Petr Jašek je člen bratrské církve z Buštěhradu na Kladensku. Předloni v prosinci českým internetem proběhla zpráva, že Jaška těsně před odletem ze země zatkla súdánská tajná služba. Vinila ho především ze špionáže, ačkoliv Jašek se brání, že jen přijel nabídnout pomoc jednomu popálenému studentovi, zmapovat stav křesťanských společenství a demolice několika kostelů. Režim Umara al-Bašíra je nominálně islámský a křesťany občas pronásleduje.

Rok a čtvrt strávil ve vězení, brzy po rozsudku na 23,5 roku vězení si ho minulou neděli přímo z Chartúmu odvezl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Jašek první dva měsíce vězení trávil na cele s příslušníky Islámského státu, a má tak v republice patrně nejintimnější znalost této subkultury.

V Súdánu jste nebyl poprvé. Překvapil vás tentokrát ten razantní postup tamních úřadů?

Do Súdánu jsem pravidelně jezdil skoro patnáct let. Ale fakt je, a to jsem před cestou věděl, že situace v Súdánu se pro křesťany i zahraniční organizace počínaje rokem 2013 výrazně zkomplikovala. Západní organizace ze Súdánu vyhnali a zkonfiskovali jim majetek. V říjnu 2015 jsem byl v Etiopii na konferenci o Súdánu, kde jsem se dozvěděl o případu jednoho popáleného studenta. Cesta nebyla nějaký můj vrtoch, bylo to pečlivě konzultováno s organizátory konference, kteří poměry v zemi dobře znají. Tak tvrdý postup úřadů nečekal asi nikdo z nich. Já taky ne.

Zažil jste sám jako křesťan pronásledování za komunistů?

Tehdy jsem byl ještě relativně mladý, když komunismus skončil, bylo mi 26 let. Ale naši byli vyslýcháni StB, protože organizovali na faře ještě v jižních Čechách setkání mládeže, přijímali jsme návštěvy ze zahraničí… Otci hrozilo, že mu vezmou státní souhlas, tak radši tři roky před důchodem sám odešel z místa faráře do kotelny a věnoval se jen té neregistrované církvi. Zemřel loni, téměř v 90 letech. Mimochodem, dva měsíce po mém uvěznění. Maminka perzekuci od komunistů zdravotně odnesla víc, byla učitelka, ale nikdy jí nedovolili pořádně učit, protože nepodepsala učitelský slib. Zemřela v 62 letech na infarkt, myslím, že to byl důsledek psychického nátlaku, kterému byla celý život podrobena naše rodina. Takže já svou práci normálně vnímám jako závazek, vždyť naše rodina taky byla podporována křesťany ze Západu.

Odkdy vás trápí osud právě súdánských křesťanů?

Súdánem se zabývám od počátku 90. let, už tehdy tam docházelo k otevřené genocidě křesťanů, čehož si svět – včetně formálně ještě křesťanské Evropy – nevšímal. Začal si všímat, teprve když začala genocida muslimů v Darfúru. V Darfúru totiž mají odštěpenecké tendence a režim z Chartúmu proti nim tehdy zaútočil, aby oblast získal pod svou kontrolu. Víte, v Súdánu jsou tři dominantní kmeny, jeden z nich je u vlády, a příslušníci vládnoucího kmene mimochodem vládnou i ve věznicích. Z nich se rekrutují hlavní dozorci. Kastovnictví v kmenovém slova smyslu. Dodnes v severním Súdánu panuje obrovský rasismus ze strany světlejších černochů proti tmavším černochům, kteří jsou víc na jihu. Ti světlejší se považují za Araby, jsou to muslimové, zatímco ti černí bývají často křesťani. A světlejšího vězně, Araba, nebudou ve vězení nikdy mučit. Vězně z jižního Súdánu budou vždycky aspoň bít. Já jsem jejich rány viděl, někdy je bili úplně zbytečně.

Zatkli vás těsně před odletem ze země. Podcenil jste něco, udělal jste někde chybu?

Nemyslím, všechna moje setkání se konala zásadně buď v restauraci, případně někde večer nebo v noci. Pravda je, že některé fotky jsem si sice pro jistotu vymazal, ale vymazaná místa potom nepřehrál speciálním programem. Oni byli schopni ty vymazané fotky obnovit. Ale stejně mi sami už na letišti ukázali svoje záběry, i z kamer nočního vidění, šedo-zelené fotky dokumentující, kde a kdy jsem se s kým setkal. Sledovali mě od začátku.

