Evropa si už dlouho tak slyšitelně nevydechla jako po vítězství Emmanuela Macrona. A nejen Evropa. Politika se paradoxně právě v době povzbuzeného nacionalismu pozoruhodně internacionalizovala. A to na obou koncích spektra. Lidé jako Marine Le Penová, Nigel Farage, Donald Trump a Vladimir Putin si navzájem fandí, navštěvují se nebo si aspoň posílají úsměvy. Liberální Evropané prožívají zvolení Trumpa velmi emocionálně a i liberální Američané si sami všimli, že sledují brexit, vzestup německé AfD a souboj Macron – Le Penová stejně intenzivně, jako by to byly jejich vlastní volby.

A jako by světlonoši liberální politiky v zahraničí byli jejich bližší spojenci než část vlastních spoluobčanů. Na tom globalismu něco je.

Macron ovšem vzbudil něco víc než jen úlevu, že něco odvrátil. Dokázal vzbudit obdiv, nadšení, naději, že změní politiku. Hope and change – kde jsme to jenom slyšeli?

Naděje a změna jsou samozřejmě v politice standardní pojmy. Žádný politik, ani ten, kdo se uchází o pokračování mandátu, neslibuje, že nic nezmění a že nelze v nic vkládat naději. Ale Emmanuel Macron i Barack Obama mají společné to, že ze vzbuzování naděje a slibování změny utvořili jádro své politické identity, ztělesněné samotnou jejich osobností, a z konkrétního politického programu se stal doplňkový element. Že z kritiky metod a charakteru dosavadní politiky jako takové učinili jádro svého poselství. Že to, co se kolem nich rozvinulo, nese bez nadsázky rysy kultu. Sdílejí určité osobnostní rysy. A jejich vládnutí ovšem nese i stejná rizika. Obamova vláda probíhala ve znamení jakéhosi oslnění, v němž nebylo pořádně vidět, co se v zemi děje. Teprve když v listopadu 2016 reflektor zhasl, vycenila na Američany ze stínu zuby obluda jménem Trump. Najednou kdekdo tuší, že to je odložené účtování za Obamova léta.

Oba dva jsou bezesporu nesmírně talentovaní politici. Jak na pohled, tak v akci, v tzv. „maloobchodní politice“. („Když vidíte mluvit na pódiu o politice třeba Baracka Obamu nebo mého manžela, je to jako hudba. Tuhle schopnost já nemám,“ přiznala trpce Hillary Clintonová.) Oba prokázali schopnost shromáždit dobré týmy a objevně používat nové metody. Obama proslul tím, že, jak se říkalo, „mu volby vyhrál Facebook“, a náskok ve využívání informačních technologií si udržel ještě ve svých druhých prezidentských volbách (ale loni už byl Trump inovativnější než Obamovo zděděné know-how). Zakladatelé agentury Liegey Muller Pons, která pro Macrona pracovala, se seznámili v roce 2008 na studiích v Bostonu jako Obamovi dobrovolníci.

A Macron kampaň začal brilantním způsobem: shromáždil množství dobrovolníků, kteří vyrazili do ulic mezi lidi, oslovili jich asi 300 000 a provedli s nimi 25 000 v průměru čtrnáctiminutových rozhovorů, delších, než je v branži zvykem. Macron tak získal databázi kontaktů a sociologický průzkum zároveň. Je to dobrá ukázka toho, jak lze spřáhnout technologii a kontaktní politiku – něco, co u nás stále ještě nikdo pořádně neumí.

Polarizující vláda

Barack Obama měl na své straně jednu velkou sílu nesrovnatelnou s čímkoli v Macronově případě – vnitřní, morálně motivované přání řady Američanů hlasovat pro Afroameričana. Podceňovat tento faktor či si myslet, že platil jen pro náruživé progresivisty, by bylo projevem cynického nepochopení. Většina Američanů dnes chápe rovnost ras jako opožděné naplnění příslibu amerického kréda, završit ho zvolením černého prezidenta mělo velký symbolický význam (větší než zvolení ženy; ten okamžik, zdá se, Hillary Clintonová prošvihla – zatímco ženy její generace vyhlašovaly hlas pro ni za feministickou povinnost, příslušnice nejmladší generace byly k tomuto volání vlažnější).

Barack Obama byl ten, který je dokázal přesvědčit, že je dostatečně mainstreamový, že není neustále „naštvaný“ jako dosavadní typičtí černošští politici. Svou cestu k nominaci v roce 2008 zahájil porážkou Hillary Clintonové v primárkách v Iowě, velmi bílém státě. Jeho vítězství ve volbách, neuskutečnitelné bez hlasů bělochů, tuto symbolickou hodnotu potvrdilo.

