Vikinské harašení, boží palice a čundr Milana Kundery
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Kulturní tipy tohoto čísla mimoděk pojí motiv cesty, či přesněji pouti. Čím by to mohlo být? Každopádně tentokrát kupodivu bez divadla, zato festivalověji: literární přehlídka v Praze, tamtéž staroseverská a navrch jedna filmová v Ostravě. Závěrem film v televizi a nová kniha Milana Kundery.
Na paloučku, na pařezu s knihou na klíně
Pražský literární dům autorů německého jazyka připravil čtvrtý ročník oblíbeného „literárního festivalu“ nazvaného Literatura v parku. V podstatě nejde o víc než moderované půldenní veřejné čtení a koncert v přitažlivém prostoru pražské Stromovky. První ročník této přehlídky (který se konal v den desátého výročí atentátu z 11. září) sice nebyl akcí spontánní, ale nebylo předem zřejmé, zda se bude opakovat. Zjevný úspěch nicméně vedl k založení seriálu. Je to dobře. Čtení na neobvyklých místech, tedy propagace knihy v kterémkoli okamžiku života, je aktuálně v kurzu. Ostatně zrovna skončila přehlídka Čtení ve vlaku, kde autoři vystupovali v pražských příměstských vlakových spojích a od níž lze čekat, že se bude v příštích letech opakovat. Je to také výchovný model: autoři se učí, že k jejich práci veřejná vystoupení a kontakt se čtenáři patří – a čtenáři se učí totéž. Proto dává velký smysl právě akce Literatura v parku. Spojuje totiž známá tuzemská autorská jména a hosty z německojazyčných zemí, kde je systém autorských vystoupení nejpropracovanější. Letos postupně vystoupí autorka populární dětské knížky Modrý tygr Tereza Horváthová (15:15), po ní známá novelistka Petra Hůlová a oceňovaná rakouská prozaička Anna Weidenholzerová (16:00), pak básník Jaromír Typlt a německá básnířka a romanopiskyně Silke Scheuermannová (17:00), po nich povídkář Marek Šindelka a německý romanopisec a překladatel Akos Doma (18:00) a nakonec v půl osmé dojde na koncert Lenky Nové (zpívala třeba v kapele Laura a její tygři, její sólové písně jsou ovšem podmanivější). Ze zahraničních hostí je do češtiny přeložen prozatím jen román Silke Scheuermannové Hodina mezi psem a vlkem (vydala Kniha Zlín roku 2009), přehlídka tedy pro leckoho může být objevná. Vystoupení autorů bude moderovat, tak jako dosud každý rok, básník a překladatel Petr Borkovec; tentokrát v holportu s redaktorkou německé literatury Jitkou Nešporovou.
Festival Literatura v parku proběhne v neděli 21. září ve Stromovce poblíž restaurace Šlechtovka. Začíná v 15:00
Cesta na sever, Vol. I
Pražský Skandinávský dům patří k zázrakům zdejšího spolkového života. Není to oficiální, státem organizovaný a dotovaný kulturní stánek jako Goethe institut, Francouzský institut nebo Rakouské kulturní centrum, nýbrž příspěvková organizace dobrovolníků, která se snaží propagovat kulturu a prostor severských států. Dělá to dobře a vkusně. Upozornění na svou práci si nyní společnost zasluhuje kvůli festivalu Vikingové, který začne v úterý 23. září a potrvá čtyři dny. Skandinávský dům ho pořádá ve spolupráci s Městskou knihovnou. Jeho program sestává z přednášek, filmových projekcí a „inovativního způsobu vyprávění storytelling“. Co zahrnuje konkrétně: nordista Jiří Starý rozebere „život starých Seveřanů podle ság o Islanďanech“. Islandské rodové ságy sice pocházejí ze středověku, ale jsou zachycením pověstí předávaných po staletí z generace na generaci ústně. Nejstarší příběhy tak jsou staré i dvanáct set let, přitom pořád jsou nejlepším pramenem poznání, jak tehdy lidé na severu žili. (I když jejich hlavními tématy a lákadly, jak to bývá, „jsou obchodní i válečnické cesty do ciziny, milostné avantýry a hlavně permanentní krevní msty a konflikty obyvatel ledového ostrova“.) Jiná z přednášek se zaměří na vztahy vikingů a starých Germánů a Anglosasů, jak o nich svědčí nejstarší anglosaský epos Béowulf. Další na to, jak fungoval staroseverský panteon. Promítat se budou snímky Psanec: Sága o Gíslim (1981), filmové zachycení jedné z nejstarších islandských ság, a o tři roky mladší bravura Když letí havran: „Mladý muž z Irska se jako dítě stal svědkem toho, jak dva norští vikingové zavraždili jeho rodiče a jeho sestru odvlekli do zajetí. Sleduje jejich stopu na Island a snaží se v nich probudit vzájemnou nedůvěru a nenávist. Zároveň se snaží zachránit svou sestru, která ale nyní stojí mezi dvěma muži: mužem, který ji unesl a znásilnil, ale také se stal otcem jejího milovaného syna, a svým bratrem, který ji chce osvobodit a pomstít smrt rodičů.