Stál jsem v Popradě na nádraží a měl před sebou volný den. Vysoké Tatry, které vypadají, jako by nějaké mohutné šedivé střepy prorazily zemskou kůru, se tetelily v oparu babího léta. Kdyby první vlak jel do Smokovca, jel bych tam. Pro mě však byly exotické a přitažlivé všechny směry. Jel jsem proto do Kežmarku, tam jel vlak dřív.

Vysoké Tatry vypadají jako by nějaké mohutné šedivé střepy prorazily zemskou kůru.

Vlastně jsem o tom městě věděl jen – nebo skoro jen – to, že se tam narodil a kus dětství prožil Juraj Herz, což mi samo o sobě přišlo zajímavé. A pak jsem tušil, že to bude město v rámci slovenských možností pěkné, tím spíš že je to město na Spiši – a Spiš, to je zvláštní kout Slovenska.

Zips, jak se jmenují německy – a Szepés maďarsky –, jsou slovenské Sudety v malém a zvláštním vydání. Německé obyvatelstvo, které tu do roku 1945 mělo významný podíl a od středověku až do konce 19. století tu převládalo, tady zanechalo hodnoty, na které s jistým dojetím a lítostí člověk hledí a říká si, proč to muselo tak skončit. Tady na Spiši je nejvíc „slovenských“ gotických památek, především něžných a úžasných bílých kostelů s nádhernou zachovalou výzdobou, přičemž několik z nich (v Levoči a ve Spišské Sobotě) se pyšní jedinečnými díly největšího „slovenského“ středověkého umělce Paula von Leutschau, tedy Pavla z Levoče.

Talent a píle německých kolonistů, řemeslníků, obchodníků, stavitelů, sedláků vtiskly té malé zemi na kraji civilizace, tak vzdálené od kulturních center, ráz dobře spravované krajiny, s úhlednými vesnicemi a malými městy, které zářily jako lucerny na dosti surové a divoké ploše evropského středovýchodu. Z toho všeho zůstala jen torza, jen těch pár nejdůležitějších památek ve středu přeměněných a zošklivělých měst, solitérů, které často desetiletí chátraly nebo se z nich staly pahýly trčící z všeobecného zmaru. Slovenská historická města se většinou ohlodala na kost, až na to historické jádro, kde však nikdo nechtěl bydlet, neboť to bylo nepohodlné, tak se tam poslali Romové, kteří s tím naložili podle svého. Kolem se postavila sídliště, jež krajinu zalehla ještě brutálněji než tu českou. Kousek za městem dýmala obří fabrika, která ty sídlišťany polykala a večer vyplivávala. Říkalo se tomu industrializácia a na Slovensko, na jeho krajinu a obyvatelstvo, to mělo drtivý dopad, na nějž však většina obyvatelstva vzpomíná jako na zlatý věk slovenského rozvoje a vzestupu.

A pak jsem tušil, že to bude město v rámci slovenských možností pěkné, tím spíš, že je to město na Spiši.

Němci, kteří na Spiš v první vlně přišli už ve 12. století z dalekého Porýní a po tatarském ničivém vpádu (1241) je sem cíleně pozval uherský král Béla IV., tak tihle pracovití, schopní a houževnatí lidé museli po sedmi stech letech ze své Spiše odejít, většinou utéct, jak nejrychleji mohli. Osvobozování Spiše v lednu 1945 bylo dobývání Spiše, nelítostné a tvrdé, pochopitelně. Obyvatelstvo, jehož hlavním proviněním bylo, že byli prostě Němci, jejichž sounáležitost s Československem trvala všeho všudy problematických dvacet let, a byla tedy ještě podstatně slabší než v případě našich českých Němců, bylo potrestáno kolektivně a definitivně. Sebezáchovným útěkem a následným odsunem „karpatských Němců“ zanikla celá jedna kulturní vrstva, která přitom měla základní podíl na tom, že Slovensko je také krajinou gotické a renesanční architektury, vyspělých měst a městeček s kupeckými domy stojícími v řadě na trhových náměstích připomínajících dlouhou čočku či protáhlou štěrbinu. Na jejich citlivých místech stává gotická či renesanční radnice, vedle ní pranýř a kousek dál kostel se zvoniční věží, neboť ta kostelní by těžké zvony sama neudržela, protože musela být vysoká, když sloužila jako pozorovatelna kraje, do něhož vpadávali Turci a Kuruci a jiní pohané, které sem na Spiš lákalo její bohatství, jež se však nezrodilo jen nějakým lusknutím prstu.

