V Praze jeden den výjimečně pršelo a já měl tři dny na to někam jet, tak jsem se řídil podle meteorologické mapy, kam tlaková níže nezasahovala, a to byla jižní Morava. A tam město v tomhle státě asi duchem nejjižnější, které je i po teple, žáru a potu čili znoji pojmenované, tedy Znojmo.

Přijel jsem tam autobusem z Brna navečer, během cesty si objednal nocleh v penzionu na Pražské, kam se jde od nádraží (hrozného) stále nahoru, neboť Znojmo je celé postavené na takovém návrší a buď se jde nahoru, nebo dolů. Já šel tedy nejprve nahoru.

Znojmo je město, které jsem považoval v dětství za konkurenci svého Prostějova, kde jsem se narodil, ale býval jen o prázdninách. V Rotavě, kam jsem chodil do školy, jsme byli směsí všeho možného, co se dalo do nově postaveného sídliště v temných Sudetech sehnat a nahnat, ale pořádní Moraváci jsme byli jen dva, já z toho Prostějova, a Michal Štěpnička, jehož rodiče přišli ze Znojma. Byli jsme spolu asi stejně inteligentní, stejně rostlí, měli jsme stejné kolo a líbila se nám stejná spolužačka Hudcová - a tak jsme spolu vedli bratrovražednou válku a o to, které město, kde jsme se narodili a které bylo tak jiné, než to pitomé sídliště, kam jsme byli odsunuti, je významnější. A já vyhrával v počtu obyvatel (43 ku 33 znojemských), v důležitosti průmyslové (na OP a Wikovku znojemské okurky neměly) a taky v rodácích, protože na Matěje Rejska a Jiřího Wolkera můj spolužák jen tak neměl (o svatém Klementu Marie Hofbauerovi samozřejmě neměl nikdo tušení), a taky myslím, že v té době se hrál v Prostějově líp hokej, fotbal a tenis, zatímco ve Znojmě moc ne. Ale měli jsme podobnou přehradu, kde jsme to léto u příbuzných, kteří měli to štěstí, že zůstali na Moravě, trávili: já Plumlovskou a on Vranovskou, které se dejme tomu dají srovnat. V každém případě jsme se po prázdninách vraceli do těch studených a jaksi nevlídných nejzápadnější a nejzapadlejších Čech ozářeni sluncem a jasem moravského svitu a tepla jako mladí sluneční héroové, kteří zase musí přečkat ten ošklivý čas v temnotě, aby se mohli v létě vrátit na svůj vytoužený moravský Jih.

Já jsem tehdy ovšem neměl ponětí, že Znojmo čili německy Znaim, je město vysídlené a nově osídlené, což ho zvláštním způsobem spojovalo s naším vlhkým a hornatým krajem, kde jsme tehdy žili. Ovšem na rozdíl od Sokolovska, kam se nikomu moc nechtělo, tak do opuštěných domů a statků na Znojemsku se lidé jen hrnuli, takže už v létě 1945 bylo skoro obsazeno, i když počet obyvatel v samotném Znojmě se s předválečným vyrovnal až šedesátých letech.

Nevěděl jsem tedy, podobně asi jako spolužák Štěpnička, že i tady to jsou „Sudety“, což bylo slovo, které se před čtyřiceti lety moc nepoužívalo a v případě Znojma jej asi nepoužívali ani ti němečtí mluvící Moraváci čili Deutschmährer. Těch ve Znojmě před sto lety žilo 15 tisíc proti necelým dvěma tisícům Čechů (a českých Moraváků), přičemž jejich počet za republiky trochu stoupal, takže už ve dvacátých letech tu měli českého starostu, sociálního demokrata Josefa Mareše, který zemřel na sklonku války v Terezíně. Ale o německém charakteru města, především jeho historického centra, nemohlo být pochyb - a mně tady druhý den došlo, že spolu s Chebem a Českým Krumlovem je Znojmo třetím klenotem, který nám tady Němci na jižní hranici nechali a že ty města mají něco společného, tu relativně zachovalou gotickou a renesanční krásu a zároveň jakousi vyprázdněnost, jakousi vnitřní i vnější poškozenost, na kterou má myslím člověk citlivost zvláště, když v tom nebo podobném kraji žil, pak odešel někam jinam, a pak se tam zase vrací.

Tak jsem šel tím teplým podvečerem ze špinavého nádraží podél hradebních zdí, kolem městského divadla a okresního soudu, obě solidní rakouské budovy v omšelém stavu, pak to vzal parkem, jenž byl dobře udržován, jen ty spreje mi drásaly city, a došel na Komenského náměstí, uprostřed něhož se tyčil obelisk, na jehož vrcholu stál na kouli, tedy nejspíš zeměkouli anděl s věncem v ruce.

