Mění se česká společnost? A pokud se mění, pak tedy jak a k čemu, k jaké své nové podobě směřuje? Promýšlel jsem ty otázky a přidal si další. Co rozumíme českou společností? Zřejmě soubor občanů českého státu. Moje osobní zkušenost ovšem váhá ten pojem bez rozpaků přijmout. Předpokládá totiž jakousi jednotu. Tu ale nevidím.

Já sám rozhodně nepatřím k té části společnosti, jejíž někteří příslušníci naslouchají propagandistickým lžím takového serveru Aeronet, jehož moskevští patroni jim sugerují nedůvěru v základní zkušenostní poznatky jednak o Rusku, jednak o jejich vlastní zemi, tedy o Česku. A nejenže oněm lžím naslouchají, ale řídí se jimi ve vztahu k činnosti institucí reprezentujících český stát a k jeho základním demokratickým principům.

Nepatřím ani k oné množině občanů České republiky, kteří bez pochyb a bez odporu přijímají po všech stránkách zhrublý jazyk prezidenta Zemana; jeho výpovědi, konstruované převážně tak, aby se dotýkaly cti jeho názorových odpůrců, mě urážejí, aniž bych musel být jmenován. Tradice, kultura a rodinná výchova, k nimž mi vzdělání dodalo vysvětlení, mi brání přijímat jazykové hulvátství jako komunikační normu.

Nejenže nepatřím k těm, kdo jako kapela Ortel nebo pan Vandas se svou nacionalistickou partou rozsévají nenávist ke všemu etnicky nečeskému, ale v mé mysli sílí obava, že spolu s antisemitou Bartošem ohrožují, ba napadají samu podstatu demokracie, která je založena na rovnosti všech před zákonem. Bez ohledu na etnický původ, barvu pleti, náboženství a výši příjmů.

Nejsem příslušníkem ani té části společnosti, která žije v některém z několika desítek ghett, s jejichž „nepřizpůsobivými“ občany si ani stát, ani lid, z něhož pochází veškerá moc, neví rady. Aby zakryl rozpaky, svěřuje stát lid, obyvatele ghett, respektive nechává je na pospas všelijakým pokoutním politickým stranám a majitelům vyděračských rozpadajících se domů, jimž za tu „péči“ o obyvatele ghett docela slušně platí. Případně na ně volá policii podobně jako na ty, kdo mají kritický názor na prezidentovu oblibu ruských a čínských poradců.

Nepatřím, aniž by mi to dělalo starost, ani do oné části společnosti, jejíž příslušníci, zejména pak politici, hledí ušetřit na daních skrýváním svých kont v zemích s nižší daňovou sazbou, odvolávajíce se na svobodu jednání a práva z ní pocházející. Aniž by pociťovali nezbytnou míru právě „společenské“, tedy občanské odpovědnosti a nezbytné míry solidarity, která je se svobodou neoddělitelně spojena.

Nepatřím ale ani k těm, kdo se radují z informací, které byly bůhvíkým ukradeny a bez hlubší analýzy slouží k rozdmýchávání obecné nedůvěry všech ve vše. Z tohoto kriminálního jednání těží třeba i náš ministr financí, jemuž i kriminální krádeže dokumentů třeba takového Snowdena slouží k podpoře jeho tvrzení, že všichni, kromě něj, kradou nebo alespoň lžou. Nejsem tedy ani mezi těmi, kdo bojují na život a na smrt proti takzvané politické korektnosti. Jsem naopak rád mezi těmi, kdo jsou si dobře vědomi nezbytnosti pravidel v komunikaci.

Necítím ani potřebu být mezi těmi, kteří ztrácejí hlavu ze svého postavení daného volbou a povyšují se nad jiné třeba arogantním požadavkem přednostního parkování na Malostranském náměstí či podporují prezidentovo tvrzení, že přímá volba stojí co do kompetencí prezidentského úřadu nad ústavou.