Sebezáchovným útěkem a následným odsunem „karpatských Němců“ zanikla celá jedna kulturní vrstva.

Vlak z Popradu do Kežmarku jede necelou půlhodinu. Cestující, kteří vypadali výletnicky, vystoupili po deseti minutách ve stanici Studený potok, kde přestoupili na motorák, který je odvezl nahoru do Tatranské Lomnice: mimochodem, ten systém podtatranské síťové železnice je docela dobře vymyšlený a za ty tři dny, co jsem jej používal, jsem si ho oblíbil.

Vlak pak pokračoval v objíždění Vysokých Tater, jež jsou takovými kapesními velehorami, z jihovýchodní strany. Oživení nastalo, když vlak zastavil v romské osadě, kde do něj nasedla skupina velmi živých, stále rozesmátých a vesele na sebe povykujících chlapců a dívek, na něž pak hleděli s jakýmsi odměřeným výrazem zbylí cestující. Jako by se stáhli do sebe, přitiskli si k tělu osobní věci a se závistivým pohledem pozorovali tu živou bezstarostnou chasu. To samé jsem dělal já. Vagon se naplnil vůní kouře a snad chléva nebo čeho a mně to připadalo romantické a snil jsem o tom, že nejsem na Slovensku, ale třeba někde pod Hindúkušem nebo Pamírem.

A hned se začal podivovat honosnosti nádražní budovy, která tady zůstala ze slavnějších časů.

Ze snění mě vytrhlo hlášení, že jsme v Kežmarku. Já křepce vystoupil a hned se začal podivovat honosnosti nádražní budovy, která tady zůstala ze slavnějších časů. Dal jsem se do řeči s jedním ujem, kterého jsem pak potkal v tatranské oblasti ještě asi dvakrát a jenž dělal podobné věci jako já – prostě sedl si do vlaku a někam jel. Říkal, že důchodci jezdí na Slovensku zadarmo, tak proč by nejezdil. Byl z Oravy, což se mi zdálo kousek, ale tady ještě nikdy nebyl. Namířeno měl do Staré Ľubovně, která je ještě o kus dál, skoro u polských hranic, a já litoval, že nebudu mít čas jet tam s ním.

Nádraží je na mírném návrší, po ním teče řeka Poprad.

Nádraží je na mírném návrší, pod ním teče řeka Poprad, jež se pak vlévá v Pieninách do Dunajca, což není žádný poboční kanál Dunaje, ale samostatná řeka, která teče do Visly. Když jsem si to uvědomil, vzpomněl jsem si na Zbyňka Petráčka, který je velmi citlivý na rozvodí a tvrdí, že to ovlivňuje povahu, že jinak jsou na tom nervově lidé, kteří se vlévají do Baltu, a jinak ti, kteří do Černého moře. Já jsem si řekl, že když se něco vlévá do Visly, je už člověk opravdu daleko na východě, ale ono je to relativní, neboť Visla čili Weichsel byla před takovými sto lety německá řeka, aspoň tak to Němci cítili. Třeba u Neptunovy fontány na berlínském Alexanderplatzu je jedna z těch alegorických řek, vodních macatých panen, které posedávají, ozdobené různými vodními atributy, po okraji studny – Visla, tehdy regulérně německá řeka. Ale to už je dávno, koneckonců, můžou si za to sami.

Kežmarok je pozoruhodné, i když malé město.

Kežmarok je pozoruhodné, i když malé město. Vlastně jsem jím byl nadšený a okouzlený. Postupoval jsem při jeho obhlídce opatrně a obezřetně. Vzal jsem to podél zbytku městských hradeb, které ty byly vystavěny už za Žikmunda cisára, líšky zrzavej: podobně jako v Prešově, Bardejově nebo v Kluži, tedy na neklidných hranicích Říše, v Markách, jak tomu říkají říšští Němci.

