V prvních dvou dílech seriálu o „temném“ roce 1717 se tu psalo o vládě císaře Karla VI. a o narození Ernsta Gideona Laudona, který to na poli bojové slávy pak dotáhl na polního maršálka.

V tomto díle připomeneme muže, jenž to v Čechách dotáhl asi nejdál na poli slávy stavitelské, takže i pro člověka jinak málo v těch věcech obeznámeného představuje jeho dlouhé jméno synonymum základního pojmu té doby, baroka.

Ano, řeč je o Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, kterému je v našem roce 1717 dvacet osm let (narodil se v roce 1689) a právě pracuje na prvním velkém „projektu“, jenž je již zcela spojován s ním samotným. Na pražské novoměstské vile, kterou si u něj objednal významný šlechtic Václav Michna z Vacínova a které se později, ale až ve druhé polovině 19. století, začne říkat vila Amerika.

Dnes je tam Muzeum Antonína Dvořáka, a i když okolí ulice Ke Karlovu vypadá úplně jinak než před těmi třemi sty lety, tak tenhle barokní šperk září svou vybroušenou nádherou stejně, jako když byl zasazen do volného prostoru, který v 18. století před karlovskými hradbami pořád ještě zbýval.

Kilián Ignác byl génius, ale měl to přece jen o to snadnější, že před ním již byla půda nachystaná. Narodil se v Praze jako třetí dítě Kryštofa Dientzenhofera, který přišel do Čech z jižního Bavorska. I otcova činnost by sama o sobě stačila, aby se příjmení Dientzehofer v Čechách na věčné časy ujalo, ale syn měl otce ještě překonat. Díky zavedené otcově firmě syn už nemusel věnovat energii budování podniku a jména, nýbrž na otce, u kterého zcela jistě nabral první impulzy a zkušenosti, navázal. Po jeho smrti (1722) pak plynule jeho „projekční kancelář“ převzal.

Mladý Kilián Ignác vyrostl na Malé Straně, navštěvoval zde jezuitské gymnázium a s největší pravděpodobností pak fakultu svobodných umění, kde studoval filozofii. Kromě němčiny a češtiny ovládal další tři živé jazyky. V rámci povinné tovaryšské cesty absolvoval někdy kolem roku 1707 „grand tour“ do Itálie a asi i do Francie a snad i do Anglie. Ve Vídni na něj měl zásadní vliv slavný rakouský stavitel té doby Johann Lucas von Hildebrandt (máme od něj chrám sv. Vavřince a Zdislavy v Jablonném v Podještědí). Z tovaryšské cesty se Kilián Ignác vrátil do Prahy v roce 1715 a hned byl otcem pověřen prací pro jeho významný podnik, stavbu břevnovského kláštera. O rok později stavbu už samostatně vedl.

V roce 1719 se oženil a o tři roky později se stal pražským měšťanem. Jako mladý mistr pokračoval tam, kde otec přestal, a v čele prosperujícího podniku – dnešním slovníkem – „vyprojektoval a realizoval“ na dvě stě staveb po celých Čechách.

Na začátku je ona krásná vila v ulici Ke Karlovu, která, jak to popisují kunsthistorici, „zaujme subtilitou tvarosloví, jehož základ tvoří jemné lizénové rámy s oble vykrajovanými rohy, na které v patře přiléhají jednoduché dekorativně pojaté pilastry a v přízemí plastické bosy“. Ať již si to dovedete představit, nebo ne, je to rozkošný domek. A doba, kdy takové něžné stavby vznikaly, musela mít něco do sebe.

Kilián Ignác pak prožil v Praze bohatý a úspěšný život. Když v roce 1751 zemřel, zanechal po sobě slušný majetek, který si mezi sebe rozdělilo jeho třináct potomků. Ani jeden z nich se nevěnoval oboru, v němž jejich otec tak vynikl.