Hádal jsem, že je to anděl vojsk rakouských, které tady, kousek za Znojmem svedly v červenci 1809 bitvu s Napoleonem, v níž sice nezvítězily, ale také úplně neprohrály, prostě to v poslední chvíli uhrály na remízu, také proto, že Bonaparte, který byl osobně přítomen, a byl to po roce 1805 už druhý jeho výskyt na Znojemsku, dal přednost příměří, které bylo 12. července tedy ve Znojmě podepsáno, čímž skončila válka roku 1809, tak zvaná válka páté koalice. Žádný vysvětlující nápis tu však není, jen ten pylon a anděl na něm, pod ním dovádivá velkorodina olašských Romů, jejichž povyk zněl letním podvečerem jako křik dávno domestikovaných cizokrajných ptáků.

Ale druhý den, když jsem byl v „jihomoravském muzeu“ v dolnorakouském městečku Retz, které je hned za hranicemi, viděl jsem obraz onoho náměstí s obeliskem a pod ním bylo napsáno, že jde o Kopalplatz čili Kopalovo náměstí, jak se jmenovalo do roku 1918, a pak už nebylo těžké najít, že onen Karl čili Karel Kopal, selský synek od Znojma, byl rakouský hrdina válek rakousko-sardinských, na jejichž počest tu byl ten anděl na pylon v roce 1854 postaven a teď tu stojí jako maják nějaké daleké a nesrozumitelné krvavé historie. Víte to ve Znojmě?

Ve Znojmě jsem byl několikrát v dětství, to jsme jezdili s otcem embéčkem po památkách a zajeli zkontrolovat tu Vranovskou přehradu. Ale nyní dlouho ne: naposledy jsem tu byl na začátku devadesátých let. Zastavil jsem se tu tehdy cestou z Lávy čili Laa an der Thaya, kde jsem byl asi dvakrát na sběru vína, nikoli jako levná pracovní síla, nýbrž jako kamarád rakouské bohemistky Traude Zandt(ové), která z Laa pocházela a jejíž příbuzní tam měli vinice. Prožila tedy dětství a mládí kousek od železné opony z ostnatého drátu a minových polí, na kterou její krajané hleděli jako na konec civilizace, asi jako Římané ze své strany na limes romanus, kterou si ovšem ti barbaři vztyčili sami. A jak mi Trauda vyprávěla, tak právě to byla její motivace naučit se česky a trochu se o těch divoších něco dozvědět, díky čemuž patří asi k největším odbornicím na českou literaturu nejen ve Vídni, kde snad už je profesorka na stolici bohemistické.

Rakouský venkov se mi tehdy jevil jako pohádková zem, opravdu, vše vzorně opravené, zametené, s láskou a vkusem opečovávané, plno květin a záhonů… A obyvatelstvo jaksi pokojné a zachovalé, hezky všichni zdravili a tvářili se přátelsky, i když zajisté měli v duši nedůvěru i ke mně, zástupci Čechů, kvůli kterým tam stále ještě někde visely cedule Cesi nekrást tady. Tehdy si člověk představoval, že za pár let to bude u nás podobné… I když myslím, že mně se to už tehdy nezdálo.

Před těmi dnes už skoro pětadvaceti lety jsem se vracel do země, která byla sice už nezadrátovaná, ale jinak to bylo jako když se vracíte do domu, o který se už dávno přestali všichni starat a dali se kolektivně na chlast. První náraz za hranicích byl vždy strašný, bordely, rozbité domy, poloopuštěné vesnice, špinavá nádraží. Přijeli jsme tehdy do Znojma a bylo to jako když z něj odejde život a ztratí se všechny barvy. Na tím zmarem nádherná štíhlá gotická věž radnice, trčící z betonové krabice Obchodního domu Dyje, který tam stojí od počátku normalizace. I dnes je plný asijského dreku, ale aspoň na terase je jakási kavárna, kde jsem si dal čaj a hleděl dolů na Masarykovo náměstí, do roku 1918 Unterer Platz, kde byl největší okurkový trh v Evropě, neboť oharky, jak jim říkala moje prostějovská babička, pod jménem Znaimer Gurken proslavily město po celé Evropě.

