Když si člověk uvědomil, že žije v „devadesátkách“ (tak se těm letům ještě ale neříkalo, a i pak jen lidé s horším vkusem) a jak je to báječné, bylo už pozdě. Najednou skončily, dokonce se má za to, že skončily docela zřetelně: ve čpavém dýmu a za zvuku rozbitého skla při „antiglobalistických protestech“ během zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. Pamatuju si, že jsem šel den po skončení centrem města, které bylo zvláštním způsobem ztichlé, vylidněné, jediným zvukem byly létající vrtulníky, a měl pocit, že se něco změnilo, že je tak nějak po legraci.

To bylo v září 2000, Havel pomalu končil na Hradě a atmosféra rychle ztrácela na nevinnosti a typickém naivním optimismu let po revoluci. Jako by v dalších letech všechno zvážnělo, ztuhlo, společnost se po dekádě transformace dotransformovala a byla shledána hotovou. Velmi používaným slovem se stal výraz „standardní“, čímž se myslelo, že svoboda poznala svou nutnost a není radno příliš vybočovat a experimentovat. Skoro všechno už zajelo do pevných kolejí a nyní se mělo jen čekat na výsledky. Společnost si evidentně polepšovala, pomalu bohatla, ten zažraný nátěr nedostatkového a ušmudlaného socialismu byl už skoro pryč, i když ne všude, ale ani náhodou nedosahovala bohatství Západu, ve který se však ještě všeobecně věřilo a kam se mělo následovat. Země šla v příštích letech dál, měla za sebou vstup do NATO a pak do EU, v podstatě se jí dařilo, ale přitom jako by ustrnula na místě. Začalo to být celé takové až moc normální. Mejdan zkrátka skončil. Někdo si možná tehdy začal uvědomovat, že něco tak unikátního už nikdy nezažije. Někomu se ale třeba také ulevilo.

Bloudění mezi kmeny

Devadesátými lety se zabývá výstava KMENY 90 v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Vychází ze stejnojmenného projektu tří tlustých knih, které nejprve zmapovaly současnost (Kmeny), pak normalizaci (Kmeny 0) a do třetice si daly devadesátky (Kmeny 90). Jsou to vizuálně opulentní sborníky, které představují českou společnost v jejích okrajích, tedy v subkulturách: (pseudo)uměleckých, (pseudo)politických, (kvazi)sportovních, (homo)sexuálních či jiných, třeba „pařiče“ PC her nebo hráče hry Dračí doupě nevím, kam zařadit. Všechny spojovala či spojuje nějaká forma tvořivosti, ale také výlučnosti, znaků každé sekty, tedy jistého narcismu, stavu zasvěcenosti, a z nich plynoucí určité povýšenosti vůči jiným, těm, kteří jsou mimo kmen… To je ostatně základ tribalismu.

Iniciátorem a duchovním autorem konceptu byl výtvarník a raper Vladimir 518, jednotlivé kapitoly čili kmeny si pak v knize rozebrali publicisté, kteří často sami jsou nebo byli jejich příslušníky. V oněch třech knihách vznikl tedy jakýsi atlas českého tribalismu, alternativní sociologická vizitka těchto zemí na přelomu milénia. Snahou bylo zmapovat pestré okraje kolem středu, který obýval (a obývá) mainstream. Ten je sice v každé společnosti nutný, bez něj by společnost asi nepřežila, protože někdo musí zajišťovat její chod, ale okraj na něj pohlíží s nedůvěrou, ba pohrdáním. Je konzumní, pasivní, konzervativní, nic zvláštního prý z něj nevychází. Být v mainstreamu je relativně bezpečné a pohodlné, ale za cenu, že člověk chodí do práce, má rodinu, vede život spíše nealternativní. Naproti tomu účast v „kmeni“ vyžadovala nějakou aktivitu, plné zapojení, na začátku pak odchod od normality a příchod ke kmeni, tedy nějakou iniciaci, jež byla často provázena podobnými rituály, jako by tomu bylo u skutečných indiánských kmenů: například příslušnost v některých hudebně-tanečních kmenech vyloženě předpokládala konzumaci oněch látek, které umožňovaly pobyt v kmeni. To platí ostatně i pro jiné kmeny, některé byly s tradičnějšími formami intoxikace, tedy s alkoholem, spojeny přímo osudově, což kniha i výstava poněkud cudně přehlíží.