“ – Hlavním lákadlem ale paradoxně může být kinoprohlídka výstavy Britského muzea Vikingové – život a legenda. V kině si ji lze prohlédnout samozřejmě včetně výkladů expertů na vikinská plavidla, zbraně, pohřební a náboženské rituály nebo jazyk. Dle oficiální anotace „vrcholem výstavy je zakonzervovaný exponát vůbec nejdelší objevené lodi Roskilde 6. O jedinečnosti vikinských plavidel diváky přesvědčí řemeslníci Britského muzea, kteří v průběhu natáčení postaví trup vikinské lodi. Nebudou chybět ohromující detailní záběry vystavených exponátů a vikinského pokladu ani pohřební rituál osvětlený výhradně hořícími loučemi, který se odehraje v prostorách muzea.“
Festival Vikingové začíná 23. září a trvá do 26. září. Akce se konají v prostorách hlavní pobočky Městské knihovny v Praze, začínají v 18 nebo 19 hodin. Vstupné na přednášky je 40 Kč, na filmy 60 Kč. Projekce Britského muzea bude k vidění ve vybraných kinech po celé České republice od 30. září do půlky listopadu. Vstupné je 250 Kč. Další informace naleznete na stránkách www.skandinavskydum.cz
Cesta na sever, Vol. II
Ještě jedna pozvánka do vzdálenějších zeměpisných šířek: Ostrava nabídne šestý ročník mezinárodního filmového festivalu krkolomného názvu Ostrava Kamera Oko. Větší smysl dává při upřesnění, že jde o přehlídku zaměřenou na kameramanskou tvorbu (hodnotí a oceňuje tedy pouze kameramany) a že její název lze zkracovat do snesitelné podoby OKO. Festival bude zahájen 26. září v nově otevřeném Světě techniky v Dolní oblasti Vítkovice tuzemskou premiérou novinky Davida Cronenberga Mapy ke hvězdám, s níž režisér zaujal na letošním ročníku filmového festivalu v Cannes. V Ostravě bude tento film součástí soutěžní sekce Oficiální výběr. Celkově má letos festival osm okruhů. V jeho hlavní soutěži bude uvedeno šest filmů, například maďarský Bílý bůh (snímek oceněný rovněž v Cannes hlavní cenou Un certain regard) nebo španělské Historky o mojí smrti (vítěz filmového festivalu v Locarnu 2013). Sekce Zaostřeno na architekturu představí pět vizuálně poutavých dokumentárních snímků o architektuře a urbanismu: Sagrada: mystérium stvoření, Bauhaus: model a mýtus, Benátský syndrom, Lidský rozměr a Baraka – Odysea země. Lákavá pro fanoušky science fiction může být příležitost zhlédnout pohromadě všech pět dosavadních dílů série X-Men.
Mezinárodní filmový festival Ostrava Kamera Oko začíná 26. září a trvá do 2. října. Další informace naleznete na stránkách www.filmfestivalostrava.com
Už zubatec táhne na svém černém koni
Televizní tipy bývají někdy zařazeny z nouze, to je fakt. Jenže v poslední době tv programy chrlí jeden vynikající počin za druhým a bylo by škoda je přehlížet. Tento týden poběží v televizi snímek Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice – film mnoha nej. S poukazem na skutečné reálie líčí církevní procesy a pogromy „na čarodějnice“ na Šumpersku v 17. století i postupné opojení mocí vychytralého a zákeřného inkvizitora, který sbírá úspěchy tak, že dovede kolem sebe šířit strach. Třebaže se ve filmu nesouloží, je to jeden z nejerotičtějších českých filmů, protože sex a erotické narážky jsou tu správně zdůrazněny jako nástroj moci. Film byl natočen roku 1969, takže divákům evokoval nejen děsuplná československá padesátá léta s jejich kulturou vynucování přiznání na nevinných, ale i aktuální pocity pod okupační správou sovětských vojsk. Ostatně hlavní duel mezi inkvizitorem Bobligem a humanistou děkanem Lautnerem evokuje proces komunistické strany s Rudolfem Slánským – ten také Vávru k myšlence natočit tento film přivedl. Výsledek je rovněž dokladem, že někdy interpretace může významem a hodnotou přesáhnout originál. Film byl totiž natočen podle stejnojmenného románu Václava Kaplického, silného, ale kvality standardního historizujícího čtení; až zesílení dějinných analogií sílu příběhu prohloubilo. Ve filmu není špatného hereckého výkonu, všem ovšem dominují Vladimír Šmeral jako inkvizitor Boblig a Josef Kemr jako jeho slizký písař a přidržtaška.
