Krásné „Ztracené písně“ podle textů Norberta Frýda

Dýchaj, dýchaj, Mordechaj

Krásné „Ztracené písně“ podle textů Norberta Frýda
Dýchaj, dýchaj, Mordechaj

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Spisovatel Norbert Frýd patří spíš k pozapomenutým než známým českým tvůrcům. Přitom je to škoda, protože jeho život kopíroval podivuhodně přesně život této země v určité výseči minulého století: v 30. letech psal písňové texty pro divadlo E. F. Buriana a byl redaktorem filmového studia Metro-Goldwyn-Mayer. Za války prošel koncentráky v Terezíně, Osvětimi a Dachau – odkud se mu v roce 1945 podařilo utéct. Pak fungoval jako tlumočník vyšetřovací komise americké armády v Bavorsku, v soudním procesu vystupoval jako svědek proti dozorcům právě v Dachau.

Dal se na novinařinu, působil v rozhlase, vstoupil do KSČ, byl diplomat. Jako kulturní atašé nejvíc času strávil v Mexiku, ale v rozhodujících letech 1948 a 1949 byl v USA; od roku 1951 až do 70. let byl delegátem UNESCO. Kromě těchto (a mnoha dalších) životních punktů byl tento muž v Terezíně vychovatelem internovaných dětí. Aby jim ulehčil trápení a přivedl je na jiné myšlenky, spolu se svým přítelem, skladatelem Karlem Reinerem (rovněž avantgardistou, rovněž pronásledovaným Židem) pro ně připravili lidovou hru Staročeská Ester podle libreta E. F. Buriana a písňové pásmo Abeceda květovaného koně

Textů a hudby se chopila skupina Květovaný kůň - Foto: archiv kapely

Po válce se podklady k Ester ztratily a písně z ní zůstaly zachovány jen díky nápěvům účastníků terezínského divadelního představení. To Květovaný kůň měl víc štěstí, dochoval se v autorském kompletu. Vzkříšení zažívají obě díla od poloviny 90. let, kdy pásmo z nich nastudoval Dismanův dětský rozhlasový sbor, který s ním vystupuje dodnes a objíždí s ním svět. To už je skoro současnost: zjara před čtyřmi roky vznikla kapela nazvaná právě podle jmenovaného písňového pásma, přesně Květovaný kůň aneb Hanzlová Hrubý Svoboda Tichý. Dle počtů zjevně tedy kvarteto si dalo za cíl znovu pořádně rozehrát Reinerovu hudbu. Daří se aspoň natolik, že letos došlo na vydání CD Ztracené písně. Natočeno bylo v terezínských Magdeburských kasárnách, obsahuje čtrnáct písní a – nač to kamuflovat složitými konstrukcemi – je krásné.

Začíná dvěma skladbami instrumentálními, jimž dominuje hravý, a přitom melancholický a nostalgický klarinet Michala Hrubého. Evokuje dávné časy, kdy lidé bývali více pospolu a více si povídali. Časy, které nejspíš nikdy nebyly, a právě proto jsou tak přitažlivé. Je to silný úvod, neboť ve srozumitelném dojmu, který navozuje, v té touze po klidu, lásce a bezpečí, sbližuje současného posluchače s tím dávným dítětem, kterému byl určen.

Všichni chtějí totéž. V tomto libém rozpoložení přichází hned, snad preventivně, na vrcholné intimní a pokorné vyznání, Mordechajovu modlitbu, která docela prostě formuluje životní bázi: „Pane bože králi všemohoucí / v moci tvé jsou všechny věci / a není kdo by tobě mohl odolati.“ Načež po modlení se již začne skotačit na lidovou notu: „Čert mně tu radu dal / abych si babu vzal / babu babu babu / babu vzal.“ Nebo: „Ach můj milej muži / je potřeba máry / nebudeš víc přede mnou / zamykat jarmary.“ 

Zpěvu vládne Zuzana Hanzlová; je záměrně teatrální: vždyť jde o říkánky, jež mají být podmanivé a vlezlé. Jako by nonsens byl výplodem války, jediným vysvětlením duchamoru, který bůhvíproč se děje kolem. A nadšený zpěv jediný způsob, jak bláznit bez šílenství. Třeba píseň Malé pivo začíná jako lidské rozpočítadlo: „Teče pivo do sklenice / pijan volá piva více / když je tolik pěny / nic to k pití není! / (…) / Lepší míru šenkýři / nebo půjdu ze dveří!“ Lidé se rozdělují na ty a tamty, teprve postupně, po několika dalších verších se odhodlávají k individuální vzpouře: „Nechci malé pivo být / nebudu radši pivo pít!“ Ta se následně převrací ve šťastné splynutí sboru: „Ať žije limonáda, sodovka a oranžáda / ať žije limonáda, tu já budu pít!“ Budu žít! Budu žít! vnucuje se pokračování veršů. To totiž je úsilí tohoto dílka: připomínat radost, o nic jiného v něm nejde.

Špatně se o tom píše, dobře se to prožívá: „Oči mám / aby uviděly oblaků prostotu // Nohy mám / aby mě nosily po kopcích dolinách // Ruce mám / aby kolébaly s dítětem uzlíček.“ Tak se zpívá v písni Starodávná milá. Ale co je na tom starodávného? Ztracené písně jsou deska, před níž je nutno kapitulovat. Nemá smysl ji rozebírat, jen opakovaně slyšet a „ruce vztahovati za tebou“.

Ztracené písně. Hudba: Karel Reiner. Text: Norbert Frýd. Hraje: Květovaný kůň aneb Hanzlová Hrubý Svoboda Tichý. Vydala Střední škola obchodu a služeb Teplice v roce 2016. 

26. září 2016