A nedospěla situace v Súdánu tak daleko, že návštěvy aktivistů, jako jste vy, tamní křesťany nakonec spíš ohrožují?

Můžu říct, že v mém případě zcela jednoznačně sledovali cíl zastrašit domácí křesťany od styku se zahraničními křesťany a odradit západní organizace od cest do země, protože pak jejich aktivisté dopadnou jako já. Byl to exemplární případ, vždycky po každém stání se náš proces dostával na titulky novin. A v rozsudku potom doslova stálo, že já jsem odsouzen na doživotí, i když všichni předpokládali, že budu propuštěn.

A vy jste si nikdy nepřipouštěl, že by ten exemplární trest mohli myslet vážně?

Moc jsem si to nepřipouštěl. Když se potom konečně rozběhl soud, už před vyhlášením rozsudku existovala nějaká dohoda. Naše velvyslankyně v Egyptě Veronika Kuchyňová Šmigolová měla schůzku s šéfem tajné služby, generálem Attou (Muhammad Atta – velitel tajné služby v Súdánu, není příbuzný se svým jmenovcem známým z útoku na USA z 11. září 2001 – pozn. red.) Paní velvyslankyně mi říkala: Oni chtějí dotáhnout proces k vynesení rozsudku, aby si zachovali tvář. Ale po vynesení rozsudku se dá očekávat prezidentská milost, maximálně v řádu týdnů. Já jsem věděl, že česká diplomacie vyvíjí úsilí – a oceňuji to. Pomáhali i Švýcaři, slyšel jsem dokonce, že intervenovala eurokomisařka Federica Mogheriniová. Súdánská tajná služba to ale protahovala. Náš soudce je znám dokonce jako důstojník tajné služby. V první soudní instanci si to služba prostě udělá, jak chce.

Řekl byste dnes, že proces s vámi splnil účel a pomocníci ze Západu přestanou za křesťany do Súdánu jezdit?

Někteří možná přestanou, ale vy když s křesťany chcete dále spolupracovat, a to my chceme, nemusíte jezdit přímo do Súdánu. Můžete si ty lidi například pozvat do sousední země. Jinak náš proces, možná paradoxně, odvahu súdánských křesťanů spíš posílil. Soudní budova byla po zahájení sice obšancovaná pořádkovými silami se štíty a obušky, ale příznivců, zejména křesťanů z pohoří Núba, odkud pocházeli dva ze souzených pastorů, tam přijelo tolik, že i když nebyli připuštěni k budově soudu, zpívali na dálku křesťanské písně v jejich rodném jazyce. A byl to tak mohutný chorál, že jsme to slyšeli i během přelíčení. Oba pastoři měli slzy v očích.

Jak myslíte, že vaši spoluobžalovaní dopadnou?

Doufám, že pod vzrůstajícím tlakem – a intervenoval prý i britský ministr zahraničí – budou ty obžaloby zrušeny. V Súdánu pokud vím zuří vnitřní boj mezi ministerstvem spravedlnosti a tajnou službou, vnitřní boj údajně probíhá dokonce v rámci tajné služby. V takové situaci má mezinárodní tlak svůj význam.

Bylo součástí dohody o vašem propuštění to, že o některých věcech z vazby pomlčíte?

Nic takového, i když právě toho jsem se trochu obával.

A smíte mluvit o tom, co jste v Súdánu po ty čtyři dny před zatčením dělal?

Nerad bych o tom mluvil, dokud probíhá odvolací řízení s lidmi z mojí kauzy. V podstatě ale šlo o praktickou pomoc popálenému studentovi, domlouvali jsme, jestli by bylo možné převézt ho do Egypta nebo do Keni na léčení. Do Súdánu by nám asi experta, řekněme plastického chirurga z Finska, který by byl ochoten operaci na svoje náklady provést, přivézt nedovolili.

Co bylo za ten rok a čtvrt ve vazbě nejdrsnější?