Město se tehdy mohlo jmenovat Kasmark, Kayssmark, Käszmark, Kesmark či tak nějak podobně, jak to v průběhu středověku zapisovali písaři: lidová etymologie z toho udělala Käse-Markt, tedy Sýrový trh, což zní sice zajímavě, ale tak to nebude. Z „osady Sasů při kostele svaté Alžběty“, jak je poprvé budoucí město zmíněno v listině z roku 1251, se vyvinulo jedno – spolu s konkurenční Levočou, se kterou Kežmarok vedl dvě století dokonce jakousi záškodnickou válku – z hospodářských center Spiše, vysunuté předpolí západní civilizace daleko na východ. Nebylo to přitom žádné klidné závětří, ale naopak mlýnice historie, neboť skrz Spiš vpadávaly hordy do centrálnějších oblastí, tady se odehrávaly různé povstalecké pokusy, jak vyrvat kus Uher z habsburského soustátí: jeden z těch pokusů, v jehož čele stál maďarský odbojný gróf Imre Thököly, měl epicentrum právě tady, na Thökölyho hradě, k jehož bachratým hradbám jsem se přiblížil na dostřel praku. Celkem se kežmarskou krajinou za těch sedm století přehnalo prý třináct válek, vpádů, buntů a povstání.

Bude tam něco o ohni, slunci, hvězdách a díle čili opusu. Kostel byl bohužel zavřený.

Poutník, který obhlíží panorama města, je zaujat několika vertikálami, které se od sebe dosti liší. Zaprvé mine věž gotické baziliky svatého Kříže: věže jsou na spišských kostelích často zakončené nikoli poklicí či bání, u nás většinou barokní, ale jakýmisi obloučky, odhaduji renesančního původu, které vytvářejí dojem, že z ní vyčuhují takové plamínky či lístky nebo třeba jazýčky. U kostela stojí krásná renesanční zvonice z konce 16. století, ozdobená sgrafity s delfíny a jakýmsi latinským nápisem, který jsem se snažil, neúspěšně, přeložit: bude tam něco o ohni, slunci, hvězdách a díle čili opusu. Kostel byl bohužel zavřený.

Druhým duchovním těžištěm města je prostranství kousek za hradbami.

Druhým duchovním těžištěm města je prostranství kousek za hradbami, kde nalezli útočiště kežmarští protestanté čili evanjelíci. Reformace a protireformace měla v Uhrách jiný průběh než v západnějších částech habsburské monarchie, dejme tomu, že tady vládly poměry tolerantnější nebo kompromisnější, takže evangelíci augšpurského vyznání mohli za jistých předpokladů vyznávat svou víru, a dokonce stavět své kostely, což bylo v rakouských a našich krajinách, jak známo, vyloučené. Ovšem ty podmínky byly diskriminační, takže kostel musel stát za hradbami města, často mu byla komisí vyčleněna nejméně hodnotná půda, mokřina, či dokonce mrchoviště, nesměl mít věž a vůbec nemohl být nápadný a směl být jen dřevěný, prý dokonce ani hřebíky se nemohly používat.

Zato uvnitř dojemná nádhera, ryzí lidové baroko vysoké řemeslné úrovně.

Ale s jakou úžasnou bravurou a elegancí, lze-li ta světská slova použít, všechna tato omezení dokázali ti pilní evanjelíci využít ke chvále Boží a svého něžného a přitom prostou nádherou překypujícího chrámu! Musel jsem dvě hodiny počkat, až mě bude mít kdo do kostela (za tři eura) pustit, a pak jsem jen žasl. Zvnějšku skutečně nenápadná, i když věkovitá stavba, zato uvnitř dojemná nádhera, ryzí lidové baroko vysoké řemeslné úrovně, něžné řezbářské práce, naivní zbožné výmalby, dokonalé ovládnutí prostoru (je tam úžasná akustika), zbožný a spirituální design nejvyšší úrovně. S otevřenými ústy jsem procházel mezi lavicemi ze začátku 18. století, do nichž se prý vejde patnáct set věřících, hleděl na oltář, chór a baldachýny nad prominentními lavicemi, kazatelnu, dílo místního mistra Johanna Lercha z let 1717 až 1727. Tiše jsem dýchal tu nádheru a měl pocit, že slyším šepot modlitby pronášený v nějakém nesrozumitelném švábském nářečí. A pak se ten šepot slije do jakéhosi nápěvu zbožné protestantské písně, nejspíš prostší než těch, které v té době pro takové církevní sbory psal saský evangelík J. S. Bach, jemuž bylo, když se kostel v roce 1717 otevíral (teď nevím, vysvěcují se protestantské kostely?), dvaatřicet let a byl na vrcholu svých sil. Ale možná zde zpívali i Bacha. Proč ne? Jeho Výmar nebo Lipsko byly s Käsmarkem jeden duchovní prostor, který měl k sobě blíž, než má dnes.

