, která oficiálně ukončila válku v bývalé Jugoslávii. Schválně, kdo si na to vzpomene a jak tehdejší konflikt mezi křesťanským a muslimským světem, který vyvolal ten svět křesťanský, bude na pozadí letošních událostí vnímat. Ostatně „uprchlická krize“ zastínila i takové věci jako červencové výročí masakru ve Srebrenici, kde bylo armádou bosenských Srbů pozabíjeno několik tisíc muslimů, kteří pak byli poházeni do masových hrobů na rozoraných polích za městem. Hrůza této vzpomínky je o to silnější, že Srebrenica byla OSN vyhlášena jako tzv. bezpečná zóna – tedy území mezinárodní ochrany, jemuž se nemělo nic stát. Jenže stalo se, dokonce za nečinného přihlížení nizozemských vojáků. Nizozemí má ze svého selhání dodnes kocovinu, ostatně vzniklo několik knižních reportáží právě holandského autorství a touhy objasnit svému svědomí, co se tehdy stalo a proč.

Všechny tyto události připomíná kniha Wojciecha Tochmana Akoby si kameň jedla. Začíná sugestivně: scénou v kulturním domě, v němž jsou po podlaze rozmístěny igelitové tašky s kostmi a ostatky oděvů zemřelých muslimů a kam se jednou týdně jejich pozůstalí vydávají v naději, že svého příbuzného objeví. Tochman umí psát tak, aby to vyznělo: nejprv zahltí čtenáře obrazy, přičemž se důsledně vyhýbá zprostředkování jakýchkoli jiných vjemů než právě vizuálních. Teprve po chvíli dodá v jedné letmé větě, ledabyle, že příchozí si po celou dobu zakrývali nos, aby necítili silný puch. Už se k ní nevrací, ale obraz napořád získává nový rozměr. Takto úsporně Tochman dávkuje informace neustále. A přitom stíhá vybarvit také doktorku, jíž se až po válce splní sen: pracovat po různých jiných lékařských peripetiích konečně pořádně ve svém oboru – s kostmi, pro jejichž řeč má dar, z jejichž tvaru dovede dokonce určit národnost člověka a které k ní po doteku promlouvají o svém životě…

Jak veliký polštář je Ukrajina

Ženy, hlavně muslimky, jež zůstaly ušetřeny běsnění pohůnků generála Ratka Mladiče, jsou tu střed dění. Jejich příběhy samozřejmě jsou děsivé, ale to budou válečné příběhy pozůstalých i zemřelých vždycky. Hodnota reportáže jako žánru tkví ve faktech, jež příběhy prostupují. A zatímco v umělecké próze je třeba některé věci neříct a nechat na čtenáři, aby si je domyslel, v reportáži je třeba říct vše. Ve správném dávkování ovšem, protože jedině tak je obraz civilizace, který má reportáž předat, úplný. A tak tu nad vším ční zmary a rozmary západní politiky hasičů, věčně přijíždějících k požáru pozdě. Daytonský mír nepřinesl klid, jenom přestávku ve válce. Lidé byli rozděleni hranicí a vlastně protektorátním režimem, k nimž nemají vztah, berou je za cizí. Zároveň se vrátit do svých domovů sice směli, ale kdo by o to při všech těch vzpomínkách stál? Je to cynický mír nových jizev: rozhodne-li se někdo vrátit do domu, který obýval před válkou, musí jeho nový nájemník pryč. Ten tam mezitím zkouší zakořenit. Kam tedy půjde, do dalšího domu, do něhož kterýkoli den může zase kdokoli přijít a vznést na něj svůj nárok? Je to život v neustálé nejistotě. A jako bonus k němu Západ nabízí úhradu pátrání po zemřelých na základě srovnání výsledků DNA. Týž Západ, který výrobě mrtvých pomohl nicneděláním na hranicích bosenských měst.

Paweł Smoleński přináší v knize Šce ne vmerla i ne vmre pohled na druhý konflikt, který letos sešel z myslí a očí – na úvod války na Ukrajině v rozhovoru s patrně nejslavnějším ukrajinským spisovatelem současnosti Jurijem Andruchovyčem. V porovnání s Tochmanovou Bosnou jsou tu rozdíly hlavně v proporcích: kde byly desetitisíce v malých městečkách, jsou statisíce na kyjevském náměstí Majdan, někde odešly statisíce, jinde můžou odejít miliony. Andruchovyč v rozhovoru odhaduje, že kdyby se lidé nevzepřeli možné diktatuře prezidenta Janukovyče, odešlo by naráz pět nebo deset milionů lidí do světa. Nejvíc pochopitelně do Evropy. Závěrem rozhovoru spisovatel vyjadřuje obavu, u které se sám podezírá z víry v teorii spiknutí: že totiž Západ se o Ukrajinu zajímá jen tehdy, má-li ve svém čele člověka blízkého moskevskému vládci. Jakmile však v Kyjevě vládne někdo blízký Západu, ten o něj ztrácí zájem, protože se dávno rozhodl vytvořit z Ukrajiny nárazník mezi civilizacemi. Za stejně podezřelý a cynický vztah má Andruchovyč postoj Západu k Turecku.

Při pohledu na současné dění se zdá, že ukrajinský spisovatel má cit a vnímá věci dobře. Zároveň jistě že nemá smysl vidět historii pouze jako sbírku paralel, neboť to by de facto znamenalo, že existuje jediná historická situace, jež se neustále opakuje. (Třebaže Tochman píše, že všechno už tu bylo a nové jsou jen počítače a určování obětí podle DNA.) Má ale smysl vnímat možnosti, které jsou v sázce. Nelze nikomu vyčítat strach z neznámého, ale taky je třeba brát v potaz omezenost vlastního pohledu: o neustále napjaté protektorátní Bosně ani válčící Ukrajině nevíme nic, život a potíže tamních lidí neznáme. Také v tom je přínos literárních reportáží, pomáhají pochopit. Možná, třeba je to jen naivní představa, by původní české reportáže pomohly také českým duším zbavit se části svého strachu. Film sice zmůže hodně, ale dobře použité slovo, s nímž se každý musí poprat sám, pořád zmůže víc.

Wojciech L. Tochman: Akoby si kameň jedla. Z polského originálu přeložil Slavomír Bachura. Vydalo nakladatelství Absynt roku 2015. 112 s. 270 Kč

Paweł Smoleński: Šce ne vmerla i ne vmre. Rozhovor s Jurijom Andruchovyčom. Z polského originálu přeložil Slavomír Bachura. Vydalo nakladatelství Absynt roku 2015. 176 s. 330 Kč