Nová kniha Miloše Urbana, dávno ustáleného autora tuzemské literatury, se jmenuje Závěrka aneb Ztížená možnost happy-endu. Nabobtnalý název jistěže je nepřehlédnutelný, teatrální, ale taky dostatečně profesionální a zručný, protože vzbuzuje zvědavost. Prezentuje totiž konkrétní naraci: slibuje, že příběh, jenž zaštiťuje, se nějak týká fotografování či střelby a půjde v něm o nějaké usilování s nejasným výsledkem. Vskutku tak: je to novela dvou hrdinů, amatérského fotografa Matěje a jeho modelky Věry. Jejich příběh vypravěč sleduje od jejich prvního, náhodného setkání v davu přeplněného pražského náměstí.

Pokračuje ve dvou linkách, jednak zachycuje všechna jejich následná setkání a postupné prohlubování a zdůvěryhodňování vztahu mezi objektivem a jeho objektem, ale i nedorozumění, která mezi nimi vznikají. A jednak zachycuje osudy každého zvlášť a popisuje, jak o objektivu smýšlí jeho objekt, když není zrovna v hledáčku, a jak o objektu uvažuje objektiv, když v pauzách mezi focením touží, aby ho už už měl znovu před sebou. Je to skutečně vztah technický, nelidský, neboť za takový ho chce mít Matěj, přesvědčený o tom, že jakmile by s Věrou začal plnohodnotný vztah, bude na úkor kvalit jeho fotografií. Věra samozřejmě se do Matěje hluboce zamiluje a touží naopak právě po úplném partnerském vztahu („samozřejmě“ nikoli proto, že je žena, nýbrž proto, aby došlo v příběhu k napětí protikladů).

Tématem novely tedy je očekávání. Věřino, zda vztah s Matějem překročí mez jeho posedlosti fotografií, a Matějovo, jak dlouho focení s Věrou může být originální a plodné. Jmenovaný název knihy možná upomíná na třetí hru Václava Havla – jmenuje se Ztížená možnost soustředění, je jedna z autorových nejlepších a bohužel je málo známá. Havlova „tragikomedie z počátků počítačové revoluce“ z roku 1968 vypráví o muži, který není s to rozhodnout se mezi svou ženou a milenkou tak dlouho, až docela ztratí schopnost ještě v životě o něco usilovat.

Havel zachycuje svého hrdinu v době, kdy stroje definitivně začínají mít vliv na lidské uvažování a především cítění. Urban toho svého v okamžiku, kdy se člověk zoufale, ale vědomě snaží se strojem uzavřít dohodu o tom, že oboustranný harmonický vztah je možný. Člověk ještě věří, že díky cynismu a intelektu dokáže nad strojem i sebou samým aspoň někdy vyzrát. Že ještě dokáže udržet v sobě lidství. V tomto punktu však hodnocení předložené novely je ironické: Matěj strojům podléhá a je na nich závislý. Nejenže fyzicky potřebuje držet foťák v ruce, ale potřebuje taky notebook, aby čerstvě pořízené fotky obratem mohl svěřit internetovým sociálním sítím a následně si užívat obdivu jiných jejich uživatelů jako dávky dobré drogy. Lajky, komentáře, neosobní obdiv, závislost amatéra na amatérském hodnocení zdáli. A to v doprovodu dobových pentlí: Věra studuje feminismus, Matěj pracuje pro nadnárodní reklamku, řeší se i postavení leseb ve společnosti nebo aspoň rodině. Urban zkrátka se pokouší – a nechť to tentokrát nevyzní jako obrat z nerozumu – o obraz dobového drobtu.

Matěj přitom usiluje zachytit „jenom“ výraz Věřiných očí v různých polohách jejího těla. Fotografie proto odmítá upravovat, snaží se o přirozenost (zase to napětí mezi umělým strojem a člověkem). Na čtenáře má takový popis předpokládaný vliv: představuje si podmanivost očí podle sebe. Tedy představoval by si – v tom kondicionálu je největší vtip knihy. V textu pravidelně jsou rozesety zprvu barevné, potom černobílé fotografie, jež pro knihu pořídil sám Miloš Urban. Je na nich jeho modelka, dívka neznámého jména, která však svým pohledem připomíná známou českou herečku (jméno nechme stranou). Nelze tedy číst knihu, aniž se pohledu těchto očí je možné vyhnout: čtenář je v zajetí autora, nastává ztížená možnost představivosti. Slovo je válcováno obrazem. Ostatně v takové době žijeme: internet ještě donedávna byl literárním prostorem, médiem četby. Po vzniku sociálních sítí typu Instagram atp. však obraz prozatím zvítězil. Co naplat. Jinak budiž řečeno, že je to zručně napsané, čte se to snadno a přívětivě. Podařilo se.

P. S.: Mimochodem, Závěrka patrně je první umělecké dílo zdejšího písemnictví, jež pro svůj příběh využilo existence značky Echo24: „Na internetovém portálu Echo24 vyšel článek s názvem „Může být PR sexy?“, kde autorka celý koncept střízlivě vychválila, došla k závěru, že ano, PR může být sexy.“ Spisovateli děkujeme za důvěru v hodnocení našich redaktorů.

Miloš Urban: Závěrka aneb Ztížená možnost happy-endu. Vydalo nakladatelství Argo roku 2017. 264 s. 298 Kč.