Náročnost a jaksi výlučnost pobytu v kmenech byla však rozličná, některé vyžadovaly zvláštní schopnosti nebo úplnou změnu života, u jiných to bylo snazší. Rozdíly byly samozřejmě ideové: jiný názor na svět měli jistě anarchisté nebo skinheadi a jiný pohled sdílel skejťák či vont, což byla (snad ještě je) subkultura, která si přehrávala oblíbené scény z foglarovek. A tak dále.

Ale k věci. Brněnská výstava je především skvělá příležitost pro ty, kdo 90. léta zažili, ale už si na to moc nepamatují, i pro ty, kteří mohou jen závidět, že u toho nebyli. Pamětník si vybavuje předměty a výjevy, jež se mu zasunuly do nepaměti, nepamětník se diví nebo to nechápe. Muž středního věku, kterému bylo v polovině 90. let třicet, což je autorův případ, si uvědomuje, čím vším mohl být, a čím se nestal. Měl sice pocit, že žije v té době docela zajímavý a plnohodnotný život, ale o blaho života v kmeni přišel. Z pětadvaceti možných certifikovaných kmenů by mu byl nejspíš nejbližší underground, ovšem to hlavně díky tomu, že mnoho jeho příslušníků se po Listopadu dalo na psaní do novin, takže jich znal osobně nejvíc. Kdysi v mládí mu byl docela sympatický kmen punkáčů, v něčem undergroundu podobný, ale nešel ve svém punkáčství dál, než že chvíli nosil kolem krku špunt od vany – to ovšem dávno před listopadem ’89. Zcela jistě by nemohl vinou své nešikovnosti přináležet ke kmeni bruslařů nebo skejťáků, stejně jako by nejezdil o víkendech do lesů přehrávat bitevní scény (military) nebo se plížil ve Stínadlech a honil vonty. Vzpomíná si zato, že tehdy docela fandil anarchistům, o kterých si myslel, že jsou ve společnosti nutní jako protiváha konzervativců, a když slyšel o prvních squatterech, zaradoval se, že v případě nouze bude kam jít přespat. Nikdy to naštěstí nebylo potřeba. Obsazování domů se mu však romanticky líbilo, a když začal jezdit do Berlína, zkusil se do některých zajít podívat. Zde ho však překvapilo zarážející množství psů a pocit, že se to tam podobá spíše učňovskému internátu, kam přestala docházet uklízečka.

V úvahu naprosto nepřicházeli skinheads, byť stav jeho vlasů byl již tragický. Skini byli vlastně prvními „disidenty“ nové doby, všeobecně opovrhovanou skvrnou na dětské tváři demokracie, omylem, který měl zmizet, až se všechny společenské rozpory v liberálním světě rozplynou, především až se z cikánů, kteří byli nejčastějším cílem jejích averzí a útoků, stanou vzorní kulturní Romové. Také tato iluze patří do 90. let a také autor ji sdílel. V rámci zde prováděného coming outu se autor svěří, že ho přitahoval kmen „teplých“ (tak je pojmenován v knize), neboť v něm viděl skupinu lidí, kteří jsou zajímavým způsobem jiní a je s nimi legrace, jak párkrát zažil. S jistým údivem v té době zaznamenával proměnu na poli hudby, najednou zjišťoval, že rocková kapela je nahrazována jakýmsi zadumaným introvertem či introvertkou, kteří u mixážního pultu provádějí něco ošklivého s gramofonovými deskami. Jednou se pokusil zúčastnit taneční party kdesi v polích, z čehož mu zbyla matná vzpomínka apokalyptického rázu… Tímto vším si tedy autor v 90. letech prošel – či spíše to minul. Ani neví, jestli toho lituje, ale už to nedohoní. Tolik osobní vsuvka.

