Ve všech fiktivních světech, co jich jenom je, asi neexistuje postava, se kterou bych prožil víc času; ponechám na čtenářích, zda o mně ta skutečnost vydává nějaké svědectví. Plus minus chvíle, plus minus denně po dobu plus minus dvaceti let. Nejprve v roli „pedagogického dozoru“ nad sledujícím dítětem a posléze dětmi. 

Zároveň ale zaujatý divák zvědavý na nová dobrodružství, a pak i divák nostalgický, který si osvěžuje zapomenuté vtípky i vzpomínky na dobu, kdy je zhlédl a vyslechl poprvé. Simpsonovi. Pro generaci potomků pilíř vesmíru, kotva v něm. Nezažili svět, v němž by ta žlutá rodina neexistovala, všechno kolem nich se může měnit a vyvíjet, jedno ale zůstává nezpochybnitelné a jisté – vždycky se najde alespoň jeden televizní kanál, na němž vpodvečer běží Simpsonovi.

Od Vočka do vesmíru, od piva do ponorky

Ta nekonečná kreslená série pro ně znamenala taky okno do světa. Se spoustou historických událostí, významných děl světové kultury, politických střetů dneška i dřívějška a já nevím čeho všeho ještě se seznámili tak, že je zaznamenali zparodované v Simpsonových. Nakonec i jméno té postavy, o níž dnes bude řeč, je odkaz ke klasice. Homer Simpson se poprvé objevil v próze Nathanaela Westa Den kobylek (její filmové zpracování v někdejším Československu šlo v kinech, přístupnost od osmnácti let z něj v očích dospívající populace udělalo snímek jaksi povinný). Tvůrce Simpsonových Matt Groening o tom jménu tvrdí, že si je z Westovy knihy vybral spíš podle zvuku, líbilo se mu, neřešil nějakou podobnost. Nějaká, byť značně vzdálená, tam ale je – Homer ze Dne kobylek má taky nemalý problém pochopit svět nebo alespoň svoje bezprostřední okolí, spousta věcí mu nedochází. Je to ale osamělý nešťastník, který nakonec v zoufalém afektu ušlape dítě. Kdežto ten „náš“ Homer Simpson je sice taky dost trouba s vedením, jež patří mezi ta vůbec nejdelší, zároveň je to ale taky ten nejšťastnější člověk na světě a na to, jak je hloupý, má v mnoha věcech pozoruhodně jasno. Kdo ví, jak to s tou jeho vysmívanou hloupostí vlastně je.

Na jednu stranu je naprosto evidentní. Část Homerovy přetrvávající popularity spočívá taky právě v tomhle. Je tak hloupý, že se nenajde divák, který by nad ním necítil převahu. Neexistuje trik, na nějž by Homer Simpson nenaletěl, podnik tak zoufalý, aby se do něj nepustil. Jeho ideální den by byl prožitý zčásti na pracovišti ve stavu polobezvědomí s nohama ležérně hozenýma na velín jaderné elektrárny, završený by pak byl návštěvou oblíbeného restauračního zařízení U Vočka a hojnou konzumací piva Duff. Naplnění toho ideálu se ale často pletou do cesty všelijaká epická (jmenuje se přece Homer) dobrodružství. Cesta do vesmíru, velení jaderné ponorce, úspěchy na poli moderního umění, pokoutní výroba alkoholu a jeho pašování, dabování kreslených postaviček, průběžné škrcení syna Barta a podobně nekončící okrádání a šikanování vzorného a zbožného souseda Neda Flanderse. Měl by být ztělesněním všech neduhů a zlozvyků, jimiž je Amerika proslulá – nadměrná konzumace všeho, značná ignorance, závislost na televizi, jistota ve věci nároku prakticky na cokoliv. Také je to ale člověk třeskutě zábavný, jeden by s ním pár těch večerů U Vočka docela rád prožil. Jeho monology jsou okouzlující, jeho otázky někdy zajímavou oklikou míří k podstatě věci. Ve spoustě, možná dokonce ve všech dílčích otázkách se spektakulárně mýlí, ty podstatné ale většinou nakonec – sice třeba až na několikátý pokus, ale stejně – zodpoví správně, tak aby zůstal věrný přátelům, rodině, psovi, světu. A někdy ho to tedy bolí.

Šťastný, proti všem předpokladům

Homer Simpson je k pomilování, protože to je přerostlé batole. Nakonec i tak vypadá, s tou holou hlavou bez vrásek a, řekněme, faldíčky v oblasti trupu. Neplánuje, nemyslí dopředu, nechá se ovládat svými momentálními impulzy. Když ho synek Bart naštve, hned by mu vymačkal duši z těla, když se mu nechce do práce, úpí, jako kdyby zrovna nastával konec světa. Když si dává k večeři uhynuvšího milovaného humra, plynule přepíná mezi pomlaskáváním a pláčem. Dokáže být vzteklý jako malé dítě, sebestředný jako malé dítě, ufňukaný jako malé dítě. A taky šťastný jako malé dítě. Stržený infantilní fantazií, která ho odnáší někam… třeba do čokoládového světa, v němž šťastně natřásá svůj břich ve společnosti roztomilých králíčků a ohryzává domeček po domečku. Homer Simpson je člověk, který by – podle dnešních měřítek – neměl být šťastný. Má práci, která ho ani nebaví, ani nenaplňuje, zaměstnavatele tyrana, barák, jenž mezi ostatními vypadá jako nevkusná barabizna, z jeho velkých plánů nevyšel žádný, potomci z něj mají legraci, šikovný není ani trochu a rozumu či inteligence taky zrovna moc nepobral a někdy si toho je dobře vědom. Těžko říct, jestli se na širém světě najde člověk, který si ho skutečně váží. Vlastně najde. Já, například. Právě kvůli tomu vzácnému daru být přes to všechno vlastně spokojený, jistým způsobem srovnaný. Každý to umí, když se daří. Zvládat to ale i v životní konstelaci Homera Simpsona je výkon, nestane se to jen tak.

Každý touží po ženě s hlasem Lábuse

Přitažlivost té postavy možná spočívá právě v tomhle. Troubů je mezi seriálovými postavami hodně, prostá blbost ale nemůže udržet pozornost a sympatie diváků po desetiletí. Homer je figura, nad niž je možné se povyšovat a zároveň ji i závidět. Jasně, má velkou kliku, že se dobře oženil, jiná než Marge by to s ním sotva vydržela a paní Simpsonová je navíc osoba mimořádných kvalit, po všech stránkách. Nemluvě o tom, že každý muž v hloubi duše touží po partnerce, která by na něj mluvila hlasem Jiřího Lábuse.

Homerovo štěstí ale není jen výsledkem jednoho šťastného setkání, nějakým způsobem se o něj zasloužil i sám, pod vší tou naivitou, nešikovností a potroublostí se skrývá nějaký dar, talent. Však je to taky zjevný favorit vyšší moci, jež vyplýtvala značné množství zázraků na to, aby byla Homerova tlustá zadnice zachráněna. Aby taky ne. Kdo jiný by v tomhle světě mohl být miláčkem nebes… A ti, kdo nevnímají Homerovu skrytou genialitu a vidí spíš tu hloupost na povrchu, mohou nacházet v jeho pokračujícím štěstí i prostém přežití zdroj klidu a snad i inspirace. Když to dokázal on, tak bych snad mohl i já.