Ale větší roli v Obamově případě hrálo ustavení nové voličské koalice. Zjednodušeně řečeno koalice městských, vysoce vzdělaných, zámožných liberálů, mladých lidí aspirujících stát se jimi a rasových menšin a imigrantů. Koho tato koalice nechávala stranou? Tradiční demokraty z řad klasické bílé dělnické třídy, venkovanů, drobných podnikatelů, věřících.

Jak to mohlo fungovat? Pokud jde o způsob vládnutí, nejdůležitější bylo, že se Obama, tváří v tvář republikánskému Kongresu, čím dál tím víc uchyloval k čistě stranickému vládnutí (masivní reformy bývaly odhlasovávány s aspoň částečnou podporou napříč stranami, a ne těsnou demokratickou většinou jako Obamacare). Anebo k vládnutí pomocí prezidentských vyhlášek. „Když je Kongres nečinný, já nečinný nebudu,“ říkával Obama, když tu legalizoval pobyt skupin ilegálních imigrantů, tu odsoudil k zániku uhelné elektrárny, tu nařídil zřizování záchodů pro transgender osoby. Některé z vyhlášek soudy rušily, ale politického cíle bylo dosaženo. Demokraté byli nadšeni, republikáni registrovali uzurpování moci (to je třeba vědět k pochopení toho, proč dnes republikáni snadno tolerují Trumpovo ohýbání demokratických norem – v jejich očích s tím začal Obama).

Tím, že k nám informace o Americe přicházejí s jediným filtrem mainstreamových médií, nedochází nám, jak bylo Obamovo vládnutí polarizující. A jak málo toho přinášelo „té druhé“ Americe – hodnotově i ekonomicky. Obama o nich mluvil jako o „zahořklých lidech, kteří lpějí na svých puškách a na svém náboženství“. Oni zas v něm viděli toho, kdo prosazuje imigraci, volný obchod a regulace, jež ničí jejich pracovní místa, a navíc jim předpisuje, jak smějí mluvit a co si mají myslet.

Jestliže to často nedocházelo ani elitám samotným, může za to hlavně jeden fenomén: čím dál intenzivnější rozsortování Američanů do sociálních, ale i zeměpisných enkláv, jejichž obyvatelé spolu navzájem prakticky vůbec nemluví, neznají se, nevnímají se. Jasnozřivě je v roce 2012 popsal Charles Murray v knize Coming Apart.

Americká Francie

Francouzský geograf a konzultant bytové problematiky Christophe Guilluy vydal v posledních letech několik knih, podle nichž se Francie podobá Murrayho Americe víc, než bychom si mysleli. Doslova dokonce říká, že francouzská společnost je dnes „stejně ,americká‘ jako kterákoli jiná, nerovná a multikulturní“. Co se stalo? Francie se podle něj rozpadla na enklávy, kde globalizace funguje. Jsou tam soustředěny velké, exportující firmy, výzkum, kultura. Vévodí jim Paříž a Guilluy identifikuje dalších patnáct dynamických metropolitních regionů. Ale mimo ně ekonomické, dopravní ani kulturní příležitosti neexistují. I Francii nemilosrdně roztřídil realitní trh – podprůměrně úspěšní lidé si prostě nemohou dovolit v dynamických regionech bydlet. K tomu navíc přistupuje francouzská specialita, veřejné bydlení.

Poválečná sídliště na předměstích tvoří šestinu bytového fondu – a bydlí v nich převážně imigranti. Hlavně ti vykonávají obslužné profese pro úspěšné. Svět předměstských sídlišť je často neutěšený, ale paradoxně disponuje lepšími dopravními a pracovními možnostmi než „periferní“ Francie. Na ty bílé, kteří zůstali pozadu, nezbývá ani to.

Pohled na mapu volebních výsledků rezonuje s Guilluyovou analýzou. Le Penová, která získala 34 procent hlasů, si v Paříži ani neškrtla. Není to tím, že by demokracie byla obsažena v pařížské vodě a půdě. „V Paříži a dalších městech Guilluyovy šťastné Francie často vidíme slušnost a konsenzus tam, kde býval třídní boj. Ale je to iluze – jednu stranu vyhnali z hřiště,“ charakterizuje americký novinář Christopher Caldwell Guilluyovo líčení. „Nikdy dřív neexistovaly lepší podmínky pro to, aby si třída lidí, kteří mají štěstí, namluvila, že za svá privilegia vděčí tomu, že jsou milejší, chytřejší nebo poctivější než všichni ostatní. Proč by si měli myslet něco jiného? Nikdy nepotkali nikoho, kdo by s nimi nesouhlasil,“ zobecňuje Caldwell tento postřeh na obyvatele kosmopolitních velkoměstských enkláv dnešního světa.

