Týdeník ECHO přináší průřez kulturními tipy. Od divadla přes filmy po knihy...

Velkolepě pojatá přehlídka Divadelní Odysea

V létě se toho v divadle příliš neděje, a tak buďme rádi za každý kousek, který se kde objeví. V Praze probíhá první ročník tříletého projektu Meeting the Odyssey. Ten během tří let potáhne, respektive – jak inzerují tvůrci – popluje, Evropou (neboť se většinou odehrává na lodích) s programem divadelních představení a různých divadelních a tanečních workshopů. Do konce festivalu se odehrají ještě tři premiéry: na Lodi Tajemství bratří Formanů představí v pondělí 26. července ve 21:15 polský Opolski Teatr Lalki i Aktora hru Čekání na déšť. S přihlédnutím k tuzemskému počasí by jistě bylo vhodnější, kdyby se premiéra odbyla minulý týden, ale aspoň že někdy: inscenace je mezinárodně obsazený příběh loutky Penelopé, která své dny, jak praví anotace, tráví „prací, kterou je tkání a opětné párání rubáše – tvoření a destrukce zároveň, budování obrazu světa a jeho následné ničení. Látka, ze které Penelopé tká svůj rubáš, je materií světa – světa čekajícího na déšť, déšť, který padá, aby proměňoval a osvobozoval.“ Hned o den později na tomtéž místě a o hodinu později je premiérován dle anotace ještě poutavější kus INSTANT PRAGUE italského souboru Cada Die Teatro. Tentokrát jde o inscenaci připravenou pro pražskou zastávku projektu: autoři slibují, že inscenace propojí Odysseův sestup do podsvětí s českou historií a tradicemi. To je výzva. Poslední pražskou premiérou přehlídky je v pondělí 28. 7. od 19:15 v Divadle Hybernia Sorcerer – taneční projekt skupin Lenky Vanerové a Felixe Landerera.

Meeting the Odyssey, divadelní festival, do 30. července, Praha

Nedělní televizní filmový večer

V televizi ovšem v průběhu týdne dávají řadu dobrých filmů (léto je na pamlsky obzvlášť příhodné; skoro se zdá, že uvažování dramaturgů funguje v paradoxech: čím menší je pravděpodobnost, že bude před televizí vysedávat hodně diváků, tím přitažlivější nabídku lze vyšťourat). Upozornit chci ale na něco průměrného – snímek Plán hry. Jeho příběh je prostý: pojednává o nejlepším a nejnamyšlenějším hráči amerického fotbalu, sólistovi, jemuž se změní život v okamžiku, kdy mu u dveří zazvoní malá holčička a svěří mu, že je jeho dcera. Dál si to každý jistě svede představit. Proč na to upozorňuji: v hlavní roli snímku je možno sledovat Dwayna Johnsona, obrovského kulturistu, který už několik let točí tolik filmů, že chystat je ještě na celuloid, svaly by mu rostly podle počtu použitých metrů pásku. Vždyť příští rok je ohlášena jeho účast celkem v osmi snímcích! Každopádně každý americký filmový svalovec dřív nebo později natočí snímek, v němž se vyrovnává se svým dětstvím stráveným v posilovně, byť Arnoldova Policajta ze školky už asi nic nepřekoná. Přijde mi ovšem jako slušnost upozornit na tento film v týdnu, kdy v kinech týž herec úřaduje jako první černošský Héraklés ve filmové historii. Vždyť takový muž nemá pouze svaly, má také srdce správného kluka! Na Prima COOL v neděli 27. července ve 20:15. Kdyby někoho tento tip přece jen trápil a přišel mu nedostatečný, na ČT2 poběží týž den od 20:00 příjemný filmový večer: nejprve thriller s Jeanem-Paulem Belmondem Tělo mého nepřítele, o dvě hodiny později pak klasika Půlnoční kovboj s Dustinem Hoffmanem a na závěr, před půlnocí, čtvrtá část dokumentárního seriálu o amerických dějinách, jak je vidí Oliver Stone, tentokrát o počátcích studené války.

