Máslo bude stát sedmdesát korun! Proto musíme naplnit mrazáky, dokud je čtvrtkilová kostka k mání za 55 korun. Tak funguje mechanismus, kterým se výroky mlékařů stávají sebenaplňujícím proroctvím. Hysterie zdvihající ceny másla je ovšem zbytečná.

Na trhu je opravdu málo smetany potřebné k výrobě onoho vzácného živočišného tuku, přesto ceny nemusí růst k nebesům. Jak známo, v Německu rozhoduje o maloobchodní ceně másla řetězec Aldi. Pokud ji počátkem září stanovil na 1,99 eura (52 korun), pak je jasné, že s nižší cenou se nedá vydělat. Samozřejmě je možné sehnat lacinější máslo v akcích, třeba berlínský Kaufland dnes nabízí nizozemské máslo za 1,59 eura, takových akcí se ale v poslední době mnoho nenajde. Na druhé straně platí, že o mnoho vyšší cena se na německém trhu nechytí. Německo ovlivňuje i okolí a Česko s vysokým podílem dovezeného másla není výjimkou. Máslo bude stát 70 korun, až o tom rozhodnou v centrále Aldi v Essenu, dříve než počátkem října to ovšem nebude.

Kdo na tom vydělává

Prudký růst ceny másla není pro Čechy předzvěstí katastrofy, ale nastoluje vážnější otázky: Jak jsme se dostali do tak nekomfortní pozice, že nedokážeme vyrobit máslo, které spotřebujeme? Jak to, že o jeho horentních cenách rozhoduje někdo jiný? Přece není pochyb, že cena stejných výrobků může být v Česku nižší, když je zde nižší cena práce a samozřejmě také práce při výrobě, distribuci a prodeji másla.

S máslem se v menším opakuje historie, kterou jsme zažili v případě elektřiny. Propojením energetických systémů s Evropou se začala tuzemská cena silové elektřiny odvozovat od ceny na burze v Lipsku. Čeští spotřebitelé za ni začali platit jako Němci a výrobce ČEZ inkasoval mohutný zisk, protože zásluhou atomových elektráren vyráběl laciněji než sousedé. Také obchod s máslem se změnil po otevření hranic. Zpočátku tuzemské mlékárny vydělávaly zásluhou nižších výrobních cen na vývozu, ten ovšem poklesl během posledních patnácti let z 22 tisíc na 4 tisíce tun ročně. Naopak dovoz vzrostl z tisíce na 22 tisíc tun. Zdejší výrobci očividně podlehli efektivnější zahraniční konkurenci. Mimo jiné i z toho důvodu, že nedokázali platit místním zemědělcům za mléko stejné ceny jako mlékaři z Německa a Rakouska.

Zdejším mlékárnám ovšem tento vývoj vadit nemusí. V zemi funguje pět velkých výrobců másla, konkrétně jihočeská Madeta, Interlacto na Vysočině, Čejetičky z koncernu Alimpex a Hlinsko s Olmou z koncernu Agrofert. Poptávka po nedostatkovém domácím másle jim ručí za odbyt, dlouhodobý růst cen zaručuje slušný zisk i při nižší produkci a zvláště letošní máselná hysterie jim hraje do karet. Ke všemu inkasují od státu desítky milionů na investice do další výroby.

Co se dá dělat

Vadit to může spotřebitelům, kteří by jistě dali přednost místnímu máslu vyráběnému z mléka od krav z ekologických chovů na Vysočině nebo v Beskydech. Místo toho si mohou vybrat mezi unifikovaným českým, polským a německým máslem, které vesměs produkují velkovýrobny bez jakékoli záruky, že používají mléko z ekologických chovů, případně že před prodejem neleželo měsíce a roky v mrazicích boxech.

Přitom nebylo těžké ubránit se dovozům, jak ukazuje příklad Rakouska. Tamní zemědělci prosadili za potlesku spotřebitelů přísné normy ekologických chovů, které z definice nemůže splnit nikdo cizí. Je třeba dost těžké prokázat, že máslo produkuji z mléka krav, které jsou v zimě živeny výhradně rakouským senem. Cena másla v Rakousku dnes odpovídá okolním zemím, zemědělci prosperují a spotřebitelé mají jinde nevídanou záruku kvality. Tuzemští mlékaři vsadili na velkovýrobu určenou pro vývoz, proto nemohli ekologické normy připustit. Výsledek se dostavil rychle. Mlékárny vydělávají, Češi však jsou odkázáni na drahé máslo, které je ze 40 procent z dovozu a u kterého nemají k dispozici ani nejmenší informaci o jeho původu. Proroctví o máslu za 70 korun připomíná, že může být hůř, a že je s tím tedy třeba konečně něco udělat.