Předurčeni k velkým věcem

Obyvatelé těchto enkláv se v politicích jako Macron nebo Obama vidí. Oba dva mají hodně společného. Jsou to absolventi elitních škol. Disponují vysokou empatickou inteligencí, jež dokáže politické oponenty dočasně přesvědčit, že je chápou. (Macron například dokázal civilizovaně pohovořit s představiteli hnutí, jež v roce 2013 organizovalo statisícové demonstrace proti manželství homosexuálů. Obama se stal šéfredaktorem prestižního právnického časopisu Harvard Law Review díky tomu, že si získal důvěru konzervativců.)

A oba dva disponují nevídaným přesvědčením, že jsou předurčeni pro velké věci. „Myslím, že Barack věděl, že má mimořádné nadání od Boha,“ řekla Obamova dlouholetá spolupracovnice Valerie Jarrettová. „Ví přesně, jak je chytrý… Ví, jak je vnímavý… Cítila jsem v něm nejen neklidného ducha, ale někoho, kdo je obdařen tak mimořádným nadáním, že potřebuje být vystaven opravdu velkým úkolům, aby byl šťastný… Celý život se nudil k smrti. Je prostě příliš talentovaný na to, aby dělal to, co obyčejní lidé.“ To není malé sebevědomí. Bylo odměněno tím, že jeho nositele, který byl v té době všehovšudy necelé tři roky senátorem, poslali voliči do Bílého domu. Všechno, co dělal předtím – komunitní organizátor, učitel na Chicagské univerzitě, lokální chicagský politik – jaksi nepřesvědčovalo o těchto talentech svými výsledky, ale pro Obamu to byla jen předehra.

I Emmanuela Macrona líčí jeho přátelé z mládí jako mimořádně nadaného, ale taky jako člověka, který se držel od ostatních trochu stranou, jako by byl předurčen pro lepší věci, a pak je všechny opustil na cestě nahoru a vícekrát se neohlédl. I Macron ze své krátké a objektivně vzato neúspěšné kariéry ministra průmyslu udělal kvalifikaci.

Macron i Obama postavili své kampaně na vágní brilantnosti a nemalé míře narcismu a samovztažnosti. „Jsme ti, na které jsme čekali,“ deklamoval Obama, a posluchači byli tak dojati důvěrou v sebe samé, jíž je „The One“ obdařil, že nedomýšleli, co přesně by to tak asi v praktické politice mělo znamenat. I Macronovi příznivci jsou tak nadšeni z toho, že přináší naději, změnu a jinakost, že ani nedomýšlejí, čím se vlastně jeho sliby revitalizace francouzského hospodářství liší od těch, jež slibovali poslední dva prezidenti, a proč by měly dopadnout jinak.

I Macron má schopnost přenést své oddané příznivce přes zjevnou absenci smyslu v mnohých vlastních výrocích jako důvěřivé slepce. „Všichni máme své kořeny. A protože jsme zakořeněni, existují vedle nás stromy, existují řeky, existují ryby. Existují bratři a sestry,“ vysvětluje moderátorovi, který nehne brvou. V dubnu, před červnovými parlamentními volbami, v době, kdy by třeba české politické strany musely již dávno mít odevzdané kandidátky, Macron žádné kandidáty svého hnutí nepředstavil. Ale řekl, že mezi nimi budou příslušníci občanské společnosti – a dav, nebo aspoň jeho macronovská část, vydechl údivem nad tou genialitou.

Po volbách sdíleli Macronovi mezinárodní příznivci s nadšením citát z jeho projevu: „Nepoddáme se strachu, nepoddáme se rozdělení, nepoddáme se lžím, ironii, lásce k porážce a k úpadku.“ Jakýkoli normálně inteligentní člověk ve stavu plného vědomí by se pozastavil a řekl by si: Počkejte, nepoddáme se ironii, co tím ten člověk sakra myslí? Zbláznil jsem se já, nebo on? Anebo se něco ztratilo v překladu? Ne tak v případě Macrona.

Třeba se zázraky dějí a Macron může najít recept na všechny vleklé problémy francouzské ekonomiky, multietnické společnosti, protichůdných požadavků Berlína, Bruselu a Francie. Zatím ale ukázal jen brilantní schopnost dosahovat moci a budovat kult, ne řešit problémy země. Ale pro toho, kdo v zázraky v politice nevěří, je tu příklad Obamy a podobnosti, které se nedají odbýt mávnutím ruky a vydechnutím slova naděje.