První tři a půl měsíce jsem byl ve věznici tajné služby, která je považována za lepší vězení. Jenže dva měsíce z toho jsem byl na cele se členy Islámského státu. Příznivci ISIS se mohli navzájem navštěvovat na celách, pro sebe si to vymohli. A dozorci, kteří s džihádisty sympatizovali, umožnili jejich kápovi, který se ke mně choval nejagresivněji, přejít přímo do naší cely. Každá cela tam má tak šest sedm vězňů. Kápo se k nám přistěhoval 23. prosince a potom začalo peklo, které vyvrcholilo 6. února, kdy na mě chystali waterboarding. Před ním mě zachránil jiný dozorce a konečně mě převelel na samotku, kde jsem byl asi měsíc. A zatímco členové Daeše se samotky báli, tvrdili, že se tam po pěti dnech, maximálně po týdnu zblázníš, pro mě to bylo vysvobození. Na samotce jsem se mohl procházet, mohl jsem si zpívat křesťanské písničky, vracela se mi paměť. Předtím jsem držel hladovku, trpěl jsem anémií, na přeplněné cele se vám hůř dýchá, hůř vám to myslí.

Proč vlastně Bašírův islamistický režim zatýká příznivce a členy Islámského státu?

Režim se tváří islamisticky, protože dostává peníze ze Saúdské Arábie a jiných bohatých islámských zemí, ale není to klasický islamistický režim, spíš se blíží klasické totalitě. Zatčení islamisté jsou z jejich pohledu už příliš utržení ze řetězu. Předáci režimu viděli, co se v sousední Libyi stalo Kaddáfímu.

Byli všichni spoluvězni-islamisté vůči vám osobně nepřátelští, nebo jste v někom zahlédl lidské sklony?

U jednoho, ostatní mu říkali šejch, bych řekl, že s ostatními nesouhlasil, byl vůči mně velmi přátelsky naladěn. Sice vůbec nemluvil anglicky, ale podle posunků jsem poznal, že když mě chtěli mučit waterboardingem, on byl zásadně proti. Ti ostatní mi sice říkali, tady Hasan chce, abychom ti dali pěknou nakládačku, ale mně ze situace naopak vyplynulo, že on je od waterboardingu zrazuje. Když šel potom kolem mojí samotky, velmi přátelsky jsme se pozdravili. Ale byl jediný takový v celé jejich skupině. Taky tam s námi byl Belgičan, míšenec, po matce Maročan, ten se se mnou zpočátku taky docela bavil. Ale potom se pod vlivem kápa z relativně přátelského člověka proměnil v toho, který mě má podříznout.

Kápo byl kdo?

Kápo byl dvousetkilový obr, násilník, přitom zjevně inteligentní člověk. Súdánec, který vyrůstal v Saúdské Arábii a pak střední a vysokou školu studoval v Británii. Ajťák. Mluvil perfektní angličtinou, znal dokonce slangové výrazy. Zatkli ho na libyjsko-súdánské hranici při obchodu se zbraněmi. No a tenhle kápo se chtěl dostat speciálně na celu ke mně. Ze začátku se mnou rozmlouval přátelsky, ale šlo mu jen o to, vytáhnout ze mě informace. Jak je dostal, začal mě bušit – nejdřív psychicky a pak i fyzicky.

Vás bili spoluvězni, a dozorci ne?

Dozorci by si cizince tlouct, natož mučit, myslím, nedovolili. Moje súdánské spoluvězně mlátili běžně, to ano. Jeden vězeň z Darfúru zažil mučení elektrickým proudem. Ze mě si spíš dělali legraci, i ten, co mě nakonec převelel, a tím mi zachránil život, byl zpočátku ironickej. Ale nakonec jsme se tak spřátelili, že kdyby přijel do České republiky, budu ho beze všeho hostit, to byl velmi slušný člověk.

Takže pro vás byl výslech po pobytu na cele s islamisty úleva?

Víceméně. Ono taky když vás vyšetřovatelé nechají měsíc bez povšimnutí a vy jste na prostoru 2,5x4,5 metru a jen tam popocházíte mezi dalšími šesti lidmi… Potom už jsem nesměl po cele ani chodit, protože jako křesťan nesmíte překřížit cestu muslimovi. To pro mě bylo nejhorší, že jsem byl nucen sedět se zkříženýma nohama na jednom místě.

Jak přesně funguje to pravidlo, že křesťan nesmí překročit cestu muslimovi?

Když jde muslim, musíte zastavit a pokračujete teprve, když on přejde. V naší cele to vedlo k tomu, že už mi po ní ani nedovolili chodit, protože pořád někdo z nich zrovna chtěl popojít. Když jsem potřeboval na záchod, musel jsem požádat o dovolení a kolikrát mi to schválně nedovolili, zato mě nutili pořád a pořád sedět ve strnulé poloze. A když viděli, že mám snubní prsten, odebrali mi ho jako džizju, daň, kterou křesťan v muslimské zemi musí platit. Tvrdil jsem, že ho ani nemůžu sundat z ruky, oni mi ho pod pohrůžkou, že mi podřežou krk, vzali s tím, že po propuštění mi prsten za pět tisíc dolarů prodají zpátky. ISIS prý potřebuje peníze. Prsten zmizel, ale objeví se v názvu pamětí z vězení, které chci napsat. Ukradený prsten.

