Na umělecké tvorbě je působivé, že kterékoli dílo je bez ohledu na své vlastní ambice hotovo až v okamžiku svého přijetí. To znamená, že je dokončováno s každým divákem či čtenářem pokaždé znovu a nově. U děl, která pojednávají o nějaké historické situaci, však toto nezávazné rozkošné obcování s uměním může být zaměňováno za vyjádření skutečnosti a za zprávu o společnosti.

Hezky se to ukázalo po odvysílání dvoudílného televizního filmu České televize Zločin v Polné, který pojednával o dvou víc než sto let starých soudních procesech s Leopoldem Hilsnerem, jež se vymkly tuzemskému normálu a předvedly, jaký odpor k Židům v sobě křesťanský našinec na přelomu 19. a 20. století mohl chovat. Divácká reakce, na niž šlo dohlédnout, se rozdělila na uspokojení s žánrovým zpracováním příběhu (zhruba ve smyslu: konečně se u nás objevilo kvalitní soudní drama) a filipiku se současným uspořádáním světa (podívejte, jak to odpovídá tomu, co se dnes děje kolem muslimů – to je krásné, jaký má ten příběh přesah / případně: to je odporné, tahle americká propaganda).

Proces s Leopoldem Hilsnerem patří k těm českým kauzám, jež od svého počátku fascinují, provokují a o nichž se pravdu nejspíš nikdy nepůjde dozvědět. Řadí se tak třeba k případu podezřelého úmrtí Jana Masaryka, kde se jen těžko věří, že nešlo o vraždu nepohodlného politika, či k přestřelce v Babicích v roce 1951, při níž zahynuli tři funkcionáři místního národního výboru a k níž dosud není jasné, zda šlo o zločin inscenovaný StB, o níž však víme, že se stala záminkou pro vykonstruovaný politický proces se smyšlenými „protistátními skupinami“. Hilsnerův proces se od těchto příliš neliší, neboť i v něm nakonec šlo o proces politický.

Pro pořádek: v roce 1899 byla u vesničky Polná v lese nalezena zabitá dívka Anežka Hrůzová. Byla podřezaná, lékaři konstatovali jako příčinu smrti vykrvácení, ale uvedli, že na místě nalezení mrtvoly se nachází příliš málo krve. Protože v ten rok vycházel zrovna na Velikonoce židovský svátek Pesach, v přičinlivých myslích místních občanů se brzy zrodil konstrukt, že krev musel někdo odnést. Prostější nápad, že mrtvolu sem musel někdo přinést, byl v menšině. Takže krev zjevně zabavili Židé, kteří krev mladých křesťanských dívek přece potřebovali do svého pečiva, připravovaného právě na Pesach. (To je doklad, jak náhoda může stvořit dějiny: Pesachu se lidově říká židovské Velikonoce, což je stejně zavádějící jako označovat Chanuku za Vánoce. Pesach je poutní svátek, který připomíná vyjití Izraelitů z egyptského otroctví, česky se mu dřív říkalo přesnice, jinak se mu říká svátek nekvašených chlebů – proto ten důraz na pečivo.)

Jak sugeruje film, v podstatě vůlí davu byl proto nalezen židovský viník, nezaměstnaný mladík Leopold Hilsner, který byl za vraždu dívky odsouzen k smrti. Jeho obhájce dosáhl odvolání, zároveň (další náhoda) byla u téže obce nalezena půl druhého roku pohřešovaná druhá dívka, zabitá podobným způsobem jako ta první. Takže v novém procesu byl už Hilsner souzen za dva zločiny. A opět odsouzen k smrti. Později mu trest byl zmírněn na doživotí, nakonec na sklonku první světové války mu císař Karel I. udělil milost. Hilsner zemřel o deset let později na rakovinu žaludku. Za těch devatenáct let jeho žaláře se strašně změnil svět: v roce 1899 proces s Hilsnerem pomáhal tomuto národu růst – myšleno jeho soudním, novinářským a vůbec intelektuálním složkám. Tento proces pomohl dál růst a rovnat si záda také Masarykovi, který vystupoval soustavně na obranu Hilsnera, i když o jeho postavu mu nešlo – soupeřil s předsudky, na nichž byl proces postaven.