Kým se tedy cítím být v situaci, kdy sděluji, kým nejsem, ba kým být nechci. Chci být občanem respektujícím činnost demokratických institucí, jednajících v prostoru vyhrazeném ústavou a právním řádem. Chci být občanem státu, který se těší ze srozumitelného prosazování vládních politik ve spolupráci se svobodnými demokraciemi Západu. Chci být občanem, jehož vrcholní politici jsou příslušníky elity společnosti, nelžou, neuhýbají před odpovědností, nemluví jako dlaždič, nemají za sebou útoky na svobodu či přípravu k nim. Chci být občanem státu, jehož politické strany sdružují lidi, kteří se ztotožňují se základními principy demokracie, jejichž soubor posiluje porozumění a shodu všude tam, kde může být společnost dělena rozdílným pojetím blaha. Také chci být příslušníkem takové části společnosti, co do množství té největší, která považuje potřebu vzdělání, kultury, umění, cti a odpovědnosti za sebe i za stát za samozřejmou součást svého konzumu, když už jsme zřejmě společností konzumní.

Jistou část české společnosti nazývá prezident Zeman kavárnou. Chce ji tím odlišit od svých voličů. Tato „kavárna“ má v prezidentově jazyku, jímž oslovuje, jak kdysi řekl, dolních deset milionů, nepochybně asociovat úsloví „kavárenský povaleč“. Tedy někoho, kdo není společnosti k užitku. Však také, jsa poučen ruskou literaturou, jsou pro něho příslušníci oné „kavárny“ bývalými lidmi. Titíž pak, dají-li veřejně najevo svůj nesouhlas třeba s prezidentovými útoky na zahraničněpolitickou orientaci státu, jsou prezidentem nazváni „duševně nenormálními“. Nelíbí se mi to. Svědčí to o prezidentově pohrdání svobodou projevu, o jeho intoleranci a také nenávisti vůči vzdělancům. Svědčí to ovšem i o tom, jak blízko se prezident svou představou politiky vzdaluje nejen politice vlády, ale zejména ústavě a blíží se autorům a čtenářům již zmíněného Aeronetu.

Dosavadní nedostatečná identifikace vzdělanců s rolí, kterou v demokratické společnosti mají zaujmout jako spolutvůrci veřejného mínění, je v Česku výrazně oslabena. Již předchozí prezident Václav Klaus označil intelektuály, tedy vzdělance za viníky všech politických hříchů v lidských dějinách. U politika, jemuž se jeho ideologizovaný svět proměnil v tržiště, se není co divit. Ovšem u politika, který se – jako prezident Zeman – hlásí k socialismu v rámci sociálnědemokratické politické strany, kterou, jak tvrdí, obnovil, je pohrdání vzděláním a rolí vzdělanců ve společnosti postoj zcela nepochopitelný.

Společnost dlouhodobě připravovaná o svou inteligenci okupacemi, německou nacistickou a ruskou komunistickou ztotožňuje se nadmíru s typickým českým plebejstvím, vydávaným do jisté míry již od obrození, neřkuli od Bílé hory za společenskou ctnost. Setkává-li se i ve výrocích, či dokonce v programech politiků s takovou mohutnou podporou neúcty ke vzdělání, produkuje v demokratických volbách převážně takové své zastupitele, kteří pak onu neúctu realizují ve svých politických funkcích.

Řečeno stručně, společnost jako nějaký homogenní celek neexistuje. Politice, politikům, se od listopadu 1989 dosud nepodařilo nabídnout takové programy, které by ony rozmanité a vzájemně často názorově nepřátelské společenské skupiny sbližovaly vždy ve prospěch podpory demokracie. Rozhodující vinu na tomto stavu mají především politické strany. Mezi hrstkou svých členů nenašly a dosud nenacházejí takové osobnosti, jež by jejich ideologické podstaty zlidštily ve srozumitelné programy, odpovídající požadavkům a potřebám té které společenské vrstvy.