Měl jste na cele přímo nějakého vraha?

Byl tam Libyjec, který se účastnil podřezání dvaceti egyptských křesťanů na libyjském pobřeží. To se stalo asi před třemi lety a nahrávka z podřezávání se objevila i na internetu. Otec ho ve dvanácti letech vyslal do džihádu, v Tora Boře byl osobním strážcem bin Ládina, ukazoval mi na několika místech prostřelenou nohu. Taky mi několikrát ukazoval, jak dokáže zabít člověka vlascem, který má schovaný v kapse, a nikdo na to nepřijde. Už předtím měli ve vězení případy obzvlášť divokých islamistů, že zabili spoluvězně. Proto je vedení věznice normálně zkoušelo dávat na celu maximálně po dvou po třech, aby tam nemohli tak řádit. Samozřejmě jsem se bál, že mě mohou zabít.

Co ještě vám islamističtí spoluvězni dělali?

Bili mě, když jsem správně neodpověděl na oslovení špinavé prase nebo špinavá kryso. Filthy pig, filthy rat. Když jsem na to oslovení nereagoval správně, tedy poslušně, dostal jsem ránu holí do hlavy. To byla násada na takovou stěrku, kterou jsme na cele mohli mít k uklízení. Nebo si hráli na výslech, kdy mě vyslýchali o mé misi do Súdánu. A když se jim nelíbila odpověď, přišla facka nebo rána pěstí do obličeje. Posléze jsem měl asi dvaceticentimetrové vousy, což ránu pěstí trochu ztlumí, ale před kopanci vám vousy nepomůžou. Při jejich modlitbách jsem se měl dívat do záchodové díry, a když jsem se nedíval, kopli do dveří od záchodu, za kterými jsem stál. Byla z toho naražená ruka. A tak podobně.

Možná je to hloupá otázka, ale opětoval jste někdy ránu?

Ne. Měl jsem vnitřní sílu, jako když Ježíš nastavil levou tvář, když ho udeřili do pravé. Oni samozřejmě chtěli, abych se bránil, pak by se něco semlelo a možná by mě i zabili. A právě čím víc jsem nereagoval, tím víc oni zuřili. Až to vyústilo v přípravu waterboardingu. Tehdy mi oznámili, že prý Česká republika umožnila na svém území CIA mučit členy al-Káidy – spletli si nás s Polskem –, a tak že mi teď ukáží, jaké to je. Naštěstí mě v tu chvíli zachránil dozorce.

Oni znali Českou republiku?

Coby Československo jsme v této části světa pořád docela známí. Shodou okolností ten Libyjec po návratu z Afghánistánu studoval v Tripolisu na univerzitě, kde ho učila jedna profesorka Češka. Zmínil se mi, že byla krásná. Ten měl pro mě nakonec taky určitou slabost. Doslova mi řekl: Kdybys byl Američan nebo Rus, jsi na místě mrtvý, máš štěstí, že jsi Čech.

Rusy oni nesnášejí stejně jako Američany?

Přesně tak, považují je za dvě satanské velmoci. Taky jeden z důvodů, proč islamisté bojují proti vlastní vládě, je kvůli Bašírově spolupráci s Rusy. Vládní letku tvoří ruská letadla a ruští piloti. Prezident nedůvěřuje svým vlastním lidem, má piloty z Ruska.

Pokud nepočítáme islamisty, jste jeden z mála Evropanů, který viděl, jak fungují lidé z Islámského státu úplně zblízka.

Ano – a můžu říct, že jsem viděl, jak se i ve vězení dokážou seskupit a působit na další muslimy. Oni sami sebe považují za nejortodoxnější. Když přijde na celu nějaký normálnější muslim a modlí se, oni k němu přijdou zezadu s tím, že tu nohu musí mít víc nakroucenou. Nebo: Jak čteš ten Korán? Takhle se přece Korán nečte! Islamisté čtou Korán takovým bojovným hlasem, a když vám pětkrát denně u hlavy tohle dělají čtyři lidi najednou… Modlil jsem se, aby mi zůstal zachovaný zdravý rozum. Já bych mohl z fleku dělat muezzina – všechno jsem se v té arabštině naučil, ač třeba jednotlivým slovům nerozumím. Vyptal jsem se na spoustu jejich praktik, na což kupodivu většinou zpočátku odpovídali. Ovšem než tam přišel kápo.