Tiše jsem dýchal tu nádheru a měl pocit, že slyším šepot modlitby pronášený v nějakém nesrozumitelném švábském nářečí.

To by vlastně stačilo. Ještě jsem se však za ty tři eura mohl jít na chvíli podívat do vedle stojícího protestantského obra, výstředního Nového evangelického kostela, odhadl bych, že největšího protestantského chrámu na východ od Německa. Postavili si ho kežmarští evangelíci, když jim nejspíš přestal stačit onen vedle stojící lidový klenot, snad i proto, aby ho zachovali. O zdatnosti a bohatství kežmarských měšťanů svědčí fakt, že si ho nenechali postavit jen tak od někoho, v roce 1870 prý odjeli přímo do Vídně za nejuznávanějším rakouským architektem té doby, Theophilem Hansenem, mimochodem, rodilým Dánem, který dostával zakázky na reprezentativní paláce po celé Evropě: v Brně mají od něj ty nejvíce nóbl domy ve městě: Pražákův palác, Besední dům… Profesor Hansen, ekletik a asi i šprýmař, jim prý předal plány na kostel, který původně navrhl pro Damašek, podle čehož tedy opravdu vypadá. Kežmarští však poděkovali a za pár let opravdu velechrám se zjevnými orientálními maurskými prvky a s kopulí jako z Toskánska stál pod Tatrami. Když jsem vešel dovnitř, pastor oddával svatebčany, jejichž postavy se ztrácely v dálce.

Ještě jsem se však mohl za ty tři eura jít na chvíli podívat do vedle stojícího protestantského obra.

Procházel jsem pak ještě asi dvě hodiny městem a nemohl se nasytit jeho zvláštní, ospalé, jaksi napůl kulisovité a čímsi přeludné atmosféry. Domy na náměstí byly už většinou opravené, v mnoha z nich penziony, teď už asi v posezonním chodu. V jedné restauraci jsem si dal obvyklé brynzové halušky, čímž člověk nic nezkazí. Hrad byl zavřený, tak jsem ho aspoň obešel. Dal jsem se do řeči se starým mužem, který seděl na lavičce, a chvíli jsme se bavili o Němcích a také o Romech, kteří je v jistém ironickém smyslu nahradili. Muž tak krčil rameny a říkal, čo robiť… Pak ukázal rukou směrem k hradbám a řekl: Tam boly masakre. Když jsem se zeptal jaké, řekl, že oboje, popravovali tam Němci a pak tam zase byli popravovaní oni, ale aj ženy a děti, když je vyháněli. To ale nebyly popravy, řekl jsem, a muž souhlasil. Pak jsem se ještě zeptal, jestli neví, kde bydlel Juraj Herz, který byl v té době jako malý chlapec v koncentráku, kam ho poslal Slovenský štát, a muž řekl, že neví, ale že jeho otec byl lékárník a že zde ještě žijí jeho bratři. Pak jsme se rozloučili. On řekl, ať pozdravuju bratry Čechy, skutečně.

Pak ukázal rukou směrem k hradbám a řekl, tam boly masakre.

Šel jsem zase na vlak, kde jsem se opět setkal s ujom z Oravy, který pořád neodjel do Staré Ľubovně, a se skupinou veselých obyvatel romské osady, kteří se vraceli ze shoppingu, jak bylo poznat z množství igelitových tašek naplněných masem a chipsy, které pak ve vlaku jedli, což bylo po jejich výstupu věru znát. Já sledoval střídavě je a Tatry a snil o tom, že jsem někde pod Hindúkušem, kam se asi v životě nedostanu, ale to nevadí, když si k němu člověk může zajet třeba do Kežmarku.

Postupoval jsem při jeho obhlídce opatrně a obezřetně.

Příště ještě Spiš.

Jiří Peňás fotoblog

Jiří Peňás