Hilsneriáda vs…

Na nich je ostatně postavena scéna Hilsnerova zatčení, jedna z lepších z celého filmu. Hilsner, prozatím jen podezřelý, je vyslýchán polanským závodčím Klenovcem, kde kdy byl, co měl na sobě a jaké nože používá. Hilsner Klenovce štve, hnusí se mu, ale přesvědčí ho, že nedisponuje ani vhodným nožem, ani ošacením, které podle svědků měl na sobě podivný muž, jenž se v posledních dnech kolem Polné motal a strašil dívky svýma divokýma očima. Závodčí (Luboš Veselý) už je na odchodu, když mu Hilsner (Karel Heřmánek ml.) nabídne své nenošené kalhoty, protože jsou mu velké, kdežto Klenovci by byly akorát. Trpělivost se Židem závodčímu dojde, na místě se otočí a Hilsnera zatkne „za vraždu Anežky Hrůzové“. Jen tak, bez důkazů. Zvůle moci. Od toho okamžiku už se filmové drama odvíjí jako zápas těch, kteří se všemožně snaží získat podporu pro Hilsnerovu vinu, a těch, již se snaží dokázat jeho nevinu. Snaha vypátrat něco relevantního se stává volnočasovou aktivitou několika statečných jedinců, žádné policejní vyšetřování se nekoná, veškerá energie se spotřebuje na boj o jediného člověka.

Je jistě zásluha snímku, že do centra svého dění staví Hilsnerova obhájce Zdena Auředníčka (Jaroslav Plesl), zapomenutého právníka, který investoval do Hilsnerovy obhajoby všechno své odhodlání a „vytřískal“ z něj jenom doživotní přátelství s Masarykem. Řadu jiných ztratil, navíc pod tíhou útoků, kterým s rodinou čelil, se z Kutné Hory, kde šéfoval zavedené právní rodinné kanceláři, přestěhoval do Vídně a začal od začátku. Po vzniku republiky odmítl nabídky na několik významných postů, protože se chtěl dál věnovat obhajobě nevinných. A možná chtěl mít klid. Každopádně ve svém úsilí oslavit tohoto muže film jednoznačně funguje, vždyť objevuje hrdinu.

Celkově ale je to film rozporů. Postavy sice jsou napsány i zahrány tak, že se vyhýbají obvyklému zdejšímu polidšťování charakterů, to znamená, že se spolu baví stroze a bezohledně a sdělují si jen to, co je potřeba pro posun v případu. Ale jinak se film tváří v podstatě jako dva díly jiné kriminálky, vysílané aktuálně Českou televizí, a to Případů 1. oddělení. Ten dojem je silný taky proto, že oba díly tohoto seriálu, vysílané vždy o pouhý den později než díly Zločinu z Polné, řešily zrovna případ ženy unesené milencem, zavražděné a hozené do přehrady, přičemž proces se vlekl roky, byl opakován, revidován a dlouho pachateli trvalo vinu dokázat přímo, protože chybělo tělo mrtvé ženy. Srovnáním obou seriálů vyniká především podobný způsob hraní a střihů mezi scénami, takže vzniká dojem, že toto je inscenační vrchol, kam prozatím lze v českém televizním filmu dojít. Včetně záliby v náročných dialozích, které se nedají věrohodně uhrát, protože k ničemu musely být už na papíře: „Věda přece musí porazit středověkou pověru.“ – „Měla by, ale zatím se to v dějinách mockrát nepovedlo.“