Nechť rozkvétá tisíc květů

Brněnská výstava poněkud připomíná populární retro muzea (nejlepší je v Chebu), ale zde to není spojené s ost-nostalgií, kterou 90. léta vůbec neznala a ani si nedovedla představit, že by jednou mohlo něco takového přijít. Nabízí k prohlídce zvláštní sbírku uměleckých předmětů, z nichž především jeden v jistém smyslu vytýčil nový pohled na to, co to je umělecký předmět: růžový tank Davida Černého, který je umístěn před tzv. Červený kostel, kousek od muzea. Interpretace tohoto konceptuálního díla ještě není zdaleka uzavřená, jak ukázaly poslední události: tank byl znovu přetřen angažovanými občany (také příslušníci kmene) a konaly se u něj jakési kmenové protesty komančů, nejsilnějšího kmene starého typu.

Nejzajímavější jsou ovšem předměty, které primárně umělecké povahy nejsou a hodí se spíš do nějakého modernějšího vetešnictví nebo sofistikovanějšího second handu. Prolínají se v nich rysy pozdního socialismu s aušusovým dovozem a rychle implementovaným západním kapitalismem, který byl v 90. letech vnímán jako bájná zem, která umí vyrobit věci tak, aby byly zároveň funkční i hezké. Touhou po těchto předmětech byl výrazně poznamenán život obecného lidu, ale i kmenů, které měly často k pozápadnění nějaký přednostní přístup: ať už ze Západu dovážely počítače, nebo rozumy, jak založit autonomní komunu a bojovat proti kapitalismu, což se zdálo sice dosti bláznivé, ale v časech, které jako by připomínaly Maovu kampaň „nechť rozkvétá tisíc květů…“, přirozené. Mnoho věcí, třeba ty kolečkové brusle, bylo přitom povahy DIY – do it yourself, ale už to v žádném případě není „domácí umění“, ty roztomilé kýče normalizačního kutilství. Nedostatek prvních let po roce 1989 se rychle zaplňoval, společnost se materiálně chtěla co nejrychleji pozápadnit, ale často to mělo spíš karikaturní rysy, podnikatelé vypadali jako něco mezi majitelem balkánské diskotéky a šéfem bavorského autosalonu, interiéry se zaplňovaly umělými květinami a tygřími potahy, vedle akvária s čínskými rybami poblikávala obrazovka prvního PC.

Ve společnosti jsou vždy nějaké skupiny, jež spojují záliby a sklony, které nesdílí většina. Platí to i ve společnosti totalitní, která v jisté úpadkové fázi dokonce k takovému štěpení společnosti přeje – aspoň dá obyvatelstvo pokoj.

V 90. letech to bylo ale všechno mnohem zvláštnější… Především se na jejich začátku odehrál onen zlomový moment, který měl podobu exploze, i když se dá mluvit také o implozi čili o zhroucení režimu dovnitř. To, co bylo na okraji, se vtlačilo do centra, byť to bylo jen na chvíli, dosavadní střed se rozpadl. Došlo k destabilizaci společnosti, která však nebyla destruktivní a nevedla ani ke krvi, ani k trvalé invaliditě. Když tak to byla plodná destrukce. Její spíš karnevalový ráz vedl ovšem po čase k tomu, že se zase poskládala do „normální“ hierarchie. To však nějakou dobu trvalo. A to na tom bylo nejlepší. To, že se věci přesouvaly, měnily, pluly nečekanými směry. A ty směry byly při směšnosti, naivitě, nezkušenosti vlastně docela nadějné. Ruku na srdce, lze to říct o těchhle časech?

Kmeny 90. Moravská galerie Brno, Uměleckoprůmyslové muzeum. Kurátor Vladimir 518 a Ondřej Chrobák. 14. května – 1. října 2017.