Slušná balkánská story

Léto je mrtvá sezona také na knižním trhu, a tak je čas vracet se ke starším knížkám a dohánět nákupy z prvního pololetí. Maje zalíbení v balkánské kultuře, doporučuji román Bekima Sejranoviće Lepší konec. Sejranović je autor zábavný už svým životopisem: původem Bosňan patří k přelétavým autorům, jak se to kvůli válce stalo celé prozápadně orientované generaci někdejších Jugoslávců narozených v 70. letech a v první polovině následující dekády. Střídavě žije v Norsku, kde přednáší o jihoslovanských literaturách a z norštiny překládá, na chorvatském Hvaru, kam se jezdí slunit a koupat (a překládat z norské literatury), a ve slovinské Lublani (kde teda asi taky překládá, z norštiny). Román Lepší konec obsahově je dobově řekněme příznačný: třicátník se všemi předpoklady pro to, být v životě velmi úspěšný, si sám se sebou neví rady. Nedaří se mu ve vztazích, holduje alkoholu a drogám, když tu jednoho dne sebere odvahu k sebereflexi a pokusí se s vypětím všech sil svůj život změnit (nevyhneme se ani asijské cestě za harmonií duše a nalezení nové životní lásky). Opakuji, není to převratný příběh; současná, i česká literatura je podobných uvzdychaných hrdinů plná. Nad originalitou příběhu se tedy na zadek nikdo neposadí, ale jako v každé dobré literatuře jde především o to, jakým způsobem je zvolená story odvyprávěna. A tady platí jednoduchá rovnice: tam, kde Slovák Michal Hvorecký je lepší než Čech Jaroslav Rudiš, je Bosňan lepší než Slovák. Podstatou tohoto psaní je totiž uvěřitelnost, zkušenost, živelnost. Dál na východ je těchto ingrediencí prostě víc.

Bekim Sejranović: Lepší konec. Vydalo nakladatelství Dybbuk, přeložil Jakub Novosad. 205 Kč

Katalog „končících“ výstav

Co se výstav týče, stojí za to naposledy upozornit na několik dobíhajících, velkolepé nové se teď totiž nerozbíhají žádné. Z drobných by ovšem třeba mohl zaujmout regionální kurz: v Kostelci nad Černými lesy lze o víkendu mezi 25. a 27. červencem za 1400 Kč absolvovat dílnu Stavby z přírodních materiálů. Čili chystá-li se někdo renovovat svůj pokojíček nebo si postavit hliněnou hobití noru, je to akce pro něj, protože, jak slibují pořadatelé, dozví se všechno (pořádá občanské sdružení Baobaby). Dál telegraficky: v neděli 27. července končí Muzeu Vysočiny fotografická výstava Gruzie, má láska autorů Olgy a Františka Žákových. (Viděl jsem, není to špatné.) Na druhý tip půjdu opisem: ve čtvrtek 31. července měla ve Valdštejnské jízdárně původně končit výstava prací Bohuslava Reynka, leč pro velký zájem návštěvníků a kvůli svému rozšíření na dvojvýstavu s dílem Marka Chagalla je prodloužena do 14. září. Kdo výstavu dosud neviděl, má nyní šanci zažít dva v jednom, neboť od 12. července je tu krom Reynkových věcí k vidění také sbírka 105 Chagallových biblických kreseb, na nichž autor pracoval čtvrt století. To je bezesporu úctyhodný výkon. (Neviděl jsem a vypravím se.) Třetí tip ale končí neoddiskutovatelně: 3. srpna, to je od neděle za týden, končí výstava loutek a obrazů amerického režiséra Tima Burtona v pražském Domě U Kamenného zvonu. Vidět nutno. (Já viděl a je to vynikající.)

Raubířina před usnutím

Protože příští týden bude víc divadelních tipů (pro forma předem: bude před dvěma velkými přehlídkami – Jiráskovým Hronovem a zhořeleckou ViaThea), zvolím nakonec ještě jeden postarší literární tip, tentokrát z dětské literatury. K dílu libereckého rodáka Otfrieda Preusslera mám odmala vřelý vztah (s výjimkou Malé čarodějnice, jejímž kouzlům jsem nikdy nepropadl). Když se tedy v češtině objeví nový překlad některé z jeho knih, sleduji to s velkým očekáváním. Bohužel je fakt, že zážitky v češtině jsou poloviční než v němčině, protože adekvátního českého překladatele získal dosud Preussler pro jedinou svou knihu, Radovana Charváta pro slavného Čarodějova učně (přeložených do češtiny má autor osm titulů). Nedávno vyšel ten osmý: Loupežník Hocenploc s podtitulem Kašpárkův příběh Otfrieda Preusslera. Překlad Petry Honsové je bohužel nevycválaný, ale i tak je to počin pro německy nemohoucí ucházející a stojí za přečtení právě kvůli tuzemské, pohříchu přerušené kašpárkovské tradici. Krátkou pohádku o tom, kterak Pepík s Kašpárkem bojovali s loupežníkem Hocenplocem a velkým a zlým čarodějem Petrosiliem Cvaklmanem, aby zachránili zpívající kafemlýnek, a mohli se tak opět těšit z babiččina výborného švestkového koláče se šlehačkou, lze přečíst rychle. Ale naštěstí déle se lze těšit z autorových důmyslných fines, které jsou v podobné míře v dětské literatuře vzácné.

Otfried Preussler: Loupežník Hocenploc. Vydalo nakladatelství Grada, přeložila Petra Honsová. 269 Kč