Nespokojenost všech se vším má řadu racionálních příčin. Racionální příčinou je programové selhávání politických stran a z jejich nedostatečnosti selhávající instituce. Selhává koaliční vláda, sestavená z vnitřně rozvrácené sociální demokracie, antipolitického oligarchického Babišova ANO a vždy opatrných doplňkových lidovců.

Opozice, respektive její demokratická část, se vyžívá v nedostatečně programově vymezené kritice vlády, přičemž ODS je antiunijní, a TOP 09 prounijní. Ten zásadní, programově téměř vyprázdněný ideologický rozpor ji činí málo významnou. Obě demokratické opoziční strany jsou téměř bez členstva, spoléhajíce na voliče, aktuálně v době voleb s vládou nespokojené. Parlament je tudíž v obraně a rozvíjení demokracie téměř neúčinný. Tu neúčinnost sněmovny znásobuje přítomnost několika antidemokratických, ba extremismus podporujících stran.

Společnost, o jejíž popis by se měli snažit sociologové, a nesnaží se, zaujati obchodně výhodným vytvářením veřejného mínění ve službách té či oné partaje, ztratila své někdejší tradiční rozdělení na vrstvy, které bylo možné popsat z hlediska jejich sociálněekonomických charakteristik a požadavků na stát, tedy na politiky a na politiku. V kolektivní paměti jisté části společnosti přetrvává stará, svádivá komunistická lež, že majetek lze získat vždy jen způsobem nečestným, doplněná ve škole špatně vykládanou českou historií, která si jen málo všímá toho, co bylo prožito zejména v minulém století.

V situaci, kdy lidé ztrácejí schopnost a motivaci identifikovat se jako příslušníci určité společenské vrstvy, kdy scházejí věcně formulované politické programy a politické strany existují bez členstva, je možné vtrhnout do parlamentu jen s pouhým vůdcovským výkřikem „všichni politici jen žvaní a kradou, pojďme to napravit odmítnutím politiky, kterou nahradíme manažerským řízením“.

V situaci, kdy se lidé ztrácejí v politickém zmatku vyvolávaném arogantním prezidentem, který vtipkuje hrozbou střelby do novinářů, které má za blbce a hnůj, případně na premiéra, jehož nemá rád, protože ho kdysi nevolil, není se co divit, že jistá část společnosti nosí při demonstracích makety šibenic a vyřvává, že politici jsou zrádci.

Je se ovšem co divit, že ani vláda, a dokonce ani tolik napadaní novináři nevidí v nenávistných heslech vyhrožujících smrtí kdekomu počátek něčeho, co již jednou, mám to v živé paměti, skončilo hromadami mrtvol těch, kdo byli právě nejprve pouhými slovy určeni jako oběti budoucích masových vražd.

I na webových stránkách Echo24.cz se nedávno Daniel Kaiser vysmíval tomu, že někdo z vlády v nenávistných nápisech na výkladech kaváren uviděl útok. Považuji ten páně Kaiserův úsměšek nejen za nemoudrý, ale především za nebezpečný. Roste počet těch, kteří se chtějí sdružovat do jakýchsi „domobran“, označujíce přitom vládu za zrádce. Ti takzvaní Českoslovenští vojáci v záloze, netající se přípravou svého ozbrojeného útoku na vládu a cvičící se ve zbrani, také zatím jen mluví. Máme také jejich slova brát toliko jako výraz jiného názoru, protože ještě neteče krev? Patří takové výzvy provokující násilí, ba přímo ozbrojený útok do prostoru svobody slova? I ti vyhrožující ozbrojenci jsou součástí společnosti.

Měla by se tím zabývat policie. I ona je přece součástí společnosti. Nemá čas. Zabývá se ochranou Hradu, případně čínského prezidenta nebo čínských praporečníků, násilně bránících těm, kdo si uvědomují rizika z protizápadní orientace našeho státu, ve vyjádření jejich názoru. Prezident takovému jednání policie přeje a chystá se povýšit policejního prezidenta do hodnosti generálmajora.