Jak je vlastně možné, že bodyguard bin Ládina nebyl automaticky v hierarchii nad kápem?

Bodyguardovi říkali man of sword, muž meče. Muž na drsnější práci. Mají to takhle rozdělené. A jak říkám, jsou to většinou inteligentní lidé, měli jsme na cele taky doktora farmacie. Ale inteligence není zárukou, že člověk nepropadne fanatismu. Oni tvrdí, že podle druhé části Koránu, která je na rozdíl od té první, mírumilovné, velice bojovná, džihád znamená zabít všechny bezvěrce.

Zkoušel jste na ně argument, že křesťané jsou podobně jako Židé lid knihy?

To znali, sami od sebe mi tvrdili, že proto křesťany chrání. A že za ochranu chtějí ten prsten. Jenže když jsem pak byl přinucen jim ho vydat, začal ten největší teror. Čili nedodržovali ani vlastní pravidla.

Vypozoroval jste rasismus Arabů vůči černochům?

Ano, ten nepochybně funguje, ale mezi islamisty je ho relativně nejmíň. Černošský džihádista vám řekne, že když on přijde do Sýrie, jsou tam všichni bratři.

Vybavila vás ta zkušenost realističtějším pohledem na islámský svět, než jaký převažuje v dnešní Evropě?

Určitě. Měl jsem možnost vidět způsoby, jakými islamisté radikalizují další muslimy. Když jsem byl v dalších věznicích na cele s umírněnými muslimy, většinou nechtěli mému vyprávění věřit. O lidech z ISIS říkali: To nejsou praví muslimové. Což říkali obráceně i členové ISIS o umírněných muslimech. Jenže jsem dost často pozoroval, že mírnější muslimové se těch fanatičtějších bojí. Nakolik je zfanatizovali a nakolik se ti umírnění zase uklidnili, když vyšli z vězení, to samozřejmě nevím. Ale viděl jsem, jak ti, kteří se předtím nemodlili vroucně, se tam začali modlit vroucně, účastnit se čtení Koránu. Takové pokyny si nikdo nedovolí nerespektovat. V Nigeru, donedávna klidné zemi, islamisté dokázali zastrašit řadu normálních muslimů, kteří se pak připojili k pogromům na křesťany. Jdou a taky hodí kámen, protože jinak by měli problémy s islamisty. Nechci být nařčen z šíření poplašných zpráv, ale znám bohužel situaci v terénu.

Co by měla Evropa tváří v tvář migraci z muslimského světa dělat? Je lékem zpřísnit přistěhovaleckou politiku, anebo – jak tvrdí někteří politici – postačí tvrdě vyžadovat naše normy?

To je trošku iluzorní myšlení. Ono už je dnes muslimů v Evropě tolik, že se dostávají do parlamentů. Za teroristickými útoky byli často muslimové třetí čtvrté generace. Lidé, kteří se řídí právě tou druhou částí Koránu. Dost možná už to zašlo tak daleko, že Evropa ve své původní podobě se zachránit nedá.

Jste příznivcem vstřícné azylové politiky, jíž se v roce 2015 podle německého vzoru začalo říkat vítací?

Řeknu jenom, že naše organizace Hlas mučedníků se soustředí na pomoc lidem, kteří zůstávají v daných zemích. Nepomáháme jim odejít. A současně vím, že podle bezpečnostních a střízlivých odhadů v migraci do Evropy za poslední dva roky je asi pět procent příslušníků a příznivců Islámského státu. Při celkové migraci dvou milionů lidí máme v Evropě za roky 2015, 2016 možná 100 tisíc lidí, kteří dříve nebo později mohou udeřit. Odhaduji, že situace v Evropě bude mnohem vážnější, než je dnes. Chci zdůraznit, že ačkoliv jsem byl fyzicky napadán a v podstatě mučen, poznal jsem i v súdánském vězení celou řadu čestných, velmi přátelských muslimů, lidí, kteří se o mne starali. Mám názor na dnešní poměry v Evropě hodně kritický, ale nechci, aby to vyznělo jako paušální odsudek muslimů, to určitě ne. Spíš to zavinili evropští politici, kteří si nechtějí připustit skutečnost.