Tak tragické mi Znojmo dnes už opravdu nepřipadalo. Mnohé se evidentně zlepšilo, hodně domů se opravilo, i když mnoho jich je pořád prázdných nebo nějak zludračených, ulepených reklamami nejnižšího druhu, tím vizuálním svinstvem, které tak ničí podobu našeho prostoru – to stačí vyjet do toho Rakouska, jak hned ten drek zmizí a poutače, cedule a návěstní štíty jsou mnohem decentnější a kultivovanější. Ale Znojmo rozhodně již vypadá líp než před pětadvaceti lety. Vlastně je to krásné město, i když nejhezčí je z mírného odstupu, nejspíš z druhé strany, ze strání protilehlého břehu Dyje nebo z železničního mostu, po kterém jsem druhý den jel na skok Rakouska. Znojmo má vlastně jedno z nejkrásnějších městských panoramat v téhle zemi: ta jehla radniční věže s podivnou, jako by šaškovskou čepicí, kostely svatého Michala na navrší, kde byla prý kdysi pohanská svatyně, a hlavně chrám svatého Mikuláše s mohutnou lodí, která vypadá jako velká slepice, u jejíhož zadku se krčí jako kuře kaple svatého Václava.

To je nejlépe vidět z ostrohu přemyslovského hradu, z kterého zůstalo jen torzo, přeměněné kdysi z větší části na pivovar. Myslím, že je v téhle zemi málo tak úchvatných míst, zvláště takhle v létě, když večer přechází do soumraku. Za zády máte kužel rotundy sv. Kateřiny, pod vámi hluboký kaňon Dyje, naproti se zapadající slunce ještě se vší letní silou opírá do ušlechtilé gotiky. Je to mystická chvíle. Přesně se mi tady v ten okamžik vybavilo, jak jsem tu stál s otcem, bylo mi asi šest a on nějak vtipkoval, že tu mají pomalovanou hospodu, do níž vozí mrtvoly. A já tomu nerozuměl, ale bavilo mě to a děsilo zároveň. A on tím myslel, že v rotundě se v 19. století opravdu čepovalo pivo a pořádaly se tam tancovačky, a opravdu se tu objevily dvě vznešené mrtvoly, i když každá jinak. Jednak sto metrů odsud je minoritský klášter, dnes Jihomoravské muzeum: v jeho kryptě leželo sedmnáct let tělo Přemysla Otakara II. Trup s rozseklou lebkou nejprve nechal půl roku vystavovat jeho přemožitel Rudolf Habsburský ve Vídni, aby každý viděl, že mocný král je skutečně mrtvý, až pak na jaře 1279 dovolil převoz ostatků do Prahy, kde měl být důstojně pohřben. Z jakýchsi důvodů se průvod s královou mrtvolu zastavil ve Znojmě a do roku 1297 se nehnul. Jako by tíha toho krále železného a zlatého byla pro zemi, kudy měl jet neúnosná, takže s mrtvolou nešlo hnout. Musela zůstat přebitá na jejím okraji, na jižní hraně, dokud ji suché větry neohlodaly na kost.

Tím druhým byl císař Zikmund, který sem z Prahy přijel s celým dvorem koncem listopadu 1437, už tak „slabý, že se podobal oněm otcům žijícím na poušti, byl jen kost a kůže“, jak psal očitý svědek, biskup Jorge z Vichu. Nemohl sám chodit, levou nohu měl zničenou gangrénou, palec mu uřízli, ale sněť pokračovala dál. Vyčerpaný a zatrpklý syn velkého otce, po kterém zdědil schopnosti, ale ne nadhled a trpělivost, se už soustředil jen na jedno: jak vyšachovat nenáviděnou manželku, královnu Barboru Celskou a zajistit trůn synovci Albrechtovi. Ve Znojmě žil posledních pár dní: 8. prosince si nechal v síni znojemského hradu sedě na trůně v císařském majestátu odsloužit slavnostní mši, pak ho převlékli do pohřebního roucha a k večeru skonal. Pohřben je Velkém Varadíně, dnes rumunské Oradei…

Ale to už jsem byl ve Znojmě druhý den. Ten první jsem se již skoro za tmy přišoural na adresu penzionu na Pražské ulici a nejdřív strnul, neboť na dveřích bylo napsáno, že podnik přes veškerou snahu majitelů končí. Vyťukal jsem číslo, které bylo na ceduli, ulevilo se mi, když to majitel zvedl a přišel mi otevřít. Zeptal jsme se, proč zavřeli, EET? – „Ale kdepak, řekl, ve Znojmě nejsou lidi, prostě tady nikoho neseženete, kdo by šel pracovat. Buď místo mají, nebo jdou do Rakouska, mezi námi byli blbí… Ale jinak je tu hezky, bude se vám tu líbit. Snídani ale neděláme, nevadí…“ Ne, nevadí. Nejsou lidi.

Příště cesta do Rakous, Retz a Hollabrunn a pak přes klášter Louka ke svaté Kateřině.

www.jiri.penas.cz/fotoblog/