Ve společnosti narostl počet těch, kteří vůdcovskou aroganci v jazyku, ba i v jednání některých našich politiků vnímají jako rozhodnost, která konečně povede k „pořádku“. Typickým představitelem takového „pořádku“ je pro mne poslanec Ondráček, bývalý příslušník pohotovostního oddílu SNB, který tvrdí, že policie zkrátka plní příkazy přicházející z vyšších míst a nemá se co ptát, proč byl příkaz dán či zda náhodou není v rozporu se zákonem.

Významná část tisku, vlastněná politizujícími miliardáři, vůdcovským principům v politice nečelí. Veřejnoprávní média, rozhlas a televize jsou politizovanými vysílacími radami nuceny k „názorové vyváženosti“, což jim komplikuje zaujetí jasného prodemokratického postoje a stanoviska.

Je až s podivem, jak se některé negativní společenské jevy opakují. Když slyším, kterak ministr financí Andrej Babiš popírá rozhodující smysl parlamentu a hovoří o něm stejnými slovy, jakými se pokoušel prvorepublikový parlament degradovat Klement Gottwald, jde mi mráz po zádech. Když slyším nenávistné výroky o uprchlících, připomínám si, co za druhé republiky čeští antisemité a fašisté, také část společnosti, psali o mé rodině a o Židech vůbec. Nezapomenu na davovou nenávist a krutost, s jakou komunisté, také součást české společnosti, materiálně a také fyzicky likvidovali „kulaky“ poté, co selhala demokratická vláda. Když čtu prezidentův výrok o „bývalých lidech“ a o „nenormálních lidech“, tedy o těch, kdo odmítají jeho protidemokratické jednání, jeho podporu extremismu, jeho pohrdání ústavou, vzpomínám si na to, jak byli podobně dehonestováni signatáři Charty 77.

Ano, společnost, na niž jsem tázán, hrubne. Stačí si přečíst pár takzvaných komentářů pod články na internetu nebo nahlédnout do žumpy sociálních sítí. Společnost ztrácí, některé její části již ztratily úctu k demokratickým institucím. Stručně řečeno, mnohým nic není svaté. Hrubá síla u některých členů společnosti váží mnohem víc než vzdělání. Obdiv k vůdcům, popisujícím svět pouhým souborem bonmotů, vede až příliš často až příliš mnohé k nebezpečné, ničím nekontrolovatelné davovosti. Nad davem vztyčené makety šibenic a k násilí vyzývající hesla ponechávají policii – a zdá se, když tomu nečelí, i vládu – v klidu.

Co s tím? Jedině to, co nabízejí ti, kdo nemíní ztratit Listopadem po čtyřiceti letech opět nabytou svobodu v rámci demokratického právního státu. Viníky toho nebezpečného stavu, v němž se naše společnost nalézá, jsme my, občané, kteří jsme si do institucí, jejichž představitelé mají nám být vzorem, zvolili až příliš mnoho lidí nemravných nebo zbabělých. K nápravě stavu může dojít především naším odhodláním vrátit politickým stranám odpovědnost za stav a další rozvoj demokracie tím, že do těch dosud demokratických vstoupíme a přimějeme je k takovému programovému jednání, které je spojí v rozhodné odmítání všeho násilí a nenávistné xenofobie, jež u některých pramení ze strachu z neznámého, u jiných pak z odmítání demokracie, která omezuje jejich politickou moc. Vzhledem k tomu, jak právě teď jedná policie, podporovaná ve svém násilí z Hradu a částečně ze sněmovny, bude naše obrana demokracie vyžadovat i osobní statečnost. Těm, kdo jako třeba Tomáš Halík nebo Jan Kalvoda o ohrožení demokracie veřejně hovoří, dostává se nikoliv obdivu, který by si zasloužili, ale výhrůžek.

K jaké podobě tedy česká společnost směřuje? K podobě, která v mé paměti vyvolává především vzpomínku na atmosféru a chování některých příslušníků české společnosti za již zde vzpomenuté druhé republiky. A to byla sice krátká, zato snad nejhanebnější chvíle naší české historie. Je nejvyšší čas odhodlat se ten vývoj zastavit.