Snímek Kladivo na čarodějnice vysílá ČT2 v sobotu 20. září ve 23:25
Další toulky literárními lesy
Milan Kundera toho letos stihl nezvykle hodně. Oslavil pětaosmdesátiny, povolil a vzápětí ke smutku československých čtenářů zakázal překlad své poslední prózy Slavnost bezvýznamnosti do slovenštiny, ke své nelibosti se stal hrdinou románu Martina Juna Doživotí a především: vydal v češtině dva svazečky svých esejů – celkově pátý a šestý. Nejprve to byla Slova, pojmy, situace, chystaná k vydání již roku 2008, nyní je to procházka Zahradou těch, které mám rád. Když jsme v osmém čísle Týdeníku ECHO recenzovali první knihu, sluší se zastavit se i u té druhé: ať už si o Kunderovi myslí kdo chce, co chce, nemělo by zapadnout, že za nechuť publikovat česky se mu spílá neprávem. Když už se rozhodl jít příliš složitou cestou osobního zpřístupňování svých textů v mateřštině, drží se jí a své dílo převádí do češtiny pravidelně. Pravda, z románů psaných česky a vydaných v emigraci v 68 Publishers u Škvoreckých dosud reeditoval jen polovinu (Valčík na rozloučenou a Nesnesitelnou lehkost bytí), ale právě i proto lze předpokládat, že pracuje rovněž na vydání zbylých dvou (Knize smíchu a zapomnění a Život je jinde). – Zpět k esejům: novinka obsahuje pouze texty z poslední Kunderovy esejistické knihy Setkání (2009). Má tři římsky číslované oddíly, z nichž první se nazývá Černé listiny aneb Divertimento na počest Anatola France a je rozdělen na sedmnáct číslovaných kapitol. Druhý zahrnuje devět nadepsaných kapitol, z nichž některé jsou děleny dále opět na číslované podkapitoly, jiné jsou žánrově různorodé: rozhovor, dopis, vzpomínka. Třetí oddíl se nazývá Kůže: arci-román a je rozdělen na jedenáct nadepsaných a číslovaných kapitol. Celek knihy pojednává o autorech nebo románech, na nichž Kundera potvrzuje či obdivuje obdobné pojetí tvorby a života, jako je to jeho (patří k nim Danilo Kiš, Anatole France, Francois Rabelais, Bohumil Hrabal, Věra Linhartová a jiní). Poslední oddíl o románu Carzia Malaparta Kůže lze číst také jako ukázku, jak by si Kundera představoval interpretaci svého autorského úsilí, neboť sám se ve svém výkladu zaměřuje na místa podobná pasážím ze svých románů. Kadeřavý výklad a některé potíže zůstávají. Těžko třeba větu „mládí bych nepřikládal víc, než mu přísluší“ číst bez pomyšlení na Kunderovo možné udání Karla Dvořáčka v 50. letech. Přesto se našinci kniha bude číst vděčně. Je horečná, Kundera neskrývá vášeň ani smutek, vyjadřuje se úctou a láskou o překladech a přiznává tomuto řemeslu smysl (konkrétně uvažuje o českých převodech básní Oscara Milosze a Rabelaisova románu). Mezi řádky se vyznává rovněž z lásky k Česku, čili tak konejší touhy zdejšího čtenářstva. A vrací se rovněž jako autor svérázně glosující soudobé politické dění: „Nová Evropa se zrodila z obrovité porážky, která nemá v jejích dějinách obdobu; poprvé Evropa byla poražena, Evropa jako taková, celá Evropa. Poražena šílenstvím svého vlastního zla vtěleného do nacistického Německa, osvobozena poté Amerikou z jedné, Ruskem z druhé strany. Osvobozena a okupována. Říkám to bez ironie… žádná evropská země (mluvím o Evropě od Atlantiku až k baltským zemím) se neosvobodila vlastními silami. (Žádná? Přece jen. Jugoslávie. Svou vlastní armádou partyzánů. To je důvod, proč musela být srbská města bombardována americkými letadly v roce 1999 během dlouhých týdnů: aby byl vnucen, se zpětnou vlastností, i této části Evropy statut poraženého.)“
Milan Kundera: Zahradou těch, které mám rád. Vydalo nakladatelství Atlantis. 108 stran. 159 Kč