… vs. masarykiáda

Nepodařilo se dost dobře vylíčit ani to hlavní: antisemitskou atmosféru v tehdejší české společnosti. Spíš je naznačována a mluví se o ní mimo obraz. Snad by to mohlo fungovat jako prostředek budování napětí, ostatně film se snaží držet příběhu několika postav a líčení průběhu soudu, jenže tvrdí-li se, že jedním z přítomných hybatelů tehdejšího dění, přítomných i u soudu, byl rozvášněný dav, pocit jeho přítomnosti se jeho odstrkováním nedostavuje. Nedochází tu k zprostředkování dobové emoce, dění se naopak soustředí na chladný rozum. A teď ty otázky, co je víc a co víc přiměje pochopit? Ukázat vzor, k němuž je vhod vzhlížet? Nebo nechat diváka procítit svůdnost šílenství? Pěkný autorský moment, který toto tázání tematizuje, bylo zastřít vynesení verdiktu poroty hudbou. Té poroty, na niž bylo apelováno být čestná a sloužit spravedlnosti. Slyšíme sice rozsudek, ale je tlumen a odsouván do pozadí, ono „vinen“ vynese nahlas až soudce, o němž z průběhu jednání víme, že je zaujatý proti Hilsnerovi. Dav tedy jako by byl zproštěn odpovědnosti. Co o něm nakonec víme? Pořád nic. Takže autorské přesvědčení tu lze vnímat tak, že jenom jedinec je odpovědný za své jednání.

Česká společnost je nízká a v moderních dobách vždycky byla, neboť obdařena citem vždycky včas se zbavit vyšších vrstev je zkrátka postrádá

Ale to se vracíme na začátek: dílo dotváří osobní vnímání každého zvlášť. Až jejich celek sděluje něco o nás, dílo samotné pramálo. Už padlo, že se hojně objevují připodobnění k současnosti a vztahům křesťanů k muslimské víře. Jsou to svůdné paralely, ale mylné. Chybí jim jen dodatek, že film se povedlo prosadit do výroby právě proto, že je k ruce tak okatá historická paralela. (Přitom to už je zajímavější domněnka, že oněch dvacet let, která scenárista filmu Václav Šašek potřeboval na to, aby tuto látku prosadil do výroby, bylo dvacet let, po které společnost na židovský příběh ještě nebyla připravena. Svůdná je možnost, že teď už třeba společnost na podobné příběhy je připravenější, protože s novými, rozcestovalými generacemi je weltmanštější, než byla v půli 90. let.) Jenže zaujetí touto možností přehlíží, že Šašek chtěl vyjádřit opak: „Tam (ve Francii v procesu s armádním důstojníkem Dreyfussem, podezřelým z defraudace) se to odehrává v salonech, u nás na dvorku,“ říká obhájcův otec, sám právník. To je výpověď, o niž autorům šlo: česká společnost je nízká a v moderních dobách vždycky byla, neboť obdařena citem vždycky včas se zbavit vyšších vrstev je zkrátka postrádá.

Proto v druhém díle víc prostoru získává Masaryk: chasník, který vyzrál v nejvyšší autoritu. Který se nebojí postavit davu myšlenkou i pěstí. Zároveň se pohybuje městem jako duch. Scéna, v níž se dav, zpívající druhou sloku písně Kde domov můj?, bázlivě rozprchne, sotva Masaryka zahlédne, tak najednou vyznívá jako karikatura úsilí zbytku filmu. Že by proto hymna měla jenom jednu sloku? – Tady někde je jedno z jader příběhu, to konečně nevyslovené, ale přítomné tázání: co se to stalo, že týž Masaryk byl našinci houfně nenáviděn, byl bit svými studenty, a o pouhých osmnáct let později už byl týmiž vnímán jako „tatíček“ národa? Zároveň to je ten největší vtip filmu: zase nejde o Leopolda Hilsnera, člověka, který si vyslechl několikrát za sebou, že má být pověšen. A který, aby nezešílel, nakonec mluvil s myšmi. Zase v debatě, kterou sledujeme, jde o to, přeřvat vlastní svědomí.